Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Opravdu poslední.

Bella příběh začínala a Bella ho i skončí.

Děkuju za všechny Vaše krásné ohlasy a přeji příjemné čtení.

Ticho. Absence jakýchkoliv zvuků i myšlenek. Prsty mi sklouzly z kláves a ruce bezmocně visely podél těla.

Držel jsem ji v náručí a kolébal ji. Věděl jsem, že mě nevnímá. Že svět kolem pro ni neexistuje a dalších dvaasedmdesát hodin existovat nebude. Bolest, oheň, plameny… to byl nyní její malý, soukromý vesmír. Mimo něj bylo vzduchoprázdno.
Věděl jsem to a přesto jsem ji musel hladit po vlasech, něžně slíbávat osamělé slzy, které jí tiše stékaly po tvářích, a šeptem jí slibovat, že nedopustím, aby ještě někdy v budoucnu, velmi dlouhé a časově neomezené budoucnosti, trpěla.
Tisíckrát jsem se jí omlouval. Nežádal jsem odpuštění, ani pochopení. Na to jsem neměl sebemenší nárok. Nedokázal jsem slovy vyjádřit, jako moc mě mrzí, co jsem udělal. Jak moc se za to nenávidím a jak moc se bojím její reakce na její nové já.

Bedlivě jsem sledoval čas. Každá minuta, kdy se v mém náručí zmítala a křičela bolestí, se mi zdála být delší než rok. Nemohl jsem uvěřit, že chvíle, kdy se celá napjala a křečovitě zabořila prsty do hlíny, trvala jsem čtyři vteřiny. Co já vnímal jako věčnost, nebylo více než pouhá hodina.

Něžná melodie vyzvánění jejího telefonu, má skladba pro ni, mě trhala na kusy. Nevěděl jsem, kdo volá, ale bez pochyby to byl někdo, kdo měl Bellu rád. Někdo, kdo ji bude postrádat. Někdo, komu bude chybět. Někdo, koho její zmizení zasáhne.

Byl jsem odporný sám sobě a pohrdal sebou. Co jsem to jen udělal?!

Hudba utichla. Úleva, kterou jsem očekával, ale nepřišla. Slyšel jsem ji dál ve své hlavě. Dál jsem měl před očima Bellinu tvář ještě zkrásnělou zasněným úsměvem, když tuhle skladbu prvně slyšela. Dál jsem viděl, jak se jí zorničky rozšířily úžasem. Jak si opřela bradu o pokrčená kolena. Jak se na mě podívala, když jsem dohrál. A do toho mi myslí rezonovala její okouzlená otázka.
Edwarde, to ty?

Snažil jsem se neslyšet tu samou otázku podbarvenou zklamáním, vztekem, zoufalstvím, lítostí nebo opovržením. Snažil jsem se nepředstavovat si, co bude, až se probudí do věčné bdělosti.

Zapípání zprávy.

Nemohl jsem si ji nepřečíst. Racionální část mého já si uvědomovala, že musím zjistit, co se děje, a případně na to reagovat.


Bells, volal jsem ti, ale nezvedáš to. Chtěl jsem se tě zeptat osobně, ale nevydržím s tou otázkou čekat (znáš mě :-)). Bonnie chce nechat Tonyho pokřtít a shodli jsme se,  že by pro nás bylo velkou ctí a pro Tonyho jednou jistě radostí, kdybys ty byla jeho kmotrou. Takže, má skoro sestro, staneš se Tonyho hodnou kmotřičkou?

Ledová sprcha.

Bylo mi, jako bych se propadl tenkým a křehkým ledem do děsivě nehybné, studené vody. Topil jsem se. Něco mě táhlo stále hlouběji a hlouběji do větší a větší temnoty. Byla mi zima a byl jsem sám. Úplně sám utopený vlastní vinou.

Nejprve jsem chtěl Jacoba ignorovat, ale rozjitřené svědomé mi to nedovolilo. Roztřesenými prsty jsem vytočil jeho číslo. Měl právo vědět.

,,Bells, kde vězíš? Přišla ti zpráva? Co na to říkáš? Půjdeš Tonymu za kmotru?”
,,Jaku, tady Edward. Já… Bella nebude moct být Tonyho kmotrou.” Ten hlas snad ani nepatřil mně. Tichý, rozechvělý, vzdálený.
,,Hele, pijavice, jsem ti vážně vděčnej za záchranu života i za to, žes ochránil Bonnie a našeho syna. Fakt si toho vážím a nikdy ti to nebudu moct dostatečně oplatit. Ale nelíbí se mi, že Belle něco zakazuješ. Zvláště tohle. Možná to to tvý kamenný srdce nechápe a nezná, ale já mám Bellu rád. Je jako moje sestra. Nemůžeš mě vyškrtnout z jejího života a ještě čekat, že se nechám.” Nekřičel. Přesto jeho hlas zněl autoritativně. Vnímal jsem i neobvyklý podtón. Jako kdyby přikazoval, aniž by si to uvědomoval.


To jsem udělal. Vyškrtl všechny její blízké a milované z jejího života a ten jsem zničil. Jediná kapka krve mě připravila na pár chvil o rozum. A Bellu navěky o život. Teď ji čekala věčná žízeň, neustálé stěhování, předstírání. Zamlžené a přesto tak bolavé vzpomínky na ty, které už nikdy neměla spatřit.

,,Jacobe, já jí nic nezakazuji. Ale nemůže se stát Tonyho kmotrou, už to nejde,” zašeptal jsem a instinktivně se přikrčil v očekávání jeho hněvu. Nějakým šestým smyslem jsem věděl, že teď už pochopí. A měl jsem pravdu.
Deset vteřin Jake mlčel. Jeho srdce ale zběsile bilo a já i přes telefon cítil, jak jeho tělo vibruje.
,,Tys ji zabil,” neptal se, ale konstatoval.   
,,Bude nesmrtelná,” upřesnil jsem, i přestože jsem znal Jacobův názor na nás, na můj druh. Nedokázal jsem mu naplno říct, že se Bella právě mění v upíra. To slovo mi nešlo přes rty. Nemohl jsem ho vyslovit.
Ticho bylo o něco delší než prve.
,,Takžes ji zabil, jak jsem řekl,” tvrdě a bez lítosti mě udeřil a srazil k zemi, i když fyzicky byl na míle daleko.
,,Porušils smlouvu,” pokračoval nesmlouvavě. ,,Tohle bych neměl rozhodovat sám, ale udělám to. Nepůjdeme po tobě ani po… ní, i když bude stejná jako ty. Už nikdy se nepřiblížíte k Forsk nebo La Push, nejlépe ani k Seattlu. Pro mě a smečku jste umřeli. Oba.”

Telefon ohluchl. Zíral jsem na něj neschopen pohybu. Ani mě nenapadlo, že by nás smečka mohla chtít zničit. Na smlouvu jsem vůbec nemyslel. Chápal jsem důvod Jacobova rozhodnutí. Díky mně žila jeho žena a syn, on nemohl zabít mě ani Bellu. Věc cti. Před několika málo minutami pro něj Bella byla skoro sestra a teď nedokázal ani vyslovit její jméno.

Nemohl jsem se cítit hůř.

Vzedmul se ve mně vztek. Vůči sobě, vůči světu, vůči osudu, i Bohu, který tohle dopustil.

Z hrdla se mi vydralo temné a dunivé zavrčení. Přirozenou rychlostí jsem se rozeběhl ke stromům kus od místa, kde ležela Bella. Vší silou jsem pěstí udeřil do kmene mohutného stromu. Roztříštil se ve dví. S bolestným zapraskáním se obě části skácely k zemi.
Nestačilo mi to.
Oběma rukama jsem se opřel o jeho souseda a vyvrátil ho z kořenů.
Další strom odletěl několik metrů daleko a se šplouchnutím dopadl do jezera. Kapky vody vystříkly až zpátky ke mně.

Zoufale jsem se opřel o jeden z
přeživších stromů a zády se svezl po jeho kmeni. Seděl jsem na zemi. Prsty jsem si zajel do vlasů tak prudce, že jsem jich pár vytrhl. Opřel jsem se čelem o kolena a prvně vzlykl.

Tiše jsem smlouval s Bohem. Nežádal jsem Ho, aby mi odpustil. Prosil jsem Ho, aby stál při Belle, aby jí dal víc síly, než kolik jsem měl kdy já. Sliboval jsem Mu, že už se k Němu už nikdy neobrátím s žádnou další prosbou, jen když Bella nebude trpět.

Věděl jsem že Mu nemůžu nabídnout nic na oplátku. Věděl jsem, že jsem troufalý a možná až drzý, když se na Něj obracím. Já, zatracený, žádal Boha o smilování. Ale ne pro sebe, pro ni.

Prosil jsem, aby ji žízeň nespalovala a nenutila vraždit. Prosil jsem, aby se ona sama neztratila a nenechala se ovládat svou novou podstatou. Prosil jsem, aby nikdy neudělala nic, čeho by mohla někdy v budoucnu litovat. A sobecky jsem prosil, aby mě neopouštěla. Aby ke mně necítila nenávist.

I na tu dálku jsem slyšel, jak Bellino srdce změnilo rytmus. Zaklopýtalo. V mžiku jsem byl u ní a svíral ji v náručí. Byl jsem u toho, když přeměnou procházela Esme, Rosalie i Emmett. I jejich srdce chvílemi škobrtala, ale stejně jsem se o Bellu bál. Ztratila tolik krve. Nemusela to zvládnout…

Až když hodinu její srdce bilo tak, jak mělo, namáhavě, ale pravidelně, dokázal jsem se trochu uklidnit. A propadl jsem depresi.


V hlavě jsem si přehrával všechny naše rozhovory o její rodině a přátelích. O plánech do budoucna. Milovala Slunce a já ji o něj připravil. Milovala své rodiče a já zabránil tomu, aby je ještě někdy viděla. Těšila se na další semestr ve škole a já způsobil, že se tam nebude moct vrátit. Měla domluvené nákupy a večeři s kamarádkami z koleje a kvůli mně se nebude moct několik let a možná nikdy pohybovat v nákupním centru mezi lidmi. Už nikdy se nezatváří blaženě a šťastně po kousnutí do čokolády.

Měl jsem takřka neodolatelnou chuť zahrabat se několik metrů pod zem a dobrovolně navěky zůstat pohřben hlínou a tíhou svých hříchů.


Ztěžka jsem zvedl ruce a prsty opatrně polaskal klávesy. Vina rezonovala celým mým tělem. Temné tóny odrážely mé temné myšlenky. Pomalý rytmus dodával zdání nekonečného smutku.

Nepochyboval jsem, že má rodina už o všem ví a je na cestě. Najednou mi přišlo až směšné, že nikdo z nás nechápal, proč se Aliciny vize ohledně Belliny budoucnosti v mé přítomnosti vždy rozostří. Od první chvíle bylo jasné, že jednou podlehnu, že tomu sladkému vábení její krve neodolám. Otázkou bylo jen, jestli Bellu zabiju definitivně, nebo se relativně včas vzpamatuju a z Belly se stane upír.

Nebo jsem si možná jen namlouval, že se to mělo stát. že tomu nešlo zabránit.

Slyšel jsem jejich myšlenky mnohem dřív, než jsem je viděl nebo cítil. Přivinul jsem Bellu ještě těsněji a blíž k sobě. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů. Věděl jsem, že by nás nerozdělili. Věděl jsem, že by mě od ní neodehnali. Věděl jsem, že mě nebudou soudit a nebudou mi nic vyčítat. Přesto bych býval byl raději, kdyby mě odvrhli, neznali se ke mně a už jsme se neviděli. Neuměl jsem si představit, jak bude probíhat náš život dál. Já a má neschopnost odolat lidské krvi a novorozená Bella.

Nevnímal jsem je. Nedokázal jsem se soustředit na jejich myšlenky, slova ani konání. Byl jsem nahý a bylo mi to jedno. Nezáleželo na takové nepodstatné maličkosti. Carlisle mi přesto vnutil plátěné kalhoty a mikinu. Znal mě. Stačilo poukázat na to, že kvůli Belle a jejímu převozu musíme být nenápadní. Nahý bych mohl vzbuzovat pozornost. Nedovolil jsem, aby Bellu nesl někdo jiný, aby o ni někdo jiný pečoval.

Běh, který mě jindy tak uklidňoval a dodával mi pocit volnosti a radosti, pro mě byl nyní nutným zlem. Belle nemohlo být příjemné, že jsem s ní v náručí běžel tak rychle. Ze své vlastní přeměny jsem si kromě bolesti a touhy konečně zemřít nepamatoval téměř nic. Jistě ale bylo lepší ležet v klidu na měkké podložce a nebýt donucen k pohybu.
Cesta dodávkou, kterou si Esmé pořídila kvůli stěhování několika málo oblíbených kousků nábytku, se nekonečně vlekla. Ignorovat myšlenky mé rodiny na volném prostranství nebylo nijak složité. V malém, uzavřeném prostoru se jejich nevyslovené otázky a úvahy rozléhaly s nebývalou hlasitostí.

Jak bude reagovat, až se probere?
Jak dlouho potrvá její novorozenecké období?
Kolik lidí asi zemře kvůli její žízni?
Jak přijme fakt, že už se nesmí nikdy vidět se svými rodiči, s přáteli?
Jak se smíří s touhou po krvi?
Bude Edwarda nenávidět?
On jí vážně kousnul při milování?
Jak se sám se sebou vyrovná Edward?
Další roky někde na samotě, kde lišky dávají dobrou noc…
Jaké zvířátko jí asi bude chutnat nejvíc?
Co když s námi nebude chtít zůstat?
Snad se sama se sebou smíří a dokáže být šťastná.
Další dívka, která nikdy nepozná mateřství. Chtěla mít děti?
Jak zamaskovat její zmizení, aby její rodiče trpěli co nejméně?

Ani jsem neměl potřebu vrčet nebo se obhajovat. Jejich myšlenky se ve většině shodovaly s mými vlastními.

Netrpělivost. Hodiny čekání. Změny postupující tak pomalu, že ani naše oči je nemohly vidět. Ticho protnuté osamělými výkřiky. Vysoké tóny bodající svou ostrostí.

Koberec v pokoji, kde nyní Bella nehybně ležela na posteli, nesl jasné stopy mých kroků. Sem a tam, tam a sem. Od dveří k oknu, od okna ke dveřím. Nedokázal jsem jen sedět vedle ní a svírat její chladnoucí ruku. Nedokázal jsem se bez pohnutí dívat do její tváře zkřivené bolestí.

Srub ve Fort Nelsonu. Místo, kam jsem se uchýlil po našem prvním setkání. Místo, kde jsem měl zůstat, ale bohužel nezůstal. A teď jsem tu byl znovu. S Bellou, která každým okamžikem ztrácela kousek lidství. Její pokožka už nebyla tak jemná, hebká a poddajná. Vlasy se pomaloučku prodlužovaly až k pasu a jejich konce se kroutily do něžných kudrlin. Ztratila se drobná nepravidelnost jejího horního rtu. Pod zavřenýma očima se jí začaly tvořit nafialovělé kruhy. A pokud po probuzení žízeň neuhasí lidskou krví, už navěky ten stín pod očima nezmizí.

Tři dny, které by jindy v mé předlouhé existenci nic neznamenaly, se mi zdály delší než celá předchozí desetiletí.  

Očekávání. Napětí vyšponované k hranici snesitelnosti. Rychlý tanec prstů po klávesách. Převaha vysokých tónů bleskově přecházejících jeden v druhý.

Její srdce svůj boj prohrávalo. Nemělo šanci. Ta bitva byla rozhodnuta dávno před tím, než se oheň k srdci vůbec přiblížil. Poslední, co Belle zůstalo z jejího člověčenství, umíralo.

Klečel jsem u postele a napětím ani nedýchal. Nervozita mě rozechvívala a strach pomalu, ale jistě zbavoval rozumu. I když navenek jsem byl ledově klidný, uvnitř mě to vřelo.

Buch, buch, buch, b-buch… buch.

Ticho.

Absolutní, úplné a nesnesitelné ticho.

Pohyb a myšlenky mé rodiny se zdály být tak vzdálené, že jsem je ani nevnímal. Byly pro mě jen neslyšným šumem někde v dáli. Carlisle stál krok za mnou.

Sevřel jsem ruce v pěst a pevně stiskl čelisti.

Bella otevřela oči.


Chlad. Oheň. Led. Plameny. Podivná a nesouvislá změť tónů a zvuků. Radostná melodie přehlušená smutečním pochodem. Něžná písnička ve stínu válečné famfáry.

Dívala se mi do očí a v tom pohledu bylo všechno. Zmatek, nevíra, zoufalství, bolest…

,,Bello,” splynulo mi ze rtů. I v tom jediném slůvku se skrývalo všechno. Vina, naděje, výčitky svědomí, láska…

Zamrkala.
Lehce svraštila obočí.
Skousla si spodní ret.
Nadechla se.

Během zlomku vteřiny se přemístila z postele do rohu pokoje. Natiskla se na zeď a vyděšeně těkala pohledem mezi mnou a mou rodinou. Hruď se jí překotně zdvíhala. Rty se pohybovaly, ale zvuk z nich nevycházel. Ruka se jí vymrštila k hrdlu, které si bolestně chytla.

,,Bello, to, co cítíš, ta bolest, to je žízeň,” začal Carlisle, ale nedala mu příležitost pokračovat.

Vůbec jsem nezaznamenal její pohyb. Najednou byla pryč. Proskočila oknem a utíkala. Bez rozmýšlení jsem se vydal za ní a za mnou má rodina. Vždy jsem byl ze všech nejrychlejší, ale ona byla novorozená a žízeň jí ještě dodávala na rychlosti.

Pršelo a déšť rychle smýval pachovou stopu. Nikdo ze členů mé rodiny neměl šanci dostihnout ji, ani mě. V dešti nemohli ani stopovat. Bylo jen na mně, aby Bella neutekla příliš daleko. Aby neutekla úplně pryč. Někam, kde jsem ji nemohl už nikdy najít. Nesměl jsem o ni přijít!


Řítila jsem lesem a ať jsem se snažil sebevíc, ztrácela se mi z dohledu.
Čerstvou krev jsem ucítila téměř ve stejný okamžik jako ona. Prudce změnila směr.

Dohnal jsem ji, když se skláněla nad umírajícím jelenem. Ten pohled mě přikoval na místě.

Vlasy tvořily hustý závoj kolem jejího útlého těla. Na rtech se leskla kapka krve.

Otočila se ke mně. Byl jsem připravený na všechno. Na všechno kromě toho, co udělala. V jednu chvíli nás dělila celá mýtina a v dalším okamžiku jsem ji svíral v náručí a líbal ji se vší naléhavostí, která se ve mně během její přeměny nahromadila. A ona mi polibky se stejnou vášní oplácela. Nebo to možná bylo naopak. Ona mě líbala a já polibky oplácel. Nezáleželo na tom. Rukama jsme bloudili po těle toho druhého. Ta tam byla její křehkost a zranitelnost. A oba jsme si to jasně uvědomovali. Už neexistovali žádné zábrany, nemusel jsem se hlídat a bát se, že ji v nestřežené chvíli ublížím. Nyní byla ona tou silnější.

Ten výbuch vášně a touhy neměl zhola noc společného s něžným milováním u jezera.

Ležela mi v náručí. Hlavu položenou na mé tiché hrudi. Namotával jsem si její vlasy na prsty. Atmosféra houstla. Kolem nás ležely cáry našeho oblečení. Déšť sílil, ale i přes něj jsem stále cítil tu nezaměnitelnou vůni nejintimnějšího sblížení.

,,Už se nikdy nebudu moct vrátit domů, viď,” promluvila tiše. Její hlas nepostrádal typickou upíří omamnost a krásu.
,,Ne, to už nepůjde,” přitakal jsem a srdce se mi stáhlo žalem. Byli si s Charliem tak blízcí…

,,Všechno je tak jiné! Zostřené, jasnější. Mám dojem, že mi musí explodovat hlava nad tolika vjemy, které teď najednou dokážu zpracovávat naráz. Myslím na tolik věcí najednou, ale na nic se nedokážu pořádně soustředit. To jen když jsem ucítila toho jelena. V tu chvíli se všechno kolem ponořilo do mlhy a na ničem jiném nezáleželo. A pak, když jsem viděla tebe. Chtěla jsem se tě zeptat na tolik otázek, ale nešlo to. Musela jsem tě místo toho líbat. Musela jsem. A musela jsem zabít toho jelena. Bylo nemožné jednat jinak, zabránit tomu,” šeptala překotně a celá se rozechvěla.

,,Mrzí mě to. Neumíš si představit, jak moc lituju toho, co jsem ti udělal.”
,,Zlobím se na tebe. To si zase neumíš představit ty, jak moc. Chci na tebe křičet a něco hodně těžkého ti hodit na hlavu. A zároveň tě chci líbat a znova se s tebou milovat. Nevyznám se sama v sobě.”

Na to jsem neměl co říct.

,,Chtěla jsem být jednou jako ty. Jednou. Za pár let. Ani jsem se nerozloučila s Charliem. Táta! Edwarde, on se o mě bude hrozně bát!” S posledními slovy vyskočila do stoje.

Napodobil jsem ji.

,,Nebude, alespoň nějakou dobu. Vzpomínáš si, jak jsi mi někdy na jaře psala, že ses přihlásila na stáž v Londýně? Bylo moc zájemců a ty jsi nechtěla jet tak moc, aby ses o to místo bila. Charlie tě nabádal, abys to zkusila zase za rok. Studium v cizině se mu zdálo být jako skvělá zkušenost. Teď si myslí, že jsi odletěla do Londýna. Jedna z účastnic na poslední chvíli onemocněla a ty ses musela rozhodnout takřka z minuty na minutu. Tím jsme získali rok. A pak můžeš cestovat, několik dalších let,” odvyprávěl jsem oficiální důvod Bellina odchodu z Forks. Věděl jsem, že by bylo pro Charlieho lepší, kdyby se s Bellinou smrtí smířil teď, ale nedokázal jsem mu tu ránu její smrtí zasadit.

,,Ale jak…”
,,Alice umí perfektně napodobit jakýkoliv rukopis. Vyměnila tvůj vzkaz, že nevíš, kdy se vrátíš, za tenhle.”
,,Ale táta… Pravidelně jsem mu volala i ze Seattlu, nebude věřit, že jsem v pořádku, pokud mě neuslyší. Už teď určitě šílí, když jsem se neozvala po příletu,” hlas se jí chvěl potlačovanou hysterií. Dělala si starosti o tátu, nezabývala se tím, že jsem ji zabil.
,,Alice dokonale napodobí číkoliv hlas.”
,,Ona už s Charliem mluvila? Předstírala, že je já?” Nevíra se jí zračila v obličeji.
Kývl jsem.
,,To je… Plánoval jsi to? Když jsi mě bral k jezeru, věděl jsi, že už se pak nevrátím domů? Počítal jsi s tím, že zapomenu na tátu, mámu a všechny, které jsem měla ráda?”

Křičela. Zuřila a zároveň byla zoufalá.

,,Ne, Bello, to opravdu ne. Já ti nechtěl ublížit. Neplánoval jsem nic z toho, co se stalo. Snažil jsem se se ovládnout, když ses píchla o náušnici, bylo to stejné, jako když ty jsi cítila toho jelena. Nedokázal jsem tomu vábení odolat,” přiznal jsem šeptem a musel sklopit pohled k zemi. Dívat se jí do očí bylo nad mé síly.

,,Po tom, co jsme se milovali, jsi ve mně viděl potravu?” zasyčela hněvivě. Teď přišla ta nenávist, kterou jsem od začátku očekával. A přesto, že jsem ji čekal, zasáhla mě a nebývalou silou udeřila přímo do obličeje.

,,Chtěl jsem tomu zabránit, chtěl jsem utéct a zahnat tu šílenou žízeň jinak, ale nezvládl jsem to.”
,,Je pro tebe běžné dívat se na lidi jako na jídlo? Kolik lidí jsi za svůj život zabil?” Změnila téma na to nejhorší možné. Bál jsem se přiznat pravdu, bál jsem se odhalit jí svou slabost. Ale nemohl jsem lhát. Nemohl jsem zamlčet, co všechno má žízeň a hloupost způsobila.
,,Není to běžné. To ne. Já i má rodina máme svědomí. Lidský život nevnímáme jako nepodstatný, chováme k němu úctu. Kdysi dávno, když jsem se probudil do tohohle nového života jako teď ty, mi nedělalo potíže pohybovat se mezi lidmi a nechtít jim skočit po krku. Ale pak, pak jsem jednou dostal ten šílený nápad, že můžu být něco jako hrdina. Ochraňovat slabé a nevinné tím, že je zbavím těch zlých. Dokážu číst jakoukoliv mysl, jakoukoliv kromě té tvé, a proto jsem si byl vždy jistý, že ten, kým se krmím, má na svědomí dost hrůz a zvěrstev. Vrazi, násilníci, pedofilové… Přesvědčoval jsem sám sebe, že jejich smrtí se svět stává lepším. Přesto mě mé svědomí dostihlo. Nemůžeme spát a snít, ale také nemůžeme zapomínat. Začal jsem tváře svých obětí vídat ve chvílích, kdy jsem nezaměstnával mysl. Chtěl jsem přestat, vrátit se k tomu lepšímu a lidštějšímu způsobu bytí, ale nedokázal jsem to. Vždy když jsem si myslel, že už je má minulost skutečně minulostí, něčí krev voněla až příliš lákavě. Mohl bych spočítat, kolik lidí jsem zabil. To číslo by bylo obrovské.”

Sebral jsem roztříštěné zbytky odvahy a podíval se na ni. Zuřivě kroutila hlavou a couvala. Dívala se na mě, ale její pohled byl prázdný. Ztratil jsem ji.


,,Musím pryč,” zašeptala a než jsem stihl cokoliv udělat, jakkoliv reagovat, zmizela.

Snažil jsem se ji najít několik hodin, ale bezúspěšně. Déšť smyl všechny její vůni a zabránil mi pokračovat v hledání. Po takové době mohla být kdekoliv. Neměl jsem sebemenší naději, že bych ji našel.

Samota. Prázdno. Tma. Tiché, hluboké tóny. Pomalý rytmus. Čas se zastavil. Zamrzl ve chvíli, kdy mě zavrhla a odešla. Utekla ode mě.

Hledala ji celá má rodina. Byla novorozená a nebezpečná. A nezanechávala po sobě žádné stopy, důkazy své přítomnosti. Ztratila se a já ztratil naději, že bych ji ještě někdy mohl spatřit. Alice ji neviděla. Bella neplánovala, rozhodovala se spontánně, a na to byla Alicina schopnost krátká

Prudce jsem se odsunul od klavíru. Stejně jako každý den během minulého měsíce. Musel jsem hrát. Ta potřeba byla příliš silná, než abych jí odolal. A pak jsem nemohl klavír ani vidět.

Nesnesl jsem ticho. Mé vlastní myšlenky v něm byly příliš hlasité. U sebe v pokoji jsem se posadil na křeslo pod oknem a dálkovým ovladačem pustil stereo. Pokojem se rozlehla hudba. Světoví a všeobecně známí skladatelé. Jejich neslavnější skladby. Nemohl jsem poslouchat svou vlastní hudbu. Už ne. Příliš jitřila vzpomínky.

Otevřeným oknem ke mně doléhaly zvuky z venku. Zvedal se vítr. A přinesl mi tu nejkrásnější vůni. Zavřel jsem oči a sebemrskačsky se oddal té iluzi. Omamovala mě a rozechvívala celé mé nitro. V tu chvíli mi bylo jedno, jak moc to bude bolet, až otevřu oči a ona tu nebude. Její vůně byla tak intenzivní, že jsem své fantasii téměř uvěřil. Její hlas už byl jen příjemným bonusem.

,,Edwarde?”

Usmál jsem se. Vždy, když jsem si ji představoval, zlobila se na mě a její hlas se třásl nenávistí a odporem ke mně. Teď zněl opatrně, skoro bojácně. A nepatřil k mé fantasii.

Rychle jsem otevřel oči.
Byla tam, nezdála se mi.
Seděla na okenním parapetu kousek ode mě a dívala se na mě.
Bez nenávisti, bez odporu, bez výčitek.

,,Můžu dál?” Jako kdybych ji snad mohl odmítnout. Po ničem jsem netoužil víc.
Spustila nohy na zem a nervózně přešlápla. Tak prosté gesto. Prosté a neuvěřitelně důležité. Pro náš druh bylo přirozené vydržet bez pohybu dlouhé hodiny. To, že se Bella pohnula v tak lidském projevu znamenalo, že si lidství uchovala.

,,Už jsem přestával doufat, že se vrátíš,” zašeptal jsem a v následujícím okamžiku ji drtil ve svém objetí.
,,A já se bála, že už o mě nebudeš stát. že si budeš myslet, že jsou hloupá hysterka,” přiznala na oplátku.
,,Nežádám, abys mi odpustila, na to nemám ani to nejmenší právo, ale prosím, je možné, abys někdy přijala, co se stalo? Aby ses s tím smířila a třeba jednou dokázala být šťastná?”

Mlčela. Bolelo to víc, než kdyby mě odmítla slovy. Pustil jsem ji a kousek odstoupil. Otočila se ke mně zády a pohlédla ven z okna.

,,Měla jsem na tebe vztek, šílený vztek. Uvažovala jsem i o způsobu, jak ti na oplátku ublížit. První týden jsem seděla pod sklaním přívěsem u moře. Jenom jsem tam seděla a nechala vodu, aby mě omývala. Bylo to tak zvláštní. I když jsem se při přílivu nechala celá zaplavit a hladina vody byla až někde metr nad mou hlavou, nic mě nenutilo pohnout se, změnit polohu. Přemýšlela jsem a dospěla k názoru, že si nenechám svůj život zničit. Že jsem se sice změnila, ztrvanlivěla, ale jsem to pořád já.
Dostala jsem takový šílený nápad, že bych se ještě jednou podívala na Charlieho. Ujistila se, že je v pořádku.
Vykradla jsem loveckou chatu,” ušklíbla se a ukázala na své oblečení, které bylo očividně pánské. ,,Ta chata byla prázdná, nikdo tam nějakou dobu nebyl. Přesto jsem cítila takovou lákavou a sladkou vůni. Hrdlo mě pálilo a měla jsem žízeň. Naivně jsem si namlouvala, že cítím nějakou hodně dobrou zvířecí krev. V tomhle oblečení jsem se musela několikrát vykoupat, abych se zbavila neustálého pocitu nenasycení. Lovila jsem zvířata, ale nepomáhalo to. Až když se smyla vůně z mého oblečení. A já byla tak pitomá, že jsem to ignorovala.
Přiblížila jsem se k městu velkému asi jako Forks. Myslela jsem, že se zblázním, jak moc jsem chtěla zabít všechny lidi, kteří byli blízko. No, blízko… Věděla jsem o každém v okruhu tak tří kilometrů. Slyšela jsem, jak jim tlučou srdce, jak jim krev proudí v žilách. Stálo mě všechny síly, abych se otočila a utekla zpátky do lesa, daleko od lidí.
Nevěřila jsem ti, když jsi tenkrát říkal, jaká je upíří žízeň. Myslela jsem si, že schválně přeháníš. Mýlila jsem se.
Nechápu, jak jsi mě dokázal hladit, líbat, milovat se se mnou. Jsem si jistá, že jsi mi nechtěl ublížit. Naopak, já svojí blízkostí nevědomě ubližovala tobě.”

Domluvila a opřela se čelem o rám okna.

,,Chtěla jsem být jednou jako ty. Neuměla jsem si svůj život bez tebe představit. A neumím to ani teď. Ty ses změnit nemohl, já ano. Stalo se to nečekaně a moc brzy, ale stalo se. Nejde to vrátit zpátky.
Dřív pro mě rok znamenal hodně dlouhou dobu. Když jsem se přihlašovala na začátku semestru na zkoušky probíhající ve zkouškovém období po semestru, neuměla jsem tak daleko dohlédnout. Práce, stáří, smrt. To byly věci tak vzdálené, že jsem na ně ani nemyslela. A najednou je přede mnou věčnost. Tak trochu mě to děsí.
Nechci tu věčnost strávit sama a uvažovat co by bylo kdyby.”

,,Chtěla bys… chtěla by ses stát součástí naší rodiny?” zeptal jsem se opatrně. Bál jsem se doufat.
,,Kdybyste vy stáli o mě,” odpověděla nesměle a konečně se ke mně zase otočila.

Obejmout ji bylo tím nejpřirozenějším, co jsem mohl udělat.




…………….



Převrátila jsem se na záda a nastavila tak sluníčku tvář. Zářící tvář. Edward se mi smál, že se stejně neopálím. Nevadilo mi to. Užívala jsem si lenošení na pláži. Líbilo se mi, jak mě sluneční paprsky hladí a laskají. Líbilo se mi poslouchat šumění moře. Líbilo se mi šimrání písku.

,,Nechceš si zaplavat?” Políbil mě na čelo a pohladil po tváři.
,,Chceš zkusit, jestli jsem ještě pořád rychlejší?” zasmála jsem se a posadila se.
Byl to už skoro rok, kdy jsem se stala nemrtvou. Mé novorozenecké období mělo končit a Edward se jako správný ješita nemohl dočkat, až bude zase on tím rychlejším a silnějším.

Neodpověděla jsem a rovnou se rozeběhla do vody. Edward za mnou volal, že podvádím. Tak jako vždycky. Nechala jsem ho, aby mě dohnal a strhl do vody. Potopil mě a uloupil mi polibek.
Cákali jsme na sebe vodu, smáli se a výskali na sebe. Mohli jsme si to tu dovolit. Daleko od lidí, daleko od sladkého pokušení, daleko od rodiny. Byli jsme jen my dva. Pomalu jsme budovali sebeovládání i vzájemnou důvěru.  

Milovala jsem to tady. Ostrov Esmé, můj a Edwardův domov.

 


KONEC

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Jalle

49)  Jalle (10.01.2013 19:53)

Haappyyy eeeeeend Ale si ma dostala, keď sa Bella rozbehla do lesa Krásny miniepilóg

Ivana

48)  Ivana (14.07.2012 23:09)

Nádherná poviedka, všetky tvoje poviedky sú prekrásne a chytajú ma za srdce.
Aj výber hudby je strhujúci, každú pieseň som si púšťala dokola.
Si perfektná spisovateľka.
Dokážeš neuveriteľne dokonale písať o pocitoch

Andrea9435

47)  Andrea9435 (11.05.2012 19:53)


naozaj fantastická poviedka...
a ten úžasný koniec...

46)  Snuffy (04.04.2012 21:36)

Tuhle povídku jsem začala číst ve čtyři odpoledne! Četla jsem ji doteť a nemohla se od ní odtrhnouJe to krasa! Krása, krása, krása, krása, krása, krásat!

Marcelle

45)  Marcelle (29.03.2012 22:25)

Dnešní čtení je u konce, ani nemůžu uvěřit, že jsem to zvládla tak rychle, ale nešlo se utrhnout. Edward i Bella byli jiní, ale moc zajímaví. Bellino chování po přeměně se mi nelíbilo, ale pochopila jsem ho. A vůbec - bylo to opět báječné

Evelyn

44)  Evelyn (18.11.2011 12:02)

natalie, silvaren, bíbí, bree, cath, lio, děkuju moc

Lia

43)  Lia (18.11.2011 11:22)

tak a jsem u konce ach to byla tak úžasná povídka, pořád žasnu nad tvými nápady
PS: ty melodie, které si vybrala, jsou vážně nádherné

Cathlin

42)  Cathlin (02.08.2011 22:28)

Takže nakonec přece - proměna a happyend, i když Edward opravdu neměl daleko k tomu ji doopravdy zabít. Ta jeho temná chvilka byla doopravdy temná!
Nakonec mu dokonce i odpoustila... však by to ale nebyli naši Edward s Bellou, kdyby to bylo jinak!
Evelynko, hrozně moc jsem si užívala tvé procítěné detaily, tu mravenčí práci, kterou jsi do toho vložila! Tvůj smysl pro maličkosti je jedinečný!

41)  Bree (31.07.2011 18:52)

40)  bb (27.01.2011 23:01)

tohle byla úžasná povídka, naprosto strhující..., přečetla jsem dnes všechny kapitolky, řekla bych skoro na jedno nadechnutí, hned první kapitolou jsi mě ohromila a tak vtáhla do děje, že jsem se vůbec nemohla od čtení odtrhnout, všechny emoce jsi popsala tak dokonale... z tvých slov ty emoce přímo prýštily, úplně mě pohltily... jejich první setkání, Edwardova touha po krvi, jejich vzájemná magická přitažlivost... napětí, touha, strach, láska...
a pak její přeměna a Edwardova mysl... tak skvěle vykreslená... výčitky, nenávist, obavy, naděje...
přečíst si tuhle povídku byl úžasný zážitek, dokonale napsané

Silvaren

39)  Silvaren (19.01.2011 17:05)

Jsem ráda, že to Bella Edwardovi jen tak nedarovala. Taky by mě to naštvalo! Ale konec dobrý, všechno dobré. A to s tím ješitou mě pobavilo.
Další Tvá naprosto úžasná povídka, kterou jsem si náramně užila. Málokdo umí vyjádřit pocity tak jako Ty. Klaním se, máš talent.

38)  nathalia (17.01.2011 23:28)

Moc pekna povidka!

Evelyn

37)  Evelyn (17.01.2011 14:15)

Terezko, já tě mám taky ráda, to víš, že jo
Hani, děkuju Tvoje komenáře ať tady nebo jinde mě povzbuzovaly do dalšího psaní
millico, děkuju
Dennniii, děkuju moc
Yasmini, podle mě nemůže mít všechno, to už je moc za hranicí utopie Děkuju
Texie, děkuju Tvoje povídka o Sereně a Demetrim byla úplně první, kterou jsem kdysi na stmivani eu četla. Moc si vážím toho, že autorka, se kterou jsem začínala, četla něco ode mě
domiku, děkuju
Shindeen, jsem rudá až za ušima Děkuju, tak krásná slova mě hřejí na srdíčku
Michangelo, děkuju
Leni, děkuju
kristo, ano, ten konec není úplně uzavřený a jsem ráda, že to bereš jako já Děkuju A tahle poslední písnička je moje zamilovaná...
Bye, kurzívou psaný text byl vzpomínkami (mělo to být jasné už na konci minulé kapitoly, ale protože jsem se trochu rozepsala, nevyšlo to ). Děkuju moc a moc
Amisho, děkuju Jsem ráda, že se ti povídka líbila i přes těch pár nesrovnalostí A co se týká komentářů, víš jak já to mám... Pořád nemůžu uvěřit, že mě někdo čte a ještě ho to baví Děkuju

Evelyn

36)  Evelyn (17.01.2011 14:04)

Ewiku, děkuju
Carlie, děkuju moc Naprosto přesně a dokonale jsi to vystihla
Sfin, nepřekvapuje Od začátku říkám, že jsem předvídatelná Co život dal a vzal je moje srdcová záležitost (taková ta, kterou jsem schopna i citovat, kolikrát jsem ji četla ) Děkuju
Lenko 326, děkuju Mám ráda šťastné konce, ale všeho s mírou (konec BD se mi zdál až moc dokonalý...).
zuzko, děkuju
AMO, děkuju Tohle byl Seal, moje srdcovka ze všech největší
eMusko, v původním plánu bylo, že Bella taky jednou podlehne tomu sladkému mámemí. To by ale měl Klavírista dalších dvacet kapitol, jak se znám Děkuju moc
mary, přesně tak, vysthlas to. Děkuju
Nossko, co s radarem? Popřemýšlím nad tím Děkuju moc
gabino, děkuju Knižní Edward je pro mě trochu moc perfektní a dokonalý. Chtěla jsem "normálnějšího chlapa"
julie, já děkuju za všechna krásná slova, hladila mě po dušičce

Evelyn

35)  Evelyn (17.01.2011 13:55)

HMR, děkuji Jsem moc ráda, že se líbilo
Tru, ano opravdu konec. Děkuju moc
Twigirl, děkuju Přiznám se, že někde v půli kapitoly jsem taky začala pochybovat, že tahle bude poslední (taky je skoro třikrát tak dlouhá než obvykle ).
Ashley, původně jsem Klavíristu plánovala jako záležitost tak maximálně na měsíc (jasný důkaz, jak se mi plánování nedaří...).Jsem moc ráda, že se ti líbil tenhle konec a nechybělo ti ještě trochu cukru Děkuju
Bosorko, děkuju Já si na konci taky pofňukala...
kytko, děkuju Hrozně moc mě to těší a hřeje na srdíčku
Janebo, děkuju moc Pomalu už mi červená nos a lesknou se oči, díky
Baruu, děkuju
kamčí, mně docházejí slova díků... děkuju
Petris, jsem moc ráda, že tě povídka nezklmala

Amisha

34)  Amisha (17.01.2011 13:11)

Hani byla to krásná povídka a rozbor Edwardovo duše byl neuvěřitelný.
Omlouvám se, že komentuju jenom poslední dílek ale četla jsem to skoro na jeden zátah a nebyla sto přestat

Bye

33)  Bye (16.01.2011 23:15)

Tak musím říct, že příchod rodiny na místo činu mě úplně vykostil. To, jak ho oblékli, jak se o ně beze slov postarali, jejich myšlenky.
První lov, naléhavé, skoro nutkavé milování a pak ta hádka...
Teprve pak mi došlo, že odešla a ty pocity při hraní na klavír, které Edward popsuje, jsou vlastně vzpomínkama. Že je sám, že ho opustila...:'-( :'-(
Ale nechalas ji dokonale prozřít a pochopit.
Zbytek už yl jako třešnička na dortu.
Hani děkuju!!!
Klavírista mě od začátku nadchnul, vtáhnul a už nepustil. Byl to dopravdu dokonalý náhled do nitra toho jiného Edwarda. Bude se mi po něm stýskat.

krista81

32)  krista81 (16.01.2011 23:01)

Krása, jak vždycky říkám - štastný konec je ten nejlepší.

Jsem ráda, že se Bella smiřila s tím co je, odpustila Edwardovi a jsou spolu.
Sice musela opustit tátu, Jacoba, kamarádky.....ale získala novou rodinu. A jednou, kdo ví, třeba se s nimi znovu setká.......

Moc krásná povídka, skvěle napsaná a s krásnou hudbou.
Ps: tuhle písničku naprosto miluji
Ps2: šťastné konce vážně miluju díky za něj

31)  Leni (16.01.2011 21:31)

Michangela

30)  Michangela (16.01.2011 20:51)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek