07.02.2011 [19:55], Amisha, Povídky jednorázové, komentováno 25×, zobrazeno 920×

Láska, mocná to čarodějka. Zasahuje srdce a nevybírá si.

Seděla nehnutě a zdálo se, že zírá na své pěstěné nehty. Ale nebylo to tak. Držela v nich křišťálové těžítko. Vzpomínala…

Pravé poledne. Prosklenou stěnou svítilo slunce přímo na její tělo, oblečené jen v tílku a krátkých kraťasech. Cítila se naprosto šťastná. Ležela na břiše a pozorovala toho, kdo ukradl její srdce.

Muž hrající na klavírní křídlo, se něžně usmíval, a potichu, jenom pro ně dva, zpíval svou novou píseň.

„Pro koho je?“ zeptala se uchvácená něžností vycházející z nástroje.

„Pro maminku.“

Jeho úsměv by zrychlil její srdce, kdyby ještě tlouklo, ale na tom nezáleželo, protože ona byla doslova blažená jeho přítomností.

Seděla na zemi před krbem, nohy skrčené pod bradou. Od vlasů se jí odráželo mihotavé světlo plamenů a jejich teplo jí prohřívalo tělo. On seděl nad ní, na pohovce, a předčítal jí Hobita. Dokázala by ho poslouchat hodiny a nic by jí nechybělo. Nakonec vylezla k němu a zády se opřela o jeho bok, aby mohla hlavu položit na oblouk jeho ramene. Četl dokud mu nedošly stránky.

Zelená zahrada a stovky stébel nejsytější barvy. Od každého se odrážela záře vycházející z úchvatné pleti dvou bytostí. Ona a on. Oba byli zapatlaní olejovými barvami.

„To se nikdy nenaučíš. Vzdej to!“ smála se mu.

Hrdě vystrčil bradu s modrou šmouhou.

„Nepřipadá v úvahu, mladá dámo!“

Máchal jí štětcem před obličejem, až její vlasy zdobilo několik nových stříkanců.

„Ty jsi neuvěřitelný lump!“

Smála se a její zvonivý smích se odrážel od stěny blízkého lesa. Nakonec to stejně přerostlo v bitvu a malování se už nekonalo.

Dívala se, jak se jeho štíhlé tělo napjalo, aby zasadilo poslední ránu. Zvíře sevřené v jeho pažích se zmítalo v marné snaze zachránit si život. Uštědřilo mu poslední zásah tlapou do bělostné košile z nejdražšího hedvábí a na pořád ji tak zničilo. Rty se rozevřely, aby zuby mohly ukončit ten nerovný boj. Usmrtil ho. Ráda se dívala jak jí. Vrčel na ni, ale věděla, že by nezaútočil. Už si zvykl, že ho ráda sleduje. Navíc z jejích myšlenek věděl, že se nezabývá jeho kořistí.

Hala světlého domu ozdobená tisícem rudých růží a kdoví kolika metry saténových stuh. Oděná ve splývavých šatech, obepínajících ji tak těsně, že kdyby potřebovala dýchat, byla by už mrtvá. Svíce, které byly všude, kam se vešly, vrhaly jemné světlo do okolí. Dívala se na jejich odraz v jeho karamelových očích, uchvácená krásou toho výjevu. Stála před oltářem jako čestná družička a on jako družba. Vlastně ani nevnímala, když začala hrát hudba, ani když si zamilovaný páreček řekl ano. Cítila a slyšela jenom jeho.

Láska je čarodějka, ale často velmi snadno pomine. Pokaždé, když jeho rodina odjela, ona hledala útěchu v náručí jiných mužů. Převážně lidských, ale na tom nezáleželo. Neviděla, jak vypadají, ani jak se chovají. Místo nich vídala jeho oči a své jméno slýchala z jeho úst.

Usmála se. Brzy zase přijedou. Domluvili se tak. V lidském čase to byla neuvěřitelně dlouhá doba, ale co znamená pět let pro upíra? Otočila těžítkem a uvnitř skleněné kupole se začal sypat sníh. Pozorně sledovala každičké pápěříčko opisující ve vodě jednoduché spirály.

Brzy, už brzy.

Venku zastavilo auto. Podle zvuku poštovní vůz. Vrhla zmatený pohled na svou sestru, která si ve vedlejším křesle četla. Ta ale zavrtěla hlavou na znamení, že ona nic nečeká.

Kolem nich proběhl muž s olivovou pletí.

„Jdu tam.“ oznámil.

Ona se mezitím znovu ponořila do té vábivé taneční formace sněhobílých chomáčků a natolik se zamyslela, že málem přeslechla když se vrátil.

„Tomu neuvěříte! Je to od Cullenů.“

Zamával sněhobílou obálkou. Tvářil se vážně. Pátravě se podíval na ni.

„Tanyo, Edward se žení.“

Na zem se snesla křišťálová drť smíšená s křehkými chuchvalečky tonoucími ve zbytcích odtékající vody...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

25)  kajka (03.05.2012 22:56)

Amishko, jsem uchvácená! To není povídka, to je obraz. Ne jeden, ale celá galerie monetovsky laděnejch pláten....to slunce, záře, stébla trávy a rudé květy! Mám Tanyu ráda, je hodná, trpělivá a Edwarda nijak zvášť neuhání, i když bych se jí nedivila. Sní sen mnoha (dokonce existujících) žen a dívek. Bohužel má, stejně jako ony (já taky ), smůlu. Způsobila jsi, že poprvé jí to dokonce přeju, tak na pět, deset, možná dvacet let. Vžyť co je to v upířím životě? Jen zlomek věčnosti a Bella se dočká. Překrásná povídka! Děkuju.

24)  AnneCullen (25.08.2011 12:43)

Páni... to bylo krásné Chudinka, přála bych jí konečně šťastný konec...

23)  Bosorka (17.06.2011 18:22)

To bylo překrásné, takhle jsem Tanyu nikdy neviděla....

22)  Kristiana (17.06.2011 17:50)

Nádherné s velmi dojemným a bolestivým koncem.
Ze začátku jsem si myslela, že BELLA vzpomíná na chvilky s Edwardem a hledáí útěchy v náručích jiných mužů mnou dost otřáslo. Říkala jsem si, jak jen jí to může trpět a jak mu to ona může dělat? A přitom všechny ty myšlenky a vzpomínky patřily Tanye. Úžasné. Je mi jí líto...

21)  Texie (13.02.2011 13:17)

Krásné, ale kruté.

20)  Eunta (09.02.2011 15:08)

Narazila jsem na tvou jednorázovku náhodou, ale už vůbec nelituji, že jsem se do ní pustila... naprosto mě odrovnala a nastínila vztah Edwarda a Belly zase z druhé strany, ze strany té, která ho také milovala, ale on její lásky nikdy nemohl oplatit... moc se mi to líbilo... bylo to čtivé, plné emocí a citů... a zanechalo to něco ve mně... jistě o tom budu ještě přemýšlet... hezky napsané a děkuji...

19)  semiska (08.02.2011 18:40)

Zlatíčko, moc se ti to povedlo. Líbilo se mi to a moc.

18)  Amisha (08.02.2011 18:03)

Lidičky děkuju

16)  Baruu (08.02.2011 10:53)

Už jsem si myslela, že vzpomíná Bella Nádhera

15)  ambra (08.02.2011 09:45)

Ami, četla jsem už včera a 24 hodin jsem toho doslova plná. Mám ráda Tanyu, víš? Je přece normální, že chce Edwarda. Kdo by ho nechtěl? A uhání ho mnohem míň, než by mohla. A je taky úplně normální, že jí připadá divné, když dá přednost neohrabané lidské holce před ní.
Ale to je moje chápání. Tvoje povídka mou představu Tanyi posunula úplně někam jinam. Brečím, a cítím to její na kousky rozdrcené srdce, všechny ty roky marných nadějí...
DOKONALOST!!!! JO!!!

14)  Evelyn (08.02.2011 09:38)

Romi, to bylo krásné... Prodchnuté tíživým vědomím (protože my narozdíl od Tanyi víme) a zároveň něhou
Krása

13)  Twilly (08.02.2011 07:00)

Tak Amiško, tohle bylo... ano, romantická bomba přímo mezi oči... moc něžné, krásně bolestivé a... jednoduše dokonalé. Já rozhodně!!! tleskám

11)  MisaBells (07.02.2011 23:31)

Týjo, řekla bych, že je mi jí až líto. Skvělý, Romčo! Dokázala jsi to! Být to delší.. ne, blbost. Takhle to bylo přesně ono. Pálí mě v nose, ale držím to. Opravdu za srdce rvoucí.

10)  kytka (07.02.2011 23:15)

Krásná povídka. Úplně jiná Tanya, než si jí já většinou představuji. Milé, romantické, smutné.

9)  ScRiBbLe (07.02.2011 23:02)

Uf, tak toto bylo vážně... úžasné? Skvělé? Dokonalé? Nevím, jaké slovo použít, abych neurazila tento skvost.

I když mi bylo jasné, jak to celé skončí, stejně mě to dostalo!

Díky!

8)  Nosska (07.02.2011 20:44)

Tys to popsala tak, že se mi chce nad Tanyou uronit slza

6)  sakraprace (07.02.2011 20:28)

Tak to se ti fakt povedlo. Poprvé jsem pocítila záchvěv lítosti k Tanye.
Dokonale napsané. Neskutečně poutavé, až do konce jsem byla napnutá, o koho se jedná.

1 2   »