Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Ve Forks, u Belly

Má představa hudby, kterou Edward skládá, je na mém shrnutí. Plus jedna skladba u téhle kapitoly :-)

Nepřemýšlel jsem. Odmítl jsem se starat o to, co je a co není moudré. Neplánoval jsem, co přesně udělám, až budu na místě. Jen jsem se soustředil na cestu, věnoval se řízení a své myšlenky nechal zaobírat se hudbou. Hudbou pro ni. Pouze silou vůle jsem se nutil nekontrolovat každých pár vteřin čas a nesnažit se prošlápnout pravou nohou pedál plynu. Někde v koutku mysli jsem jasně a zřetelně cítil obrovský rudý vykřičník, který na mě křičel, ať se okamžitě obrátím a jedu zpět do srubu. Dokázal jsem odolat té touze, i když mě její vůně obklopovala a doháněla až na samotný práh šílenství. Tak proč jsem teď odmítl poslouchat jakoukoliv rozumnou řeč vlastního těla a svého já?

Nevnímal jsem nádhernou scenérii kolem sebe, ani jsem si nevšímal architektonických skvostů měst, kterými jsem projížděl. Jediné, v čem jsem souhlasil s tím zbytečkem logiky, který ve mně zůstal, byla nutnost lovu. Připadal jsem si sice až přepitý, ale nesměl jsem dopustit, abych se v její blízkosti přestal ovládat. Nesměl jsem si dovolit chybu.

Na hranicích Kanady a Spojených států jsem odbočil ze svého směru a udělal si krátkou pauzu. I když jsem býval žíznivý a nemohl se dočkat, až mi ta horká tekutina konečně svlaží rty, nikdy jsem nebyl surový. Automaticky jsem se snažil svým obětem poskytnout alespoň co nejrychlejší a nejsnesitelnější smrt. Dnes jsem se musel pekelně soustředit a kontrolovat, abych jelenu ani daňkovi nezpůsobil víc utrpení, než bylo nezbytně nutné.

Můj vnitřní neklid se s úměrně s ujetými kilometry stupňoval a rostl. V nitru jsem se celý chvěl a i přes svou nenáviděnou upíří podstatu měl tendenci se vrtět, poposedat či bubnovat prsty do volantu. Věděl jsem, že dělám něco, co bych v žádném případě dělat neměl, a to vědomí mi nedávalo ani chvilku pokoje.

Cedule Vítejte ve Forks, která se přede mnou náhle jakoby z mlhy vynořila, mi téměř vyrazila dech. Zpomalil jsem a na pár kratičkých vteřin měl dojem, že mi v hrudi splašeně bije srdce. Síla sugesce mě ohromila, ale ne natolik, abych se jí zabýval déle než po ten nedlouhý čas.

Najednou mi nedělalo nejmenší problém dodržovat rychlostní limity a řídit se všemi dopravními předpisy. Až v centru města jsem si s úžasem uvědomil, že vlastně nevím, kde bydlí. Neznal jsem její přesnou adresu. Maloměsto mě však nenechalo dlouho tápat. Stačilo jen zastavit u jediného většího obchodu a poslouchat myšlenky kolemjdoucích lidí. Po půl hodině trpělivého čekání se mi dostalo odměny v podobě docela pohledné blondýnky vedoucí za ruku tak osmiletého kluka. Ve velkém městě by byla pravděpodobnost, že potkám zrovna přítelkyni šerifa místní policie jen o něco málo větší než nulová, ale tady, ve Forks, se naše setkání, o němž ona ani nevěděla, snad ani nedalo považovat za náhodu. Blondýna zrovna myslela na domluvený víkendový oběd s Charliem a jeho dcerou Bellou. Dělalo jí starosti, jestli by Bella její nabídku pomoci s přípravou jídla nepovažovala za nemístné vměšování a podceňování jejích schopností. Kromě skromné kuchyně si vybavila i celý dům a já jen o zlomek sekundy později startoval auto a s úsměvem vyjel k jejímu domu. Věděl jsem, kde je. Iracionálně mě potěšilo, že stojí v nepříliš obydlené čtvrti. Okamžitě jsem se za tu zbloudilou myšlenku zastyděl.

Zaparkoval jsem na lesní cestě vzdálené jen tři kilometry od jejího domu a dál šel po svých. V kapse bundy jsem cítil CD, jehož přítomnost mě popoháněla kupředu. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím její reakci na mé skladby. Odmítl jsem se zabývat tím, že třeba vůbec hudbu neposlouchá, a i když bude mít mé CD přímo před sebou, nikdy ji ani nenapadne ho pustit.

Na kraji lesa jsem zastavil a skryt zástupem stromů pozoroval dům i dění v něm. Když jsem se hodně soustředil, slyšel jsem tlouct dvě srdce, ale jen jednu mysl. Usmál jsem se. Opravdu jsem její myšlenky nemohl číst. V té uličce za restaurací se nejednalo o žádné pomatení smyslů. Ona byla výjimečná. A to nejen vůní krve.

Charlie, její otec, sledoval zápas basetballu, druhé ligy, který ho ani moc nezajímal. Upíjel pivo a plánoval návštěvu té blondýnky, kterou jsem viděl a jejíž myšlenky mě sem přivedly. K mé neskonalé úlevě nemyslel na žádné intimní detaily jejich vztahu. Prostě a jednoduše se těšil, až ji obejme a povypráví si o prožitém dni. Překvapila mě čistota a jakási lehkost jeho citu. Měl ji rád a doufal, že i ona jeho. Nebyla v něm žádná vypočítavost, chladná kalkulace, ani touha podmanit si ji. Na to vše jsem byl zvyklý z lidských myšlenek, které jsem většinou slýchal v Plamenech. Přál jsem si, aby Bella byla v tomhle stejná jako její otec. Aby se z ní nevyklubala namyšlená husa, která dokáže mít ráda jen sama sebe.

Mé tělo zaplavil pocit podobný šoku. Nic jsem o ní nevěděl. Vůbec nic. Neměl jsem ani tušení, jaká je uvnitř. Co má ráda, po čem touží, jaké jsou její sny, jak si představuje svůj život. Zdálo se mi, že mi na okamžik zledověly ruce. Hloupost, ale ten dojem tu byl. A já byl neskonale bláhový, když jsem jel až sem, aniž bych si ten fakt, že ona může být úplně jiná než v mých představách, uvědomil. Už jsem se téměř otočil a jako zpráskaný pes se vydal zpět, když mě na místě přikoval pohyb v domě.

 

 

 

Náhle, skoro jako by to bylo znamení, se její hlava objevila v okně pokoje v patře. Prohrábla si vlasy a opřela se lokty o parapet. Dívala se na nebe, které pomalu černalo a dovolovalo tak hvězdám zazářit. Byla nádherná. Snad ještě hezčí než v mé vzpomínce. Na sobě měla obyčejný temně modrý svetr a vlasy jí volně splývaly kolem tváře. Nebyla nalíčená. Přesto se mi zdála být dokonalá. Ne, sice jsem ji neznal, ale něco ve mně mi říkalo, že ona v sobě nemá ani špetku zlého. Byla mým přesným protikladem.

Táhlo mě to k ní. Každičká buňka mého těla se tetelila blahem a zároveň němě naříkala po větší blízkosti. Musel jsem se téměř násilím držet, abych k ní přirozenou rychlostí nevyběhl. Bylo to, jako kdyby v sobě měla magnet. Věděl jsem, že i kdybych sebevíc chtěl, a já nechtěl ani trochu, nemohl bych se otočit a odejít. Už ne. To pouto, které mě k ní bez jejího vědomí svazovalo, bylo příliš pevné. Svět v sobě skrýval mnohem víc nadpřirozena než jen existenci mýtických bytostí. Náhle jsem nepochyboval o kouzlu jakési magie. Protože to, co ve mně ona vyvolávala, to snad ani nemohlo vzejít samo od sebe. Celé to pouto, můj neklid, když ona byla daleko, mé jednání postrádající logiku, mé kamenné srdce, které se jemně rozechvívalo radostí, že jsem jí tak blízko, to všechno bylo bezesporu magické.

Charlie na Bellu zavolal, že jede na návštěvu ke Kate a vrátí se do deseti večer. Neubránil jsem se úsměvu, když si Bella zamumlala, že by se jí měl ještě ozvat, až dojede a pokud poruší večerku, dostane na týden zaracha. Nahlas svému otci odpověděla, že mu přeje hezký večer a domů nemusí pospíchat.

Poté, co odjel, dům až na pravidelný tlukot jednoho osamělého srdce utichl. Zavřel jsem oči a zády se opřel o kmen stoletého dubu. Buch, buch, buch, buch… Tak prostý zvuk, něco, co je ke slyšení doslova na každém kroku, a přesto něco zcela jedinečného a pro mě dechberoucího. Podvědomě jsem svou dlaň přitiskl na svou hruď, která ten přirozený rytmus postrádala. Zbloudila vzpomínka mě zastihla nepřipraveného se jí bránit.

Seděl jsem na lehátku v ordinaci lékaře a nervozita mi svírala žaludek. Na sobě jsem měl jen ke kolenům dlouhé modré spodky a nátělník tělové barvy. Cítil jsem se jako nahý. Prošedivělý muž v bílém plášti mě vyzval, abych vyplázl jazyk a lehce zaklonil hlavu. Bál jsem se a pohledem vyhledal maminku, která stála opodál a povzbudivě se na mě usmála. Poslechl jsem a na jazyku okamžitě ucítil pochuť dřevěné lžičky, která mě nutila držet zuby od sebe. Když konečně zmizela a já mohl polknout, lékař mi prohmatal krk ze stran. Mírně se u toho mračil.

Pak zpod pláště vytáhl hadičku s plochou kruhovou násadou. Dva volné konce hadičky si strčil do uší a mrkl na mě.

„Teď se, hochu, nelekni, zastudí to. Poslechneme si, jak ti bije srdíčko,” promluvil tónem, který mě okamžitě uklidnil.

Přiložil mi chladivou násadu toho stroje na hruď a vyzýval, abych dýchal zhluboka, pomalu, rychle a nedýchal. Vydržet pár vteřin bez nádechu se mi zdálo být strašně těžké.

„Hotovo, můžeš k mamince, Edwarde. Paní Masenová, váš syn má chřipku. Je vlastně obyčejné nachlazení, ale u takhle malého dítěte by, pokud by bylo neléčené, mohlo skončit zápalem plic. Předepíšu vám sirup, který mu budete třikrát denně dávat. Týden by měl zůstat v posteli, pít teplý čaj a odpočívat.”

Maminka všechno odkývala a s úlevou mě pohladila po tváři. Den předtím říkala tatínkovi, že se bojí, abych neměl souchotiny. Umřela na ně maminky chůva a ona se od té doby děsila každého zakašlání.

„Proč měl pan doktor ty hadičky v uších?” ptal jsem se hlasitým šeptem, zatímco mě maminka oblékala.

„Pan doktor ti poslouchal srdíčko. Když je člověk nemocný, tluče mu srdce trochu jinak. Aby to lékař poznal, musí mít ten speciální nástroj. Kdyby ti jen přiložil ucho k hrudníku, nezaznamená tu malou změnu. Proto potřebuje přístroj, který zvuk srdce zesílí,” vysvětlovala mi maminka a já pak večer ležel zachumlaný v péřové peřině s hlavou na její hrudi a napínal uši, abych slyšel každičký úder jejího srdce. Pevně jsem doufal, že nic nepřeslechnu a případnou maminčinu nemoc odhalím. V duchu jsem se přitom modlil ke všem andělům, abych dokázal slyšet jakoukoliv drobnou změnu a nepotřeboval k tomu ten stroj s hadičkami.

To přání se mi vyplnilo, ale úplně jinak, než jsem si v těch nejdivočejších dětských snech představoval.

Zamrkal jsem a musel zatřást hlavou, abych se vrátil do reality. Ta vzpomínka mě zasáhla…

Znovu jsem se silou vůle a nyní téměř násilím přiměl zaposlouchat se do zvuků v domě. Mou pozornost okamžitě upoutal šum tekoucí vody. Bella se sprchovala. Jako největší chlípník jsem si představil, jak stojí pod proudem vody úplně nahá. Ten obrázek se mi vkradl do mysli, aniž bych o něj stál. Bolestně jsem polkl. Tentokrát mě netrápila žízeň, ale úplně jiná touha. Zatnul jsem pěsti a vypudil tu představu z hlavy. Styděl jsem se, že na něco takového vůbec myslím.

Se zuby pevně semknutými k sobě a celý napjatý jsem využil příležitosti, kdy byl její pokoj prázdný, a bez dalšího rozmýšlení se rozeběhl k domu a vyhoupl se oknem dovnitř. Nedýchal jsem, tolik rozumu ve mně kupodivu zůstalo.

Na stole měla otevřený notebook. Uprostřed obrazovky zářila bílá tabulka oznamující, že připojení na internet není v současné době možné. Skoro jsem se radostně zasmál. Proto mi neodpověděla…

Vložil jsem CD do počítače a z náhlého popudu nastavil časovač spuštění hudby. Čtvrt hodiny a systém sám hudbu zapne.

Stejně nečekaný nápad přišel, když můj pohled sklouzl na její postel. U čela měla narovnaných několik polštářků. Jeden z nich jsem sebral a strčil si ho pod triko. Nepochyboval jsem, že je prosycen její vůní. Až budu pryč a nebude hrozit, že ji po nádechu zabiju, budu si na tu vůni zvykat. Naučím se ji ignorovat a potlačit v sobě tu krvelačnou bestii.

S pocitem uspokojení z vydařené mise jsem vyskočil z okna ven a v úkrytu lesa čekal, až Bella vejde do pokoje a hudba začne hrát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Lia

31)  Lia (15.11.2011 16:26)

ambra

30)  ambra (22.01.2011 00:18)

Zase se pokouším vyrovnat srdeční akci . Rozhodl se!!! Vyrazil!!! Nikdy mě neomrzí vnitřní monolog Tvého Edwarda. Jak dokážeš vymyslet tolik rovin a nových úhlů a bolavých míst u něčeho, co už bylo tolikrát popsáno??? Vím, už jsem to psala dříve, ale nepřestává mě to fascinovat.
Ta scéna pod stromem, ruka na srdci, vzpomínka na maminku
A Bella má návnadu...

Silvaren

29)  Silvaren (08.01.2011 15:48)

No, páni, to je naprosto dokonalé! Nejen jak dokážeš popsat Edwarda, ale celá ta atmosféra. A hlavně ta část, kdy vzpomínal na svou maminku, mě úplně dostala. To bylo tak krásné.

Carlie

28)  Carlie (20.11.2010 10:27)

Dokonalééé!!! Procítěné!!! Fandím Edwardovi v jeho roztomilé snaze na sebe upoutat Bellinu pozornost, bylo to tak napínavé, ale jsem nenapravitelná, musela jsem se smát, když si dal polštář pod tričko (těhotný Edward? :D), niiic, utíkám na další kapitolky, napětím nedýchám

Gassie

27)  Gassie (15.11.2010 19:15)


Tahle kapitolka byla dokonalá.
Od cesty do Forks přes vzpomínku až po okamžik, kdy byl u Belly v pokoji.
Připadám si jako Edward, čekám, až hudba začne hrát. Těším se a jsem zvědavá, co na to Bella.

anetanii

26)  anetanii (15.11.2010 19:03)

Přečetla jsem celou povídku a jediné co mužu říct je: WOW! Pááání! Já osobně mám radši zlobivého Edwarda a ten tvůj, ač za to nemůže - je perfektní! To jak se nemůže ovládat a přesto je v něm tolik citu... Z jeho zoufalství mi nejednou vyhrkly slzy do očí. Jen tak dál, moc krásné dílko a já se nemůžu dočkat až se dozvím, co Bella řekne na hudbu!

25)  T. (15.11.2010 17:22)

Ani nevím co napsat. Četla jsem to jedním dechem. A tak hudba k tomu... vážně nemám slov

Bye

24)  Bye (15.11.2010 10:50)

Hani, Edwardovo nitro je pro Tebe zkrátka otevřenou knihou. Nezáleží, v jaké Tvé povídce se zrovna nachází, ani jak moc stejný nebo jiný v ní je. Pokaždé v něm objevíš něco nového, něco o čem všichni víme, že tam je, ale popsat to dokáže jen pár lidí. Ty k nim patříš!
Tentokrát mě dostaly všechny jeho úvahy o srdci, ať už o jeho vlastním, nebo o tom maminčiným.
A rozradostnil mě popis Charlieho citů. Já si ho takhle čistýho taky představuju. (I když mi samozřejmě imponuje chlípný Edward, představující si Bellu ve sprše. Ale on se u toho tak krásně kaje! )
A ta hudba... došla mi slova!!! Stejně jako u nápadu s načasováním... a polštářem.

23)  kytka (14.11.2010 23:49)

Strašně se těším na pokračování, Na Bellinu reakci, skvěle napsané, usmívám se tady jako měsíc. Výborný.

Evelyn

22)  Evelyn (14.11.2010 18:00)

eMusko, přiznám se, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, co je vanuš Děkuju
Lenko, děkuju Nikdy bych nevěřila, že se mi Edwardův pohled bude psát tak hezky
julie, děkuji moc Další snad bude brzy
twigirl, děkuju ( ) a slibuju, že dopíšu
Ree, já bych se ho taky bála
Sfin, děkuju za takovou krásnou chválu. Pýřím se tu a červenám
Katie, předčasně neroď. Hezky nožky nahoru a klid Děkuju a jsem moc ráda, že se líbí
Ivanko, dostat se mužům do hlavy snad ani nejde Ale Edwarda stvořila žena, takže ten stojí trochu mimo běžné chlapy Děkuju
dennniii, děkuju
kristo, děkuju a další snad brzy
schery, děkuju
Linfe, díky a jsem moc ráda, že jsem pomohla rozšířut hudební obzory Já tenhle styl taky miluju
mary, děkuju
Ewiku, přiznám se,, že u téhle povídky se mi píše lépe než Bellin
Yasmini, citlivé probuzení do reality... ehm Budu se snažit na to myslet
Sarko, děkuju
gabino, infarkt neplánuju
Hani, děkuju moc
Michelangelo, děkuju
Janebo, děkuju
Ash, vzpomíka původně ani nebyla v plánu, ale pak se mi nějak sama objevila na obrazovce Děkuju

21)  Ashley (14.11.2010 11:48)

S klidem ti řeknu, že nejkrásnější část z celé kapitoly je Edwardova vzpomínka. Ta láska, která vyzařuje z jeo vztahu k mamince je strhujicí. Přesto, mě samozřejmě celá kapitolka mooooc potěšila. Doufám, že pokračování bude tychle;)

Janeba

20)  Janeba (14.11.2010 09:00)

Nádhera! Nádhera umocněná překrásnou skladbičkou! Štrhující vodopád všeobsažných emocemi prosycených slov! Skvělé! Jsem zvědavá, co na to Bella? A Edwarda je mi taky docela líto! Evelynko - Díky!

Michangela

19)  Michangela (14.11.2010 08:24)

Hanetka

18)  Hanetka (14.11.2010 07:54)

Jééééééééééééééé, Evelínko... to byla krása. Edwardova bezmoc bránit se lásce a osudovost toho všeho je tady tak krásně popsaná. Je vidět, že upír se správnou motivací dosáhne úplně všeho!

17)  gabina (14.11.2010 01:35)

Dúfam, že z tej Edwardivej návštevy nedostane Bella infarkt ... to by bola škoda Krásna kapitola

SarkaS

16)  SarkaS (13.11.2010 23:11)

Nádherné, ten jeho skoro snový a zaslepený pohled. Vůbec si neuvědomuje realitu. Alespoň ne tu lidskou a běžnou. Opravdu mě zajímá jak zareaguje Bella až zjistí, že u ní byl...

Yasmini

15)  Yasmini (13.11.2010 22:35)

Ev, hudby byla nádherná a každá nota podmalovala to správné, dokonalé slovo. Jak se mučí její přítomností a vlastně neví proč. Chce jí mít blízko. Blíž než všechny ostatní. Láska se vkradla nenápadně, tiše neslyšně. Doufám v citlivé probuzení do reality. Jeho popřípadě i naše...

Y.

Ewik

14)  Ewik (13.11.2010 22:29)

Nádherné Těším se na Bellinu reakci. Klaním se a tleskám.
PS: Edwardův pohled se mi mooc líbí.

13)  mary (13.11.2010 22:27)

pěkně popsané pocity Edvarda

Linfe

12)  Linfe (13.11.2010 22:25)

Tohle byla ta nejkrásnější kapitola jakou jsem od tebe četla. Ta hudba!!! Ta hudba!!! Naprosto mě dostala. Klaním se ti protože dokonalý hudební doprovod tomu dodal naprosto věrohodnou atmosféru. Jestli nad něčím poprvé v životě slintám tak teď.

P.S. už mám všechno, co kdy ten pán složil a jsem ti vděčná, že jsem ho díky tobě poznala.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek