21.01.2011 [18:30], Amisha, Povídky jednorázové, komentováno 30×, zobrazeno 5281×

Když noc převezme vládu a déšť máčí ulice, dívka na cestě domů může na ledaskoho narazit...

Temná ulice. Po studené kamenné dlažbě tekla v ledových stružkách voda. Vytvářela na zemi ledové pasti, po kterých by se její noha snadno smekla a pro ni by to znamenalo několikatýdenní známost se sádrou. Našlapovala velmi opatrně a obezřetně, ale bohužel se tolik soustředila na svoje kroky, že zabloudila. Tuhle ulici určitě neznala.
Když se v labyrintu dostaneš do úzkých, musíš zatočit vždycky doleva. Nebo doprava? Proč nikdy nedává pozor! Bundu si přitáhla blíže k tělu, aby ledovému větru zabránila ve vpádu na už tak prochladlou pokožku. Vykročila a zabočila doleva. Chvilku se snažila nalhat si, že brzo najde správnou cestu, ale když došla k poslední svítící lampě, naskočila jí husí kůže a ona věděla, že tudy se rozhodně dát neměla. Tělem jí prošel třas. Pozadu couvala zpět ke světlu.
Něco upoutalo její podvědomí a to ji varovalo. Vzápětí zaslechla podivný zvuk. Takové mokré mlasknutí. Trhla sebou a prudce se tím směrem natočila, ale její zrak nedokázal proniknout temnotou. Zastavila se a napjatě poslouchala. Když ujistila samu sebe, že se jí to nejspíš jenom zdálo a její bujná fantazie jí dává co proto, klidněji vydechla. Nic tam není.
Očima ještě jednou zkontrolovala temné okolí a už už se chtěla vydat pryč, upokojená náhlým pocitem bezpečí. Když se ten zvuk ozval znovu, doplněný dutým žuchnutím. Zmrzla v půli pohybu. To přece…? Pomalu se otáčela zpět, znovu upřeně hleděla do tmy a snažila se skrz ni proniknout. Ticho, které nastalo, bylo takřka hmatatelné a naprosto nepřirozené.
„Je tu někdo?“ Iracionální otázka, ale nemohla si pomoct. Marná snaha o ujištění se, že je tu přeci jen sama. Nějaká krysa možná spadla z popelnice. Jo to bude ono! Už nikdy nepůjde ven za tmy. A vůbec ne sama.
Její naděje zhatil další zvuk. Pleskání kroků o mokrý chodník, zlověstný zvuk odrážející se od okolních stěn domů. Tiše a nehybně sledovala, jak na světlo vychází ze stínů mužská silueta. Měla skloněnou hlavu, takže neviděla obličej, ten muž byl ale určitě vysoký a dobře stavěný. Když vyšel pod lampu, její přímé světlo osvítilo jeho potrhané oblečení. Jeho zanedbaný vzhled si mohla dobře prohlédnout. Přelila se přes ni vlna naprosto nesmyslné touhy vidět jeho obličej.
„Dobrý večer, já jsem se ztratila a na malou chvilku jsem se bála, že je tu nějaký...“ Vzhlédl, jakmile zaslechl první slova. Jeho divoký pohled jí vzal slova z úst. Neviděla na barvu jeho duhovek, ale odtud, kde stála, vypadaly temně černé. Nedokázala se přestat dívat. Zelektrizovaná přimrzla na místě neschopná pohybu.
Vypadalo to, že jí něco poví, ale místo toho z jeho hrudi probublal zvláštní zvuk podobný zvířecímu vrčení. Ten muž měl nádherný obličej, o tom nebylo pochyb, ale to, jak se tvářil, ten dojem kazilo. Lehce nahrbený, cenil na ni zuby. Nedokázala si vybavit žádného člověka, který by něco takového udělal. Bylo s podivem, že hrůza, která ji už objímala, ji ještě nepohltila.
„Tady tvoje cesta končí...“ Pronesl to nádherným hlasem, ale nedokázala to ocenit, protože na ni dolehl význam jeho slov. Nějak vytušila, že on nežertoval. Taky cítila, že z toho neměl radost. Mrkla a on před ní najednou nestál. Nic nenasvědčovalo tomu, že tam kdy byl.
Přes šíji jí přejel mráz. Ledový dotyk. V první chvíli to přičítala na vrub neblahé předtuše, ale nebylo jí dovoleno pocítit ani náznak úlevy.
„Tak hebká...“ zašeptal jí ten zlověstný hlas přímo do ucha. Na celém těle jí naskočila husí kůže. Strach ji objal a čirá hrůza našeptávala, aby nečekala a vyrazila aspoň se pokusit zachránit holý život.
Cítila, jak ji objal kolem pasu a volnou rukou odhrnul vlasy z hrdla. Slyšela, jak nasál vzduch. Zajíknutí, které nebylo její. Vnímala lehký dotyk. Nikdy nevěřila na nadpřirozeno, ale jako by ji rozum opustil. Najednou věděla, s kým má tu čest. Pochopila, že už nikdy neuvidí rodiče a dokonce ani východ slunce, který už slibovalo světlající nebe. Tvář jí zmáčely první slzy. Nic na tom nezáleželo, že měla život ještě před sebou a on by rozhodně neměl existovat. Zavřela oči a pak se rozhodla.
„Chci se ti dívat do obličeje.“
Zastavil se a jedním pohybem ji k sobě otočil. Upřela na něj své hnědé oči. Oplatil jí pohled. Zdálo se, že bojuje.
„Ať to nebolí,“ pronesla tiše. Bála se neuvěřitelně.
Zavřel oči a jedním prstem jí přejel přes třesoucí se rty. Měl tak ledové prsty. Sklonil se k ní. Teď to přijde. Poslední nádechy. Tlačila vzduch do plic. Naposledy. Zavřela oči a čekala na bolest. Nic se nedělo. Dlouho. Cítila jeho dech na své tváři a pevnost jeho paží, které se ani o kousek nepohnuly, ale to bylo všechno. Pak se pohnul. Znepokojivě pomalu. Doufala, že použije tu rychlost, jakou jí předtím zmizel z dohledu. Zase vrčel. Tlumeně. A pak...
…ji políbil. Lehké dotknutí se rtů. Nesmělé a pomalé. Zalapala po dechu. Tohle nečekala. Udiveně zírala do jeho červených očí.
„Nedokážu ti ublížit.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Bosorka (21.01.2011 20:45)

Teda....
To bylo.....
Prostě....

9)  Texie (21.01.2011 20:37)

Nutíš lidi se bát, Amishko. Díky tobě se propadnem přímo doděje a ty nás nebohé čtenáře pak vláčíš temnými uličkami a necháváš bušit srdce téměř až v krku...
Jenže stojí to za to, hlavně ten konec.
Vychutnávala jsem si ho když jsem to četla, i když jsem ho četla po druhé a po třetí...

A to co se dělo pak...

7)  Hanetka (21.01.2011 19:49)

A tak se lev zamiloval do jehňátka... a tady to opravdu sedí. Paráda, Ami! Umíš moc pěkné horory.

5)  milica (21.01.2011 19:15)

Aach, tak to byla nádhera. Ještě teď mi z toho mrazí v zádech

4)  Dennniii (21.01.2011 19:12)

nádhera, docela mi tuhla krev v žilách a ten konec, wow dokonalost sama

3)  eMuska (21.01.2011 18:57)

Aaach. Najprv som ich videla ako najsamlepších a najzamilovanejších kamošov. Potom Bellu ako beznádejnú večeru a nakooniec... "Ned-" ach, tak mi zovrelo hrdlo, až som to nemohla napísať. Moje nervy! Úplne krásne!

2)  Rosalie7 (21.01.2011 18:43)

Podivná kombinace romantiky a strachu, přicházející smrti za úsvitu, to všechno má takovou magickou atmosféru. A ty moc dobře víš, že to člověka vtáhne a pohltí, tak mi nezbývá než Ti poděkovat za to, že jsi mi dovolila být toho součástí prostřednictvím tvých slov. Bylo to úžasné!

1)  Karolka (21.01.2011 18:36)

A to se ti jako zdálo jo??? Já chci taky!!!
Ty se čas od času jen tak zjevíš, hodíš sem takovej granát, a já pak provádím autoresuscitaci srdce. Ty jsi prostě mistr mrazivě erotické atmosféry. To bylo luxusní! Od něj bych se klidně nechala i kousnout.
Bravóóó!!!

«   1 2