Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Bellino setkání s Emmettem

Plus krátký náhled do Edwardovy hlavy

Ten večer už asi nemohl být divnější. Emmett Cullen… Zvláštní náhoda. Okamžitě jsem se v duchu opravila. Tohle nebyla náhoda, tím jsem si byla naprosto jistá. Emmettova přítomnost tady znamenala, že tajemný pan klavírista přeci jen bude příbuzný mých bývalých spolužáků. Starší bratr, hodně mladý strýc, bratranec… Pouto mezi nimi jsem nedokázala odhadnout, ale nepochybně existovalo.

Ani jsem si svůj pohyb neuvědomila, ale rozešla jsem se k autu a Emmettovi. Ten se na mě díval nesmírně překvapeně a jaksi obezřetně. Bez přemýšlení jsem se na něj usmála. I když byl samý sval a určitě měl obrovskou sílu, nikdy se mi nezdál nijak nebezpečný. Jeho klátivá chůze měla jistý půvab a naprosto nepochopitelnou eleganci, která onu klátivost v podstatě popírala a vylučovala, v očích mu svítívaly čertovské jiskřičky a když promluvil, což bývalo výjimečné, ale zato snad pokaždé nezapomenutelné, vyšla z jeho úst skutečná perla. Působil na mě klukovsky roztomile. Na hlas bych to ale nikdy a nikomu nepřiznala. Zvláště jemu ne. Určitě si zakládal na image drsňáka.

„Ahoj,” pozdravila jsem ho a samotnou mě překvapilo, že naprosto přirozeně a nenuceně. Ještě před pár měsíci na střední by mě ani nenapadlo začít se s ním bavit.
„Ahoj,” překonal šok, nebo co to bylo, a zářivě se na mě usmál. „Tak tebe bych tu teda nečekal.”
„To znělo vážně mile,” zakřenila jsem se na něj. „Mimochodem, já tady studuju na univerzitě, ale ty máš být někde v Evropě. Alespoň podle toho, co říkala Alice.”

Zašklebil se na mě a na okamžik zvážněl. Očividně mu moje poznámka nebyla právě příjemná.
„Jo, no, změna plánu. Rodinná situace tu cestu tak nějak neumožnila. V Seattlu je ale taky fajn, že jo,” pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.

Až v tu chvíli mi došlo, co mi na něm nesedělo. Byla zima. Já mrzla a třásla se, přestože jsem měla teplý svetr. Emmett se opíral o auto oblečen pouze do trička s krátkým rukávem a nevypadal, že by mu to jakkoliv vadilo. Všiml si mého pohledu a trochu přehnaně se oklepal.
„Docela kosa, co?” vyhrkl, ale ani náhodou jsem mu to nevěřila.

„Co jsi vlastně dělala v Plamenech? Neber to jako urážku, ale jak si tě pamatuju, a že já mám paměť skvělou, netypoval bych tě zrovna na takový snobský podnik,” dosti nápadně odvedl řeč jinam.
„Oslava úspěšného zakončení prvního semestru,” odpapouškovala jsem důvod mé přítomnosti v tak luxusní a pro mě skutečně nezvyklé restauraci.
Emmett demonstrativně kouknul na hodinky na svém zápěstí. Pak na mě. Pobaveně zvedl obočí nad levým okem a povytáhl nahoru pravý koutek úst. Vypadal až nebezpečně komicky.
„Oslava skončila před půl desátou večer? To tedy musela být jízda,” pronesl hlasem plným ironie.

Už už jsem se nadechovala k nějaké jistě vtipné odpovědi, když jsem si vzpomněla, proč jsem na cestě domů tak brzy. Zbledla jsem. Všechna ta pohoda vzniklá nečekaným setkáním s Emmettem a naším rozhovorem, se rázem vytratila. Zase jsem před sebou viděla jeho oči. Nejprve podivně světle hnědé s oranžovým nádechem. Postupně černaly, až byly temnější něž bezměsíčná noc. Důvod proč pro mě dnešní večer skončil snad ještě dříve, než měl šanci začít. Klavírista a jeho nenávistný pohled. Určitě to byl on v té uličce. Nepochybovala jsem o tom. Přesto se mi nechtělo tomuto faktu uvěřit. Ty děsivé oči se vůbec nehodily k tak krásné a dokonalé hudbě, která vycházela přímo z jeho nitra.

„Seš v pohodě? Zbledla jsi a chvěješ se,” staral se Emmett.

Kolem nás projelo auto a zasvítilo mu přímo do tváře. V ten okamžik jsem si snad úplně prvně všimla, jak moc bledou má pokožku a nafialovělé kruhy pod očima. Nikdy jsem ho neviděla bez nich. Jako kdyby nikdy pořádně nespal. Přesto mu to neubíralo na půvabu. Zahihňala jsem se vlastní úvaze jako praštěná puberťačka. Slovo půvab se k Emmettovy ani vzdáleně nehodilo. Spíše by bylo na místě něco jako impozantní.
Prohlížel si mě se starostí a nelíčenou obavou. Nejspíš o mé duševní zdraví. Dívala jsem se mu přímo do očí. Měl je vždycky zlatavé? Ještě před tímto setkáním bych tvrdila, že hodně tmavě hnědé.
Ze zcestných a nelogických úvah mě vyrušil jeho docela vystrašený hlas: „Bello?!”

Zatřásla jsem hlavou a podařilo se mi trochu se vzpamatovat. Rychle jsem si urovnala myšlenky a s vynaložením značného úsilí jsem si vybavila jeho otázku.
„Jo, jsem v pohodě. Jen mi trošku nesedlo pití. Dojedu domů, lehnu si a bude to fajn,” jen nepatrně křečovitě jsem se na něj usmála.

Zkoumavě si mě prohlížel a pak udělal něco, co bych nikdy nečekala.
„Pojď, nastup si. Odvezu tě, když mi řekneš, kde bydlíš,” nabídl a rovnou mi gentlemansky otevřel dveře spolujezdce.

Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Skutečně hodně zvláštní večer. Rozmýšlela jsem se jen chviličku. Emmetta jsem znala, Charlie by byl jistě raději, že mě domů odvezl bývalý spolužák než neznámý taxíkář, který by mě mohl zavést někam na samotu a tam nechat projevit své zvrhlé já. Něco mi říkalo, že s Emmettem budu v bezpečí.

„Děkuju,” zašeptala jsem vděčně a nasedla do auta. Jeho luxusní vybavení mě nepřekvapilo. O Cullenových bylo známo, že peníze pro ně nejsou problém.
„Počkej, neměl jsi vyzvednout někoho jiného?” napadlo mě, když vyjel na cestu a na GPS nastavil adresu mé koleje.
„Původně ano, ale on odešel dříve, než já přijel. Domů trefí a kdyby náhodou chtěl přeci jen odvoz, má telefon a zavolá mi,” rozptýlil Emmett mé obavy. Zapnul rádio a já měla najednou co dělat, abych se neudusila smíchy, když začal zpívat. Měl sice opravdu krásný a melodický hlas, ale ani trochu se netrefoval do rytmu a místy ani do textu. Některá slova si vymýšlel a místo jiných zpíval jen la la lá.

V autě bylo příjemné teplo a na kožené sedačce se úžasně pohodlně sedělo. Stále dokolečka jsem sbírala odvahu zeptat se Emmetta na Edwarda Cullena. Určitě přijel pro něj, ale on zmizel, nebo spíše utekl, o pár minut dříve. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že jeho důvodem pro tak divné chování jsem byla já. Nechápala jsem proč, ale neměla jsem ani ty nejmenší pochyby, že to tak bylo.
Po pár minutách a třech písničkách, které už asi nikdy nebudu moct poslouchat bez vzpomínky na Emmettův jedinečný zpěv, ztlumil rádio na minimální hlasitost a začal se mě vyptávat na mé studium. Každou mou odpověď komentoval a doplňoval o své vlastní zážitky ze školy. Prozradil mi, že studuje na menší, a nepochybně hodně drahé, univerzitě kdesi v Kanadě, ale zrovna teď má taky volno. Bavil mě svými příhodami a drobnými zkazky o životě s jeho láskou Rosalie. Bydleli spolu a podle jeho vyprávění museli mít občas slušnou Itálii. Temperamentu Rose se prý nikdo a nic nevyrovná.

Skoro půlhodinová cesta uběhla mi uběhla neuvěřitelně rychle. Ani jsem nemohla uvěřit, že jsem vážně doma, když Emmett zastavil na kolejním parkovišti. Spěšně jsem na kousek papíru napsala své telefonní číslo a mailovou adresu a podala ho Emmettovi. Ten se na mě podíval, jako kdybych se zbláznila. Došlo mi, jak to asi muselo vypadat a rozesmála jsem se.
„Nechci tě svádět. Rozhodně ne po tvém vyprávění o Rose. Jen bych byla ráda, kdybys tohle dal Alici. Někdy bych ji zase chtěla vidět,” vysvětlila jsem.
Jemu se očividně ulevilo. Přátelsky jsme se rozloučili. Venku pršelo. Povzdychla jsem si a přes parkoviště proběhla k budově A7, mému novému domovu. Byla jsem lína jít do čtvrtého patra po schodech, volný výtah mi udělal radost.

Odemkla jsem dveře a rozsvítila. Byla jsem v našem “bytě” sama. Emily i Sarah odjely do svých rodných měst. Já se do Forks a potom za mamkou na Floridu chystala až v pondělí. O víkendu jsem ještě měla práci. Dopřála jsem si horkou sprchu a pak si okamžitě zalezla k sobě do pokoje. Tiše jsem pustila hudbu a zavrtala jsem se do peřin. Propadla jsem se do tvrdého, ale neklidného spánku. Jeho oči mě pronásledovaly i ve snech.


xxxxx


Ta vůně byla jako prokletí ze samotných pekel. Trest za všechny mé hříchy. Řítil jsem se ulicemi Seattlu. Zhluboka jsem dýchal chladivý noční vzduch a doufal, že mi pomůže zbavit se té ochromující žízně. Nestalo se.

Neomylně jsem mířil k proslulé čtvrti na okraji města, kam by se slušný člověk nevypravil ani v pravé poledne, natožpak takhle večer. Snahu o sebeovládání a opanování té touhy jsem vzdal v okamžiku, kdy jsem se s ní setkal podruhé. Měl jsem chuť řvát. Křičet z plných plic. Ona, ta křehká lidská dívka, se stala zosobněním mých nejhorších nočních můr. Půl roku… Před týdnem to bylo šest měsíců, kdy jsem naposledy podlehl svým primitivním pudům a vzal život člověku. Začínal jsem si věřit. Začínal jsem mít pocit, že má celá má rodina pravdu a já to dokážu. A pak přišla ona a všechno to snažení, všechno odříkání a prožité utrpení při něm přišlo vniveč.

Před očima se mi vybavila ta chvíle, kdy jsem ji spatřil poprvé. Ve špatně osvětlené uličce za restaurací. Aby má hra na člověka byla dokonalá a nikdo z hostů ani zaměstnanců nepojal podezření, že člověkem nejsem, musel jsem si čas od času udělat pauzu. V těch několika málo minutách, kdy jsem neseděl u klavíru, jsem chodil ven na vzduch. Kdybych nebyl upír a nebylo to fakticky naprosto nemožné, býval bych zborcený potem a k smrti unavený. Všechny ty vůně krve uvnitř restaurace mě trýznily a mučily. Pach jídla z kuchyně mi pomáhal zvládnout to.

Ji jsem ale ucítil venku, bez jakékoliv obrany. Svižným krokem kráčela směrem ode mě. Podpatkem boty se zasekla v mřížování kanálu. S tichým vyjeknutím, které si snad ani neuvědomila, se hroutila k zemi. Náhlý pud mě donutil nedopustit, aby dopadla. Zachytil jsem ji. Největší chyba mé zpropadené existence.

Zdálo se mi to jako ta nejpřísnější zkouška. A já v ní obstál. Stálo mě to snad všechny síly, ale neskočil jsem po ní a nenapojil se její jistě tak lahodnou krví. Vydržel jsem, i když se jí do zad opřel vítr a její vůně mě doslova udeřila do nosu. Polykal jsem vlastní jed a modlil se, ano, já se modlil k Bohu, aby z toho setkání se mnou vyvázla živá. Stal se zázrak a mé motlitby byly vyslyšeny. Odešla a já pevně a z hloubi svého kamenného srdce doufal, že ji už nikdy nepotkám.
Jak jsem mohl být tak bláhový! Byla hostem restaurace. Ve vytopené místnosti se její jedinečná vůně nedala snést. Musel jsem pryč. Okamžitě, bez prodlení. Musel jsem lovit. Zvířecí krev by nedokázala přebít touhu po její krvi. Musel jsem znovu zabít člověka, jinak bych se zbláznil žízní. Zachoval jsem si ale tolik soudnosti, abych se včas zastavil a nezabil prvního, na koho venku narazím.

Zaposlouchal jsem se do zvuků kolem sebe. Zoufale jsem zaúpěl, když jsem nenarazil na žádného násilníka, zloděje nebo dokonce vraha. Copak se nočním Settlem nepotuluje žádné lidské monstrum, které by se stalo prostředkem k uspokojení mého vnitřního démona?!
Styděl jsem se za sebe. Upřímně jsem si přál, abych narazil na někoho, kdo chce ublížit někomu nevinnému. Byl jsem sám sobě odporný.

Už jsem téměř šílel tou spalující žízní. Intenzita ohně v mém hrdle se nebezpečně přibližovala bolesti prožívané při přeměně.
A pak se objevila má spása. Myšlenky toho zvrhlého prasete jsem slyšel přes několik bloků. Plánoval si, co opět provede své nevlastní dcerce, až jeho žena odejde na noční směnu do práce. Té maličké bylo pouhých pět a to, co s ní hodlal provádět, by neměla poznat ani žádná dospělá žena, natožpak dítě. Zneužíval ji už několik týdnů. Fyzické násilí doplňoval psychickým, když jí hrozil, že nic nesmí prozradit, a sliboval, co všechno by se stalo, kdyby ho neuposlechla. Ještě jsem zvýšil svou rychlost a nemohl se dočkat, až tu bestii v lidském těle zabiju.

„Doprovodím tě na zastávku, Libby už spí a těch pár minut sama doma zvládne. Nechci, aby moje milovaná žena šla na autobus takhle pozdě sama. V dnešní době nevíš, na koho narazíš.”
Otřásl jsem se. Jeho slova byla dokonale pravdivá. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Ona už nemohla potkat větší zrůdu, než jakou si dobrovolně vzala za manžela.
Sledoval jsem je z bezpečné vzdálenosti. Stálo mě poslední zbytky sebeovládání vydržet, dokud ona nenastoupí do autobusu a on se nevydá na cestu k domu. Na svou poslední cestu před smrtí. Nevědomky mi svou snahou být příkladným manželem, aby jeho žena nepojala nižádné podezření, pomohl a vše usnadnil.
Ujistil jsem se, že nikde v blízkosti nikdo není. Pak už jsem nedokázal čekat a se slastnou úlevou se napojil jeho krví. Zbavit se těla byla maličkost.

Zbavit se výčitek svědomí bylo zhola nemožné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Lia

26)  Lia (14.11.2011 15:12)

Cathlin

25)  Cathlin (12.02.2011 20:51)

Tedy, Evelyn, to je přesné! "ta vůně byla jako prokletí ze samotných pekel". Holka, zdá se mi, že máme hodně společného! A Emmettův zpěv!!! Chtěla bych být u toho.

Yasmini

24)  Yasmini (30.10.2010 11:55)

Edward, nevydržel. A povede se mu to někdy? Ta zpívající krev je na něj možná moc. Uvidíme co přinese další noc.
Těším se co bude dál
S Y

Gassie

23)  Gassie (22.10.2010 22:43)

Evelyn,
To bylo strhující.
Emmett nezklamal. Je to brouček.
Mě nejvíc dostal slabý Edward, jeho výčitky, výhry a prohry.

ambra

22)  ambra (19.10.2010 00:27)

Hani, já dala Půlnoční stín, pak JR a teď jsem v šoku. Ale jo, je to logické, Tvůj mladý mozek (na rozdíl od mého) má ještě spoustu pružných let před sebou. Tím chci říct, že JR byla jako zjevení, ale Tvoje psaní přesto o tolik vyrostlo!!! Dokonalý výběr slov - já toho Emmetta ani na vteřinu neztratila "z očí"!!! A to napětí, kdy se snažil zabavit Bellu, aby nepochopila... Uf... Edwardova pasáž - naprosto dokonalé, "civilní", žádná přepjatost a o to víc z toho jde hrůza...

Ewik

21)  Ewik (18.10.2010 11:01)

Po půl roce zabil člověka.:( Asi bude pro Edwarda velmi těžké se k Belle vůbec přiblížit. Moc se těším na další díl.

Silvaren

20)  Silvaren (17.10.2010 23:13)

Úžasné, nádherné, napínavé, tajemné a originální! Z Edwarda jde strach, až mi ho "skoro" nebylo líto. A ty poslední dvě věty

Vůbec na tom nezáleží, ale je tam chybka - z hloubi

krista81

19)  krista81 (17.10.2010 21:04)

Emmett je naše zlatíčko, opravdu
A myšlenky Edwarda - nějak nerozdýchávám, jak trpí (mám pro něj velkou slabost, hlavně když není až tak dokolaný).
Snad mu to sebeovládání půjde při dalším setkání lépe.
Těším se na další kapitolku

Evelyn

18)  Evelyn (17.10.2010 20:29)

Děkuji, za Vaše krásné komentáře.

Janebo, díky moc. Snažím se.
Ivanko, já a brutální? To vážně ne. Jsem takové milé stvoření. Po nocích skutečně spím doma v postýlce a běhat někde venku a zakusovat se někomu do krčků, to opravdu nedělám. Docela pravidelně chodím do kostela a svěcená voda, hostie a ani nic jiného tam mi nikdy neublížilo.
Linfe, děkuju. Já tu část s Edwardem protrpěla taky a počkej, co na něj ještě na chudáka chystám.
Carlie, děkuji. Mám docela jasnou představu, kam se bude příběh ubírat. Jen doufám, že nade mnou postavy nepřeveznou kontrolu.
gucci, ano, ještě to bude mít těžké... Děkuji.
Hani, díky. A s tou hloubí, já vím. Občas mám hlouby, košily a vydím... Vím o tom a stejně to píšu pořád znovu.
Michelangelo, děkuji.
Sarko, moc děkuju. Já si právě myslím, že ono být vegetarián není úplně snadné. Zvláště když jednou ochutná lidskou krev a se svou dokonalou pamětí tu chuť prostě nezapomene...
ashley, jsem moc ráda, že se ti líbí.
Katie, děkuji. Přiznám se, že dokonalý Edward už mě trošku irituje
julie, díky
Bye, děkuji mnohokrát. Ty víš, že od tebe mě to těší dvojnásob. Když mě pochválí můj místní vzor, je to úžasný pocit
hellokitty, díky
Dennnii, děkuji. Prozradím, že další kapitola bude celá Edwardova.
Ree,
eMusko, nech se překvapit.
sfin, máš pravdu. Tenhle Edward nebude Pan Dokonalý, i když by jím byl rád.

Ještě jednou děkuju
Další kapitola bude zítra

sfinga

17)  sfinga (17.10.2010 17:16)

Tak jo, tohle není ten pan Dokonalý, co? Výborně, těším se, co se z toho vyvine

eMuska

16)  eMuska (17.10.2010 15:10)

Moje nervy... ten Edwardov pohľad... ja ho celkom isto nerozdýcham! Som zvedavá, ako z toho dostaneš B+E...

Ree

15)  Ree (17.10.2010 13:29)

Ušetřila jsi mi deset minut života, které bych promarnila učením Deset krásných minut.
Tenhle příběh je fakt úžasný
A další bude kdyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy?

Dennniii

14)  Dennniii (17.10.2010 12:35)

opravdu úžasný, hlavně Edwardův pohled, moc se těším na další

13)  hellokitty (16.10.2010 23:11)

Bye

12)  Bye (16.10.2010 22:38)

Wow, Hani, strašně se mi líbila ta jízda s Emmettem On se mi nikdy moc pod kůži nedostal, ale takhle...
A hele, ten Edwardův pohled, to byla jedna perla za druhou!!! Myšlenkově i dějově dokonalé!! Pořád ho vidím s těma zlatavejma očima protkanejma červenejma nitkama. Ty se teď asi pěkně zhustěj, což?
A tohle mě úplně odrovnalo: "Intenzita ohně v mém hrdle se nebezpečně přibližovala bolesti prožívané při přeměně."

julie

11)  julie (16.10.2010 21:37)

Katie

10)  Katie (16.10.2010 21:07)

Je to skvělé, takové nezvyklé, ale krásné. Těíším se na další díl.:)

9)  Ashley (16.10.2010 20:40)

opět krásné!!!

SarkaS

8)  SarkaS (16.10.2010 20:02)

Panečku, to bylo velmi znepokojivé. Tedy samozřejmě že ne ta část s Bellou, ta byla velmi zábavná, ale ten pohled Edwarda. Je težké ho odsoudit, když si člověk představí to jeho utrpení při odolávání a touhu neublížit nevinnému i když voní sebelíp. Popsala jsi to nádherně a já se jen teším na další díl

Michangela

7)  Michangela (16.10.2010 19:51)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still