Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Dnes už se stmívá a než půjdeš spát,
pohádku před spaním můžeš si přát.
O lásce, o kouzlech, o tajemství,
o tom, co dokáže nepřátelství...
O tom, jak vždycky zvítězí ctnost,
porazí závist, temno i zlost.
Bylo to, nebylo? Kdopak to ví?
Ti, co to věděli, dávno už spí...

11. kapitola - Setkání

Bella vstoupila do sálu, pomalým krokem došla až před královnin trůn a jako vždy před paní tohoto zámku s úklonou poklekla na jedno koleno. Sklonila hlavu a srdce jí bušilo strachem, jako pokaždé, když musela předstoupit před zraky té ledové krasavice. Neprozradí se? Dokáže zahrát svou roli? A kolik veselí a bezstarostnosti před tou bezcitnou mrazivou zakletou bude muset předstírat dnes? Kolik lásky, když uvnitř je rozechvělá touhou tu lásku darovat někomu jinému?

Dnes měla větší strach než jindy. Na krku jí chyběl její talisman pro štěstí – medailon, darovaný Alicí, který ji celou dobu až sem provázel a ukazoval jí cestu, včera někde ztratila. Asi když upadla na chodbě, když neodolala a sklouzla se jako kdysi doma na zamrzlém dvorku. A teď trnula hrůzou. Kdo ho našel? Edward nebo stráže?

A podívali se dovnitř? Jestli ho našly stráže a přinesly královně, jak jí vysvětlí, že nosila na krku podobenku jejího vazala? A jestli ho našel Edward, jak vysvětlí jemu... že sem přišla hlavně  kvůli němu?

„Vstaň, Billy,“ pokynula jí královna a usmála se. „Dnes tě mám jen pro sebe. Nikdo nás nebude rušit svou smutnou přítomností.“

Belle se ulevilo. Královna se o medailonku nezmínila – asi o něm ani neví. Zatím to pustila z hlavy, uposlechla jejího přání a vstala, ale pak ji znovu zamrazilo obavami. Kde je Edward? Nijak nestála o to, trávit s královnou čas o samotě – to jeho přítomnost v ní probouzela city, které jí sálaly z očí i každého gesta, a o kterých si královna myslela, že patří jí. A přestože se teď setkání s Edwardem obávala, zaskočilo ji, že tu není. Co si tu počne sama?

„Kdepak je tvůj druhý služebník, má paní?“ odvážila se zeptat.

Královně přelétl po čele stín. „V lese. Bere si cizí život, aby nepřišel o ten svůj.“

Jako ty, pomyslela si Bella, ale nahlas jen dodala: „Někdy člověk udělá cokoliv, aby si zachránil život. Nebo aby zachránil život toho, na kom mu záleží.“

„Ty bys to udělal?“ V královniných očích se zablesklo divokou nadějí. „Udělal bys cokoliv pro toho, koho bys miloval?“

„Kdybych ho miloval, pak možná, má paní. Nevím.“

„Možná to jednou zjistíme,“ zašeptala královna. „Možná už brzy.“ Pak se mírně zamračila  a nespokojeně se vrátila k Bellině předchozí otázce. „Proč tě zajímá, kde je dnes Edward? Copak nejsi rád, že se mnou můžeš být o samotě?“

„Nevadí mi, když je tu někdo s námi, má paní,“ pokusila se Bella o okouzlený pohled. „Ve tvé společnosti přítomnost každého jiného bledne.“

„Opravdu?“ usmála se ledová kráska.  „Pojď blíž,“ vybídla Bellu a pokynula jí, aby se posadila na stoličku u jejích nohou. „Zdálo se mi, jako by ti bylo líto, že tu není.“

„Chybí mi přítel,“ odvážně přiznala pravdu Bella a pokrčila rameny. „Tvůj zámek je nádherný a přepychový, ale prázdný. Cítím se osamělý. Ne v tuto chvíli. Teď jsem s tebou, ale...“

„Ale?“ vybídla ji královna, aby pokračovala.

„Nemůžu trávit všechen čas tady. A ve chvíli, kdy opouštím tenhle sál, připadám si jako vězeň – odvádí mě a hlídá stráž. Proč? Bojíš se, že bych utekl? Že bych tě opustil?“

Ta slova zabolela královnu jako rána dýkou. „Každý,“ zašeptala. „Každý mě nakonec opouští. Nikdo se mnou nechce zůstat, nikdo, ani on to nechtěl...“ hlas se jí vytratil a hlava klesla, ztracená v bolavých vzpomínkách, a po tváři jí stekla první slza.

„Neplač,“ zašeptala Bella zvedla ruku a sevřela v ní královninu dlaň. „Neplač, má paní, já neodejdu. A snad najdu způsob, jak ti vrátit štěstí a smích.“ A jak ho vrátit tomu, který teď někde v lese platí životem dalšího jelena za vypůjčený čas.

 

***

Edward projížděl lesem jako tělo bez duše. U potoka vyplašil tři kusy vysoké, ale jako by je ani neviděl. A možná, že opravdu neviděl. Před očima měl pořád ještě medailon, který včera té převlečené krásce vypadl a který ho teď pálil v kapse jako žhavý uhlík. A hlavou mu vířila celá bouře otázek.

Kdo to je?

Proč přijela na zakletý zámek?

Kde vzala ten medailon?

Věděla, co je uvnitř? A jestli ano... poznala ho? Věděla, kdo je?

Ten medailonek mohla mít jedině od Alice. Ale jak k němu přišla? Znala se s jeho sestrou? Přátelily se? Ale Aliciny kamarádky znal a tahle mezi ně nepatřila. Ty hnědé oči by si pamatoval, vždyť od chvíle, kde se do nich podíval, ho doprovázely i ve snech.

Nebo... někdo ten medailonek Alici sebral nebo ho ztratila, a nějakou oklikou se dostal k téhle dívce?

Musí s ní mluvit. Musí ji přesvědčit, aby odjela, musí ji varovat, že tu na ni nečeká nic dobrého. Nemohl pochopit, proč tu zůstává a hraje před královnou mladíka omámeného její krásou.  Jaký k tomu může mít důvod?

Ať si lámal hlavu sebevíc, nedokázal na to přijít. Ale jedno věděl určitě. Tu dívku musí zachránit. Za každou cenu. Nesnesl by, kdyby se jí něco stalo.

Rukou v kapse nahmatal tu malou zlatou schránku a pevně ji sevřel v pěsti. Hřála ho do dlaně, jako by z ní cítil teplo sálající z dívčí hrudi, ke které se do včerejška tiskla, schovaná pod mužským kabátcem.  A prudce zatoužil dotknout se i té, na jejímž krku až do předešlého večera visela.

Těsně před ním se mihla silueta velkého jelena, který mu znenadání skočil do cesty z blízkého křoví, a jeho kůň se vylekaně vzepjal. Edward vytrhl ruku z kapsy a sevřel otěže v obou dlaních. Pobídl koně a vyrazil za svou dnešní kořistí.

Nejdřív lov.

***

Jacob se vracel ze Zakázaného lesa, ani nevěděl, pokolikáté. Připadalo mu, že pod větvemi jeho stromů už projel stokrát, že se už tisíckrát prodíral jeho hustým podrostem, a že se už po miliónté vrací domů s nepořízenou.

Proč nemůže najít, co hledá?

Blížil se k hradbám a kdyby neměl koně k smrti unaveného, nejraději by se otočil a pokračoval v marném projíždění zasněžených lesních pěšin vyšlapaných divou zvěří. Lidskou stopu aby v něm hledal s lucernou, a stejně by ji nenašel. Lidé tam nikdy nechodili.

A teď tam někde je Bella. Místo něj. Snažil se jí být vděčný, že se chtěla obětovat, aby nepodlehl volání ledové kletby, ale jediné, co dokázal cítit, byla žárlivost. To on teď měl být tam někde v dálce, on měl poslouchat tóny té čarovné písně, on měl nalézt štěstí a klid... ne ona. Připravila ho o to, co mělo být jeho. Žárlil a styděl se za to a přesvědčoval sám sebe, že do lesa jezdí hledat Bellu, aby ji zachránil, ale v hloubi duše věděl, že je to lež. I kdyby teď Bella byla doma a čekala na něj spolu s Tess... I kdyby ho tam nedočkavě vyhlížela, stejně by se toulal lesem a hledal, dokud by se jednoho dne neztratil, stejně jako ten syn rodu Cullenů.

Minul městskou bránu a ve stínu vedle vrat si všiml schoulené postavy.  A jako by ta postava věděla, že se na ni dívá, zvedla hlavu. Ze světlých vlasů spadla kápě a Jake se zadíval do očí muzikanta, který mu duši spoutal tóny své loutny.

Zastavil koně. „Co tu děláš?“ zeptal se zamračeně. „Chceš mi snad znovu zazpívat?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou zpěvák. „Jen ti chci pomoci.“

„Mně pomoci není,“ odmítl Jake hořce nabídku.

„Snad není, snad je,“ řekl záhadně zpěvák. „Nemáš už toho hledání dost?“

Jake se na něj jen mlčky díval a neodpověděl. Po chvíli ticha muzikant pokrčil rameny a řekl: „Jak chceš. Ale jestli chceš nalézt to, co hledáš, přijď ráno k téhle bráně.“

Jacob zavrtěl hlavou, pobídl koně a zamířil k domovu.

Světlovlasý loutnista se za ním díval a trpce si povzdechl. „Však ty přijdeš. Každý vždycky přišel.“ A on pokaždé s novou nadějí ukazoval novému mladíkovi, kudy se dát, a doufal, že je to tentokrát ten, kdo zbaví pout jak jeho, tak... ji. Tu, kterou kdysi opustil a po které celé ty věky tesknil. Kolikrát se už sám snažil se vrátit, kolikrát se snažil jít ve stopách toho mladíka, kterého poslal vstříc osudu! Znal směr, kudy se dát, ale zakletý zámek se jeho zrakům skrýval. Zdálo se, že i kdyby stál přímo u jeho zdí, neviděl by ho.

A tak může jen poslušný prokletí, jehož příčinou byl on sám, posílat další a další mládence mezi led a mráz  a doufat, že místo smrti konečně někdo z nich nalezne život.

***

Když se Edward vrátil z lovu, ze stájí se vydal se rovnou do jižního křídla. Musí se za tou dívkou nějak dostat! Zkusí nějak odlákat ty stráže – řekne jim třeba, že je volá královna, snad mu uvěří.

Ale když dorazil do chodby, která včera té rozpustilé uličnici posloužila za klouzačku, nemohl uvěřit svému štěstí. Stráže byly pryč. Nechápal, co se stalo a jak to, že dnes tu nestojí, když až do včerejška nepřetržitě drželi hlídku u jejích dveří, ale v duchu za to osudu složil dík. Bylo tu prázdno, jen ve svícnech na zdech mihotavě plápolaly svíčky a osvětlovaly chodbu, vedoucí podél řady dveří. Došel až k těm, před kterými včera stáli ozbrojenci, a zaklepal.

Chvíli bylo ticho, pak se pomalu pohnula klika, dveře se pootevřely a ze škvíry v nich opatrně vykoukla tvář, kterou už tak dobře znal. Vykulila na něj oči a udiveně se zeptala. „Kde ses tu vzal?“

„Musím s tebou mluvit,“ řekl naléhavě pak se na ni tázavě zadíval. „Pustíš mě dál?“

Zaváhala, ale pak otevřela dveře víc, tak, aby mohl projít, a ustoupila stranou. Když vešel, zavřela za ním a opřela se o dveře, ruce za zády.

„O čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala se, hlas se jí trochu zatřásl a z očí jí čišely obavy. Trochu pobledla. Včera poznal, že je děvče, ale neprozradil ji. Nevěděla, co čekat – co po ní bude asi chtít?

„Třeba o tom, jak se jmenuješ,“ řekl Edward a zkoumavě se na ni zadíval.

„Přece Billy,“ odpověděla nejistě, trochu se ušklíbla a Edward se zamračil. To děvče si z něj střílí?

„Neuvěřím, že nějakému děvčeti dali jméno William,“ odfrkl si nedůvěřivě.

„No dobře, Bella,“ ustoupila. Povzdechla si, odlepila se ode dveří a udělala ironické pukrle. „Isabella Swanová, můj pane.“

Edwardovi v očích problesklo poznání a trochu i pobavení. Založil si ruce na prsou a zavrtěl hlavou. „Ts, ts, ts. Dcera vrchního lovčího, a krade.“

Bella se napřímila, v očích se jí zablýsklo  a zrudly jí tváře. „V životě jsem neukradla ani pírko!“ bránila se pobouřeně.

„Ne?“ zadíval se na ni Edward zkoumavě. Pak se usmál. „Věřím ti. Ale řekni mi, odkud máš tedy tohle?“ Sáhl do kapsy, vytáhl medailonek a podržel jí ho před očima.

„Od Alice. Dala mi ho tvoje sestra, Edwarde. Snažily jsme se spolu přijít na to, jak tě najít. Jak tobě i těm ostatním pomoci.“

Tak proto sem tohle děvče přišlo? Kvůli němu? Nechala se přesvědčit jeho sestrou, aby ho zachránila? Na okamžik dojatý, že na něj nezapomněli, že ho pořád hledají, se jemně pousmál. Ale vzápětí mu došlo, jak nebezpečné to pro ni je. A bude. A on nechce, aby se jí kvůli němu něco stalo – to by si nikdy neodpustil.

„Ale já nepotřebuji pomoc,“ namítl nejistě.

„Ne?“ zeptala se, zvedla ruku a položila dlaň na jeho hrudník. Edward se zachvěl. Ta ruka pálila jako oheň.

„Netluče,“ zašeptala. „Copak ty bys nechtěl svůj život zpátky?“

Couvl a zadíval se na ni skoro zděšeně. „Proč ti na tom vůbec záleží?“ zeptal se. „Ani mě neznáš. Jsem pro tebe cizí.“

„Připadá mi, jako bych tě znala už dávno,“ přiznala váhavě. „A nejsem tu jen kvůli tobě. Znám někoho, koho už kletba taky zajala. Jacob je jako můj bratr. Nechtěla jsem ho ztratit, jako Alice ztratila tebe...“

Trpce se usmál. „Stejně je to marné. S tím prokletím nikdo nic nezmůže. A i kdyby, co by tu bylo platné děvče? Vrať se domů, Bello, Jacobovi ani mně život zachránit nemůžeš  a o svůj můžeš přijít lusknutím prstů. Královna neumí odpouštět, a jestli přijde na to, žes ji podvedla...“

„Ne,“ odmítla tvrdohlavě. „Já věřím, že to nějak půjde. Že to dokážu. Že to dokážeme spolu. Kdybys mi pomohl, určitě bychom na něco přišli,“ pohlédla na něj s nadějí a ten bezelstný pohled v něm něco zlomil.

Nepřesvědčí ji.  Je to ta nejkrásnější, nejmilejší, nejodvážnější a nejpaličatější dívka, jakou kdy potkal, ale vrhá se po hlavě do něčeho, co může být jedině její zkáza. Škoda, že ji neznal dřív, než se tohle všechno semlelo. Možná mohla být tím, co by ho udrželo doma. Dnes už je pro něj pozdě, ale ji by ještě zchránit mohl. A pro její vlastní dobro...

„Každý, kdo komu ta píseň zajala duši, má o svém osudu rozhodnuto. A já jsem o tvou pomoc nežádal,“ řekl  a snažil se, aby to znělo chladně a nesmlouvavě. „Já tady zůstat chci. V královně jsem našel to, co jsem hledal.“ Díval se, jak se ty Belliny nádherné oči plní slzami a nenáviděl se za to, že jí působí bolest. Ale jestli ji to přiměje, aby se vrátila domů, kam patří, stojí to za to.

„Vrať se domů. Tady o tebe nikdo nestojí.“ Otočil se k odchodu, ale pak se ještě vrátil zpátky. Do ruky jí vtiskl medailonek a dodal: „Tohle si nech. Na památku.“ Sevřel pěsti, aby se ubránil touze jí ty slzy setřít z tváří, a rychle se otočil k odchodu.

Když za sebou zavíral dveře, teprve teď měl  pocit, že jeho srdce umřelo.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

22)  SestraTwilly (14.07.2014 21:47)

No teda,dúfam,že ju neodoženie. :)

Marvi

21)  Marvi (03.04.2012 21:47)

Edward se snaží ji odehnat, no snad se mu to nepovede!!! Nesmí!!! Bella je tvrdohlavá, takže ji věřím

maryblack

20)  maryblack (29.03.2012 19:51)

19)  suzi (14.03.2012 22:04)

Nemas sa za co. tvoje poviedky su uzasne,oplati sa na ne cakat. len vies, ked su take dobre, tak sme netrpezlive :))))

Hanetka

18)  Hanetka (14.03.2012 15:53)

Suzi... asi o víkendu. Nějak tragicky nestíhám, omlouvám se.

17)  suzi (14.03.2012 15:43)

Kesu asi bude nova kapitola?pri uceni na statnice su Tvoje poviedky moje jedine prijemne rozptylenie

Sky

16)  Sky (07.03.2012 22:15)

Ááách, konečne som sa k tomu dostala a ty na mňa takto? :'-(

Začiatok sa mi páčil, dokonca som myslela, že by mohli niečo vymyslieť a on jej takto ublíži. Hej, hej, robí to pre ňu, ale aj tak...

Hani, krásna kapitolka!

eMuska

15)  eMuska (07.03.2012 17:25)

Ach jo, a že dvakrát do tej sitej rieky nevstúpiš... Houby! Dúfam, že neodíde...

Twilly

14)  Twilly (07.03.2012 08:58)

Aaaaaaaaa tak ty to myslíš jako vážně vážně?

ambra

13)  ambra (06.03.2012 10:32)

Hanet, já tě praštím! Ty tu zálibu v NM nemůžeš nechat být, že ne:( . Uf, tak jo, já vydržím a jen doufám, že ho to rychle přejde. Možná, že až uvidí Bellu vedle Jacoba?;) A královny už je mi zase líto, nevím, jak to děláš . Blíží se velké setkání, pokud se nepletu. Těším se. Moc. A tohle byla opět mňamka .

Fanny

12)  Fanny (06.03.2012 07:20)

Ach ten Edward!
A co se tam semele s tím loutnistou a Jakem? Jestli Jake ten zámek najde...

11)  nathalia (06.03.2012 01:00)

To je ale previt! Ale zase v nem poznavam Edwarda! :D Skvely dil! Hrozne jsem se bavila! Diky!!!

milica

10)  milica (05.03.2012 22:26)

Bože Edwarde, ty si takovej ........ to se nedá popsat. Nevím tedy co jsem čekala, vždyť on je prostě takovej no.
Teď jsem napnutá a další kapitola není :)
Hanetko nádherná pohádka, díky

Amisha

9)  Amisha (05.03.2012 20:45)

To je ale pitomec!
Hanetko

mima19974

8)  mima19974 (05.03.2012 20:15)

To nie :'-( Taká smutná nádherná kapitola

Kamci

7)  Kamci (05.03.2012 20:05)

:(

Marcelle

6)  Marcelle (05.03.2012 18:17)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Hani, co mi to děláš? Taková bolavá nádhera.

5)  hela (05.03.2012 17:17)

uááááá :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( krásné honem další

Lenka326

4)  Lenka326 (05.03.2012 11:16)

Ale ne!!! Už ji zase ubližuje z těch nejušlechtilejších důvodů!
A co Jacob, přijde za loutnistou a vydá se za nimi?

MisaBells

3)  MisaBells (05.03.2012 10:31)

A já už věřila, že to bude ok! Ach jo... co to zase ten Edward vyvádí? Hani, skvost. Už aby byla další kapitola. Doufám, že se Edwardovi rozsvítí.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek