Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Zima nám klepe na vrátka
a s ní přichází pohádka.
O čem že bude? Kdopak ví?
O lásce, o kouzlech, o přátelství,
o tom, jak všechno přemůže ctnost,
o tom, co přinese budoucnost...
Bylo to, nebylo? Kdopak to ví?
Ti, co to věděli, dávno už spí...

 

Kapitola 9. – Ledový zámek

Vrchní královský lovčí Charles Swan se už pomalu vzdával naděje, že svou dceru ještě někdy uvidí. U Cullenů, které navštívil hned druhý den ráno po nalezení Bellina vzkazu, se od Alice dozvěděl jen to, proč asi Bella utekla. Ale to mu v hledání pomoci nemohlo.

„Myslím, že měla strach o Jacoba. Že propadl stejnému prokletí jako můj bratr. A toho jí bylo taky líto. Pořád přemýšlela, jak ho zachránit,“ povzdechla si Alice.

„Vydala se ho hledat,“ řekl přesvědčeně Charlie. V tu chvíli si byl jistý, že jeho paličatá dcera udělala právě tohle. „Ale kam?“

„Myslím, že do Zakázaného lesa. Jake se jí nakonec přiznal, že ho to táhne právě tam.“

„Ale Jacob se v lesích vyzná,“ zlobil se Charlie, „mnohem líp, než ona. Co ji to jen napadlo?“

„V Zakázaném lese se nevyzná nikdo, ani Jacob ne. Ale nechápu, jak si Bella mohla myslet, že kletbu ošálí převlekem za chlapce. Neměla jsem jí vyprávět o bratrovi,“  povzdechla si Alice provinile. „Byla tím, co se mu stalo, tak zaujatá... Neměla jsem ji do toho zatahovat.“ A neměla jem jí ukazovat jeho obrázek, blesklo jí hlavou. Od chvíle, kdy Bella spatřila Edwardův portrét, byla jako očarovaná.

Charlie jen sklesle zavrtěl hlavou. „Nevyčítej si to. Měl jsem ji líp hlídat. Věděl jsem, že ji něco táhne ven a snažil jsem se ji udržet doma, ale moje dcera měla vždycky svou hlavu. Ale to je teď už jedno,“ vzchopil se k rozhodnutí.  „Nevzdám to. Ať to bylo prokletí, osud, náhoda nebo ztřeštěný nápad mé dcery, nesložím ruce do klína a nebudu čekat, jak to dopadne a jestli se vůbec vrátí,“ řekl Charlie zatvrzele a zvedl se k odchodu. „Budu hledat dál.“

Alice neměla sílu mu připomínat, že jejího bratra před časem hledali taky odhodlaně, ale marně. Svářily se v ní protichůdné pocity. Měla na sebe zlost a zároveň cítila i lítost, že její vinou je Bella bůhvíkde a hrozí jí nebezpečí a možná dokonce smrt. A přitom všem v ní přece jenom planula jiskřička naděje, že ještě není všechno ztracené. Předtím si byla tak jistá, že je správné Belle ukázat ten medailonek! Teď kromě bratra ztratila i přítelkyni.

Ale možná se to takhle mělo stát.


***

Edward seděl na podokenním sedátku ve své komnatě a v rukách svíral svazek svých kreseb. Louč za jeho zády vrhala na papír mihotavé světlo, ale on nepotřeboval vidět, aby věděl, na co se dívá. Jen se strašně bál, že tu tvář, jejíž jemné rysy už tolikrát přenesl na papír, už živou neuvidí.  A přitom nebyla daleko...

Když klečel před svou královnou, ve chvíli, kdy údery na zámecká vrata rozezněly zvonkohru z rampouchů, nedostal to, oč žádal. Jeho paní už o něj nezavadila ani pohledem.
„Jdi do svých komnat,“ propustila svého nešťastného služebníka a vyčkávavě hleděla ke dveřím. „Za chvíli uvedou do sálu toho, kdo hledal a nalezl. Není třeba, abyste se střetli.“

„Jistě,“ vstal a sklonil hlavu. „Další v řadě, jehož duše ještě žije. Další v řadě, jehož srdce dosud tluče. Další, kdo hledal to, co mu slibovala ta vábivá píseň, a nalezl jen tenhle prokletý ledový zámek a krásku, která jeho nitro nechá umrznout stejně jako to své. Přeji ti, aby to byl tentokrát  ten, na koho tak dlouho čekáš,“ dodal hořce. Uklonil se a odešel.

Věděl, co ho čeká. Když tehdy poprvé zavítal do zámku, okouzlený krásou  a podivnou ledovou laskavostí své paní nabyl jistoty, že je na místě, které hledal. Cítil, že už nikdy nedokáže odejít.  Byl blažený, jako už dávno ne. Ve chvíli, kdy prošel bránou tohoto královského sídla,  se nepokoj probuzený tóny písně potulného muzikanta vytratil. Ale hned druhý den jeho šťastný klid dostal první ránu, když viděl, jak zrána z protějšího pokoje sloužící vynášejí sochu mladíka jeho věku. Paprsky slunce, které sem dopadaly okny v chodbě, se odrážely v jejím jiskřícím ledovém povrchu a lámaly se do duhových odlesků.

Až teprve pak na něj dolehlo poznání, že je zajatcem ledové kletby, o které zpívala ta čarovná píseň, a že se stane  její obětí stejně jako tenhle nešťastník a kdovíkolik dalších před ním.

Od té chvíle jeho horké srdce chladlo a stydlo a ani nejlaskavější slova, ani andělská krása jeho paní, ani její zoufalá hladová touha ho nedokázala  rozehřát. Po čase umlklo. A teplo jeho života se pozvolna vytrácelo.

Věděl, že teď, když do zámku přišlo nové srdce, ještě horoucí a živé, je on odsouzen k tomu, aby rozšířil řady ledových soch v sále, kam nikdy nikdo nechodil. Nikdo kromě sloužících, kteří tam zavítali vždy jen jednou za čas a jen proto, aby zástupu nehybných postav přidali další. Zítra tam přibude on.

Nelitoval. Už dávno se s tím smířil. Znal svůj osud. A toužil po něm. Vždyť ještě  před chvílí prosil o polibek, který by mu přinesl spásu v zapomnění.

Tak proč má najednou strach? Jeho hrudník sevřel pocit nevýslovné ztráty  a úzkosti. Tušil, čím to je. Nebál se o sebe.

Když odcházel ze sálu dlouhou chodbou, potkal trojici, na kterou jeho paní čekala. Ledové jinovatkou pokryté zdi byly ponořené do tmy, jen místy jiskřily v odlescích mihotavých plamínků svící, rozmístěných v křišťálových svícnech na sloupech mezi okny. Štíhlou drobnou postavu nového příchozího doprovázely stráže v tmavých kápích, a jak se míjeli, na tvář  nového královnina nápadníka dopadlo světlo z nejbližšího svícnu. Edward úlekem málem vykřikl.

Tu tvář znal. Ráno od ní utekl. Stokrát ji kreslil a její oči viděl, kdykoliv zavřel víčka. Ani chlapecký lovecký oděv, který měla ta dívka na sobě, ho nemohl splést. Ale proč sem přišla?

A co se s ní stane?  Co s ní jeho paní udělá, jestli v ní pozná děvče? Jak ji potrestá?
O jejím milosrdenství si nedělal iluze. Už od té chvíle, kdy mu poprvé nabídla dívčí život a krev, věděl, že lidský život pro ni mnoho neznamená.

Vstal a vydal se ke dveřím. Počká někde za sloupem v chodbě u sálu. Promluví s ní. Tak, aby o tom královna nevěděla. Ta dívka musí pryč! Musí odtud utéct, dokud je čas. Musí ji varovat… jen jestli ještě není pozdě.

***

„Mohla jsem jít sama, Jacobe, jsem těžká,“ špitla Tess stydlivě v Jakeově náručí, ale navzdory svým slovům přitulila svoje zrudlé tvéře k široké hrudi mladíka, který ji snášel po schodech dolů.

„Ještě se ti nezahojily nohy,“ usmál se  a přitiskl ji k sobě blíž. „A těžká? Jsi jako peříčko. Musíš pořádně jíst,“ zamračil se na ni naoko.

Tess si v jeho náruči připadala jako v nebi. Jacob jí připadal jako rytířský hrdina. Nejen, že ji zachránil před zmrznutím, teď  se o ni staral s takovou laskavou péčí, že její srdce přetékalo vděkem a obdivem, který brzy přerostl i do něčeho víc. Zakoukala se do něj, zamilovala se do toho tmavovlasého mládence, a jen si přála, aby její city opětoval. Ale styděla se mu to dát najevo, a tak v jeho přítomnosti jen klopila zrak, hořely jí tváře a srdce jí bušilo jako o závod.

Donesl ji do salónu a usadil do křesla u krbu. „Co ještě potřebuješ?“ zeptal se a zadíval se na její rezavě kaštanové vlasy, které jí v těžkých loknách padaly až k pasu.

Nic, pomyslela si. Když mám tebe, mám všechno. Ale nahlas to neřekla. „Mám špatné svědomí, že tě zdržuji od práce,“ zvedla k němu pohled. „Nemůže tě bavit mi dělat chůvu,“ začervenala se.

„Někdo se o tebe musí postarat, než se vrátí Charlie. Teď, když tu není Bella...“ zarazil se a polkl. Tohle připomínat nechtěl. Měl na Charlieho zlost. Přikázal mu, aby zůstal tady, chtěl, aby se u Tess střídali. Ale jeho to pořád táhlo ven a zároveň jako by odsud nedokázal odejít. Cítil se podivně rozpolcený. Zvedl oči od dívky v křesle a zadíval se z okna, směrem k tmavé hranici lesa na obzoru. Být tak teď někde tam venku… Toulat se lesem a hledat něco… co vlastně? Bellu?

„Je mi tak líto, že se ztratila,“ zatřásl se Theresse hlas. „Připadá mi, že je to moje vina. Neměla jsem jí vyprávět, co se mi stalo.“

„To nebyla tvoje chyba,“ snažil se ji utěšit Jake. Najednou mu jí bylo líto. Proč to říkal? Proč jí Bellu vůbec připomínal? Zbytečně ji to rozrušilo. „Bella byla vždycky paličatá a vzala si do hlavy, že spasí svět.  Očividně  si myslela, že jsem začarovaný stejně jako ten Cullenovic chudák. Taková hloupost!“ odfrkl si, ale do očí se Tess nepodíval. Měla je stejně tmavohnědé jako Bella a stejně jako ona jako by dokázala poznat, když nemluvil tak úplně pravdu. A to bylo právě teď.

Ta jeho touha utíkat do Zakázaného lesa, bloudit v jeho temných houštinách a něco tam hledat, aniž by sám pořádně věděl co, ta úplně v pořádku nebyla. Nebo ano? Přece ví, co by měl hledat. Bellu. Jenže kdykoliv se ocitl v lese, vytratila se mu z hlavy jako loňský sníh. Vzpomněl si na ni jen doma, tady, kde mu ji připomínal každý kout. Měl by ji najít. Měl by ten les prohledat celý křížem krážem. A možná by našel s Bellou i to, co ho odsud pořád vyhání, přestože by chtěl zůstat.

„Prosím tě, Jacobe, nejezdi už do toho lesa,“ ozvala se najednou Tess, jako by mu četla myšlenky. „Viděla jsem to, co to prokletí může udělat s lidskou bytostí. Ten... Edward, nebo kdo to byl... nechybělo mnoho a byl by mě zabil. Ta kletba z tebe vysaje život a udělá z tebe vraha!“ Upírala na Jacoba vyděšené oči a rty se jí třásly.

„Neboj, Tess,“ klekl si Jacob k jejím nohám, vzal ji za obě ruce a snažil se ji ukonejšit. „Já na kletby nevěřím. A nikdo mě nemůže donutit udělat nic, co bych sám nechtěl!“

„Bojím se o tebe,“ zašeptala. Naklonila se k němu a lehounce ho políbila na rty. A Jacob se neodtáhl.

Teprve hlas Charlieho Swana ho vrátil do skutečnosti. „To jsi na Bellu brzy zapomněl, Jacobe,“ ozvalo se od dveří hořce.

***

Bella stála uprostřed sálu a připadalo jí, že se asi ještě nedostala z toho zimního lesa. Ano, byla na hradě – alespoň prošla hradní bránou a sem ji přivedli dlouhou chodbou, osvětlovanou svícemi v křišťálových svícnech. Ale všude tu ze stropu visely rampouchy, okna pokrývaly květy z jinovatky a trůn, před kterým stála, vypadal jako vytesaný z ledu. Podlaha byla sněhobílá a lesklá jako zamrzlá hladina rybníka, na kterém se kdysi s Jakem jako malí klouzali. Jacob… jestlipak ji s otcem hledají? Určitě ano. Ale teď, když ji medailonek dovedl až sem a ona zaujala jeho místo, doufala, že Jakea už kletba nechá na pokoji. A snad tady dokáže přijít i na to, co by z prokletí vysvobodilo i Edwarda.

Byla tam, kam chtěla dojít. Nejen, že ji medailonek s jeho portrétem hřál na hrudi a tak jí připomínal, co jí pomohlo najít cestu, ale cestou sem Edwarda v chodbě potkala! Byl tady. Byl v tomhle zámku, to sem ráno vedla z té mýtiny jeho cesta, sem… k ní. Ke královně, která seděla před ní na průsvitném trůnu z křišťálu či ledu a upírala na ni zrak plný naděje.

A teprve teď Belle vytanulo na mysli, co od ní královna asi čeká. Vidí před sebou mládence, ne dívku. Bude doufat, že získá jeho srdce… tak jako doufala, že ho pro ni obětuje některý z těch předešlých zakletých mladíků. Ale dokáže to Bella předstírat? Zachvěla se a její třes a chlad, který jí projel až do morku kostí, v tuhle chvíli neměl nic společného s tím, že je ještě promrzlá a promáčená ze závějí tam venku.

Poklekla na jedno koleno a sklonila hlavu. „Má paní,“ oslovila krásku se stříbřitě ledovýma očima a vlasy jako zmrzlé jíní.

„Vítám tě ve svých službách, mládenče. Jaké je tvé jméno?“ zeptala se královna hlasem cinkajícím jako rolničky saní.

„Bel… Billy, „ opravila se Bella rychle.

„Billy,“ usmála se královna a vstala. Došla k Belle a prstem jí zvedla bradu. „Jsi ještě mladičký, tváře máš hladké jako dívka,“ zašeptala a na chvíli jí pohledem probleskl soucit.

„Možná jsem ještě mladý, ale síly a odhodlání mám dost,“ srdnatě prohlásila Bella. „A všechno co mám, je ti k službám, má paní.“

„Opravdu?“ usmála se Ledová paní. „Uvidíme. Ale dnes ne. Jsi unavený a promrzlý a já chci… potřebuji, aby tvé srdce tlouklo silně, horce a vášnivě. Stráže ti ukážou tvou komnatu. Odpočiň si a zítra ráno přijď. Přišel jsi právě včas. Nahradíš někoho, kdo je už službou u mě příliš unavený…“

V Belle se všechno sevřelo úzkostí. Edward! Má nahradit Edwarda. A je unavený službou? Co to znamená? Chce se ho královna zbavit, když teď má ji?

„Co se s ním stane?“ šeptla nesměle.

„To není tvá starost,“ ostře ji odbyla královna a pokynem ruky domnělého Billyho propustila.

Ale pak, když se nový služebník otočil k odchodu, náhle plná lítosti a viny zašeptala jen pro sebe: „Svůj osud si vybral sám. Nedokázal mi obětovat své horoucí srdce… snad ani nevěděl jak.“ Zaváhala.  Ztratila šanci získat Edwarda hned první ráno po jeho příchodu, tehdy, když uviděl svou budoucnost v jiskřivé zmrzlé postavě svého předchůdce. Tentokrát to nedopustí. Tenhle mladík nic takového spatřit nesmí. Kývla strážím, aby přišly blíž.

„Doprovoďte ho do jeho komnaty. A postarejte se, aby ji až do zítřejší audience neopustil. Nikdo s ním nesmí mluvit. Běžte!“

***

Edward ležel na posteli a lámal si hlavu, jak by se dostal k té převlečené dívce, aby ji varoval. V noci se mu to nepodařilo. Schovaný v tmavé chodbě za jedním ze sloupů jen sledoval, jak ji stráže doprovázejí do komnaty na opačné straně zámku, než byla jeho. Pak se oba ozbrojenci postavili u dveří a drželi u nich stráž až do rána. Marně čekal, jestli odejdou. Nakonec to musel vzdát. Nedostane se za ní.

Proč jí vlastně hlídali? Objevila už královna, že je to dívka? Ale kdyby ano, proč by ji vedli do komnaty? Děvčata nebývala ubytovaná v přepychových pokojích. Jim musely stačit kobky v podzemí.

Marně přemýšlel, marně uvažoval. Nepřišel na nic. A pak se začalo rozednívat. Sluneční paprsek mu dopadl skrz okno pokryté ledovými květy na ruku a Edward zvedl hlavu. Slunce stoupalo stále výš a sunulo se po jeho paži, až mu dopadlo na tvář a on ucítil, jak ho jeho paprsky hřejí a laskají.

Otevřely se dveře a on pohlédl zvědavě ke vchodu. Do jeho komnaty obvykle nikdo bez vyzvání nevstupoval. A teď jen zmateně sledoval sloužící, kteří, když ho spatřili, zůstali stát jako přimražení. Zamrkal, zvedl se z postele a sluhové se s křikem rozběhli pryč.

Teprve teď mu došlo, proč vlastně přišli. Na zámku je nový uchazeč a oni měli jeho ztuhlé tělo odnést k těm ostatním. Na okamžik ho zaplavila úleva – to muselo znamenat, že to děvče zatím prozrazené není. Královna si pořád myslí, že je to chlapec, jinak by nečekala, že se z něj do rána stane další z jejích soch.

Ale vzápětí ho znovu přepadl strach. Co se stane teď? Královna zjistí, že kletba poprvé selhala. Bude pátrat proč. A ta dívka bude ve velkém nebezpečí. Jestli královna zjistí, že se za chlapce jen vydávala, že ji podvedla… že tenhle nový mládenec jí spásu nepřinese, bude se chtít pomstít.

Ale proč sem to děvče přišlo? Co tady chce? Ví, že tu může ztratit život?

A najednou si s bolestí uvědomil, že její smrt by vzala život i jemu.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Kamci

5)  Kamci (20.02.2012 19:29)

hani, to je tak krásný a chytá to za srece, nemůžu se dočkat každé další kapitoly

Sky

4)  Sky (20.02.2012 18:24)

Hani, tak toto je opäť sila... Nemôžem uveriť, čo všetko sa tam deje. Na Charlieho som hrdá, že sa nevzdáva, ale Jake... Ale nie, som rada, že už sa nevydáva do lesa.
A Bella? Trdlo! Som zvedavá, čo sa tam bude diať a či sa vlastne dozvie, že je dievča!
Držím palce!

Amisha

3)  Amisha (20.02.2012 17:57)

To je tedy síla! Zamotává se to. Hani já věděla proč si to schovávám až jich bude víc...
Srdce moje, v ledu utopené.
Srdce moje, skoro mrtvé.
Srdce moje, neumírej...

2)  Babča S. (20.02.2012 17:36)

Bosorka

1)  Bosorka (20.02.2012 17:35)

Dál, dál, dál

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek