16.04.2010 [20:08], Ree, ze série Kousni mě a já tě zabiju, komentováno 1×, zobrazeno 3120×

Kdo by Demetriho nevyužil? :D

Co jsem si slíbila, to jsem i plnila. Svou vlastní dietu jsem plnila bez poskvrnky a ke svému překvapení, se mi oči začaly barvit do zlata. Po pár měsících už v nich byly jen malé nitky červené. Teď už jsem se mohla považovat za nádhernou. A co se týká slibu ohledně pomsty upírům, nemeškala jsem.

Léta jsem zabíjela všechny upíry, které jsem našla. Strategie byla mojí silnou stránkou, a tak jsem vyhrávala i bez tréninku boje. Zabíjela jsem všechny, které jsem potkala. Bylo mi jedno, jestli jich byla přesila, měli „rodinu“, byli vyhladovělí, nebo naopak po lovu. Touha po pomstě byla dost velká, abych měla odvahu a sílu. Honila jsem se za někým, kdo už možná neexistuje.

Po pár letech mého běsnění mě svou návštěvou „poctila“ vážená rodinka. Ve světě upírů byli slavní, ale já je do teď nepotkala. Právě jsem běžela lesem, když jsem ucítila jejich pach.

„Je blízko,“ ozval se hlas jednoho z nich. Pořádně jsem nasála vzduch a neslyšeně se vydala za nimi. Byli tři. Malá holka, velký svalovec a ten třetí… no, byl docela fešák. Připlížila jsem se k nim zezadu a skočila na tu malou. Nevím proč, ale zdála se mi nejvíc nebezpečná.

Dřív, než se ostatní dva vzpamatovali, vyletěla její hlava do korun stromů. Hromotluk mě zezadu chytil a pevně mě sevřel. Naštěstí jsem byla dost mrštná. Vykopla jsem nohy nahoru, čímž jsem se dostala z jeho sevření, skočila jsem mu na záda a škubla. Držela jsem v ruce jeho hlavu a zvědavě si prohlížela toho posledního. Vyděšeně na mě zíral a vrčel.

„Počkej,“ řekla jsem a dala ruce do obranného postoje. Nedošlo mi, že v jedné z nich držím hlavu. Spustila jsem je zpátky a pokračovala dál. „Kdo jsi?“

„Demetri Volturi. Jsem z Volturijské gardy,“ zavrčel, stále přichystán ke skoku.

„Volturi, hmmm… To mi něco říká,“ uvažovala jsem nahlas. „No jasně. Ty jsi jeden z těch maníků, co dbají na dodržování zákonů.“ Přikývl. „Tak proč jste mě chtěli zabít?“ zeptala jsem se mírně podrážděná.

„Nechtěli jsme tě zabít. Náš vůdce by tě chtěl do své gardy. Ale po tom, co jsi mu zabila jeho nejoblíbenější kousek, tě nejspíše roztrhá na kousky.“ Zasmála jsem se.

„Opravdu? No, tak to by jsi mu měl rychle říct, kdo je zabil.“ Opět zavrčel.

„Hele, vážně se mi líbíš a byla by škoda, utrhnout ti hlavu, takže raději jdi, abych tě nemusela taky zabít.“ Tentokrát se uchechtl. Zvědavě jsem na něj hleděla, když jsem si všimla holčičího těla, které se právě skládalo dohromady. Vytáhla jsem z kapsy sirky, dvě zapálila a hodila je na jejich těla. Vždycky jsem si vychutnávala ten pohled, ale dneska jsem měla jinou práci. Demetri se na mě vrhnul a sevřel mě pod krkem.

„Ale, snad to nebyla tvoje holka,“ zasmála jsem a jeho stisk ještě zesílil. Nebolelo to, ale ani to nebylo příjemné. Pokrčila jsem nohy a co největší silou ho kopla do hrudi. Odletěl pár metrů daleko, ale v rychlosti se zvedl. Stáli jsme naproti sobě, jako kovbojové ve westernech. Propaloval mě pohledem a já jeho. Usmívala jsem se a chtěla ho tím vytočit. Povedlo se mi to. Vystartoval na mě a já se v rychlosti vyšvihla za jeho záda.

„Opravdu chceš přijít o tohle krásné tělo?“ zeptala jsem se.

„Zabila jsi moje kamarády. Za tohle si zasloužíš zemřít,“ procedil skrz zuby.

„Ale, ale… Jsi upír. Máš věčnost, aby sis našel jiné kamarády,“ řekla jsem a blížila se k němu. „Ale jestliže mě chceš zabít, mám jednu prosbu.“

„Jakou?“ Více jsem se usmála a pomalu se blížila až k němu. K mému překvapení stál na místě. Když jsem byla až u něho, postavila jsem se na špičky a otřela se o jeho rty. Projel mnou závan vzrušení a elektrický proud. Nestačilo mi to a jemu zjevně taky ne. Chytil mě za zadeček a přitáhl mě blíže k sobě, čímž náš polibek prodloužil. Líbali jsme se vášnivě a s chtíčem. Jazyky brázdily ústa toho druhého a jeho ruce mi vklouzly pod tričko. Vyskočila jsem a obmotala nohy kolem jeho pasu. Začal mě líbat na krku a v dekoltu. Zaklonila jsem hlavu a slastně vzdychla. Cítila jsem všechno to vzrušení a užívala si to. Chytila jsem ho za tváře a opět ho políbila. Polibek mi s neskutečnou vášní oplácel a rukama zajel pod moje kalhoty. Uchechtla jsem se a naposledy ho lehce políbila na ústa. Seskočila jsem z něj a trhla rukama. Jeho hlava mi v nich zůstala i s lehce vzrušeným výrazem. Zasmála jsem se a jeho ostatky hodila do vyhasínajícího ohně. Symbolicky jsem si oprášila ruce a pozorovala ten – pro mě tak moc nádherný – černý dým. Dým, značící jejich smrt. Věděla jsem, že to Volturiovi nenechají bez trestu, ale nebála jsem se jich. Neměla jsem co ztratit. Když se dým skoro ztratil, vydala jsem se na další cestu. Běžela jsem přes Severní a Jižní Karolínu až na Floridu, kde bylo teď období dešťů. Vždycky jsem se tam chtěla podívat a teď jsem měla možnost. I když byl můj cíl původně za opalováním, s nynějším tělem by mi to bylo k ničemu. Doběhla jsem až na samotný okraj až do Miami. Vyhledala jsem pláž u Atlanticu a na chvíli se na ní zastavila. Slunce zrovna zapadalo a mně se tak naskytl neskutečně nádherný pohled. Vlny se bouřily a oceán se stával neklidným. Blížila se další přeháňka. Teď byla pravá chvíle na koupání.

Z noh jsem shodila botky a vedle nich pohodila oblečení, které jsem ráno ukradla z prádelní šňůry. Vběhla jsem na okraj vodní hladiny a nechala se zalít přílivovou vlnou. Voda byla jen o pár stupňů teplejší, než moje pokožka, ale i přesto mě příjemně hřála. Počkala jsem na odliv a potom vběhla do vody. Bylo příjemné se po dlouhé době zase okoupat. Snažila jsem se ze sebe smýt tu špínu lesů a hlíny, na které jsem občas odpočívala, přestože jsem to vůbec nepotřebovala.

Zůstávala jsem na místě a nechala vlny hrát si s mým tělem. Pohazovaly jím ze strany na stranu a dokonale ho uvolňovaly. Tolik mi chyběly lidské vlastnosti. Chyběla mi únava, ale i pláč nebo bolest. Ano, přesně tyhle pocity mi chyběly. Pocity, které člověk nechce nikdy zažít. Ač se to zdá být nemožné, klížily se mi víčka a tělo mi ochabovalo. Přistihla jsem se, že jsem na chvilku ztratila vědomí. Neomdlela jsem, to ne. Prostě jsem vypnula myšlenky a všechny své smysly, a nechala se unášet svým tělem. Tělem, kterému teď mozek nevelel. Tolik jsem si přála být teď doma v posteli a mít u sebe Matthewa. Vzpomínala jsem na své dětství. To nádherné a klidné období mého života, kdy mě nic netrápilo. Období, kdy jsem se nestarala o to, jestli vyjdu na slunce, jestli se ovládnu v okolí lidí, nebo kolik upírů zabiju. Ne, tohle bylo období, kdy jsem se starala o to, jestli jsem svou panenku správně učesala, a kdo mi večer bude číst pohádku. Jenže každé období musí skončit. To moje ukončil upír. Nejdříve zabil brášku, a o rok později ze mě udělal zrůdu.

Zatřepala jsem hlavou a raději vylezla z vody. Moře se stávalo stále rozbouřenějším a temnota nebe tomu dodávala strašidelný pohled. Zvlášť, když byl na pláži upír.

Oblékla jsem se a ještě se na chvíli ponořila do písku. Chtěla jsem si ještě užít ten božský klid, než se vydám na cestu

Déšť mi procházel přes celé tělo a masíroval ho, stejně jako vlny před ním. Připadaly mi jako něčí neodbytné prsty, které mě hladily, laskaly. Měla jsem na sebe vztek, že jsem toho hezounka zabila. Mohla jsem si před tím alespoň užít. Příště si to budu muset lépe promyslet.

Zvedla jsem se a naposledy se podívala na moře. Bylo stále stejně rozbouřené, a stále stejně krásné.

Otočila jsem se na podpatku a vyběhla vstříc nové cestě. Běžela jsem přes několik států a snažila se najít nějaké upíry. Nejbližší stopa byla až v Michiganu, a ta mi změnila život.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Alicejazz (10.05.2010 19:57)

a stále víc

1