30.10.2010 [18:00], MisaBells, ze série Láska na splátky, komentováno 34×, zobrazeno 7140×

Když hrdina můj odešel, opadl první lásky pel, a jako první jarní květ, to okouzlení mizí hned... Kde první lásky, kdepak jsou? Ty štěstí nikdy nenajdou? A časy malin nezralých jsou pryč jak v létě loňský sníh. Jen večer, když svět usíná, mé srdce na to vzpomíná…

1. kapitola - První krůček

Zvuk jejích podpatků se rozléhal podzemní garáží jako ozvěna. Bylo krátce před půlnocí a ona se vracela domů. Do prázdného bytu na konci města. Opět ztracený den. Nedělala nic jiného, než že lovila v archivech nějakou zmínku. Ztracený čas. Nikdy neměla babičce slibovat, že bude pokračovat. Neměla to dělat. Přijala moc těžké břemeno a nedokázala ho zvednout. Její kabát se kolem ní vlnil, jako jezerní hladina a v myšlenkách bloudila po složkách, které dnes měla v rukou.

Možná by měla přeci jen jet víc na jih. Tam by měla větší šanci. Tady, v Chicagu, byl zakopaný maximálně pes.

Neměla žádná vodítka, kromě fotky prababičky a jeho. Tahle honba za přízrakem trvala celé čtyři generace. Její maminka v tom viděla zabitý čas, ale ji k tomu cosi neuvěřitelně lákalo. Něco, co si nedokázala vysvětlit. Viděla jeho pohled. Na té staré černobílé zašlé fotografii. I přes to si vybavila zelené oči…

… jako kdybych se dívala do korun stromů v máji…

Popisovala to prababička ve svém deníku. Májové listí. Zelené.

Ani nevěděla, kde prababička vzala jistotu, že nepatřil do tohohle světa. Jenže v těch dobách to bylo hodně jednoduché. Jakmile se někdo něčím vymykal, byl démon. Co když jsem se honila za vlčí mhou?

…změnil se. Máj vystřídal říjen, možná listopad…

Zase její metafory. Používala je často. Když máj byla zelená, jakou barvu představoval podzim? Před opadáním? Červenou? Možná. To celé bylo na hlavu a ona přesto bádala dál. Honila se za mýty. Vyhledávala lidi, co jí posílali k dalším lidem.

Dnes navštívila chicagský archív. Hledala.

Zastavila se u svého malého autíčka a zpozorněla. Přestože její kroky utichly, garážemi se nesly jiné. Hlídač jí říkal, že je v budově poslední. Do sklepení se neměl kdo a jak dostat. Tiše polkla a odepnula si jeden knoflík na kabátě.

U pasu měla své tajné zbraně. Dřevěný kolík, česnekovou pastu v tubě a posvěcený křížek.

Odemkla auto a zaváhala. Kroky ustaly.

„Je tu někdo?“ křikla. Bože, ty jsi blbá! Vytkla si. Vždycky nadávala hrdinkám v hororech, že dělají naprosto iracionální věci a teď, sama v podzemních garážích, dělá přesně to samé.

Měla by sednout do auta a ujet. Co nejrychleji. Neměla by tu vůbec stát. Pokud teď nikoho nevidí, tak než by k ní doběhl, už by byla pryč. Vpadne do auta a hned se zamkne. Trhavě se nadechla. Otevřela dveře auta a zase zbytečně zaváhala. Zdálo se jí to, nebo slyšela šustění látky? Kdesi ve vzdálené části garáží zhaslo světlo a ozval se divný zvuk. Nadskočila.

Další rána, tentokrát mnohem blíž jí z hrdla vytáhla polekaný křik. Jejím řevem vyplašila kočku od odpadkového koše, kde si hrála s plechovkou.

„Do prdele,“ ulevila si. Tohle bylo pokaždé. Nesnášela prázdná místa. Přestože neměla ráda hodně velké společnosti, raději vyhledávala místa, kde nebyla sama.

…chodil za mnou, jen když jsem byla sama a nehrozilo, že někdo přijde…

„To je dědictví jak hrom,“ zamručela a hodila do auta kabelku. Nastoupila, nastartovala a rozsvítila světla. Pomalu vyjela z garáží a zamířila domů. Vůbec si nevšimla, že ji s nakloněnou hlavou pozoruje stín. Tak moc blízko ní stál. Jen natáhnout ruku a dotkl by se jejího ramene. Tak blízko a ona přesto neměla nejmenší tušení o jeho přítomnosti. Tedy skoro. Kdyby jen nezakopl o tu hloupou plechovku, ale za to mohla jeho zasněnost, když ji sledoval. Byl jejím vzhledem tak neuvěřitelně uchvácen, že dělal samé hlouposti. Věděl, že ho hledá. Jen nevěděl, jestli vážně chce, aby ho našla. Možná později. Stejně, jako u předcházejících stopařek. Až bude vědět, že je příliš pozdě nato, aby cokoliv řekly. Těsně před smrtí se jí ukáže a vše jí poví. Opět a od začátku. Jenže teď to bylo jiné. Ona byla jiná…

Zajela ke svému domu a zaparkovala u malého křoví, jako každý večer, když se vracela. Odemkla dům a vyšla o dvě patra výš do svého bytu. Napustila si horkou vanu a pustila si hifi věž. Z obýváku k ní doléhaly sladké tóny Debussyho. Vysvlékla se, vlezla do vany a otevřela deník v kožené vazbě. Už tolikrát čtený, že se divila, proč se ještě nerozpadnul. Milovala prababiččin příběh. Četla ho nesčetněkrát jako pohádku na dobrou noc. Prababička byla skvělá vypravěčka, co jí říkala babička. Jen byla škoda, že tahle pohádka měla špatný konec.

Otevřela deník na první stránce a pohladila konečky prstů její rukopis. Jak moc si přála poznat ženu, která tohle sepsala? Hodně…

Navštívili jsme otcovy známé v Chicagu. Nechtěla jsem k nim jet, ale rodiče nedali jinak. Teď toho rozhodně nelituji, protože jsem poznala Edwarda Masena a jeho rodinu. Syn pana Masena, Edward Anthony, je velice charismatický muž. Dokonce – bůh mi odpusť – jsem si na chvíli představila naši společnou budoucnost a vášeň v manželství. Zítra budu muset zajít za otcem Mathewem a požádat o rozhřešení. Jenže teď si dovolím ještě trochu snít. Jeden otčenáš navíc, nebo ne. Jeho oči mají nádhernou barvu a jeho vystupování se vyučuje v dívčích školách jako vzorové. Pravý muž. Dokonalý muž. Je vysoký a statný. Neuvěřitelně jsem se styděla, když nás představili. Když promluvil, celá jsem se rozechvěla a nezmohla jsem se na jediné slovo. Ten jeho úsměv. Povídal si se mnou. Jen se mnou! Nezdvořile ignoroval dceru notáře Ferweela, Kristen, a poslouchal mě. Zajímal se o hudbu, kterou poslouchám. O mé záliby. Sám hraje na klavír. Jenže – tohle bude opět další otčenáš – chce být vojákem. Nechci, aby byl vojákem. Bože, nedovol to!

Zamyslela se. Tady pak vznikla prababičky bláhová představa, že ji Bůh vyslyšel. Proto ho hledala. Chtěla ho požádat o odpuštění. Věřila, že to její vinou skončil takhle, ale podle lékařů trpěla halucinacemi. Tak jak to tedy bylo?

Otočila stránku s dalším zápisem o sladkém Edwardovi s májovýma očima…

Je mi lépe. Vrátila jsem se ze zpovědnice a byl tam on. Seděl v první lavici a modlil se. Všiml si mě, když jsem neúmyslně odcházela kolem něj. No, moc neúmyslné to nebylo. Východ jsem měla kousek nalevo a takhle jsem musela obejít celou jednu řadu lavic, abych kolem něj prošla. Zanechal modlení a pozdravil mě. řekl: „Krásný den, že?“ Nádherně se usmíval, když jsem se na něj usmála já. Odpověděla jsem mu: „Asi bude pršet.“ Podíval se z oken kostela, ale nic nemohl vidět. Jen se zase mile usmál a kývl. A pak mi řekl: „Přesto je ten den krásný. A teď ještě víc.“

Nejspíš jsem se zamilovala a troufám si říct, že i on. Kéž by! Zítra opět navštívím kostel. Ani jsem z něj nevyšla a mohla jsem se vrátit do zpovědnice s dalším hříchem.

Voda jí chladla a tak vylezla. Zaklapla deník a osušila se. Nohy ji bolely jak mlsnou kočku zuby. Přecenila se, když  si obula kozačky na vysokém podpatku. Jenže doufala podobně, jako tehdy prababička Marie, podle níž měla druhé jméno, že ho potká. Že ho konečně našla, když ji kroky dovedly až sem. Byt byl holý. Nebyla tu ani dva dny. Teprve se zabydlovala a doufala, že měsíc jí bude stačit. Pak půjde zase dál. Prozkoumá okolí a uvidí, jestli bude mít štěstí.

Vlezla do teplých peřin a zachumlala se po bradu. Postel měla nasměrovanou k oknu. Měla ráda pohled na noční oblohu. Opět ji přemohl pocit, že tam není sama. Že jí někdo sleduje zpoza úkrytu. Někde ze stínu nebo za oknem. Nelíbilo se jí tu. Nesnášela mráz ze strachu. Dřív to bylo jiné. Jezdil s ní její přítel Kevin. Jenže ho přestalo bavit toulat se po světě, aniž by věděl, co se děje. Nikdy mu neřekla, co hledá. Bavilo ho to dva měsíce. Možná, že od toho očekával víc, než sezení doma na zadku, zatímco ona prolézala archívy a novinové články. Ano, bylo to jednodušší, když nebyla v noci sama. Lepší však bylo být sama a moci si brát práci domů. Ty noci se zaspí, doufala. Očima nenápadně projela místnost a poté usnula.

Samozřejmě, že tam byl. Vždycky tam byl, když šla spát. Někdy přicházel až poté. Moc dobře si uvědomoval její nervozitu, když tam byl. Nevěděl, jak to. Byla nervózní, i když tam nebyl? Bála se tmy? Vnímal její dech. Ustálil se a změlčil. Spala. Pohnul se a vyšel ze stínu. Posadil se k její posteli a vychutnával si měsíční svit odrážející se v její pokožce. Odolal pokušení ji pohladit a kochal se tichem. Pro jiné bylo ticho normálním a běžným stavem, ale pro něj ne. Neustále slyšel hlasy, myšlenky, vnímal obrazy ve snech. U ní ne. Nikdy nevěděl, co udělá. Možná proto ho ta hra na kočku a na myš bavila víc. Možná proto ji podával pomocnou ruku a zavedl ji až sem. Vdechl její vůni, která mu už dávno nesvazovala rozum a nenapínala svaly v těle. Ovládal se. Konečně.

„Ach Bello, ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal,“ zašeptal do probouzejícího se dne o pár hodin později a zmizel.

V pokoji zůstala jen spící dívka, která neměla nejmenší tušení o svém pronásledovateli.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

34)  Jalle (13.01.2013 18:55)

Stopárka

33)  kytka (16.03.2011 08:48)

Byť za to může nemoc, mám trochu času a tak jsem rozečetla novou povídku. Lapila jsi mne a já čtu dál.

32)  sakraprace (20.12.2010 10:10)

První kapitola a hned takto strhující Nádhera jdu hned na další

31)  semiska (07.11.2010 12:46)

Teda Miší, jak jsem mohla tuhle povídku nezačít číst??? Moc se ti to povedlo, opravdu moc. Nabízí se otázka: Kdo je Belly pronásledovatel?, i když to je asi jasné. Jdu se vrhnout na další kapitolky a chci ti říct, že sis mě získala, a já budu netrpělivě vyhlížet další kapitolky až dočtu ty napsané a řádně okomentované.

26)  Baruu (31.10.2010 15:59)

Pááni, tak to jsem tedy zvědavá

24)  Carlie (31.10.2010 08:28)

Jé, Míšo, to je skvělá kapitolovka , strhla mě , krásně si hraješ se slovy a všechno mi před očima doslova žije.
Z tohodle Edwarda mám trochu strach (stopařky, jo ), ale Bells ho určitě mít nemusí
Máš úžasný styl, lehoučký a jako by mimochodem trousíš vtipné drobnosti Česneková pasta? Nemohla jsem si pomoct, ale představila si, jak Bells tasí
Moc mě bavil prababiččin deník, byla to dračice, co , prý sotva vyšla z kostela, aby se tam vrátila opět se vyzpovídat ... a moc me pobavilo, že nějakou Kristen /vtipně zvolené jméno / Edward nechtěl
Úžasný je, že Bells ho zná z fotky, takže až ho potká, tak ho pozná

23)  SarkaS (31.10.2010 00:17)

Misko, panecku, je to tam. Zase. Uplne jine nez vsechno predtim, ale tak je to u tebe vzdycky. Propadla jsem tomu a nezbyva mi nic jineho nez vyhlizet dalsi davku...

21)  Rosalie7 (30.10.2010 23:49)

Páni, to je krásné! On ho hledá aa netuší, že už ho dávno našla a že je stále s ní. Jsem moc zvědavá, jak to bylo s její prabaičkou, jeslti se i on zamiloval do ní. Do současný Swanovic holčiny už se snad totiž zamiloval

19)  milica (30.10.2010 21:59)

Noo, začíná to zajímavě. Mám ráda tvoje povídky a tuhle si určitě přečtu.

18)  krista81 (30.10.2010 20:40)

Páni, trošku jiné než bych čekala, ale hodně si mě navnadila.
Jsem moc zvědavá na další děj.

16)  Hanina (30.10.2010 19:48)

1 2   »