Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Cullenovic holky jsou taky pěkné potvory. Ale to se Belle hodí.

„Tak mě napadlo, Bello,“ zašvitořila Alice, když se ke mně přidala cestou do jídelny.

„Ne, na nákupy nejedu,“ odpověděla jsem dřív, než se stačila zeptat. Jasper s Emmettem mě ráno varovali, že mě chtějí holky vytáhnout na velký nákupní maratón.

„Jak to víš?“ zeptala se dotčeně.

„Znám tě?“ svedla jsem odpověď do otázky. Zkoumala mě pohledem a potom si odfrkla.

„To kluci, že jo? Oni tě varovali. To jsem si mohla myslet. Co po tobě chtěli na oplátku?“ No, vypadá to, že už je má pěkně prokouknuté.

„Půjdu s nimi vybírat auta,“ zasmála jsem se nevinně a Alice zalapala po dechu.

„To mě chceš vyměnit za ty dva a auta?“ zeptala se nevěřícně, když jsme vstoupily do jídelny.

„Proboha, Alice, nedělej z toho vědu,“ protočila jsem oči a vzala si nějaké rekvizity jídla. Nafoukla se jako balón a už na mě nepromluvila. Ajaj, to budu žehlit ještě dlouho.

„Já se na ty auta tak těším,“ zasnil se Emmett. „Jo, Bello, Edward jde s námi,“ prohodil jen tak.

„Cože?“ vykulila jsem oči.

„Co tak vejráš? Vypadá to, že má dobrý vkus, tak ho chceme vzít se sebou,“ ohradil se Emmett.

„Dobře, Alice, jdu s vámi,“ řekla jsem neochotně a Alice se začala usmívat jako sluníčko.

„Já to věděla, jsi úžasná,“ objala mě. Hmmm… To mě fakt těší.

„Pojedeme přímo ze školy. V Port Angeles je teď nové nákupní centrum, takže bychom se tam…“ mlela dál, ale ty slova už mi splývala do jednoho nesmyslu. Úžasné, nákupy s Alice. Co víc bych si mohla přát? Pomyslela jsem si ironicky. No, pořád lepší než nákupy s tím nafrněncem. Jo, myslím, že jsem si vybrala dobře. Krom toho, můj šatník není zrovna jeden z nejplnějších.

Ovšem moje nadšení brzo vyprchalo. Alice řádila jako tornádo a nebyla k zastavení. Uvažovala jsem, jestli by se takhle chovala, i kdyby byla člověk. Usoudila jsem, že ano, protože tohle šílenství nemohlo vzniknout jen přeměnou na upíra, to je nemožné.

„Prosím tě, Alice, už zastav!“ škemrala jsem, když mě táhla k dalšímu obchodu. Ruce jsme měly plné tašek a před sebou ještě plno zastávek.

„Pojď a neremcej!“ nařídila mi a táhla mě dál.

„Stejně už více tašek neuneseme, Alice, tak už to vzdej.“ Konečně se zastavila. Otočila ke mně svůj nasupený pohled a potom se usmála. Chvíli jsem si myslela, že jí hráblo, ale potom jsem si všimla, že se dívá přes moje rameno. Otočila jsem se a ihned pochopila.

„Pánové, vezmete vašim drahým dámám tašky do auta?“ zeptala se sladce. Kluci se jen usmáli a každý vzal své drahé polovičce všechny tašky.

„No, tak já jdu s nimi,“ usmála jsem se, protože mě ty tašky neměl kdo vzít.

„Nikam!“ zastavila mě Alice. „Kluci vezmou i ty tvoje,“ řekla, vyrvala mi je z ruky a narvala je klukům. Zklamaně jsem si povzdechla, ale potom mě zachvátila radost. Nechápala jsem se, z čeho jsem se tak radovala.

„Víš, že mi ta radost moc dlouho nevydrží,“ řekla jsem směrem k Jasperovi a usmívala se tak moc, že kdybych nebyla upír, nejspíš by mi vypadly všechny zuby.

„To je fuk,“ vykřikla Alice, využila příležitosti a táhla mě směr další butik. Ta dobrá nálada mi ještě chvíli vydržela, ale potom se jako mávnutím proutku vytratila a na tváři se mi zase objevil mučednický výraz. To je ono, Alice musela být v minulém životě jedním z katů v mučírnách. Jo, to vše vysvětluje.

Asi budu líbat nohy tomu, co vymyslel zavírací dobu. Jen díky němu jsme totiž po úmorných pěti hodinách směli jet domů. Odjížděla jsem s kupou tašek a ani jedním utraceným centem. Alice mi to nedovolila.

„Tak díky za to oblečení,“ poděkovala jsem a zdekovala se domů.

„A jestli si zítra nevezmeš ty šaty, tak tě přijdu sama obléct!“ hrozila mi ještě. Nechat se oblíkat Alice? To raději protrpím jeden den v šatech.

V noci jsem si raději zašla na lov, abych opět nemusela poslouchat ty šílené zvuky. Někdy jsem uvažovala, jestli jenom nepředstírají, ale pochybovala jsem, že by svou postel ničili jen tak pro nic za nic. Když jsem se vrátila, v obýváku mě čekalo malé překvapení, tedy vzrůstově malé.

„Alice, co tady děláš?“ vydechla jsem nešťastně.

„Nemohla jsem riskovat, že si nevezmeš ty šaty. Tak pojď,“ chňapla mě za ruku a vedla do mého pokoje. Hodila po mě šaty a když jsem se oblékla, posadila mě na židli začala malovat a potom česat.

„Hotovo,“ vypískla radostně. „Sluší ti to.“ Vzala mě za paži a dovedla do koupelny. No… páni. Tohle jsem byla vážně já? Lehké líčení mi ladilo k bledě modrým šatům bez ramínek s bílou mašlí pod prsy. Natočené vlasy mi splývaly z ramen a kroutily se až pod lopatky, až na pár pramenů sepnutých vzadu sponou.

„Páni, děkuju,“ vydechla jsem ohromeně a objala ji.

„Není zač,“ usmála se, „ale teď už bychom měly jít, abychom to stihly.“ Myslela jsem, že poběžíme, ale před vchodem stál obrovský jeep a o střechu opřený Emmett. Když mě uviděl, párkrát zamrkal, potom si přetřel oči, zavrtěl hlavou, znovu si přetřel oči a nakonec ohromeně hvízdnul.

„Alice, já myslel, že už tady neskrývají žádného jiného upíra,“ řekl nevěřícně.

„Moc vtipné, Emmette!“ sykla jsem a vyplázla na něho jazyk.

„Jo, je to Bella,“ zasmál se a jako správný gentleman nám otevřel dveře. Když jsem nastupovala, jeho velká dlaň mě plácla přes zadek.

„Rose určitě do školy šla, že ano?“ zeptala jsem se bez známky humoru. Jeho úsměv ztvrdnul, rychle za mnou zavřel dveře a za vteřinu seděl na místě řidiče a startoval.

 

Edward:

„Díval ses pořádně, že nemáme tuhle hodinu spolu?“ zeptala se smutně Heather.

„Bohužel, v žádné třídě nebylo místo. Ale je to jen jedna hodina, kotě. To vydržíš,“ usmál jsem se na ni a políbil ji.

„No dobře,“ povzdechla si a zaplula do třídy. Následoval jsem jejího příkladu a šel na svou hodinu. Když jsem vešel do třídy, opět se tu jakoby zastavil život. Všichni na mě hleděli a čekali, kam si sednu. Bylo pár volných míst, ale já zamířil do prázdné lavice úplně vzadu. Ještě chvíli mě všichni pozorovali, ale potom se naštěstí zase začali bavit. Chystal jsem si věci, když ruch znovu utichl. Byl jsem zvědavý, co to způsobilo a zadíval se ke dveřím. Sotva moje oči spočinuly na tom důvodu, vykulil jsem je, nasucho polkl a potom se mi brada sesunula o pár centimetrů blíže k zemi.

Ta vůně mi přišla tak známá a otravná, ale to tělo jsem k ní nemohl přiřadit. Nedávalo mi to smysl. Nemohl a nechtěl jsem věřit, že je to doopravdy Isabella. Zdálo se mi to nemožné. Jestli jsem o něčem kdy řekl, že je to to nejkrásnější na světě, beru to zpět. To teprve ona byla ta nejkrásnější ze všech. Musela být přímým potomkem bohyně Afrodité. Možná ona sama je Afrodité a sestoupila na zem. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Tohle z ní vykouzlila Alice, které teď můžu poděkovat, že nebudu celý den myslet na nic jiného.

Hledala si místo k sednutí a když pohledem zavadila o to vedle mě, zamračila se a rychle se podívala jinde. Nechápal jsem to, ale ten pohled plný nenávisti mě naplnil smutkem. Chtěl jsem, aby se posadila vedle mě, toužil jsem po tom. Toužil jsem mít ji blízko sebe, dotýkat se jí, hladit jí, líbat… Tak dost! Sakra, Edwarde, co se to s tebou děje? Ještě před pár minutami by jsi ji nejraději zakroutil krkem a teď na ni zíráš s vykulenýma očima a chováš se jako každý pubertální kluk na škole. Nakonec si sedla na druhý konec třídy k nějaké dívce a mně už nevěnovala jediný pohled.

Po hodině na mě čekala Heather a ač jsem moc chtěl, nedokázal jsem jí věnovat svou plnou pozornost. Evidentně jí to nevadilo a začala štěbetat, opravdu netuším o čem.

Ani jsem nepostřehl, že uplynuly další hodiny a nechal se táhnout na oběd. Probrala mě až rána do zad od Emmetta.

„Co ti je, kámo?“ zeptal se s úsměvem od ucha k uchu.

„Nic, jen jsem přemýšlel,“ řekl jsem rychle a začal se hrabat v jídle. Za pár sekund se otevřely dveře a dovnitř vešla Rose s Alice a… Bella. Měl jsem co dělat, abych své čelisti tentokrát udržel u sebe, ale její zářivý úsměv mi moc nepomáhal. Co zaručeně zabralo, byly myšlenky těch pitomých puberťáků kolem.

„Ta by stála za hřích, píšu si ji na seznam.“

„V těch šatech vypadá víc sexy než dřív. Co má asi pod nimi?“

„Na chodbě je taková zajímavá místnůstka. Kdybych ji tam zatáhl… Hm… to zní velmi dobře.“ Nechápal jsem své pocity a ani je neznal. Věděl jsem, že za to ta křehká houska nemůže, ale už z ní stejně zbyly jen drobky.

„Edwarde?“ slyšel jsem Jasperovy smějící se myšlenky. Stočil jsem na něj pohled a nadzvedl obočí. „Žárlivost?“ zeptal se a teď už se opravdu smál. Vykulil jsem na něj oči a tvrdošíjně zakroutil hlavou.

„V žádném případě,“ sykl jsem.

„Co?“ chytl se hned Emmett.

„Ale nic,“ odbyl jsem ho a chytil Heather kolem pasu.

 

Bella:

„Páni, koukej, kolik kluků na tebe hledí,“ usmívala se Alice.

„Hmmm…“ odvětila jsem nepřítomně.

„Možná by sis měla nechat říct. Vždyť ne všichni vypadají špatně,“ usmála se a rozhlédla se kolem.

„Alice, nechceš říct, že jsi jedna z těch, které k sobě tak rády dohazujou páry, že ne?“

„No tak, Bells, za zkoušku nic nedáš.“

„Alice, jsou to lidé a my jsme co? Ano, správně, upíři, takže přestaň snít. Já nikoho nepotřebuju, takže mě prosím, prosím, prosím, prosím, prosím poslechni a nech to tak.“ Nevypadala nadšeně, ale já nebyla připravena řešit svůj osobní život se všemi okolo. Nikoho nepotřebuju, mohla by to pochopit. Jsem šťastná i sama, tak proč to pořád řeší? Zachytila jsem Edwardův tázavý pohled a opět si vzpomněla na jeho schopnost. Se znechuceným výrazem ve tváři jsem se zvedla a odnesla i tác s jídlem.

„Bello, promiň, já to tak nemyslela,“ drcla do mě Alice, když mě dostihla.

„Já vím, Alice, jenom nechci, aby si všichni mysleli, že nejsem schopná si někoho najít.“ I když nejsem.

„To si o tobě nikdo nemyslí. Ale… všimla jsem si tvého výrazu, když jsi uviděla nějaký zamilovaný pár. Chybí ti spřízněná duše a nás to mrzí,“ vyprávěla smutně.

„Prostě to neřeš, Alice, ano?“ poprosila jsem ji. Ač neochotně, přikývla.

„Bello? Bello?“ slyšela jsem za sebou dívčí hlas. Otočila jsem se a uviděla Jessicu. Když nás dohnala, konečně si oddechla. „Můžu s tebou mluvit?“

„Samozřejmě,“ usmála jsem se.

„O samotě,“ poprosila, když si všimla, že se Alice nechce odejít.

„Alice by se to stejně dozvěděla, takže klidně mluv,“ povzbudila jsem ji. Chvilku uvažovala, ale potom začala.

„Víš, co jsi mi říkala v tom baru?“ zeptala se nejistě. Pořád nechtěla mluvit před Alice.

„Myslíš to o Edwardovi?“ zasmála jsem se. Přikývla.

„Jsi si jistá, že to mám zkoušet znovu?“ zkousla si ret. No jasně, málem bych zapomněla na můj úžasný plán.

„Určitě, Jess,“ usmála jsem se. „Nenech se odmítnout. Musíš to zkoušet pořád dokola. On určitě podlehne,“ řekla jsem a měla co dělat, abych zadržela smích. A nepomáhaly mi v tom ani Aliciny cukající koutky.

„Tak dobře,“ přikývla a zmizela.

„Jsi mrcha,“ konstatovala Alice se smíchem.

„Já vím,“ uznala jsem a vydala se na další hodinu.

 

„Jsi mrcha,“ uchechtla se Rose, když jsme jí s Alice řekly můj plán, „a to se mi líbí, takže jdu do toho.“

„Bezva,“ zavýskla jsem. „Teď ještě vymyslet, co mu provedeme dál,“ řekla jsem a tím holky rozesmála.

„Říkala jsi, že po něm Jessica jde?“ ujistila se Rose. Přikývla jsem. „Jenom proto, že si myslí, že ji Edward chce?“ Stáhla jsem obočí a znovu přikývla. Rose se s úsměvem opřela a poté, hlasitěji než bylo potřeba, zvolala:

„A to jste slyšely, že Edward a Heather spolu nechodí? Prý to jenom předstírají, dokud alespoň jeden z nich nenajde někoho, s kým by chtěl chodit,“ řekla. Po dobu její řeči to ve třídě utichlo a potom se třídou rozlehlo hlasité šeptání.

„Myslíte, že bych měla šanci?“

„Heather by stála za hřích.“

„Pokud Edward hledá holku pro něj, jsem k dispozici.“ Jo, tak takové věty teď zaznívaly celou třídou. A nám třem cukaly koutky. Edwarde, těš se!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek