12.12.2010 [20:30], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 38×, zobrazeno 5172×

Setkání

Připadal jsem si jako ve snu. Jubilejní desátý dopis s posledním cédéčkem jsem odeslal před dvaceti hodinami a musel se krotit, abych já nedorazil dřív než on. Tentokrát nebyl nijak dlouhý, obsahoval jen pár slov. Pár slov, která mi způsobovala nevýslovnou radost.

Nejdražší Bello,
brzy se setkáme.
Tvůj Edward

Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Až se podívám do jejích čokoládových očí a dotknu se jí. Byl jsem si jistý, že teď už jí neublížím. Žádným způsobem. Alici stále trápilo jakési rozostření Belliny budoucnosti v případě našeho setkání, ale stejně jako já to přičítala Bellině zvláštnosti. Já nedokázal číst její myšlenky a Alici se zastírala její budoucnost. Carlisle to považoval za jistý druh ochrany a v nestřežené chvíli si pomyslel, že jako upírka by určitě měla dar. Nějakou ochranu, která by nedovolovala ostatním upírům uplatňovat na ni své speciální schopnosti.

Mailem jsem se ujistil, že o mě ještě stojí. Že mě i ona chce vidět. Pro mě pět měsíců znamenalo málo. Jen nepatrný zlomek mého času. Bez ní se mi sice každá minuta zdála být nekonečnou, ale s vidinou, že to odloučení je pro ni dobré, a vědomím, proč to dělám, proč je to nutné, se čas sice líně ploužil, ale dalo se to zvládnout. Já během těch měsíců názor nezměnil a snad ani změnit nemohl. Náš druh nebyl zrovna náchylný ke změnám. Bál jsem se ale, aby si náš vztah nerozmyslela ona. Pro člověka, navíc tak mladého, bylo pět měsíců hodně.

Uvědomoval jsem si, že svou blízkostí lidi omamuji a na ni to muselo platit taky. Když byla se mnou, byla ochotná bez většího pozastavení přejít i to, čím jsem. Když byla se mnou, nemohla se pořádně soustředit a úplně logicky uvažovat. Když byla se mnou, podléhala mému kouzlu. Když byla se mnou, nemohla chtít nic jiného, než tak setrvat na věky. Pět měsíců beze mě mohlo přinést mnoho změn v jejím uvažování, názorech a citech. Denně jsme si vyměňovali email a já se vznášel blahem nad každým jejím písmenkem. Příliš dobře jsem ale znal lidi a jejich nestálost. Milovala mou hudbu, to však neznamenalo, že to samé cítí ke mně.

Ve věcech lásky jsem byl až směšně nejistý a zoufale nevědomý. Znal jsem myšlenky zamilovaných žen, ale nikdy jsem se jimi nijak zvláště nezabýval. A teď, když jsem se potřeboval alespoň trochu v ženském srdci orientovat, zjistil jsem, že mu vůbec nerozumím.

Ona ale napsala, že po ničem netouží víc, než být zase se mnou. Psala, že ví, že je to vlastně hloupé, když jsme spolu strávili tak málo času, ale stýská se jí. Psala, že se jí o mně zdává. Psala, ať už na nic nečekám a jedu za ní.

A já jel. Má rodina v této otázce nebyla právě jednotná. Esmé si moc přála, abych byl konečně šťastný a nezáleželo jí na tom s kým. Znala Bellu jen z mého vyprávění, ale věřila mému úsudku a dojmu. Byla přesvědčená, že ta hodná a milá dívka je pro mě tou pravou. Navíc dokázala něco, o co jsem se marně pokoušel několik desetiletí. Překonal jsem tu bestii v sobě, abych mohl být s ní. S člověkem. Líbal jsem ji a netoužil ochutnat její krev. Rose byla ráda, že se už netrápím. Po tak dlouhé době jsem v ní našel opravdovou sestru. Nebyla sice nadšená z Bellina lidství a těch několika málo možných variant naší budoucnosti, ale byla Belle vděčná za to, že mě vyvedla z temnoty. Carlisle se jako obvykle staral především o praktické věci a tížilo ho to samé, co Rasalie. Jen on se na případnou přeměnu nedíval jako na neštěstí. Emmett mi fandil. Svého velkého bratra jsem musel v jeho nadšení až krotit. Alice byla rozpolcená. Na jednu stranu měla Bellu ráda už předtím, než jsem ji poznal, a jako má potencionální partnerka se jí líbila. Uměla si ji představit jako svou novou sestru. Ale pořád se úplně nezbavila strachu z výpadků ve svých vizích. A Jasper, ten mi dokonale rozuměl. Chápal mé obavy, protože i jemu dělalo stále potíže nemyslet na lidi v určitých situacích jako na kořist. Chápal ale i mé naděje. Cítil je naprosto stejně jako já.

S vypětím všech sil jsem si vymohl, že za Bellou do Forks pojedu sám. Bez jištění ze zálohy, jak jejich úlohu nazval Emmett. Věřili, že Belle ani nikomu jinému neublížím. Tentokrát i oni cítili, že je to jiné. Že má snaha prostě nepřijde vniveč.

Cestu jsem téměř ani nevnímal. Řízení jsem se věnoval jen natolik, abych nikoho svou jízdou neohrozil. Nutná zastávka na benzínce mi připadala jako zkouška mé trpělivosti. Těch pět minut tankování a placení mi drásalo nervy. Měl jsem pocit, že v sobě mám zabudované hodiny a slyším odtikávat jednotlivé vteřiny, které nesly Bellino jméno.

Bella, Bella, Bella, Bella…

Cedule Vítejte ve Forks mi způsobila stav absolutní euforie. Stejně jako před pěti měsíci. Měl jsem až pocit déja-vu. Ale tentokrát jsem jel na jistotu. Byl jsem svým spůsobem očekáván.

Byly tři hodiny ráno, ulice města dokonale prázdné a tiché. Zastavil jsem na náměstí na veřejném parkovišti, abych náhodou přítomností svého auta nevyvolal nežádoucí pozornost.  

K jejímu domu jsem se hnal rychlostí, která i mě samotného překvapila. A ještě víc mě překvapilo zavřené okno jejího pokoje. Ne že by mi dělalo jeho otevření problém, ale nechtěl jsem ji vyděsit. Původně jsem si představoval, že vyskočím do jejího pokoje otevřeným oknem, říkala, že ho nechává vždy alespoň pootevřené, a budu ji pár hodin pozorovat, jak spí. Živě jsem před sebou viděl její tvář zněžnělou spánkem a odrážející ve výrazu její sny. K ránu bych se posadil k ní na postel a probudil ji pohlazením po líčku a polibkem na čelo. Sledoval bych, jak pomalu rozlepuje víčka. Užíval bych si zaostření jejího pohledu na svou tvář. Usmál bych se na ni a políbil ji znovu, na rty. Se vší láskou, která ve mně vzklíčila.

Místo toho jsem se sehnul pro kamínek a opatrně a pečlivě volenou silou ho hodil do okna. Pak druhý a třetí. Čtvrtý vylétl z mé dlaně přesně ve chvíli, kdy se ozvalo tiché zavrzání okna. Překvapené Jau už tak tiché nebylo. A hlavně, nevyšlo z Belliných úst.

Šokovaně jsem vzhlédl k oknu a zamračil se. Z Bellina pokoje, z jejího okna na mě koukal neznámý kluk. Když jsem na něj pořádně zaostřil, uvědomil jsem si, že není tak úplně neznámý. V myšlenkách jeho matky jsem tenkrát zjistil, kde Bella bydlí. Jeho mysl byla v tu chvíli příliš zmatená a ještě omámená spánkem, než abych z ní vyčetl důvod, proč Bella není, kde má být.

,,Ehm, omlouvám se,” zavolal jsem na něj a doufal, že rozhovorem nevzbudíme druhou osobu v domě. Slyšel jsem pravidelný tlukot jejího srdce a vnímal rozmazaný a nijak konkrétní tok jejích myšlenek. Bella to nebyla.

,,Myslel jsem, že tohle je okno pokoje Belly,” pokračoval jsem. Kluk v okně na mě vyvalil oči a otevřel pusu.

,,Tys chtěl trefit Bellu?” zeptal se a nepřátelsky si mě změřil pohledem. K mému neskonalému štěstí si ale pomyslel, že je moc dobře, že Bella dneska spí s Charliem v novém domě. Ten měl zařízené zatím jen dva pokoje a protože on měl neštovice a Charlie ani Kate nechtěli, aby se od něj Bella nakazila, zařídili to takhle.

,,Nechtěl jsem ji trefit, to byla nehoda. Promiň. Chtěl jsem ji vidět a mluvit s ní,” vysvětlil jsem a překvapeně zvedl obočí, když se kluk usmál a ukázal na mě prstem.
,,Ty seš Edward, že jo?” Když jsem přikývl, spokojeně pokýval hlavou.
,,Bella říkala, že někdy brzo za ní přijedeš. Bude mít radost. Občas ze spaní volala tvoje jméno. Teda spíš tak divně šeptala. Měla u toho takovej legrační výraz. Máma říkala, že se jí nemám smát, že se jí zdá něco hezkého. Jo, určitě bude ráda, že jsi přijel.”

Kdybych musel dýchat, vyrazil by mi dech.  Nezmohl jsem se na žádnou reakci, jen na poněkud tupé zírání.

,,Je mi zima a chce se mi spát. Myslím, že bude lepší, když přijdeš ráno, mamka ti určitě dá novou adresu. Já si jí nepamatuju. Dobrou,” rozloučil se se mnou a zavřel okno.

Ještě pár minut jsem bez hnutí stál na místě a snažil se pochopit, jak je možné, že mě tak vykolejil malý kluk. Od Belly jsem věděl, že se jmenuje Tom a je mu osm. Žádnému dospělému se nikdy nepodařilo tak dokonale mě rozhodit jako jemu. Emmett by ho miloval, kdybych tohle přiznal.

Adresu si sice nepamatoval, ale já věděl, kde dům z jeho vzpomínky je. Po pár minutách, které jsem potřeboval ke vzpamatování se, jsem vyrazil směrem k němu. Měl jsem štěstí, že dům byl daleko od stanovené hranice, kterou jsem překročit nesměl. Kdyby byl za hranicí, nejspíš bych porušil smlouvu. Vydržel jsem pět měsíců, ale dalších několik málo hodin, když jsem už tak blízko, to bylo naprosto nemyslitelné.

Zastavil jsem až před domem. Stál na konci slepé ulice. Sousedství bylo obydleno trochu hustěji než u starého domu, ale ve všech sedmi sousedních domech byla tma, ticho a klid.

Už pomalu a lidským tempem jsem šel blíž k domu a na okamžik se nechal ochromit Bellinou vůní. Obklopila mě a způsobila zažehnutí jiskry, která téměř v tu samou chvíli zapálila prudký oheň v mém hrdle. Znechuceně jsem polkl vlastní jed a na několik vteřin zavřel oči. Přesně tohohle momentu jsem se bál. Připravoval jsem se na něj pečlivě a svědomitě a vyplatilo se to.

Šťastně jsem se usmál a dál vdechoval tu nejkrásnější vůni. Byla omamnější a působivější než nejdražší parfém. Miloval jsem ji i přes bolest, kterou mi způsobovala.

Opatrně jsem zkusil vzít za kliku dveří, ale Charlie Swan v sobě policajta nezapřel. V městečku, kde každý zná každého a kriminalita je v podstatě nulová, v městečku, kde každý ví, kde bydlí místní šerif, bylo až legrační zamykat hlavní vchod. Neuměl jsem si představit nikoho krom sebe, kdo by se pokusil vloupat v noci do domu jediného policisty široko daleko.

S mírným pobavením jsem obešel dům kolem dokola a sám sebe přesvědčoval, že nejsem šmírák. Nic to nezměnilo na tom, že jsem si tak trochu připadal. Jedno okno bylo otevřené. Skoro jsem cítil jemné zachvění svého nehybného srdce.

Pár kroků jsem poodstoupil a rozeběhl se. Odrazil jsem se ke skoku a hladce dopadl na parapet. V tu samou chvíli se mé rty samovolně roztáhly do šťastného úsměvu. Byl jsem na správném místě.

Bella ležela na boku, jednu ruku zasunutou pod zmačkaný polštář, druhou přímo pod tváří. Nohy měla pokrčené a mírně přitažené k tělu. Schoulená do klubíčka na mě působila jako ztělesnění nevinnosti. Lehká letní deka jí zakrývala jen pas a boky. Odkrývala nahé nohy vykukující z kraťasů, odhalovala ramena i celé paže. Tenká ramínka tílka nemohla skrýt téměř nic a ač výstřih nebyl nijak hluboký, kousek ňadra jsem viděl.

Hlasitě jsem polkl a měl pocit, že ten zvuk ji musel vzbudit. Byl jsem připraven na její vůni a zvládl jsem ji, ale její tělo bylo něčím, na co jsem si zakazoval myslet. Ani mě nenapadlo, že bych ji mohl zastihnout tak málo oblečenou. Vzpomínka na Bellu zahalenou jen ručníkem a později úplně nahou mi způsobila menší závrať. Musel jsem zaměstnat svou jindy tak úžasně rozsáhlou mysl, která se právě soustředila na jedinou myšlenku a touhu, něčím neškodným.

Otočil jsem se k Belle zády, i když mě to stálo velké úsilí a obrovské sebepřemlouvání, a porozhlédl se po jejím pokoji. Stěna za postelí byla jako jediná natřená na světle modrou. Přímo naproti posteli stálo veliké zrcadlo a odráželo nejen tu stěnu, ale i postel s Bellou. Skoro jsem se rozesmál. Ten smích by jistě prozradil náznak hysterii, která se mě zmocňovala. Co byla touha po krvi v porovnání s touhle touhou.

Okouzleně jsem přistoupil k zrcadlu a zadíval se na křivku Belliných zad. Rytmicky se zvedala a klesala s jejím dechem. Prsty jsem pohladil chladné sklo a obkreslil celou její postavu. Naklonil jsem hlavu a představil si, že se dotýkám Belliny hebké pokožky. Téměř jsem se té představě poddal, když jsem si všiml světlého předmětu ležícího na zemi u Belliny hlavy.

Neslyšně jsem přešel k posteli a zvedl papír. Ani jsem se na něj nemusel dívat. I po hmatu jsem poznal kvalitní ručně dělaný papír, na který jsem psal všechny dopisy pro ni. Tohle byl ten poslední. Radost v mém nitru přímo zabublala. A bublala dál, když jsem zpozoroval, že růžek jiného mého dopisu vykukuje zpod polštáře.

I když jsem to původně plánoval, nyní to přišlo zcela přirozeně. Posadil jsem se k ní a něžně ji pohladil po tváři. Ze snu se usmála. Jako kdyby mě přitahovala magnetem, sklonil jsem se a přitiskl své rty na její čelo. Náhle jsem ucítil jako pírko lehký dotyk na zádech a následně ve vlasech.

Bella se otočila na záda a přitáhla si mé rty na ty své. V tu chvíli v mém nitru cosi explodovalo a celé tělo zaplavilo na milion pocitů. Velmi příjemných pocitů. Její rty byly ještě sladší a hebčí než v mých vzpomínkách.

,,Edwarde,” zašeptala, když jsem se o několik málo milimetrů odtáhl, aby se mohla nadechnout.
,,Mohl bych být klidně nějaký zloděj nebo šmírák, co se ti vloupal do pokoje,” usmál jsem se na ni a má slova měla i přes jejich význam k pokárání daleko.
,,Nemohl. Nikdo jiný svým dotykem nestudí a zároveň nehřeje,” odpověděla roztřeseně a než jsem si plně uvědomil, co dělá, znovu vyhledala mé rty a celá se na mě přitiskla.

,,Chyběl jsi mi. Vůbec si neumíš představit, jak moc jsi mi chyběl,” šeptala mi zvláštně zabarveným hlasem, když polibek skončil.
,,Slib mi, že do rána nezmizíš,” požádala a naléhavost, s jakou to řekla, nešla přeslechnout.
,,Budu s tebou už na pořád, když to budeš chtít.”
,,Na pořád, přesně tak to chci,” usmála se a položila mi hlavu na rameno. Pevně mě objímala svojí paží a nenechávala mezi námi ani centimetr místa.

Broukal jsem první píseň, kterou jsem pro ni složil, a ona s úsměvem na rtech usnula. I ve spánku mě držela tak pevně, že bych ji sebemenším pohybem musel vzbudit. Naštěstí jsem se hýbat nemusel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  Lia (18.11.2011 00:31)

37)  Silvaren (19.01.2011 13:24)

Tom vykolejil Edwarda Ta scéna s Edwardem u zrcadla byla tak Naprostá nádhera, jsem úplně celá rozněžnělá.

36)  Evelyn (14.12.2010 17:39)

scherry, děkuju
T., díky moc
Carlie, scéna s kamínkem - vlastní vzpomínka Jen jím házel bráchy kamarád a spletl si okna. Do teď nechápu, jakou náhodou se mu podařilo trefit mě přesně mezi oči Děkuju
Gassie, jsem moc ráda, že se líbila
milico, děkuju
sfingo, jo, občas ráda spojleruju Děkuju
Nossko, děkuju moc a moc
Tru, Děkuji
hellokitty, děkuju
natalio, já taky
Hanetko, děkuju
julie, já děkuji za tak krásná slova
Janebo, Děkuju moc a moc
gabino, děkuju
Katie, ani nevím, co na tak krásný komnetář říct. Děkuju a to oprvdu upřímně a od srdce
Yasmini, dokonalé vážně ne, ale snažím se
Leni, děkuju
michangelo, děkuju
AMO, hýčkat mám ještě chvíli v plánu Děkuju
Leni, probuzení bude přímo snové
terezko, ty jsi takové sluníčko Děkuju
Ewiku, to mě moooc těší
kytko, jsem po tvém komentáři úplně červená a blažená Tohle je pro nás autory jako pohlazení po dušičce
kristo, nechej se překvapit Děkuju
Texie, děkuji moc a moc
Sarko, děkuju
churinko, děkuji mnohokrát
witmy, děkuju
Dennniii, přiznám se, že jsem byla při psaní tak nějak mimo a v romantické náladě. Jsem ráda, že se mi alespoň trochu podařilo to přenést i na vás
mary, děkuju
eMusko, děkuju moc
Ash, slibuju, že Tomovi se nic zlého nestane
Bye, děkuju hrozně moc
Twigirl, moc ráda tě tu zase vidím Děkuji za všechny komentáře a vynasnažím se udržet si tempo Děkuju
Linfe, děkuju

35)  Linfe (14.12.2010 14:57)

Někdo musí přinést hadr na podlahu a dát mě zase do kupy.

33)  Bye (13.12.2010 22:14)

Hani, celý to Edwardovo těšení - já tu poposedávala nedočkavostí. Když ji nenašel u Toma, málem mě trefilo, že ji prostě neuvidí!
Ale pak to přišlo... Připravil se perfektně na její krev a zaskočilo ho úplně něco jinýho... Ta scéna se zrcadlem
A pak... už byli spolu.
Ale co dál???

A ta hudba...

31)  eMuska (13.12.2010 19:19)

Tak to teda... Tom bol z tejto kapitolky najsamlepší, ak nerátam stretnutie po piatich mesiacoch... Úplne úžasný! Krása, teším sa, čo im vymyslíš, akého happy endu (!) sa dočkám!
Plný počet bodov!

29)  Dennniii (13.12.2010 12:34)

awwww já jsem úplně totálně dojatá já nemám slov, úplně jsi mi ukradla slova, kterými by se tohle dalo popsat, to bylo tak neskutečně nádherný, úžasný skvělý, ale absolutně žádný superlativ nedokáže popsat tu pasáž setkání, to jsem jen měla v očích slzy dojetí a v mysli absolutní prázdno a zněla tam jen ta hudba. Bylo to tak úchvatný, že to ani nedokážu napsat, smekám před tebou a tvým talentem

27)  churinka (13.12.2010 08:09)

Ááááách. tééda. Nádhera. A ta hudba k tomu....Jsi kouzelnice. A to odtikávání času, neuvěřitelné. Úplně jsem se do toho příběhu položila. Smekám.

26)  SarkaS (13.12.2010 03:08)

Áááách To byl konec... Nádherný, bezvadný, perfektní, už aby to byl další díl...

25)  Texie (12.12.2010 23:56)

Překrásná kapitola, na tu si opravdu stálo za to počkat. A ta hudba... Nádherně k ní pasovala. Teď jsem snad tak mimo, že bych přežila i shlédnutí Titanicu.

24)  krista81 (12.12.2010 23:54)

Krása
Nejřív ty jeho myšlenky na ni a to jak se nemohl dočkat až ji uvidí
Tom byl perfektní
A pak to jejich setkání a to jak mu usnula v náručí prostě nádhera

Těším se na další a trošku i bojím jestli se něco zlého nestane.

22)  Ewik (12.12.2010 23:09)

Tom byl skvělej.
A to setkání bylo strašně krásné
Píšeš nádherně. Miluju Klavíristu.

21)  plyshovymedvidek (12.12.2010 22:57)

poklade můj, opravdu kouzelná kapitolka
krásná hubda
čím déle tě znám, čím déle čtu tvé povídky tím víc a víc chci další a další.
jsi úžasná

1 2   »