11.12.2010 [18:30], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 31×, zobrazeno 5552×

7) Předpověď počasí

Najednou mi skrz zavřená víčka pronikla záře. Zamžourala jsem a uviděla nejdřív oslepující oranžové obdélníky. Později, jak jsem si na světlo zvykala, jsem dokázala rozpoznat, že jsou to okna elegantní modernistické vily. Kdyby mi bylo jen o maličko líp a měla bych o trochu víc síly, pravděpodobně bych začala výskat a skákat radostí. Takhle jsem se jen spokojeně usmála a úlevně si vydechla. Jsem tady.

Přechod z chladu do tepla mě skoro omráčil. Okamžitě mě začala pálit kůže na všech odhalených místech a celé moje tělo se neovladatelně roztřáslo. Místo krve mi teď v žilách nejspíš proudily polámané špendlíky, protože jsem ucítila ostré bodání, které se postupně šířilo, jak se mi obnovoval krevní oběh. Z očí mi tekly slzy, ale byl to spíš důsledek vyčerpání než fyzické bolesti. Usilovně jsem se snažila nechat oči otevřené, protože jsem je slyšela všude kolem sebe. A toužila je vidět.

„Polož ji tady, Edwarde.“

Pootočila jsem hlavu a hledala zdroj toho hypnoticky krásného hlasu. Tušila jsem to. Model s blond vlasy a postavou olympijských plavců. Carlisle Cullen.

„Dobrý večer, pane doktore,“ pozdravila jsem s úsměvem a vzápětí upadla do mikrospánku.

„Ale no tak! Podívej se na mě!“

Násilím mi otevřel jedno oko a posvítil si do něj. Nesouhlasně jsem zakňourala.

„Nepraštila jsem se do hlavy. Aspoň myslím,“ dodala jsem, protože jsem si najednou nebyla jistá. Připadala jsem si trochu jako opilá. Únava mě neustále přemáhala, oči se mi klížily a já nedokázala pořádně zaostřit.

„Chtěl jsem mít jistotu,“ reagoval Carlisle.

Pokusila jsem se víc posadit, abych se mohla rozhlédnout. Přece tu návštěvu neprospím! Strašně moc jsem je chtěla vidět zblízka. A kam vlastně zmizel…

„Budeš potřebovat ohřátou plazmu?“ ozvalo se z druhé strany. Stál hned vedle mě, za gaučem.

Po očku jsem se na něj podívala a trapně předvedla celé rodině, jak jsou mé životní funkce vitální. Měl mokré vlasy. Zářily a na špičkách jednotlivých pramínků se blýskaly dešťové kapky. Už si sundal bundu a to přiléhavé tričko přesně vykreslovalo jeho anatomii. Divila jsem se, že se mi z oblečení neodpařuje voda.

„Myslím, že to nebude třeba,“ odpověděl Edwardovi Carlisle. Jeho hlas mě vrátil do reality. „Musíme z ní sundat ty promočené šaty,“ pokračoval tiše.

„Já jsem tady, můžete na mě mluvit,“ reagovala jsem trochu podrážděně.

Omluvně se usmál. Pak se významně podíval na Edwarda, ten přikývl a zmizel v patře. Bleskově se k němu přidaly dva mohutné stíny, kterých jsem si do té doby neměla čas všimnout. Emmett a Jasper. Zůstal jen doktor a ženská část rodiny.

Roztřesenýma rukama jsem si chtěla přetáhnout svetr přes hlavu, ale bylo to marné. Jen zvednutí paží mě tak vyčerpalo, že jsem se znovu svezla do lehu. Tentokrát mě nechali usnout. Procitla jsem až o pár minut později, oblečená do měkkého flanelového pyžama a zabalená do deky.

„Teď se pořádně prospi a zítra si promluvíme,“ řekl Carlisle. Přikývla jsem a zavřela oči.

„Moment!“ vykřikla jsem najednou.

Posadila jsem se tak prudce, až jsem se bála, že mi pukne hlava.

„To nejde! Já přišla…“ Už naprosto probraná a aktuálně nervózní, když mi došlo, proč jsem vlastně tady, jsem se rozhlédla po jejich napjatých tvářích. A po hale. Všude stála sbalená zavazadla.

„Vy nesmíte odjet!“ vyhrkla jsem a uvědomila si, že budu zase brečet. Hlavou mi běželo, že víc pokazit se ten příběh snad už ani nedal. Leda by uprostřed Forks přistály létající talíře.

Carlisle se tázavě podíval na Alici. Vypadala frustrovaně.

„Alice?“ oslovila jsem ji tiše. „Copak to nevidíš? Všechno je jinak, než má být. Musíte tu zůstat!“

Tiše si povzdychla. Pak přišla až ke mně a pomalu si sedla na kraj gauče. Tentokrát v očích neměla ten zkoumavý pohled. Byla prostě smutná.

„Nevidím vůbec nic, co se tě týká, Grace.“

Nevěřícně jsem na ni vytřeštila oči.

„Ale to není možné! Vlkodlačí geny Quileutů se ještě neprobudily! A navíc – myslela jsem, že to ty jsi poslala Edwarda, aby mě našel.“

„Došla jsi skoro k nám. On tě prostě slyšel,“ vysvětlovala.

„Ta holka ví i o smlouvě?“ ozvalo se vyděšeně ze vzdálenější strany haly. Ze stínů vystoupila krásná Rosalie. Esmé, tak tichá a něžná, jak jsem si ji vždycky představovala, ji jemně chytila za ruku.

Sklopila jsem oči ke svým rukám, které měly po těch hodinách, kdy na ně působilo forkské podnebí, červeno fialovou barvu.

„Vím o vás úplně všechno,“ odpověděla jsem tiše.

Od schodiště se ozvalo nesouhlasně syčení. Jasper. Edward ale vykročil dopředu, jako by se mu chtěl postavit do cesty. Zadíval se na mě. Velmi zkoumavě a přemýšlivě.

„Co všechno?“ zeptal se.

A bylo to tu zas. Bláznivá Grace a její historka o kouzelném světlíku. Nakonec jsem se ale rozhodla zachovat si před nimi aspoň dočasně zdání příčetnosti.

„Zeptejte se mě na cokoli. Budu to vědět. Ale teď nemám dost času to vysvětlovat. Musím se vrátit k Charliemu Swanovi dřív, než se vzbudí a zjistí, že jsem pryč.

„Dostala bys zaracha?“ Emmett Cullen stál u paty schodiště, ruce založené na prsou, a jako jediný vypadal, že se celou situací celkem dobře baví.

„Ne,“ odpověděla jsem a ušklíbla se. „Elektrický křeslo.“

Zasmál se a já reagovala smutným úsměvem.

„Něco jsi provedla?“ zeptal se Carlisle opatrně. Vypadal, že tomu sám nevěří, ale jistá ostražitost v jeho hlase přeci jen zazněla.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Myslí si, že mám něco společného se zmizením jeho dcery Isabelly.“

„A máš?“ zeptali se Jasper a Edward zároveň.

Chvíli jsem přemýšlela, jak odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla trochu mlžit.

„Částečně. Vím, kde je. Ale on mi to nevěří. Bojí se, že se jí něco stalo.“

„Tak prostě vyklop, co jsi zač! Proč jsi pro všechny naše dary nečitelná?“ vyštěkla Rosalie.

„Hele, ve škole jsi byla mnohem příjemnější,“ odsekla jsem a vrátila jí naštvaný pohled.

„Musela jsem. A věř mi, že jsem z toho nebyla dvakrát nadšená. Chtěli jsme tě poznat a zjistit, jestli pro nás nejsi nebezpečná.“ Rozhodila rukama.

Snažila jsem se potlačit ostré bodnutí a přemýšlet racionálně. Pochopitelně. Proč by se jinak zajímali o Grace Campbellovou.

„Nejsem,“ odpověděla jsem nakonec. Tohle byl přece můj prvořadý úkol. Všechno napravit. „A vůbec netuším, proč jsem tak nečitelná. Nemusíte se stěhovat. Neprozradím vás.“

Stáli a mlčeli. Občas si mezi sebou vyměnili němé pohledy.

„Ta telepatie je ale protivná,“ zabručela jsem a zase se svalila na gauč. Únava se znovu přihlásila o slovo.

„Já jí nevěřím,“ promluvila nakonec Rose. „Nemáme tušení, co je zač. Třeba ji na nás někdo nasadil. Nemáme možnost si to ověřit.“

„Jasně, jsem osobní sekretářka bratrů Volturiových,“ ušklíbla jsem se a kolem mě to zahučelo. Než někdo stihl něco říct, dodala jsem: „Myslela jsem, že nesnášíš stěhování, Rosalie.“

Když jsem viděla, jak šokovaně se teď většina z nich tváří, napadlo mě, že kromě jejich útěku existuje ještě jiné řešení. Žádná Grace – žádné riziko.

Zavřela jsem oči a zakryla si je předloktím. Musela jsem se úplně zbláznit! Proč jsem do toho pitomého okna v koupelně lezla? Co udělám příště? Projdu kanálem do příběhu Jacka Rozparovače? Buď mě Charlie nechá zavřít za únos jeho dcery nebo mě moji milovaní Cullenovi vypijou jako krabičku džusu.

Hystericky jsem se rozesmála. Smích postupně prosycovaly slzy a nakonec jsem jen ležela stočená do klubíčka a tiše fňukala. Než mě definitivně přemohl milosrdný spánek, zaslechla jsem tiché: „Odvezu ji domů.“

Kdybys tak mohl, Edwarde.

<<<>>>

Vzbudila jsem se na zadním sedadle jeho Volva, právě když auto zastavilo před swanovic domem. Cítila jsem se jako po srážce s mrazírenským vozem. Všechno mě bolelo a znovu mě roztřásla zimnice. Pokusila jsem se vystoupit, ale tělo mě nějak neposlouchalo.

„Počkej,“ ozvalo se tiše. Už se nemusel přetvařovat a tak vystoupil a oběhl auto ve zlomku vteřiny. Otevřel moje dveře a opatrně mě vyzvedl ven i s dekou, ve které jsem byla zabalená. Přemýšlela jsem, jestli ho ještě někdy uvidím. A pokud ano, jestli se ještě někdy ocitnu tak blízko, abych cítila ve tváři jeho dech.

„Takže to nebylo rande,“ nadhodila jsem tiše. „Spíš špionážní akce, že jo?“

Chvíli jen tak stál a mlčel. Pak se najednou rozeběhl k domu, odrazil se a i se mnou proskočil otevřeným oknem mého pokoje. Ráda bych řekla, že to bylo cool a vzrušující. Pravdou ale bylo, že jsem se leknutím málem počůrala. Naštěstí to proběhlo příliš rychle, než aby moje tělo stihlo nějak reagovat. Kromě toho – mělo příliš mnoho práce s reagováním na Edwardovy doteky a vůni.

„Neodpověděl jsi mi,“ řekla jsem tvrdohlavě, když mě opatrně, jako porcelánovou panenku, položil do postele. Možná jsem masochista. Nebo mi ten den přišel už natolik zkažený, že jedna špatná zpráva navíc nemohla nic změnit.

Přikryl mě až k bradě a já dostala strach, že neodpoví a prostě odejde. Pak ale zůstal skloněný nade mnou. Rozbušilo se mi srdce.

„Grace, ty víš, kdo jsme. Takže ti nemusím vysvětlovat, proč by nešlo…“

Tohle bylo neskutečně ironické.

„Já vím, nemůžeme být přáteli. Jsi pro mě příliš nebezpečný,“ dopověděla jsem za něj a hořce se usmála.

Vypadal překvapeně.

„Jak víš, co jsem chtěl říct?“

Zavrtěla jsem hlavou. Teď jsem mu to opravdu vysvětlovat nechtěla. Uvažovala jsem, jak hezké by bylo, kdyby dořekl i tu další větu. I když nejsem Bella. I když tu nemám být.

A on pokračoval.

„Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty.“

„Někoho, komu nevidíš do hlavy?“ nadhodila jsem.

„To taky, ale… Neděsíme tě. Jako by existence upírů byla tou nejobyčejnější věcí na světě.“

Stačilo by natáhnout ruku a dotkla bych se ho. Ano. Stačilo málo. Jenže to by bylo stejné, jako jít shánět ty létající talíře.

„To je,“ špitla jsem.

Pořád zůstával skloněný. Jistě, upíry záda nebolí, napadlo mě. Jen nemyslet na to, jak moc blízko teď je.

„Nemůžu být tvůj přátel. Ale to neznamená, že bych jím nechtěl být.“

Tak. Řekl to. A bylo to úžasné. Dechberoucí. Omamné. Rozbušilo mi to srdce a zrychlilo dech. Ale bylo to úplně…

…špatně.

Musela jsem to zastavit. Romea Julii taky nevyfoukla nějaká Mary Newmanová z Manchesteru.

„Čeká tě osudová láska, Edwarde. Isabella Swanová.“

Narovnal se a zavrtěl hlavou, jako by se snažil probudit. Nebo možná nemohl uvěřit tomu, co mi před chvílí řekl.

„Na to jméno už začínám být alergický,“ odsekl a vydal se k oknu.

Výborně, Grace. A zítra bys mohla třeba zkusit sestrojit atomovou bombu. Třeba napácháš míň škody…

Sledovala jsem ho, jak si sedá na okenní rám a byla vděčná, za tu vlnu únavy, která na mě dolehla, protože mi spánek nejspíš zabrání v pláči.

„Ale to rande ti dlužím,“ ozvalo se najednou. A pak teprve zmizel.

<<<>>>

Když jsem se vzbudila, bylo poledne. Ležela jsem v Bellině pokoji pod vrstvou propocených přikrývek a na nočním stolku stál hrnek horkého čaje a plato nějakých prášků. Okno bylo zavřené, mé věci čisté, suché a úhledně poskládané na židli. Jako bych se v noci nikam netrmácela. Až na tu horečku samozřejmě.

Charlie stál nejspíš s uchem přilepeným na dveře, protože téměř okamžitě zaklepal. Sevřel se mi žaludek. Zkoumala jsem Charlieho výraz. Pořád vypadal smutně a napjatě, ale ten včerejší hněv beze stopy zmizel.

„Ahoj Grace,“ pozdravil mě tiše a přitáhl si ke mně židli. To gesto na moment zahnalo úzkost a vyvolalo příjemné teplo u srdce. Bylo to takové… otcovské.

„Jak se cítíš?“

„Trochu slabá. Bolí mě hlava. Ale jinak to není tak strašné,“ odpověděla jsem opatrně. „Do toho New Yorku klidně můžeme jet.“

Zavrtěl hlavou a uhnul očima.

„Ráno jsi měla skoro čtyřicítku horečku.“

Pak se rozhostilo dlouhé ticho.

„Ona dnes nepřijede, že ne, Grace?“ zeptal se opatrně.

Jazyk se mi přilepil k patru. Bylo mi to všechno tak strašně líto!

„Já nevím, Charlie. Ale myslím, že spíš ne.“ Chtěla jsem dodat, že nemám tušení, kdy by se ten světlík zase mohl otevřít, ale pak jsem se rozhodla to nechat být.

„A není v tom nějakej kluk? Nekreješ jí záda?“ Bylo na něm vidět, jak moc by si přál, abych řekla, že ano. O to těžší bylo ho zklamat.

Opřel se lokty o kolena a schoval si tvář v dlaních.

„Já nevím, co si o tom mám myslet, Grace. Myslel jsem, že mám na lidi nos. Nepřipadáš mi jako lhářka nebo psychopatka. Ale mate mě, že by někdo tak chytrej jako ty vyrukoval s tak ubohou historkou.“

Neměla jsem tušení, co mu na to říct. Nejraději bych ho objala, ale to si potencionální kriminálnice k šéfovi forkské policie nemohla dovolit.

„Charlie, když bude přes víkend mrholit a v pondělí dopoledne napadne první sníh, bude to pro vás něco znamenat?“

Pomalu vstal a postavil židli zpátky ke stolu.

„Dělám u policie dvacet let, Grace. Viděl jsem to mockrát. Když se ztratí dítě, po nějaký době jsou rodiče schopný platit čarodějnici s virgulí, aby ho našla. Jestli v pondělí napadne sníh, nejspíš půjdu z toho okna v koupelně snímat otisky prstů.“ A pak odešel. Chápala jsem ho. Taky by se mi nechtělo věřit, že jsem pouhá literární postava.

<<<>>>

Celý víkend jsem prospala. V těch krátkých okamžicích, kdy jsem procitla a polykala čaj a prášky – protože Charlie se o mě staral jako o vlastní – jsem si užívala toho relativního klidu, který právě nastal. Jen bych ráda věděla, jestli to nebylo ticho před bouří. Už se mě na nic nevyptával. Spíš mi připadalo, že si mě pokradmu prohlíží. Možná s úzkostí vyhlížel tiky nebo ďábelské úšklebky. Pokaždé jsem se na něj jen smutně usmála a pokrčila rameny.

Také jsem přemýšlela o Cullenových. Zabrala moje prosba? Zůstali ve Forks?

V pondělí ráno už jsem se cítila úplně dobře, takže když ráno začal padat sníh, šla jsem se na něj podívat k oknu. Vzduchem se snášely drobné bílé chomáčky a tiše usedaly na parapet. Skoro mě to dohnalo k slzám. Mike Newton bude jančit a navrhovat všem kolem sněhovou bitvu a Edward… Edward a jeho krásní sourozenci se budou v jídelně škádlit tajně přineseným sněhem, který v jejich rukách neroztál.

Uslyšela jsem tiché klapnutí dveří a ohlédla se přes rameno. Vešel Charlie. Stoupnul si ke mně a mlčky zíral ven.

„To je zatraceně málo na to, abych uvěřil, že Bellu nechce pustit domů větrací šachta z koupelny.“ Neznělo to rozzlobeně. Spíš jen tak bručel. Úžas se mu ale zamaskovat nepodařilo. Dostalo ho to.

„Já vím,“ odpověděla jsem. Nechtěla bych být na jeho místě. Vlastně ne. Nechtěla bych být ani na tom svém.

„No, musím do práce. Zdá se, že už je ti líp, tak už nepotřebuješ chůvu.“

Otočil se a odcházel.

„Charlie?“ zastavila jsem ho ještě.

Otočil se.

„Znáte Tylera Crowleyho?“

Přikývl.

„Zítra dostane jeho dodávka na školním parkovišti smyk. Bude totiž hustě pršet a zároveň mrznout. Nikomu se ale nic nestane,“ dodala jsem, když se mu v očích objevil děs.

Díval se na mě, ani se nepohnul. Nakonec sotva znatelně přikývl a odešel.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

30)  ScRiBbLe (06.07.2011 13:57)

„Odvezu ji domů.“ Kdybys tak mohl, Edwarde. Zmatení Cullenovi a naštvaná Rose... chjo.

„Takže to nebylo rande,“ Ať se snaží jakkoli, stejně je evidentně vidět, jak je z něho paf!

„Nemůžu být tvůj přátel. Ale to neznamená, že bych jím nechtěl být.“ Krásný, úžasný a prostě TO ONO!!!

„Čeká tě osudová láska, Edwarde. Isabella Swanová.“
„Na to jméno už začínám být alergický,“
„Ale to rande ti dlužím,“ JUCH!

„To je zatraceně málo na to, abych uvěřil, že Bellu nechce pustit domů větrací šachta z koupelny.“ Sice málo, ale stačí to, zatím.

28)  ambra (08.01.2011 00:12)

Chudáci Cullenovi speciálně Rose .
Miluju, když je hlavní hrdinka nemocná. Nemám nějakou poruchu?
Charlie je fakt taťka
Edííík!!! Řekl to!!!
Je to naprosto uíííííííííííííííííííííííí

27)  Abera (19.12.2010 23:01)

26)  Silvaren (16.12.2010 18:55)

Byl pátek a teď je pondělí, proč Grace nezkontroluje ten světlík?
Jsem z Edwarda zklamaná - ono to nebylo rande ale špionážní akce! Chjo!
Doufám, že Cullenovi neodjeli, že ne? A v Charlieho situaci bych taky nechtěla být.
Je to skvělé, úžasné, prostě boží.

25)  jeanine (13.12.2010 11:20)

Nemám slov a jdu konečně číst dál...
Je to pekelně napínavý!

23)  Karolka (12.12.2010 18:27)

ScRiBbLe: Jiná slova rozhodně nehledej! Jsi strašně hodná. Děkuju.
Baruu: To jsem moc ráda. Děkuju!
Carlie: Děkuju, za krásný komentář. Vždycky si dáš práci s přebíráním a to je strašně fajn.
Scherry: Díky.
Alorenie: S originální předlohou rozhodně. Frustrující! Ale všechno zlé je pro něco dobré.
Iwka: Opravdu stačí tak málo slovíček a já jsem celá blažená. Takže se nemusíš cítit trapně. Děkuju!
MisaBells: Už od začátku se děsím okamžiku, kdy se dámy v hledišti budou muset rozdělit (a oddělit neprostřelnou zdí), podle toho, komu fandí. (A hlavně bychom tou neprůstřelnou stěnou měli oddělit autorku, že?

22)  MisaBells (12.12.2010 15:40)

Žjova! Takže Grace čajzne Edwarda Belle? Týjo! No, sice jí fandím, ale E+B je E+B! Ne, tady to je G+E super Karolíííííí

18)  Carlie (12.12.2010 10:39)

"Po očku jsem se na něj podívala a trapně předvedla celé rodině, jak jsou mé životní funkce vitální."
vtipkování s Emmettem
„Odvezu ji domů.“ Kdybys tak mohl, Edwarde.
"Pak se najednou rozeběhl k domu, odrazil se a i se mnou proskočil otevřeným oknem mého pokoje. Ráda bych řekla, že to bylo cool a vzrušující. Pravdou ale bylo, že jsem se leknutím málem počůrala."
„Čeká tě osudová láska, Edwarde. Isabella Swanová.“ "Na to jméno už začínám být alergický,“ odsekl a vydal se k oknu.

Chudina Grace, je mi jí tak líto, jak se i přes to, že ublíží sama sobě, snaží nepokazit jejich příběh... a Edward je formát, s tím svým: „Ale to rande ti dlužím,“ ozvalo se najednou."
Aaah, to její "věštění" , bojím se, nestane se opravdu nikomu nic, když nemůže Tyler srazit Bellu, nesrazí, že ne...

