18.07.2010 [18:15], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 64×, zobrazeno 9498×

Když se jen pár drobností stane jinak aneb Osudu neujdeš…

Už jsem to nemohla déle odkládat. Všechny ostatní věci – ty, co se postěhují s námi – čekaly roztříděné a vzorně zabalené v několika pevných bednách a krabicích, které pár posledních dnů dělaly z průchodu malou vstupní halou dobrodružnou výpravu. Zítra ráno přijede stěhovák, všechno naloží a vítej, nový živote. I když – vlastně nic mimořádného se neděje a dít nebude. Jen stěhování za novou prací.

Tu poslední nevytříděnou krabici jsem prostě mohla jenom omotat pevnou lepicí páskou jako ty ostatní. Nebo ji dokonce vyhodit, spálit, což byl nakonec osud spousty věcí z toho předstěhovacího generálního úklidu. Ale to byla jen prázdná úvaha. Plácnutí do vody, aby řeč nestála. Protože každá buňka mého těla věděla, že zase nastal čas, kdy si musím oživit vzpomínky, opatrně z nich setřít prach, a i když to znovu bude bolet, zase si tím projít.

Za ty roky jsem dospěla k celkem rozumnému vysvětlení, proč tu ránu prostě nemůžu nechat zahojit, zarůst jizvou, která se připomene jen občas, když na sluníčku trochu změní barvu. Proč raději pravidelně sedřu ten strup tak důkladně, že o zahojení nemůže být ani řeč. Je to prosté – ta rána a bolest, která ji věrně provází, je nakonec – krabici na mém klíně navzdory – to jediné skutečné, co mi ho může připomenout. Drobnosti, které jsem teď pomalu začala rozkládat kolem sebe, uprostřed už téměř vyklizeného pokoje, představovaly jen dobře nabroušené skalpely, které mi v tom trochu flagelantském rituálu pomáhaly.

Tlustou ročenku absolventů jsem odsunula tak daleko, jak jen to šlo. Začít fotkou bylo nad mé síly. Možná raději druhé setkání?

Opatrně jsem rozložila arch papíru, na okrajích se už začínal třepit.

Zápis z laboratorní práce – Fáze mitózy

Použitý vzorek – kořenové buňky cibule

Vedoucí učitel – Mr. Banner

Zpracovali: Isabella Swanová, Edward Cullen

Vzorek 1 – Profáze

Vzorek 2 – Anafáze

Vzorek 3…

Lehce jsem se dotkla těch dokonalých písmenek a přistihla se při úsměvu. Vzpomínka na mou hloupou snahu udělat na něj dojem mě vždycky pobavila. Nechápala jsem, proč se tak snažím – tehdy ještě ne. Vždyť týden předtím, při prvním setkání, na mě ani nepromluvil a tvářil se, jako bych mu přejela psa. Ani při téhle laborce jsme si moc nepopovídali. Snažil se, to ano, ale byla jsem z něj tak nervózní, že jsem se zmohla jen na pár jednoslabičných odpovědí. Dokud se držel bezpečných témat – ten den padal první sníh – ještě to šlo. Ale pak se zeptal na mou rodinu, na mámu, a já spotřebovala všechnu sílu na to, abych nepustila přes víčka ty pitomé slzy. Vypadal rozpačitě a trochu vyděšeně, zřejmě si udělal vlastní a dost přesný úsudek o mém duševním zdraví.

Další papír, který jsem vytáhla, ale dokazoval, že aspoň po fyzické stránce je moje hlava v pořádku. Datum se oproti předešlému záznamu lišilo jen o den – a přece se během těch pár hodin pro mě změnilo všechno.

Náledí. Parkoviště. Podivné objetí. Edward, který mě to ráno překvapil, protože krátce potom, co jsem dorazila ke škole, přišel za mnou až k autu.

Jenže jsem se nikdy nedozvěděla, co mi vlastně chtěl.

Auta, nad kterým řidič evidentně ztratil kontrolu, si všimnul mnohem dřív než já, smýknul mě stranou a zmizel téměř vzápětí – ještě před tím, než se kolem seběhla celá škola. Kromě mírně krvácející odřeniny na tváři mi nic nebylo, přesto mě odvezli do nemocnice a já absolvovala kompletní vyšetření. Celou dobu jsem nepustila z ruky předmět, který se stal možná mou nejcennější relikvií – zvláštní kožený náramek s nádherným znakem z jemně tepaného stříbra. Přišel o něj při té záchranné operaci – podle roztřepené praskliny se zřejmě zachytil za některou z rezavých pokroucených hran nárazníku mého tehdejšího auta – starý náklaďák toho měl rozhodně víc za sebou než před sebou.

Teď jsem vzala do ruky malý hedvábný pytlík – stačilo jemně třepnout a náramek se znovu ocitnul na mé dlani. Tehdy jsem měla výčitky, že bych mu ho měla vrátit. Ale pořád jsem to odkládala – snad na chvíli, kdy vyčerpám všechny ostatní důvody s ním mluvit. Zvláštní bylo, že časem mě ovládl pocit, že on ví, kde jeho šperk skončil a nevadí mu to – že je snad dokonce rád. Vždycky jsem měla bujnou fantazii.

Další dny po tom incidentu se mi vyhýbal. Taktak jsem mu stihla poděkovat, když jsem na něj konečně narazila u vchodu do jídelny. Nejistě přešlápnul a jen zamumlal nějakou obvyklou frázi. Nepřestával přitom vyhlížet své sourozence. První přicházela ta drobná tmavovláska. Hrozně se na ni zamračil, ale ona se usmívala a zároveň nadechovala k pozdravu. Jenže než stihla něco říct, popadl ji Edward za loket a doslova ji odvlekl do rohu jídelny, kde se krátce, ale očividně ostře pohádali.

Ona pak vyběhla ven, znovu kolem mě, jen se lehce usmála a přes rameno na mě křikla cinkavým hlasem:

„Promiň, Bello, bude to prostě trvat o něco déle.“ Znala moje jméno?

Nikdy nedostala šanci mi to vysvětlit. Už jsme spolu nemluvily, ale občas se mi zdálo, že se na mě od jejich stolu přes celou jídelnu usmála.

Ano, jídelna, jedno z mála míst, kde jsem ho pak vídala. Biologii si vyměnil za jiný předmět, a až do závěrečných zkoušek jsme neměli společnou jedinou hodinu.

Takže to, co jsem teď pomalu lovila z krabice, bylo už jen pár sešitů z posledního ročníku – okraje volných listů byly kromě bezvýznamných čmáranic pokryty mnoha variantami dvou písmen – E a C. Ta stejná, kýčovitě zdobená písmenka, malovala do svých sešitů zřejmě každá druhá studentka Forkské střední. Edward byl školní hezoun, i když trochu netypický. Nebyl populární v tom běžném smyslu slova, prostě se – své introvertní povaze navzdory – stal hlavní postavou ve snech spousty mých spolužaček.

Já nebyla výjimečná. Naprosto v ničem. Možná v nešikovnosti, ale to nebyla ta správná položka na seznamu těch, které by mi mohly zvednout sebevědomí.

Nakonec jsem se od zástupu jeho obdivovatelek odlišila jen v jednom detailu a ani na ten jsem nemohla být pyšná – prostě se to nějak přihodilo a mě i můj život to změnilo napořád. Ukázalo se, že Edward Cullen nezůstane mým prvním školním poblázněním, na které budu s nostalgií vzpomínat.

Nějak se stalo, že Edward Cullen se stal mou životní nenaplněnou láskou.

Jako vášnivou čtenářku Shakespeara a Jane Austenové mě to nemělo překvapit.

Nepřekvapilo. Jen mi to občas připadalo nefér.

V krabici zbývaly poslední tři věci.

Hedvábný kapesník, spíš šátek, s vyšitým monogramem EC.

Další hodina biologie. Už bez Edwarda. Určování krevních skupin. Och. Jen při té myšlence se mi znovu udělalo špatně. Ne, pane Bannere, nikdo se mnou nemusí na ošetřovnu, jistěže to zvládnu sama. Měla jsem bolavé rameno, jak jsem se – místo o nějakého ochotného spolužáka – opírala poněkud potácivě o každou stěnu, o každý roh.

Studený vzduch mi udělal dobře, ale slabost v nohou přetrvala. Svezla jsem se na mokrý chodník mezi budovami.

Nevím, kde se tam vzal.

„Bello, co je ti, Bello?!“ Jeho hlas zněl až odněkud z parkoviště, ale zároveň mě v tu samou vteřinu bral do náruče. V tu chvíli bych se nejraději propadla.

„Prosím, řekni mi, co je s tebou,“ zašeptal. Na chvilku jsem otevřela oči. Ty jeho byly blízko. Během následujícího okamžiku se to zlato v nich přetavilo v noc. A pak byl ještě blíž. A pak jsem omdlela doopravdy.

Na ošetřovně mě probral chladný a vlhký dotek na čele. Zamrkala jsem. Stál v nejvzdálenějším rohu a se strachem v očích mě sledoval. Opatrně jsem si sáhla na hlavu. Omluvně se usmál:

„Sestra ten obklad chystá už deset minut, tak zatím aspoň tohle.“ Pomáhalo to. Nevěděla jsem, jestli víc jeho namočený kapesník na mém čele nebo jeho oči, které přede mnou konečně neutíkaly. Ale vyčetla jsem z nich asi víc, než tam skutečně bylo, protože od toho dne se mi vyhýbal ještě usilovněji.

I teď, po letech, i když ten kousek jemné látky leží tak dlouho na dně krabice, se mi zdává, že když se zhluboka nadechnu, cítím tu vůni, která mi znovu zrychluje tep…

Předposlední věc.

Znovu to zabolelo. Tištěné oznámení o konání školního plesu. Jako by se na mě domluvili. Jen proto, že jsem ještě neztratila punc něčeho nového, neokoukaného, se mě během jednoho dne pokusilo pozvat na ten hloupý ples hned několik spolužáků. Viděla jsem rudě.

Ještě jsem nevychladla, když následující den ráno postával u mého parkovacího místa Edward.

„Ahoj.“ Nejistě se usmál.

„Ahoj, Edwarde,“ neodolala jsem nutkání vyslovit nahlas jeho jméno. Mluví se mnou? Srdce mi dunělo, jako kdybych právě uběhla závod na sto metrů. Tedy ne že bych někdy nějaký běžela.

„Chtěl jsem se zeptat… Omlouvám se, vím, že je to ples s dámskou volenkou, ale… Pokud ještě s nikým nejsi domluvená, rád bych tě požádal, jestli bych tě mohl doprovodit.“ Tvářila jsem se zřejmě znovu jako idiot.

„Na ten ples,“ upřesnil.

Konečně jsem byla schopná se nadechnout, navzdory hrůze, která mě sevřela. Ples. Tanec. Podpatky. Schody. Šaty. Pád. Trapas. Hrůza. Děs. Nikdy!

„É, promiň, já – nemůžu, už ten den něco mám, fakt, omlouvám se, ale díky.“ Znělo to tak falešně, až to rvalo uši. Sklonil hlavu. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale v tom okamžiku k nám přihopkala Jessica a začala švitořit něco o něčem. Nedokázala jsem vnímat jediné její slovo.

Zvednul hlavu. V očích měl takový smutek, že moje pádící srdce se na vteřinu zastavilo. Usmál se a při odchodu se – dodnes nevím, jestli náhodou – lehce dotknul mé ruky.

To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili.

Tisíckrát jsem se odhodlávala, že za ním prostě zajdu a všechno mu řeknu. Jenže co vlastně? Téměř jsme se neznali a to neviditelné pouto, které se mi v těch pár okamžicích zdálo nezpochybnitelné, pevné a zářící, se ve chvílích, kdy jsem zahlédla jen jeho záda mizející za ohybem školní chodby, měnilo v iluzi povzbuzenou mou touhou.

Na mých citech se během posledního roku na střední nic nezměnilo. Každý den jsem vstávala s nadějí, že ho možná potkám. Víkendy jsem nenáviděla – tuhle naději nenabízely. Týdny utíkaly a já začala trávit volné večery vypisováním přihlášek na vysoké školy, které by nabízely alespoň přibližně obory v mém okruhu zájmů a zároveň nepředstavovaly pro tátu finanční kolaps.

Nakonec tu starost vyřešil osud. Nejstrašnějším možným způsobem, ale táta by řekl, že všechno zlé je pro něco dobré.

Končily vánoční prázdniny, lidé se probírali z oslav konce roku, když tátovi doma zazvonil služební mobil. Ještě mluvil se svým zástupcem a už na sebe házel bundu. Parta zlodějíčků chtěla využít ospalé atmosféry a vloupali se do Newtonovic obchodu. Jenže nepočítali s tím, že tam najdou paní Newtonovou při novoroční inventuře. Stihla zmáčknout nouzové tlačítko napojené na šerifův pult v kanceláři a ti pitomci se i s ní zabarikádovali v obchodě.

Uběhly sotva dva týdny od toho večera, kdy mi tátův zástupce Mark přišel říct, že jeden z těch puberťáků tátu zastřelil ve chvíli, kdy odváděl Mikovu zhroucenou mámu do bezpečí, a pošťák mi nacpal do schránky tlustou obálku s podivným razítkem.

Nějaká soukromá nadace na podporu dětí z rodin policistů zabitých při výkonu služby mi oznamovala, že jsem od nich obdržela stipendium na pokrytí kompletního studijního programu na Stanfordu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stanford? Tu nadaci jsem zkoušela kontaktovat – v dopise bylo jediné telefonní číslo, na kterém se mi vždy ozval záznamník a jedinkrát velmi příjemný hlas nějaké slečny, která mi poskytla doplňující informace a prozradila mi, že nadace je dotována z prostředků lidí, kteří nadevše milují své soukromí, takže ať se moc nevyptávám a hlavně pilně studuji.

Co se na to dalo říct?

V krabici ležela poslední hmatatelná vzpomínka. Znovu papír. Vlastně dopis.

Zkoušky byly za mnou, před námi jen závěrečný ceremoniál. Stavěli nás do řady podle abecedy. V trémou zpocených dlaních jsem pořád dokola motala do ruličky malou obálku. Edward i jeho sourozenci postávali už se svými diplomy stranou davu – jako vždy ostatně. Jejich adoptivní rodiče jim gratulovali, když i na mě konečně přišla řada. Popadla jsem diplom a rovnou z pódia zamířila k nim. Teď nebo nikdy. Zahlédla jsem zářivý úsměv jeho malé černovlasé sestry. Usmívala se na mě! Ve filmu by tahle scéna byla zpomalená. V životě ale bohužel nic zpomalit nejde. Na předposledním schodu se mi hábit zamotal mezi nohy a Edward mi zmizel z očí. Ze země mě sbíraly silné Philovy paže, máma mě opatrně kontrolovala, jestli jsem si něco nezlomila. Rychle jsem se rozhlížela.

Byli pryč. Navždy.

Později jsem se dozvěděla, že odjeli ještě ten den. Čekali jen na závěrečné zkoušky svých dětí. V nové práci kdesi v Kalifornii už na doktora Cullena netrpělivě čekali.

Ta se na dalších pět let také stala mým domovem, ale neuměla jsem si představit, že bych po nich třeba měla pátrat. Bylo to příliš jasné. Nestála jsem mu ani za to, aby se se mnou přišel rozloučit…

Teď jsem ten dopis vytáhla z obálky, která pořád nesla stopy mé tehdejší nervozity.

Edwarde (tak ráda bych napsala Drahý Edwarde, ale nevím, zda smím),

jsme dva cizí lidi, kteří se občas potkají ve škole.

Ne, vlastně nejsme úplně cizí. Zachránil jsi mi život. A dělali jsme spolu pár laborek v biologii. A odnesl jsi mě na ošetřovnu, když mi bylo zle. Znamená to, že už nejsme cizí? Já vážně nevím.

Ale vím úplně jistě, že se mi chce umřít při představě, že už Tě nikdy neuvidím. Bože, napsala jsem to. Nemůžu tomu uvěřit. Ale musela jsem. Nejen proto, že bych si do konce života vyčítala, že jsem to nezkusila, ale taky proto, že vážně chci doufat a věřit, že se mi to cosi mezi námi nezdálo. A pokud zdálo, tak že jsi ten sen snil chvíli se mnou.

Prosím, neopouštěj mě.

Navždy Tvoje

Bella

Studium geologie a biologie na univerzitě mě naprosto pohltilo. Ale i do Kalifornie se mnou jela tahle šedivá krabice. Na Vánoce jsem jezdívala k mámě a Philovi, celé letní prázdniny jsem trávila ve Forks. Dům začínal jevit známky chátrání, když byl bez obyvatel, a prodat jsem jej prostě nedokázala. Celkem bez zábran jsem si dokázala přiznat, že zdaleka ne jen vzpomínka na tátu mě tam táhne.

Během prvních prázdnin jsem si našla práci v obchodě se suvenýry, který majitelka otvírala právě jen během sezóny. S Jacobem, kterého jsem znala už jako malá holka, jsem se vídala čím dál častěji. Pravidelná dodávka nádherných drobností, které sám vyřezával, byla zpočátku důvodem, později záminkou pro jeho návštěvy. Pak už záminky nebylo třeba. Vydržel mi psát celý druhák. Asi si myslel, že zkouším jeho odhodlání. Psal mi, i když jsem ani zdaleka neodpovídala na každý jeho mail. Získal si mě skrze písmenka.

Poprvé jsme se milovali dva dny potom, co jsem přijela na druhé prázdniny. Bylo to krásné, přirozené a nekomplikované.

Edwardovi navždy patřila má duše a obrovská část mého srdce.

Jacob dostal ten kousek, co zbýval, a k tomu moji fyzickou lásku. Byla jsem k němu upřímná, ale on pevně věřil tomu, že z té Edwardovy části bude postupně získávat víc a víc pro sebe. Na konci toho léta se zdálo, že se mu to možná někdy podaří.

Týden po mém odjezdu do školy mi napsal zdrcený mail, ve kterém prosil o odpuštění. Potkal prý někoho a je to mimo jeho chápání, ale ona je ta pravá a on s tím nemůže nic dělat. Existuje pro to vysvětlení, psal, ale to mi nemůže dát.

O pár dnů později mi bylo jasné, že jsem těhotná.

Jacob se to nikdy nedozvěděl. Do Forks už jsem se nevrátila. Našla jsem si při škole práci, zařídila si individuální studijní plán a i díky tomu, že malá Charlie byla od narození neskutečně hodné dítě, jsem to nějak zvládala.

Ona je teď důvodem našeho stěhování. Před pár měsíci začala mít potíže a před nedávnem jí diagnostikovali extrémní formu polymorfní světelné dermatózy. Slečno, vaše malá se se sluníčkem prostě nesnese, vysvětlil mi to doktor lapidárně.

Měla jsem štěstí. Ta těžařská firma svůj průzkum v  malém městečku na severu teprve rozjížděla a nadšený absolvent prestižní školy byl prakticky jejich splněný sen.

V chůvičce na okenním parapetu zapraskalo. Zvedla jsem hlavu a bedlivě naslouchala. Jen se hlouběji nadechla. Senzor zase zazářil uklidňujícím zeleným světlem.

Rychle jsem naskládala všechny věci zpět do krabice. Poslední zůstala ročenka. Nemusela jsem hledat, na lehce ohmatané dvoustraně se už rozevírala samovolně. Jeho fotka byla v pravém dolním rohu. Vzkaz byl jednoduchý.

Osudu neujdeš.

xxx

Ráno jsme odlétaly ještě za tmy. Utíkáme před sluncem, napadlo mě. Pohladila jsem Charlie na sedadle vedle sebe a pošeptala jí, že může bez obav spát. Máme spoustu času.

V Anchorage, posledním městě, kde přesedáme před příjezdem do Denali, budeme za pěkných pár hodin.

Krabice vzpomínek II

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

64)  kajka (27.02.2024 09:18)

Tuhle na mě vyskočil v shorts na YouTube Twilight. A ne, nepustila jsem si filmy,ani si znovu nepřečetla knížky, ale vrátila jsem se k Tvým povídkám. Tak si myslím, že to o mnohém vypovídá....

63)  kajka (08.10.2017 17:28)

Závan nostalgie.

61)  ambra (24.02.2016 15:59)

60)  kajka (24.02.2016 14:22)

Zjednodušeně by se dalo říci, že jsem hrubě podcenila situaci nebo příliš přecenila své síly (ač varována vlastním předchozím komentářem). Fňuk, fňuk. To není na kapesník, ale na ubrus.
Bravo!
Přenádherně napsané. A tuze smutné.

59)  Kate (15.01.2014 15:05)

Co říct víc... Děkuju.

58)  ambra (14.11.2013 10:05)

No jo, pro Krabici mám pořád slabost, moc děkuju!

56)  SestraTwilly (19.05.2013 14:43)

Ambra klobúk dolu pred tvojim spisovateľským umením.Veľmi,veľmi
sa mi to páčilo. Paráda!!!

55)  Pilly (19.07.2012 13:57)

To bolo krásne

54)  Clea (29.04.2012 21:46)

skvěle napsaný na víc se teďka nezmůžu

53)  kajka (14.03.2012 22:09)

A zapoměla jsem tam dát tleskací smajlík.

52)  ambra (14.03.2012 22:03)

kajuško, Krabice je moje srdcovka, děkuju

51)  kajka (14.03.2012 21:54)

Tentokrát jsem na tebe byla přichystaná! Hora kapesníků, sklenička vína, oči navrch hlavy, stažený půlky. Ale tohle jsem nečekala...... jasně, španělskou inkvizici taky nikdo nečeká! Monitor si na mě posměšně poblikává a já mám chuť křičet, ne, řvát. Jak může někdo psát tak dokonale? Chtěla bych napsat, že jsi kouzelík, možná spíš hudebník, který lehounce rozvibruje struny mýho už tak rozjitřenýho srdce přenádhernou, živou, tesknou melodií a ta mne pomalu prostoupí od prstů na nohou až po kořínky vlasů a pak, když jsem naprosto unešená a omámená, jedna struna zničehonic praskne. Tak takhle nějak to s tebou mám. Já vím, záblesky naděje doprovázely nosnou linku a nakonec se píseň změnila na sladkou ukolébavku, ale.......
Slibuju a přísahám (nekřížim u toho prsty za zády), že propříště si svoje teatrální útoky odpustím.
Děkuju.

50)  Ree (28.11.2011 17:50)

Tak jsem si to dala ještě jednou. A je to stejně zdrcující jako předtím. Moc se mi líbí povídky Co by bylo, kdyby... A tobě se tahle moc povedla

48)  kytka (27.02.2011 22:43)

Jdu na ni!

47)  ambra (27.02.2011 22:38)

kytičko, děkuju, až budeš mít čas a náladu, tak Krabice II Ti určitě osuší slzy

46)  kytka (27.02.2011 22:28)

Že já si nedám pokoj, takhle na noc. Ještě že už rodina spí, protože by moje slzy asi nechápaly. Nádhera.

1 2 3 4   »