17.05.2013 [20:15], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 11×, zobrazeno 3057×

Trvalo to, ale nakonec jsme se sem dostali. Epilog Krevního pouta, tentokrát, stejně jako prolog, z pohledu Isabelly Swanové.

 

Hezké čtení :)

Epilog

Ashland, 20. září 2041

(Isabella Swanová)

Začínající podzim se tady v Ashlandu již stačil přihlásit o svůj podíl. Listy na okolních stromech už začaly žloutnout, ale možná se mi to jen zdálo. Možná to bylo jen tím sluncem, které se do nich opíralo vší svou silou, která mu ještě po horkém létě zbyla. Z tichého koutku na terase jsem měla celé okolí domu jako na dlani. Zatím jsem tu byla sama, ale to nevadilo. Však oni přijdou.

Domovní dveře vrzly, jak je někdo prudce otevřel. Proud vzduchu ke mně přinesl tu nejkrásnější vůni na světě a já neodolala a sklouzla pohledem na svou ruku. Znovu na ní našel místo prsten Edwardovy matky a ten tam zůstane až po zbytek věčnosti. Štěstí na sebe vzalo podobu anděla s ostrými rysy, který právě mířil po terase, aby si sedl vedle mě. Ani on se nemohl dočkat, až se naše dcera vrátí z líbánek. Po tom, co jsem mu tak pošetile zabránila být jí skutečným otcem, si každé chvíle s ní neskutečně cenil. Jak statečně ovládal své zklamání, když zjistil, že jen takovou chvíli po tom, co ji poznal, mu ji vezme jiný muž. Ale nutno dodat, že po zjištění, jakou zahrál Jacob roli v záchraně mého života, veškeré nepřátelství zmizelo a nahradil ho vděk. Rudohnědý vlk byl v rodině Cullenově vítán jako bratr ještě předtím, než si s Renesmé řekli ano.

Edward došel až k čalouněné lavičce, na které jsem seděla, a s rukou okolo mých ramen se přidal k mému vyčkávání. S úsměvem jsem zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře a zjistila, že očima hledí kamsi do prázdna. Tenhle pohled jsem znala. Zachytil blížící se myšlenky. Teď už jsem i já zaslechla, jak auto jedoucí po hlavní silnici zpomalilo, aby mohlo odbočit na cestu k domu.

„Je to…?“

„To je jen Is s Natem,“ vysvětlil Edward, než jsem stihla dokončit větu. Rozpačitě jsem se podívala na sluncem zalitou louku u domu.  Nebyla jsem si jistá, jestli je už Nathaniel připravený zjistit, jak vypadají upíři na slunečním světle. Pravdu o sobě a své rodině mu Isabella řekla teprve nedávno. Já se s tím klukem potkala zatím jen jednou, ale zdál se mi milý. Stejně mi stále přišlo zvláštní, že se ti dva dali dohromady.

Po tom, co se Is s Edwardem vrátili z Itálie, se v ní něco změnilo. Ta šílená zamilovanost do Roberta zmizela a nahradilo ji silné přátelství, které nevyprchalo ani po těch měsících, co byl pryč. Jakmile byl připravený, zmizel i s malým Daniellem někam mimo státy. Isabella s ním občas mluvila, ale ani Renesmé neřekla, kam se odstěhovali. Věděl to jen Edward a ten to nechtěl bez Isina svolení říct. Nikdo z nás, kromě Edwarda, Alice a Jaspera netušil, že se s Robertem rozešli. Čekala jsem, že z jeho odjezdu  bude Is zničená, ale asi měsíc na to si vyšla na první rande s Natem, starším bratrem své nejlepší kamarádky Nicol. A první schůzka přerostla v něco, co mi připomínalo můj vztah k Edwardovi v těch prvních měsících našeho vztahu. Když se mu pak rozhodla říct pravdu, nikdo neprotestoval. Že to mají poloupíři s láskou podobně jako upíři jsme beztak věděli už od Renesmé.

Isino modré auto vjelo do mého zorného pole a já zahlédla profily obou pasažérů. Musela jsem uznat, že vedle opáleného tmavookého Nathaniela jí to moc slušelo.

„Ahój,“ pozdravila vesele Is, když vyskočila z auta. Na první pohled z ní sálala dobá nálada z návratu mámy. Oběhla auto a čapla Nata za ruku, který nás oba s Edwardem rozpačitě pozdravil. Chápala jsem ho. Skutečně nevypadáme na úctyhodné prarodiče, ke kterým je třeba chovat se slušně.

„Za jak dlouho?“ zeptala se Is s úsměvem od ucha k uchu. Její bezprostřednost byla nakažlivá. Skoro jakoby si užívala, že minuly ty dlouhé týdny nejistoty, které ji mučily od smrti mého otce.

„Za dvacet tři minut,“ ozvalo se z otevřených dveří, ze kterých následně vytancovala Alice. Přímo do slunečního světla. Zvědavě jsem pozorovala Nata, který s otevřenou pusou nevědomky ustoupil o krok zpátky. Is se na něj zaculila a špitla „Vidíš?“

Alice z toho měla nepochybně stejnou legrac jako Isabella – stála ve světle s širokým úsměvem ve skřítkovské tváři a dokonce udělala i otočku kolem své osy. Nathaniel už srovnal svůj výraz, ale stejně z Alice nespouštěl trošku vylekaný pohled.

„Tak už vím, proč jsi mluvila o diskokouli,“ pronesl nakonec a váhavě se usmál. Takhle jsem ho ještě neviděla, ale pochopila jsem, proč se do něj Is zvládla tak lehce zamilovat. Málokdy se vidí kluk s úsměvem, který vykouzlí ďolíčky ve tvářích.

„Nó, tak my půjdeme ještě na chvíli ke mně do pokoje,“ rozhodla Isabella a táhla ještě trošku vykolejeného Nata za sebou.

„Is!“ pronesl rádoby přísným tónem Edward. Protočila jsem oči. I když svou dceru miloval, nepřestával si klást za vinu, že jsme tehdy nepočkali až po svatbě. Všechno by mohlo dopadnout jinak. Jenže já teď byla tak šťastná, že jsem nepřipouštěla reklamace. Kdyby to bylo jinak, pravděpodobně bychom neměli tak krásnou vnučku.

„Je mi osmnáct, dědo!“ zamručela Is a pokračovala v cestě, aniž by na něj pohlédla. Edward pohoršeně mlaskl, ale uchlácholil ho polibek na krk, který jsem mu věnovala.

„Pokud chceš takhle poučovat svoji vnučku, neměl bys jí jít příkladem? Co takhle odteď nic až do svatby?“ navrhla jsem v žertu. Jeho reakci jsem přesně předpokládala. Zčernaly mu oči, a když promluvil, jeho hlas zněl chraplavě.

„Is má pravdu, dvacet tři minut je dlouhá doba.“

KONEC

Pár slov na závěr:

Ráda bych poděkovala všem, co mojí povídku četli a dostali se mnou až sem, do epilogu, i když to ke konci byla strastiplná cesta. Jsem ráda, že jsem ji zvládla dokončit, i když u konce jsem se snad i podvědomě bránila pokračovat, protože se mi s příběhem Isabelly Grayové nechtělo loučit. Dokopala mě k tomu snad jedině touha začít novou věc, povídku, která se tu objeví koncem měsíce. Hodně jsem váhala, jestli jí mám nechat pracovní název – Jen si křič, zlatíčko… ale nakonec jsem se rozhodla ho změnit. Ne, že by se zmíněné jméno k ději nehodilo, ale není dostatečně vystihující. Napadalo mě dost variant: Zrůda, Přízrak minulosti,… ale nakonec zvítězil název Humanity. Lidskost spoustu lidí nedoceňuje… ale v tomhle příběhu bude neskutečně důležitá.

Doufám, že si moji příští povídku oblíbíte – a jestli jste si oblíbili i tuhle, byla bych ráda, kdyby jste mi tu nechali komentář :)

Děkuju

Kistuné

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Kate (07.11.2014 17:00)

Prostě jsem se začetla a nepustilo mě to. Díky za víc než příjemné zpestření dne. Jsi skvělá!

9)  Kitsune (16.06.2013 22:24)

Abych nezapomněla, ještě jednou vám všem moc děkuju, že jste tuhle povídku četli Je fajn psát pro sebe... ale ještě víc, když to ocení ještě někdo další

6)  wuzinka (18.05.2013 15:48)

5)  Jalle (18.05.2013 09:27)

veľmi sa mi tvoja poviedka páčila

1