17)  Baruu (12.12.2010 09:55)

Tvou kapitolkou jsem si spestřila dnešní nudné ráno a musím říct, povedla se. Asi jako tvoje každá tvorba
Trochu lituju Charlieho, musí to být zvláštní, když neví, co se s Bellou děje, ale jinak obdivuju Grace
Z těch pasáží, kde se objevuje Edward, to je doslova... uaah
Jako vždy, krásně píšeš A mě to prostě baví číst!

16)  ScRiBbLe (12.12.2010 00:34)

Tak jo, doháním včerejší absenci komentů . Bohužel jsem včera nebyla v rozpoložení, abych četla . Ale teď jsem zpět! To jsi ráda, co? Hele, koment Ti nechávám až tady, protože díky předchozí strhující kapitole, jsem prostě musela dál! Kar, jsi úžasná . Rozhovor, mezi Grace a Charliem, byl naprosto bravurní! Jak se mu to snažila vysvětlit, po pravdě, jelikož už nechtěla lhát! A jeho reakce! Samozřejmě že jí nevěřil, taky bych tomu nevěřila. A ten zbytek . Přiznám se rovnou - ani jsem se neodvažovala uvažovat, kdo ji to nese, abych zase nenarazila. Uáááá, a tenhle díl! Edward ji zachránil - to je takový zlatíčko! - Rose ji nemá moc ráda, nikdo na ni nemůže uplatnit své dary. Ty jo, tak v týhle kapče mi Grace bylo fakt líto. A následná cesta do jejího pokoje. Taky jsem se bála, že jí neodpoví. Zběsile jsem jezdila očima po písmenkách v co nejrychlejším tempu, abych se dozvěděla, zda něco řekne a nebo zmizí. (pak jsem si celou kapču dala znovu ) Pani, on je alergický na jméno Isabella Swan? Já bych taky byla, kdyby se mi ji snažil pořád někdo vnucovat, ale Grace se nedivím, i když k Edwardovi něco cítí, tak ví, že k němu nepatří (sakra, já bych jí to tak přála !) a snaží se mu vnutit Bellu. ,,Ale to rande ti dlužím." Uááá . A Charlie začíná věřit! Karolko, bylo to opět dokonalé, tak ráda bych Ti napsala jiná slova pochvaly, vím, že se pořád opakuji, ale nejde to, v hlavě mám prázdno. Díky a těším se na další

15)  Karolka (11.12.2010 23:53)

Minule jsem si toho nechala moc naráz, pak mi zkolaboval organismus, tak si to tentokrát raději rozložím:
Amisha: Neplakej. Zatím mám opratě pevně v rukou. (Ale přiznávám, že se koníček občas trochu vzpírá...) Jak já miluju happy endy! A tebe!
Gassie: Moc děkuju!!! Charlie je aktuálně můj největší oříšek. Ukočírovat ho tak, aby se nezhroutil. Fakt mám toho chlapa ráda.
Monelien: Já jsem tu víru taky neztratila! Dnes jsem si uvědomila, jaká je to vlastně nespravedlnost. Já vím, kde je Bella a co tam dělá. Taky vím, co dělá Edward, a co se mu honí hlavou... Na druhou stranu - občas šílím z toho, co už odkrýt a co ještě ne. A taky nikdy nezjistím, jaké je to, být na vašem místě. Tož tak... Moc si vážím podpory!
blotik: A víš, že jsi to vyhmátla? Včera mě napadla alternativní verze konce, která by zůstala malinko pootevřená a umožnila něco jako Lost In New Moon. Ale to už bych si fakt musela koupit pistoli. A ano, maličko nám Grace svou přítomností komplikuje děj.
Yasmini: Děkuju. S Charliem se to nejspíš definitivně rozsekne v další kapitole. A Cullenovi? Právě probíhá rodinná rada o stěhování a Rose prohlásila něco ve smyslu: "Jen přes mou mrtvolu!" A Emmett špitnul, že tuhle polohu ještě nezná. Samozřejmě asi mluvili o zápasení...
Janeba: Den blbec mě mrzí a mám radost, že aspoň večer byl hezký. Tak zakopeme válečná kladiva, jo?
Fanny: Řekla bych, že by taky moc ráda zpátky. A na to rozmotání bych místo Edwarda Cullena potřebovala Edwarda Střihorukého.
LostriS: Já taký!
Hanetka: Děkuju, Hanetko. Fakt mám velikou radost, že tě to tak baví. Já jen doufám, jak teď kopu ten tunel z obou stran zároveň, že se ti moji kopáči uprostřed potkají.
Pospeta: Děkuji za přání. Teď večer už je mi mnohem líp. Počet kapitol ti dopředu říct nedokážu. To je takový můj nešvar. Mám děj vytyčený jen v základních obrysech a vím, kam chci dospět. To, co se odvíjí mezi tím je dopředu neurčitelné. Vzniká to až během psaní. Až budu mít aspoň přibližnou představu, tak ji zveřejním. (A ty si k tomu přičteš ještě asi dvě a pak by to mohlo plus mínus sedět )
MaiQa: Na tohle jsem málem napsala jen "hyk" a "fňuk", ale nesmím zapomenout na veliké DĚKUJI!
belko: Děkuju za důvěru. Vždycky když při nějaké povídce roztočím nad hlavou tolik talířů najednou, trochu mi zatrne, že by se přeci jen mohlo stát, že budu nakonec zametat střepy. Ale to, co mi tu píšete, je neskutečný životabudič. Děkuji!!!
Twilly: Moc děkuju!!! Ale tu nejistotu já mám taky. Nesnáším to, ale zároveň je to to nejlepší, co může být. Alespoň pro povídku. Mé otlučené čelo a psací stůl jsou vedlejší.
Bye: Báj!!!!! Já tu vřískám jak Tarzan, ale jen proto, abych dojetím nebulela. Tohle by se ti mělo zakázat! Ale to bych musela být blázen. (Teď si schovej hlavu pod polštář, bude vyznávačka). MILUJU TĚ!!!

14)  Bye (11.12.2010 21:45)

Karolko, všechny mé výkřiky ohledně aktuální kapitoly už padly, tak se ti tady dnes vyleju všeobecně.
Já u každý tvý kapitoly čehokoliv žasnu, jak je Tvoje psaní komplexní (zní to děsně, horší slovo už mě nenapadlo ).
Naprosto vymazlenej styl (kterej je prostě Tvojí přirozeností, protože fakt neznám člověka, co dokáže za dvě hodiny vyplivnout dva tisíce TAK smysluplnejch slov!!!), korunuješ neuvěřitelným talentem provlíknout čtenáře uchem jehly, když mu servíruješ dokonale promyšlenej příběh tak, že se musí připoutat, aby z tý horský dráhy nevylítnul.
Má to totiž všechno! Myšlenku, Děj, Napětí, Humor, Tajemství, Charaktery, který si držej svoje charaktery...
Co dodat?
Ať už Ti kua vydaj tu knihu! A hned potom hupsni na další

13)  Twilly (11.12.2010 21:30)

mno Karolka , stále nechápem, kde sa vo mne, kdesi vo vnútri, ešte stále berie tá priblblá myšlienka, že by si hádam niekedy mohla sklamať . Som absolútny pako a príšerne sa hanbím.

... jasné, že TY sklamať nikdy nemôžeš

.. inak priznám sa, že aj mne chodí po rozume, rovnako ako Pospete, čo asi robí Bella v Gracinom New Yorku.. a stále viac a viac... ale rozhodne sa nechávam unášať Tvojím šantivo-vášnivým prúdom poviedky presne tak ako pyšná princezna Krasomila so svojím princom-zahradníkom Miroslavom (keď sa plavili na tom kmeni stromu a unikali pred strážami... )

... no hop hop hop, nech môžem čítať ďalej

1 2   »