Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Oheň už praská a voní dým
vypravěč v duchu chystá si rým.
Pohádka končí a až půjdeš spát
můžeš si nechat zas o ní zdát.
Zvítězí dobro, anebo ne?
Poslouchej, jak to dopadne...

13.  Písní to začíná i končí

Svítalo. Paprsky vycházejícího slunce barvily na růžovo poslední zmrazky tajícího sněhu a slibovaly krásný slunečný předjarní den. V celém městě bylo zatím ticho, jen ve větvích stromů zazníval zpěv a cvrlikání probouzejících se ptáků. A pak se ozval zvuk, který do té ranní symfonie nepatřil.

U dvorce, který byl sídlem vrchního královského lovčího Charlese Swana, zavrzala opatrně otevíraná vrata. Proklouzla jimi mužská postava, která za sebou vedla dva koně. Jacob Black se vydával za svým osudem.

Zavřel za sebou vrata, vyskočil na svého koně, otěže druhého svíral v ruce a s odhodlaným výrazem se vydal k městské bráně. Nebyl si jistý, jestli ho vede touha zachránit Bellu, nebo to zvláštní nutkání, které mu nedopřálo klid už od té chvíle, kdy slyšel první tóny té muzikantovy písně. Obě ta přání se v něm spojila a hnala ho vstříc budoucnosti, ať už ho v ní čeká cokoli. A jakoby to rozhodnutí zaplašilo jeho váhání a neklid, naplnilo ho netrpělivou touhou vyrazit tam, kde se rozhodne nejen o jeho osudu.

Když u městské brány uviděl svého průvodce, ulevilo se mu. Zpěvák ho vyzval k cestě už před třemi dny, a ačkoliv by to Jacob nikdy nepřiznal, trochu se bál, že těch pár dní váhání ho bude stát slíbený doprovod. Ačkoli byl odhodlaný vydat se znovu do Zakázaného lesa i na vlastní pěst, byl rád, že má někoho, kdo snad ví, kudy se dát, a tentokrát to hledání nebude plané.

„Vidím, že ses konečně rozhodl,“ přivítal Jacoba  muzikant.

„Neměl jsem na vybranou,“ řekl Jacob. Slova sice vyjadřovala odevzdanost, ale z jeho hlasu byla slyšet dychtivost a oči mu zářily nedočkavostí.

„Ten kůň je pro mě?“ pousmál se zpěvák. „Nevím, jestli to ještě umím. Tolik let jsem chodil světem jen po svých...“

„Nač ztrácet čas?“ pokrčil rameny Jacob a napřáhl k němu ruku s otěží. „Jestli se nám podaří  Bellu  najít, koně jí vrátíš a můžeš chodit pěšky dál. Tohle je její vraník.“

„Já?“ opáčil zpěvák, přešel ke koni a pohladil ho po nozdrách. „Nevím, zda k tomu budu mít příležitost,“ vzal z Jacobovy ruky otěže a vzhlédl k němu. „Pro mě je cesta do zámku zapovězena.“

„Tak jak mi chceš ukázat, kudy jet?“ zamračil se Jacob zmateně.

„Jako těm ostatním. Směr znám. Doprovodím tě až tam, kam to půjde. Dál budeš muset sám. Myslím, že pak už průvodce nebude potřeba...“ S těmi slovy nasedl, pobídl koně a přes rameno se ohlédl po Jacobovi. Nemusel ho vybízet. Jake ho netrpělivě sledoval v těsném závěsu a městské hradby nechali brzy za zády.

Projeli kolem několika venkovských usedlostí, míjeli pole, na kterých se už pod posledními zbytky sněhu začínaly zelenat ozimy, louky a pastviny, a brzy se před nimi začernal blížící se les.

Když vjeli pod jeho větve, pod kopyty jejich koní opět zavrzal sníh. A znovu na ně padla tíseň, v Zakázaném lese všudypřítomná, a koním jako by se zase nechtělo dál. Neklidně frkali, trhali udidly a nejradši by se rozběhli zasněženým lesem zpátky domů. Jacob se pevněji usadil v sedle a zkrátil otěž. Na tohle už byl zvyklý, jeho kůň se tady plašil vždycky. Ale až teď ho napadlo, jak je zvláštní, že tenhle les je zřejmě pod sněhem pořád.

„To je divné,“ podivil se nahlas. „Všude jinde taje, jaro je na spadnutí a každou chvilku začnou kvést sněženky a petrklíče. Ale tady jako by zima teprve začínala.“

„Nemyslím, že na tuhle zimu má vliv roční období,“ zavrtěl hlavou zpěvák. „Nikdy ti nepřipadalo divné, že tady je sníh i v létě?“

„Ne,“ pokrčil rameny Jacob. „Ani nemohlo. Nikdy dřív jsem do Zakázaného lesa nevkročil. To až od toho plesu, kde mi ta tvá písnička ukradla každou jinou touhu. Ten les mě volá a vábí a přesto, že se mě Tess snažila udržet doma, nedokážu to v sobě překonat. Jen mě mrzí, že jsem jí ublížil. Měl bych se na tebe za tu píseň zlobit, ale nedokážu ani to,“ zavrtěl nešťastně hlavou.

„Každý z nás si v sobě nese svou bolest,“ pokýval hlavou muzikant. „Kéž bych směl zpívat písně, co budou lidem lásku dávat, ne brát...“ povzdechl si s marnou lítostí.

Prodírali se čím dál hlubším sněhem, projížděli hustým lesem, přes strže, potoky i mýtiny zarostlé trnitým houštím. Slunce, o kterém Jacob věděl, že jim svítí někde nad hlavou, zmizelo ve spleti větví a větviček a jak jeli čím dál hlouběji, odněkud se začaly plazit pramínky husté mlhy. Stříbřitý opar objal nejdřív kopyta jejich koní a stoupal stále výš a výš. Nakonec už nebylo vidět ani na krok. Jacob už ani nevěděl, jak daleko dojeli a jak dlouho už jsou na cestě, ztratil pojem o čase i prostoru, připadal si jako ve snu. Jen v uších mu vítr zpíval mámivou písničku a zval ho stále dál a blíž. Skoro bez vlastní vůle nechal svého koně sledovat v závěsu kroky muzikanta, který jel kousek před ním, a teprve když se z mlhy vyloupl tvar krmelce a jeho průvodce zastavil, probralo ho to z omámení. Popojel ještě o pár kroků dál, ale to už ho zpěvák zarazil.

„Hou, hou, zastav! Já dál nemůžu. Za tuhle mýtinu jsem se nikdy nedostal. Jako by za ní stála neviditelná zeď, která mě dovnitř nepustí,“ posteskl si a ukázal Jacobovi rukou za krmelec. „Ta mlha mi mate kroky. Kdykoliv se jí snažím dostat k zámku, jako bych chodil v kruzích. Vždycky skončím zase tady. Dál budeš muset už sám.“

„Počkáš tady?“ podíval se na něj Jacob prosebně. „Jestli tam Bella je, dostanu ji ven. Počkáš tu, abys ji doprovodil domů?“ Na chvíli ho napadlo, že by tam Bella nemusela vůbec být. Mohla zahynout v lese, jak si to myslela většina pátračů. Nebo došla až tam a dopadla jako Tess nebo i hůř... Ne! Nedokázal uvěřit, že by už mohlo být pozdě. Nesmí!

Zpěvák přikývl, sesedl z koně, přivázal ho ke krmelci a sám se usadil na povaleném kmeni kousek opodál.

„Počkám do večera. Myslím, že pak už by to bylo marné.“

***
Ledová královna seděla na trůně, loket opřený o opěradlo a pohled upřený vysokým oknem do dálek. Zamyšleně se dívala na namodralý obzor, špičatící se vzdálenými vrcholky stromů, a její mysl letěla i s tím pohledem až daleko, tam kde snad byl on... žije ještě? Zapomněl na ni? Chodí světem a zpívá a je šťastný, když mu dav tleská a hází růže, jak o tom snil celý ten čas, co byl s ní? Nebo prokletí zajalo ve své věčné smyčce jen ji, jenom ji trestalo věky bez konce a čím dál větší vinou za životy zmarněné v nikdy nekončící honičce za láskou, kterou nikdy nezíská, a on už někde pod zeleným pažitem dávno sní svůj věčný sen?

A ona by teď měla věnovat svůj polibek jednomu z dalších nevinných a neví, co bude dál. Oba se snaží získat její přízeň, oba jsou mladí a krásní a tak nevinní... a ona ví, kdo to bude, a marně se snaží oddálit nezvratný konec. Prokletí si žádá horoucí srdce. A to má jen jeden z nich. Ale co když to srdce nebude dost horké a živé? Co když její polibek odmítne, zavrhne, jako už tolik mladíků před ním? Ne, už nechtěla sledovat, jak zamrzá další mladý život. A přece jí nic jiného nezbývá.

Vtom její hlavu z myšlenek vytrhl nečekaný zvuk křišťálové zvonkohry. Do zámku zavítal další návštěvník.

Královna se v křesle narovnala a zmateně se zadívala ke vchodu. Kdo to přichází? Celá staletí sem prokletí nepustilo nikoho kromě uchazečů o její přízeň. Tak kdo další našel cestu do zámku, kde každého čeká jen mráz a led zapomnění?

Dveře se rozlétly a stráž před ni přivedla nového mladíka. Vlasy černé jako uhel, jiskrné hnědé oči, hrdě řezaná brada a měkké rty, postava lovce a v očích stejné okouzlení jako všichni ostatní, kteří kdy přišli pokleknout před její trůn.

„Kdo jsi? A co tě sem přivádí?“ zeptala se udiveně návštěvníka.

„Jacob, má paní,“ uklonil se a poklekl před ní na jedno koleno. „Přivedly mě sem tóny jedné písně a touha mého srdce.“ Vzhlédl ke královně a měl pocit, jako by konečně došel na konec cesty. Jako by ten neklid, který ho stravoval v poslední době, najednou utichl, jako by oheň, který v něm planul a nedal mu pokoje, hnal ho vpřed a poháněl ho k dalšímu hledání bez konce, pohasl, konejšivě zchlazený jiskřivou sněhovou pokrývkou. Královnina bělavá, zářící mrazivá krása mu pronikala do duše  a pokrývala jeho horoucí nitro hojivým chladem, uspávala jeho zmatek a nejistotu, stejně jako první sníh uspává podzimní krajinu a zpomaluje její tep.

Ale stejně jako pod sněhovou přikrývkou dřímá příslib jara, v Jacobově srdci zůstala malá jiskřička, která se pálivou bolestí hlásila o slovo. Tess. Rušilo ho to, raději by zapomněl na všechno, co ho sem přivedlo, a oči už nikdy nespustil z téhle nádherné dívky, ale ačkoliv se na ni díval se zbožnou oddaností, přece jakoby pod jejími sněhobílými vlasy pobleskovaly Tessiny rezavé kudrny a na rtech cítil její horký lehoučký polibek. Násilím zahnal tu vzpomínku, znovu sehnul hlavu a přiložil si ruku na srdce v pokorné úkloně.

„Navěky ti chci, má paní, sloužit. Mé srdce bude patřit od této chvíle jen tobě. Ale rád bych, aby ses slitovala nad dívkou, která je pro mě jako sestra a o kterou mám starost. Přišel jsem požádat, abys ji propustila, paní. Věřím, že tvá shovívavost bude hodná tvé vznešenosti a ustrneš se nad nerozumným děvčetem, které se z dobroty srdce chtělo pustit do křížku s kletbou, o níž se zpívají písně...“

Královna se nechápavě zamračila a zmateně si návštěvníka prohlížela. „Dívku? Jakou dívku? V zámku žádná dívka není,“ odpověděla rozhodně. „Ale tebe tu uvítám ráda. Líbíš se mi,“ prohlížela si zálibně jeho urostlou postavu.

„Odpusť, má paní, okouzlený tvou krásou jsem neřekl vše. Jestli tu je dívka, za kterou prosím, nejspíš je převlečená za chlapce. Odpusť jí, prosím, její smělost. Chtěla pomoci mně a snad i druhým,“ zvedl Jacob pohled a zadíval se na královnu s pokornou prosbou v očích.

Dívka. Dívka převlečená za chlapce. Královna se zamračila. Kde by se tu vzala dívka? Která drzá holka by se odvážila… A jak by se sem vůbec dostala? Kletba propouštěla dovnitř jen chlapce, mladíky okouzlené její krásou, vtělenou do slov písně… A pak ji napadlo, že poslední dobou kletba nefunguje tak, jak byla po staletí zvyklá. Poprvé za celou tu dobu jsou tu mladíci dokonce tři. Edward se nezařadil mezi ledové sochy a ten druhý mladík, tomu srdce nezpomaluje, nezamrzá, pořád plane stejně horce jako první den. Myslela si, že je konečně tím, kdo to horoucí srdce daruje jí… že konečně vysvobodí to její ze staletí mrazu a ledu, stesku, lítosti, neštěstí a viny. Ten mladíček... ta drobná postava! Ten jemný hlas a bezvousé tváře! Ten okouzlený pohled, lichotky, úsměvy, to všechno byla...  lež a přetvářka?

V královně se zvedla zlost a uražená pýcha. Takto ji ještě nikdy nikdo za celé věky nepotupil.

„Přiveďte Edwarda i Billyho!“ vykřikla na stráže a zmateného Jacoba nechala v pokleku před trůnem. Silou vůle zůstala bez hnutí sedět na trůně a jen zbělelé klouby na rukách, které zatínala do opěrek křesla, prozrazovaly bouři, která v ní vřela.

Za chvilku už stráže přiváděly do sálu oba dva, zmatené, proč je doprovází stráž, když přece dosud vždycky stačilo jen pozvání.

Když ale Bella uviděla, kdo klečí před trůnem, zbledla jako stěna.

„Jacobe…“ zašeptala nehlasně.

A královna si její reakce dobře všimla. „Takže je to pravda. Znáš ho. Jsi dívka. Chtěla jsi mě oklamat? Podvést? Ponížit?“ Královnin hlas skřípal, jako když se tříští led.

Bella klopila zrak a nevěděla, jak jí vysvětlit, že ji sem přivedla láska. Jak vysvětlit slepci barvy a hluchému zvuk harfy? Zoufale se zadívala na Edwarda, přejela pohledem i Jacoba, celého zděšeného, co svým odhalením způsobil, a jen hlesla: „To ne...“

„Víš, co tě čeká? V těchto zdech mají děvčata jen jeden účel. Hodí se mi jejich krev... Aby pošetilí mladíci, jako je tenhle,“ opovržlivě ukázala na Edwarda, „nemuseli v lesích štvát zvěř. Jenže Edward o tvou krev stát nebude, to už vím. Škoda, že přijde nazmar. Ale tvá zrada tě stejně bude stát život. Stráže!“ Královna zvedla ruku, aby dala pokyn k Bellině uvěznění, když ji zarazil zoufalý výkřik.

„Ne!“ rozlehlo se sálem a Edward přiskočil k Belle, aby ji vlastním tělem zaštítil. „Prosím, pusť ji, paní. Alespoň jednou v sobě najdi jiskřičku soucitu a milosrdenství. Slituj se nad ní a vezmi si, co zbývá z mého života, jen ji nech jít!“ Vzal Bellu za ruku, stiskl ji a ona k němu zvedla hlavu a usmála se na něj, v očích vděk a lásku... Lásku?

Královna se zadívala na ty dva zamilované a k pocitu zrady a zlosti se přidala ještě i žárlivost a závist. „Myslíš si, že mě můžeš okrást i o mého služebníka?“ zasyčela na Bellu.„Ale kletbu není možné podvést,“ pokračovala a z jejího hlasu teď ukapával jed zadostiučinění. „Jako vždy přivedla nového uchazeče,“ pohlédla spokojeně na Jacoba. „A on,“ ukázala bradou na Edwarda, „on bude do rána nejhezčím z mé galerie nápadníků. Jiskřivý ledový šat mu bude slušet. Víš, jak nádherně září ty sochy, když na ně dopadnou sluneční paprsky? Slunce je rozsvítí tisíci barvami, a přece neroztají. Stejně jako nemůže roztát on. Jeho srdce ti nikdy patřit nebude. Odveďte je! Jeho do jeho pokoje a ji do kobky!“ mávla mrazivě na ozbrojence a ti se pohnuli, aby ji i Edwarda odvlekli.

Bella stála chviličku jako přimrazená. Ve zlomku vteřiny jí proběhl hlavou šok, strach i zklamání. Takže to všechno bylo marné? Ztratí život všichni tři a zbytečně?

Ale Edward nevypadal, že by se chtěl vzdát ozbrojeným strážím tak lehce. Vytrhl od pasu svou loveckou dýku a vrhl se proti dvěma hromotlukům, kteří se chtěli chopit Belly. Proti mnohem lépe ozbrojeným strážím však neměl šanci. Jeden z černě zahalených siláků máchl rukou s těžkým mečem, ozvala se zvonivá rána a vzduchem se zableskla čepel dýky, která vyletěla Edwardovi z ruky a vznesla se obloukem do vzduchu. Než stačila dopadnout na zem, druhý strážce ji chytil, nadhodil ji v ruce, aby mu lépe sedla do dlaně, a máchl jí proti Edwardově hrudi.

„Ne!“ vykřikla Bella zoufale a vrhla se dýce do cesty. Čepel jí zajela mezi žebra jako horký nůž do másla. Belle se rozšířily oči a zbledla jako stěna.

Sálem projel Edwardův nešťastný a šokovaný výkřik, vytrhl se strážci, který ho už držel za ruce zkroucené vzad, a než klesající Bella dopadla na zem, svíral ji v náručí. Poklekl, její tělo pomalu uložil na zem, hlavu a hrudník opřené o své předloktí, a nešťastně se jí díval do očí. „Cos‘ to udělala? Můj život za tvůj nestojí!“

„Udělala jsem, co jsem musela,“ hlesla skoro neslyšně. Edward se díval na její blednoucí líce a světlo, vytrácející se jí z těch nádherných teple hnědých očí, a hruď mu sevřela bolest ze ztráty tak hrozné, až mu vytryskly slzy. A jako by ty slzy, horké a živé jako Bellina krev, rozpouštěly ledovou krustu na jeho srdci a tělem se mu začalo rozlévat teplo .

Bella z posledních sil pozvedla ruku k jeho hrudi a přiložila ji tam, kde ještě před chvílí bylo jen mrtvé ticho. „Tluče,“ usmála se šťastně, zachvěla se jí víčka, hlava klesla a z úst jí unikl poslední dech.

Sálem zasvištěl severák. Jako kdyby se nechtěl vzdát vlády nad zámkem, kde byl tolik let domovem, mrazivými prsty všem pročísl vlasy, zavanul kolem zdí, rozevlál závěsy, ve zlostném rozloučení rozhoupal lustry a rozrazil okna i dveře. Do zámku zasvitlo slunce, ozářilo sál a svými paprsky jako hřejivou náručí vyhnalo vítr dveřmi ven.

Pak jedním z těch otevřených oken vletěl do sálu slavík. Zakroužil sálem, vzlétl ke stropu, mihl se Edwardovi kolem hlavy a zamířil ke stupínku, na kterém stál trůn. Usadil se na lustru nad jejich hlavami, zvedl hlavičku, rozevřel zobáček a sálem se najednou rozlehly tóny tak sladké, tak čarovné, že každému z přítomných pronikaly až na dno duše.

Jacob udiveně sledoval, jak se sál mění. Jinovatka mizela ze zdí i z oken, ledové svícny zezlátly, na zdech se začaly objevovat barvy maleb a čalounění, podlaha potažená hladkým ledem roztávala a začala se objevovat jemná kresba leštěného dřeva.

Postavy ozbrojených stráží jako by tály. Zmenšovaly se, oblečení se sesouvalo k zemi, zařinčely meče a halapartny, které dopadly na zem, protože už je nikdo nedržel. Nakonec na hromádky šatstva na zemi dopadly se zašustěním i kápě a po krutých strážcích kletby byla veta. Na jejich místech seděla čtveřice černých loveckých psů, kteří se jako na povel zvedli, doběhli k trůnu a lehli si královně k nohám.

Ale největší změna se udála s ní, s kráskou jako vytesanou z ledu a sněhu. Vlasy, bílé jako krajkoví jinovatky, začaly zlátnout a tmavnout, až nabraly barvu ohnivou jako západ slunce. Do tváří, bledých a bezkrevných, se vracel ruměnec, a oči, stříbrošedé a bezcitné, se náhle dívaly na plačícího Edwarda s nehybnou Bellou v náručí soucitnou blankytnou modří. Dříve nehybná tvář jí změkla a zkřivila se lítostí a smutkem.

Dívala se na scénu, která se před ní odehrávala, a srdce, tolik let nehybné, mrtvé, sevřené ledy zklamání, žárlivosti, nenávisti a zmaru, se pomalu probouzelo. Najednou jako by cítila totéž, co Edward, vnímala jeho lásku a žal i bolestnou ztrátu, hruď se jí svírala soucitem, a když jí zrak přejel k Jacobovi, prodchnul ji jeho pocit viny, hanby a zklamání a ona překvapeně zjistila, že to všechno je i její vlastní. Její srdce, tím vším přeplněné k prasknutí, poprvé po letech udeřilo, pak znovu a znovu, a led, který ještě před chvílí svíral její duši, roztál a teď jí stékal z očí v podobě těžkých smutných slz.

„Kéž bych mohla vrátit čas,“ vydechla a složila tvář do dlaní.

Slavík zpíval a jeho píseň jí začala do srdce kanout jako hojivý balzám. S každým tónem, který se vznášel k nebesům, jako by vzlétala i její duše.

Jacob došel k Edwardovi, který stále držel v náručí Bellu. Položil mu ruku na rameno a Edward k němu vzhlédl, zelené oči plné bolesti a slz. „Chtěla tě zachránit,“ řekl mu Jake. „A mě taky. Povedlo se jí to, ale...“

„Ale za jakou cenu?“ dokončil Edward. „Zachránila všechny, slyšíš?“ Zámkem se rozléhal halas mužských hlasů a dupot mnoha nohou. „To jsou ti zamrzlí mladíci. Vrátila našim srdcím život a teď, když bych jí to své konečně mohl darovat... to její netluče,“ řekl hořce. Opatrně vytáhl dýku z jejích prsou a sklonil se k ní. „Jak ti mám poděkovat, lásko?“ zašeptal a políbil ji na oční víčka, nejdřív na jedno, pak na druhé. „Jak se s tebou rozloučit, když jsem tě sotva našel?“

Zadíval se na její pootevřené rty, růžové a sladké. Vypadala, jako by jen spala, a ty rty toužil políbit už dlouho... znovu se sklonil a přitiskl na ně ty své. Ale Bella už mu polibek vrátit nemohla. Nezvedla ruce, aby ho objala kolem krku, nezrudly jí líce, nerozzářily se oči. Edward ji choval v náručí, tiskl ji ke svému probuzenému srdci a po tvářích se mu valily hořké slzy.

Jacob se na ně nešťastně díval a nevěděl, jak by to mohl napravit. Žalem a lítostí klesl na kolena, sklonil hlavu a hlesl: „Je to moje vina. Prozradil jsem ji. Ale já chtěl, aby ji královna pustila – aby se vrátila domů, do bezpečí. A teď mám na svědomí její život!“

Vtom jeho řeč přehlušily něčí kroky. Zněly ozvěnou po celém hradu a královna, Edward i Jacob  zvedli zraky a zadívali se jejich směrem.

Do sálu vstoupil zpěvák s loutnou přes rameno. Slavík, který ho sem dovedl, vzlétl z lustru, zakroužil mu nad hlavou, přivítal ho trylkem a znovu se usadil na svém místě.

Muzikant ho nejspíš vůbec nevnímal. Rozechvěle hleděl k trůnu, došel až k němu, poklekl, sklonil hlavu a oslovil vládkyni: „Viktorie…“ Pak vzhlédl a nesměle se usmál.

„Jamesi,“ hlesla nevěřícně královna  a na dlouhou dobu se odmlčela, jako by nevěděla, co říct. Jak ho uvítat. Je to vůbec on? Kam se poděl ten kdysi do aksamitu a hedvábí oděný švihák? Na nohou sešlapané škorně, zaplátované nohavice, ošumělý kabátec. Pískově žluté vlasy svázané kouskem otřepané stužky, ale v šedomodrých očích moudrost, dojetí a... naděje? Seděla na trůně, nachýlená kupředu, z očí se jí kutálely slzy a dopadaly jí do klína.

„Lásko,“ oslovil ji tiše, „vrátil jsem se a pokorně prosím o odpuštění. Snad ke své prosbě mohu nabídnout svou lítost... už od okamžiku, kdy za mnou zapadla zámecká vrata, jsem litoval svého rozhodnutí odejít.“

„Odpuštění?“ vzlykla  a vstala. „Dám ti ho, jestli oplátkou dostanu to tvé. Ale já sama si nedokážu odpustit. Podívej, co všechno má pošetilost způsobila!“ Gestem ruky obsáhla celou místnost a vlastně i celý zámek a celý kraj. Nemusela vysvětlovat, aby pochopil, co má na mysli. Galerie plná soch z ledu, životy dívek, obětované krvavé platbě za marně prodlužované životy zamrzajících mládenců, Bella s dýkou v hrudi a zlomený Edward nad ní...  Vše nenávratně nenapravitelné.

„Kéž by se to všechno dalo nějak vrátit zpět!“ povzdechla si, došla až k němu a svěsila hlavu. „Kdybych svým životem mohla vykoupit ta srdce zamrzlá v ledu mé pýchy a neústupnosti, udělala bych to. Má vina tíží mou duši jako kámen.“

Smutně se na ni usmál. „I já na tom mám svůj podíl viny. Ale upřímná lítost a pokora někdy dokážou divy,“ řekl, a když mu podala ruce, vzal je do svých a hrdá královna poklekla k němu na zem.

Objal ji a ona jeho, sklonil hlavu a ona svou pozvedla a poprvé po staletích spojili svá ústa v polibku. Oběma se rozzářila tvář, vytryskly jim slzy a stékaly dolů po tvářích, na kterých začalo valem přibývat vrásek. Oba přímo před očima stárli, zešedly jim vlasy, nahrbila se záda, roky jak zrnka písku v přesýpacích hodinách jako by jim dopadaly na ramena. Odtáhli od sebe stářím svraskalé rty, zašeptali „sbohem“ a za chvíli už na podlaze sálu ležely jen dvě hromádky šedého prachu.

Sálem zavanul voňavý jarní vítr a zatočil se po podlaze, smetl ty dvě hromádky prachu a vynesl je okny ven.

Slavík pod klenutým stropem se znovu rozezpíval, sluneční paprsek pronikl oknem, dopadl na Bellinu tvář a její víčka se zachvěla. Zvedl se jí hrudník, nadechla se a Edward najednou zjistil, že ho kolem krku objímají její ruce. Vytřeštil oči a nevěřícně se zadíval na hnědé oči, které se upíraly do těch jeho zelených s takovou láskou a oddaností, až měl pocit, že se mu hrudník roztrhne štěstím. „Miluji tě,“zašeptal, přitiskl ji k sobě, v duchu děkoval osudu a pak znovu vyhledal její rty. A tentokrát mu ty její odpověděly.

Jacob se na ně díval a z ramen mu úlevou spadl obrovský balvan. Zaplavila ho radost tak veliká, že se skoro vznášel. K dokonalému štěstí mu chybělo jen jedno… Odkašlal si a nesměle Bellu a Edwarda oslovil: „Takže můžeme domů, ne? Někdo tam na vás čeká… a na mě taky.“

***
Celé království i město se radovalo a chystalo oslavy. Do mnohých domácností se vrátil ztracený a oplakaný člen. Všude hrála hudba, tančilo se, jedlo, pilo, hodovalo, lidé se smáli a připíjeli na zdraví čtyřem mladým párům, kterým dnes král s královnou vystrojili svatbu.

V hlavní hodovní síni u stolu bohatě vystrojeného seděly ve svatebním oděvu čtyři páry. Edward se s očima planoucíma láskou, vděkem a hrdostí usmál na Bellu vedle sebe, natáhl k ní ruku, a když mu podala svou, pevně ji stiskl. Srdce, kterému vrátila život, bude už navždy tlouct jenom pro ni a to její bylo jeho už dávno. Jacob se zamilovaně díval na uzardělou Tess, Emmett zářil vedle konečně usměvavé nádherné  Rosalie a Jasper objímal spokojenou a šťastnou  Alici. Čestná místa vedle nich patřila manželům Cullenovým – Carlisleovi s Esme – a samozřejmě Bellinu otci Charlesi Swanovi. Ten neskrýval, jak hrdý a pyšný je na svou odvážnou dceru, a Carlisle s Esme se na ni dívali s vděčným obdivem. Vždyť jim zachránila syna!

Všem v očích hrála láska a štěstí. Útrapy, neštěstí a smutek jako by byly zapomenuty. Ale když do sálu vběhli komedianti a kejklíři, aby pobavili hosty, Alice se malinko otřásla.

„Co se děje, lásko?“ naklonil se k ní Jasper, který si toho všiml.

„Snad nic. Jen jsem si vzpomněla, jak to všechno začalo. Na zásnubách, kejklíři a pak ten muzikant a píseň... Nebýt Belly…“
„Už je to za námi, žádný strach,“ uklidňoval ji Jasper.

„Snad,“ souhlasila opatrně Alice, ale neubránila se troše obav.

A pak už se sálem rozlehla píseň.

V dalekém kraji, za temným lesem,
za sedmou horou, stával tam hrad,
a každý chlapec umíral děsem,
když o tom hradu slyšel jen hrát.

Belle přejel mráz po zádech, Edward s Jacobem se zamračili, Alice se zatvářila vyděšeně a Emmett se rozzlobeně nadzvedl, aby muzikanty zarazil, ale ti už pokračovali dál. Jenže slova byla tentokrát jiná.

Prokletí zajalo ledovou krásku,
brávalo chlapům život i dech,
až přišla dívka, co pro svoji lásku
chtěla dát všechno v těch ledových zdech.

Za život toho, co měla ho ráda,
nabídla život, srdce i krev,

náhle led taje a prokletí padá,
zámkem se rozléhá slavičí zpěv.

Všichni přítomní se začali usmívat a nejedny oči vyhledaly Bellu. Ta zčervenala rozpaky jako růžička, ale Edward zvedl její ruku k ústům a vděčně k ní přitiskl rty. Alice se s ulehčením opřela o židli a pak už jen spokojeně poslouchali píseň, která jim kdysi přinesla zmar, ztrátu a smutek, ale dnes to nahrazovala nadějí.


Tak láska nezištná, čistá jak pramen,
co nechce vlastnit, nechce jen brát,
zažehla v srdcích zakletých plamen
a my jí můžem jen štěstí přát.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

29)  13 (29.05.2019 17:00)

Uzasna povidka. Krasne napsana. Jen tak dal.

SestraTwilly

28)  SestraTwilly (14.07.2014 22:17)

Nádherná,nežná romantická rozprávka.Hanetka,tvoj rozprávačsky talen je neopakovateľný.Užila som si každú kapitolku a som ti vďačná,že si mi svojou rozprávkovou poviedkou tak pekne spríjemnila tieto prázdinové dni.;)

27)  betuška (25.04.2014 22:49)

áááááááááááááááááách...to bola krásna rozprávka

Hanetka

26)  Hanetka (24.01.2013 14:04)

Jalle i všichni ostatní, děkuji. Těší mě, že se povídka někomu líbí i po roce.

Jalle

25)  Jalle (23.01.2013 20:29)

trošku som sa bála o Bellu, ale nakoniec všetko dopadlo dobre
krásna pesnička
krásna rozprávka

milica

24)  milica (07.04.2012 21:20)

Nádhera Hanetko, jsem nadšená s tak úžasné pohádky.
Budu se určitě těšit na další tvorbu.
Děkuji

Marvi

23)  Marvi (03.04.2012 22:16)

Ten Jacob... ale zase na druhou stranu šťastným koncem jsi to završila. Moc krásná pohádka opravdu. A ty verše písně, je to neskutečné, jak umíš!!! Musím tleskat
A ke královně a zpěvákovi, trošku jsem tušila co by to mohlo být za dvojici, ale jistá jsem si nebyla, takže i tak to pro mě bylo velké překvapení na závěr. Jen škoda, že ti dva spolu nebyli déle...
Takže musím konstatovat, že se mi to moc líbilo a ráda se k tomuto zpracování budu vracet!!!

Twilly

22)  Twilly (03.04.2012 07:28)

Donutila, ano, DONUTILA jsem se ukončit tuhle nádhernou sérii, pretože některé konce mi prostě nejdou.... A tenhle není výjimkou. Nejde o dej, pochop, Hanet, jde o fakt, že JE konec a to je samo o sobě depresívní. Někdy mě z téhle.čtenářské melancholie dostane už jenom další povídka, takže, honem. Ať tvá slová plynou....
Myslím, že ti nemusím říkat, jak moc výjmečná tahle povídka je. I když v ní bylo hodně ledu a divoký mráz, mě každá jedna kapitola hřála u srdce.

21)  jenka (02.04.2012 20:13)

Tohle byla opravdu nádherná pohádka. Úpolně mě okouzlila. Díky.

Hanetka

20)  Hanetka (01.04.2012 13:02)

Sky i ostatní, ještě jednou díky a jestli se dočkáte dalších pokusů... no, snad jo. Ale teď finišujeme s WA a dokud nebude hotovo tam, tak asi ne. Ještě nám zbývají dvě kapitoly, epilog a nějaké outtakey... už toho moc není.

Sky

19)  Sky (01.04.2012 11:25)

Neuveriteľné...

Hani, nemám slov. Bol to príbeh plný bolesti, nádeje, odpúšťania, lásky... Hlavne lásky, ktorá to nakoniec všetko zachránila a dala nádej na nové a krajšie dni. Neviem ani vyjadriť ako som sa vždy tešila na nový diel a tento nebol výnimkou. Skoro som rozbobardovala telefón, keď mi nešiel internet, no som tu a spokojná som si prečítala majstrovské dielo!
Krása, krása, krása a ja ďakujem za tak úžasný príbeh, snáď sa ich od teba dočkáme ešte veľa.

Kamci

18)  Kamci (31.03.2012 16:14)

to byla tááááááák moc krásná pohádka:)

eMuska

17)  eMuska (30.03.2012 21:44)

ach, bejby... vieš, ako mi je krásne pri srdiečku? normálne som ti strašne vďačná, že si ma doviedla k tejto rozprávke, ktorá mi oťažela na hrudi a ja sa k nej opäť rada vrátim... ďakujem

Hanetka

16)  Hanetka (30.03.2012 20:07)

Všem statečným duším, které dočetly až sem, se klaním a mockrát děkuju. Zazvonil zvonec, pohádce je konec a jestli bude někdy nějaká další, to se uvidí.
Díky za váš zájem, a těm, kterým moje pohádka stála za komentář, obzvlášť.

matysekmj

15)  matysekmj (30.03.2012 19:51)

Tak tuhle pohádku bych taky ráda viděla
Ten konec byl móóóóc pěkný.Škoda jen,že královna a muzikant nemohli být spolu šťastní o chvilku dýl.

mima19974

14)  mima19974 (30.03.2012 19:28)

Dokonalý koniec! Úplne krásne!! Najprv som sa zľakla,veď taký koniec by bol strašný,ale napokon to dopadlo dobre. Nádherné! *fworks*

Lenka326

13)  Lenka326 (30.03.2012 16:27)

Zazvonil zvonec... a je to! Ale vyděsila jsi mě pořádně. Když se Bella pořád neprobírala, nedýchala, už jsem se lekla, že to snad nedopadne dobře. Ale jo! Bella a Edward a jejich velká láska všechno to mrazivé zlo rozpustila. Královna našla svého zpěváka a i přesto, že jejich čas už vypršel, odešli společně, šťastní a s čistými dušemi. To byla moc hezká pasáž.
A i když nemám vůbec ráda zimu, tuhle zimní pohádku jsem si moc užila. Nechyběla ani velká čtyřnásobná svatba a ... jestli neumřeli, žijí tam dodnes.

ambra

12)  ambra (29.03.2012 22:15)

Při dýce v Bellině hrudi jsem se ještě udržela, protože jsem sama sebe přesvědčila, že podle pohádkových pravidel to nakonec bude ok. Ale u setkání Viktrorie a Jamese jsem začala bulet a už jsem nepřestala. U závěrečné písně jsem vzlykala, asi už je to se mnou fakt špatný . Nicméně než poděkuju, ráda bych napsala, že i když byla povídka o ledovém srdci, to moje zahřála, že tahle kapitola byla ještě mimořádnější, než ty předchozí (některé odstavce jsou v podstatě báseň v próze) a že ta zimní nálada mi bude hrozně chybět - a to by mě na konci března ve snu nenapadlo:) .
Hanetko, velmi, velmi povedená záležitost, kompaktní a zralá, plná emocí, tajemství, napětí a naděje.
Děkuju, užila jsem si každé písmenko

Nosska

11)  Nosska (29.03.2012 21:36)

Já bych to taaak chtěla vidět na Vánoce v telce. Asi si napíšu Ježíškovi...
Úžasná pohádka! Jsem z ní celá pryč

Fanny

10)  Fanny (29.03.2012 20:28)

Pohádka A jak nádherná! A ty jména! Až teď mi to došlo... Victorie a James. Snad po staletích klidu došly, je to pohádka, ne?

Sladké přesně tak sladké, jak má pohádka být

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still