Sekce

Galerie

/gallery/klavir.jpg

4. Klavírista

Když dohrála skladba, ozval se Alicin hlas.

No řekněte, nemá talent? Tohle je náš nový klavírista, říká si Chicago a budete ho teď slýchat každý večer v mojí šou! Teď už si, ale pustíme něco moderního! Chtěla bych to věnovat, jedné mé kamarádce, protože jsem jí něco zatajila. Takže Bells, tady jsou Muse! Jen pro tebe,“ ta potvora dokonce ví, že poslouchám.

 

Nevím proč, ale nezlobila jsem se na ni. Určitě mi to tajemství říct nemohla. U písničky jsem se svlékla a šla jsem do sprchy. Horká sprcha, to je to, co teď potřebuju! Pak jsem se oblékla do pyžama a lehla na postel. Věděla jsem, že se Jake hned tak nevrátí, a tak jsem po Alicině šou zapla notebook a vyndala diktafon.

Původně jsem to sice udělat nechtěla, ale teď jsem musela. Musím se o ten příběh podělit. Svými slovy samozřejmě. Nakonec se to tej smečce ještě bude líbit. I když už mi příště nic neřeknou.

Šla jsem spát dost pozdě a ani nevím, kdy se Jake vrátil. Jestli vůbec.

Ráno jsem vstala brzy a šla si připravit snídani. Pro případ jsem ji připravila i Jakovi, určitě se jí bude brzy dožadovat. Ale to jsem se sekla. Spal až do odpoledne.

Venku pršelo, to bylo tady dost časté, takže mě to ani trochu nepřekvapilo. Kolem oběda jsem slyšela auto na příjezdové cestě. Jen tak jsem vykoukla, kdo by to mohl být. Překvapivě to byl Jimmy.

 

„Ahoj, B.B.!“ zdravil mě s nadšením.

„Co tady děláš? Říkala jsem, ať nejezdíš, jsem v pohodě!“ vítala jsem ho trochu míň nadšeně.

„Něco jsem ti přivezl, ranní výtisky! Tohle musíš vidět. Poslouchala jsi včera rádio?“

„Jo pustila jsem si ho, jde o toho klavíristu?“ zbystřila jsem.

„Jsou toho plný noviny!“ podal mi konkurenční tisk.

„A od nás o tom nikdo nenapsal? Co je na něm, hrál jednou v rádiu a Seattle po něm šílí?“ nechápala jsem to.

„No vlastně hrál už po druhý, nepozveš mě dál?“

„To jsme byli v baru, to jsem neposlouchala. A Alice mi nic neřekla! Potvora. Spojím se s ní, něco mi dluží. Dáš si kafe?“ zapla jsem rychlovarnou konvici. Přikývl.

„Mě taky jedno, sestřičko,“ ozval se ve dveřích Jake. „Ahoj Jimmy, nemůžeš to bez Bells vydržet?“

„Jen mi něco přivezl, Jaku!“ vynadala jsem mu.

„No vlastně jsem tu proto, abych tě odvezl. Volala mi Alice, Whitmoor má dnes mít schůzku ve starej papírně. Ale tušil jsem, že budeš chtít být u toho,“ vybalil na mě.

„A to mi říkáš až teď? Musíme vyrazit. Jaku, pozítří jsem zpátky,“ běžela jsem se oblíct.

„Děláš si srandu, teprve jsme přijeli a ty už jedeš zase pryč? Jimmy to zvládne sám!“ chtěl mě tam zdržet Jake.

„Měla by tam být, těžko jí pak budu popisovat, co jsem viděl a slyšel,“ bránil mě Jimmy.

„Fajn, tak si jeď, ale je to sebevražda! Opovaž se jí spustit z očí! A ať se nepřibližuje k tomu… Hezounovi!“ zamyslel se Jake nad tím, jak nazvat mého upířího zachránce.

„Jakýmu hezounovi?“ zhrozil se Jimmy, že by mu někdo lezl do zelí.

„Tomu, co jí zachránil před těma gorilama,“ vysvětlil mu Jake.

„Tak to neměj strach, nikdo se k ní ani nehne!“ slíbil mu Jimmy a já byla přesvědčená, že to dodrží.

„Jste paka!“ vynadala jsem jim, vzala notebook a vypadla ze dveří. Jimmy šel hned za mnou.

Proti nám šla Leah Clearwaterová se Sethem a Samem.

„Ahoj, už je vzhůru?“ ptal se Sam.

„Jo, ale je jen ve spodkách, tak se nelekněte. Čau!“ mávla jsem na ně a nasedla na místo spolujezdce.

„Páni, to byl kus! Kdo to byl?“ zeptal se Jimmy a pokukoval po Leah.

„Leah Clearwaterová se ti líbí? Je protivná, nesnášíme se!“ divila jsem se.

„Příště mě s ní seznámíš, když mě nechceš ty, třeba bude chtít ona!“ teď jsem se na něj nechápavě podívala.

„To byl vtip, nebo tě mám jít seznámit hned?“

„Proč ne? Je sexy a má tak sportovní postavu,“ rozplýval se nad ní.

„Jak chceš. Teď mi radši řekni, co víš od Alice,“ chtěla jsem vědět podrobnosti.

Nastartoval a vyjeli jsme. Cestou mi řekl všechno, co věděl a já si pak pročetla novinové články o tom klavíristovi. Musím se s Alice spojit.

 

V podvečer už jsme byli v Seattlu. Nejdříve jsme zajeli ke mně do bytu a pak do redakce. Článek o Quilleutských povídačkách už jsem měla dopsanej a chtěla jsem ho mít v zítřejších novinách a zítra jeden výtisk přivézt Jakovi.

„Ahoj, Harry. Věděla jsem, že tu ještě budeš,“ zdrvila jsem se se šéfem.

„B.B., nemáš být v La Push?“ divil se, co tam dělám.

„Něco ti nesu,“ podala jsem mu flash disk.

„Mohla jsi to poslat emailem, není tu pro tebe bezpečno!“ vynadal mi.

„Nejsem tu jen kvůli tomu, jdu ještě za Alice do rádia a pak na Whitmoora,“ vysvětlila jsem.

„Buď opatrná, B.B.! Co je to?“ zeptal se, když otevřel článek.

„Jen takovej článek, nelíbí se ti?“

„Je to dobrý! Chceš to na titulní stranu?“ zeptal se.

„Ne, tam dáme toho klavíristu, za chvíli bude Alice v rádiu, tak musím jít. Pošlu to mejlem, slibuju, že stihnu uzavírku!“ rozloučila jsem se.

 

S Jimmym jsme sedli do auta a jeli do rádia, tam mě bez problémů pustili. Za Alice jsem tam byla mockrát a Jimmy čekal v autě, po dlouhém přesvědčování.

Čekala na mě před vysílacím studiem. Samozřejmě věděla, že přijdu.

„Řekla jsem Jimbovi, ať tě s sebou nebere!“ řekla naštvaně.

„Jsem tu kvůli tvýmu klavíristovi!“

„A pak jdeš tam, ne?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě! Chci rozhovor!“ řekla jsem jí na rovinu.

„Ještě tady není a nechce být zveřejňován!“ odpověděla mi.

„Děláš si srandu? Proč teda hraje v rádiu?“ rozesmála mě.

„Chce zveřejnit své skladby, né sebe!“ bránila ho.

„Tak mi o něm aspoň něco řekni. Dlužíš mi to!“

„Bello, já ti nic nedlužím, nemohla jsem ti to říct. To snad chápeš, ne?“

„Bohužel, tak mi o něm aspoň něco řekni. Prosím! Musím něco napsat,“ žadonila jsem zoufale.

„Takže ty se na mě vážně nezlobíš,“ podivila se Alice. „A ani se mě nebojíš?“

„Až ze mě bude to, co z bráchy, tak by ses měla bát ty mě!“

„To jsem strašně ráda, brácha asi zuří, viď?“ objala mě.

„To si piš, tak už mi něco řekni, nemám moc času,“ žadonila jsem znova.

„Tak dobře, on pochází z Chicaga, proto ten pseudonym. Je mu 25. let, je docela sexy, milý, nadaný a tobě by se určitě líbil,“ utla to Alice.

„To je všechno, co třeba, jak vyrůstal, jak se dostal ke klavíru a jestli ty skladby jsou jeho a tak. Chci s ním rozhovor!“ štvalo mě to.

„Můžeš na něj počkat, až dohraje,“ lákala mě Alice.

„Jenže to budu sledovat Whitmoora!“

„Nemusíš tam chodit, je to nebezpečný!“ bála se o mě Alice.

„Alice, víš, že tam půjdu, musím ho dostat za mříže,“ ujišťovala jsem ji.

„Bello, já vidím budoucnost, proto o všem vím, ale ta tvá se mi začíná vytrácet, bojím se o tebe, nechci, aby ses proměnila. Jsi má kamarádka,“ tiskla mě pevně v náruči.

„Alice, já musím. Budu v pohodě, slibuju. A domluv mi ten rozhovor s Chicagem, prosím,“ poprosila jsem ji.

„Jestli bude s někým mluvit, tak jedině s tebou. To slibuju. Jo a Bells, dnes tam nebudete sami. Myslím, že se o tom domákl někdo z Daily Seattle,“ upozornila mě, na možnou návštěvu.

„To bude ta potvora Abbey Greyová, kdo jinej,“ byla jsem si jistá. Už mi překazila několik tajných sledovaček.

„Buď opatrná!“

„Jasně, zatím ahoj,“ rozloučila jsem se.

 

„Máš něco?“ ptal se mě Jimmy v autě.

„Nic moc, prý chce zůstat v utajení. Ale mám slíbenej rozhovor. Musím rychle sesmolit nějakej článek, ať stihnu tu uzávěrku. I s málem se dá pracovat,“ otevřela jsem notebook a začala psát. Jimmy zatím dorazil ke staré papírně. Byl ještě čas a já rychle odeslala email s reportáží o klavíristovi Harrymu. Uzávěrku jsem stihla a titulní strana je zase moje.

 

Vplížili jsme se za plot. Chvíli na to přijelo Whitmoorovo auto. Pan starosta vystoupil z auta a rozhlídnul se, pak vešel do továrny. Tiše jsme se přibližovali, a když jsme proklouzli dovnitř, ozval se nějakej rámus na druhém konci haly. To bude ta trapka Abbey, zase nám to tu překazila. Já si to s ní vyřídím. Pan starosta se dal na útěk a ozvala se střelba směrem k tomu rámusu. Jimmy sice udělal pár fotek, ale to nestačí. Obchod se neuskutečnil. Tiše jsme zase mizeli ven, když Jimmy zavadil o nějakou trubku a začali pálit i po nás.

„Do háje, Jimmy! Nemůžeš dávat pozor?!“ vynadala jsem mu. Naším směrem se rozeběhl jeden z těch střelců.

„Promiň B.B., co teď?“ plašil Jimmy.

„Já nevím, odříznul nám cestu,“ dostala jsem strach. V tu chvíli se před námi objevila silueta muže se zbraní.

„Řekněte sbohem, slečno Blacková!“ řekl hrubým hlasem a namířil na nás. Než vystřelil, někdo ho srazil k zemi a sebral mu zbraň. Jimmy pohotově mačkal spoušť foťáku, ale já jsem věděla, že tyhle fotky nebudeme moct použít. Byl to můj upíří zachránce.

„Utečte!“ křikl na nás medovým hlasem.

Ani vteřinu jsme neváhali a utekli ven, jenže tam byli další gorily s bouchačkami a my jim vlítli přímo do náruče. Naštěstí byl ten upíří Superman hned za námi a spacifikoval je.

„Támhle mám auto,“ ukázal nějakým směrem.

„Mám tu svý!“ obhajoval se Jimmy.

„To moje je rychlejší,“ ujišťoval nás.

„Já, mám v Jimmyho autě notebook!“ bez něho nikam nejdu.

„Přinesu ho, jděte!“ poručil nám a běžel na opačnou stranu.

„Co je to zač? Superman?“ civěl na něj Jimmy.

„To neřeš, mizíme!“ rychle jsme doběhli k autu.

Sedla jsem za volant a chtěla jsem jet tomu hrdinovi naproti, ale než jsem nastartovala, byl u auta.

„Budu řídit, když dovolíš!“ neprotestovala jsem a přesedla si. Podal mi můj notebook.

„Tak počkat! To je ten hezoun!“ docvaklo to Jimmymu. „Jedeme mým autem. Vystup B.B.!“ poroučel mi.

„To bych vám nedoporučoval,“ šlápl na plyn a ujížděli jsme od papírny.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

2)  Kristiana (01.07.2011 21:27)

Vůbec Bellu nechápu. O tajemství vlků klidně napíše, ale fotky s Edwardem na veřejnost nesmí? Praštila bych ji...
Kam je asi Edík zaveze?

SarkaS

1)  SarkaS (30.06.2011 19:11)

Nechápu, že to vážně udělala. Zasloužila by si víc než jen jednoho monokla...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek