14.09.2010 [09:15], MisaBells, ze série Když kočka není pes, komentováno 32×, zobrazeno 5295×

Prdopich

„Včera jsi to pěkně podělal, kdyby se nevyřítila z tělocvičny Madison, asi by to komentoval,“ ulevila jsem si u naší tůně a brácha zrudl.

„No jo, nemyslelo mi to. Pokoušel jsem se z toho vyhrabat a ještě víc to podělal. Ono není jen tak říkat ségře brácho.“

„Nejsem tvůj brácha!“

„Já vím, vždyť víš, jak jsem to myslel. Podle mě na to zapomene.“

„Bojím se toho, až se to provalí,“ kuňkla jsem.

„Na to jsi měla myslet dřív, Méďo.“

„Vždyť je to jedno. Na tom nezáleží,“ máchla jsem rukou.

„Lhářko. Jsi do něj zabouchlá až po uši,“ prokoukl mě.

„To těžko. Co bych z toho měla? Jak tě taková blbost napadla?“ vrčela jsem na oko. Dan jen povytáhl nevěřícně obočí.

„Nelži, vždyť to vidím!“ smál se mi brácha.

„Nejsem zamilovaná,“ vrčela jsem si dál.

„Méďo, mně to říct můžeš. Taky ti říkám všechno,“ vybízel mě.

„Trhni si!“ odpálkovala jsem ho.

„Teda, ty jsi drsná,“ kýval uznale. Nevydržela jsem to a praštila ho pěstí do ramene. Začal se smát.

„Nesměj se!“ Dan se musel předklonit. Prohýbal se smíchy víc a víc. Čím víc jsem zuřila a vztekala se, tím víc se smál. Ani bití nepomáhalo. S každou ránou jako bych startovala nový záchvat smíchu.

„Jdi k čertu, Danieli Blacku!“ štěkla jsem a slezla ze své rozhledny.

„Klid, už jsem hodný. Je mi to jedno, když si chceš lhát do kapsy, tak prosím, ale celý dům ví, že jsi zamilovaná,“ pořád se culil.

„Jsi slepičí řiť!“ sykla jsem.

„Co?“

„Jsi prdopich!“ Brácha svraštil čelo a přešel ho smích.

„Odvolej to,“ sykl a já rozhodně zavrtěla hlavou. „Odvolej to, nebo…“

„Co?“ přerušila jsem ho vyzývavě. „Nebo mě uřehtáš k smrti?“

„Spíš ulechtám,“ sykl a nahrbil se. Tak tohle jsem nedomyslela. Lechtání jsem nenáviděla od malička. Vždycky jsem se smíchy málem počůrala a on to věděl. Přesně věděl, kam sáhnout, mizera.

„Ani na mě nesahej,“ vyhrožovala jsem.

„Nebo co?“

„Mamí!“ zařvala jsem a rozeběhla se k domu.

„Čekej! Srabe!“ smál se a já i přesto, že jsem panikařila a bála se, že mě dožene, jsem se smála s ním.

„Vypadni! Nech mě být! Mamí!“ ječela jsem. Slyšela jsem za sebou jeho kroky.

„Zastav, nebo to bude ještě horší,“ vyhrožoval mi. Naopak jsem ještě přidala. Přeskočila jsem pařez, který mi stál v cestě a za mnou se ozvala rána a Danův křik. Otočila jsem se. Válel se na zemi, ale během chvilky byl na nohou. Držel si kotník.

„Jsi celý?“ vyzvídala jsem starostlivě.

„Au,“ skučel. Vykročila jsem k němu.

„Mamí!“ zařvala jsem, když po mě znovu vystartoval. Vyhnula jsem se mu jen tak tak. Dan vztekle zavrčel a já se rozesmála na celý les.

„Tatí!“ křikla jsem úlevně, když se táta objevil na verandě, aby zjistil, proč tak řvu. Skočila jsem mu kolem krku a hbitě se přesmýkla na jeho záda. Byla jsem jako batoh. Omotaná kolem jeho ramen a pasu. Taková malá krosnička.

„Můžeš mi říct, proč mi visíš na zádech?“ vyptával se nechápavě a Daniel prudce zabrzdil těsně před ním.

„Já bych si ji s dovolením vzal,“ špitl, jako malý kluk a špičkou boty začal kreslit kolečka do hlíny.

„Nedávej mě!“ prosila jsem a táta si zkřížil ruce na prsou.

„Co ti provedla?“ vyzvídal.

„Řekla mi, že jsem slepičí řiť,“ stěžoval si.

„Hannah?“ zděsil se táta.

„Práskl, že se mi líbí jeden kluk,“ bránila jsem se.

„Jsi slepičí řiť,“ souhlasil táta a Dan vykulil oči.

„Dík, to je podpora! Jo a ještě jsem prý prdopich, taky to schválíš?“ syčel.

„Pr – co?“

„Prdopich,“ zopakoval Dan a já se začala hihňat.

„Hannah, zlatíčko moje, můžeš mi říct, co je to prdopich?“ ptal se táta.

„Copak já vím?“ smála jsem se.

„Když už chceš nadávat, tak používej slova, která znáš, ano? A Danielovi nenadávej. Nepotřebujeme jeho drby, abychom se utvrdili v tom, že se ti někdo líbí. Jsi jako sklo.“ Tentokrát spadla brada mně.

„A máš to, parchante,“ vysmál se mi Dan.

„Tati!“ dožadovala jsem se obrany.

„Dane, ještě ty začínej! Jak to s ní mluvíš?“ nechápal táta a Dan se jen omluvně usmál.

Promiň, vždyť víš, že to tak nemyslím, omlouval se mi.

Já vím, prdopichu, odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk.

„Beruško, nechtěla bys mi už slézt z těch zad?“ prosil táta. Lípla jsem mu pusu na tvář a pustila se.

„Au!“ sykla jsem.

„Příště nejdřív nohy, ano?“ skučel táta a zvedla mě ze země. Bolel mě zadek a do domu jsem se vbelhala jak stoletá bába.

„Ani se neptej,“ mávl rukou táta, když se máma nadechovala k otázce.

„Mlčím,“ zašeptala, ale nespouštěla ze mě oči.

„Doufám, že jsi ji nenakopl,“ tipovala máma a otočila se na bráchu.

„Ne!“ zastala jsem se ho. „Já sama.“

„Sama ses nakopla?“ smál se Jacob.

„Dá se to tak říct,“ kuňkla jsem. Vedle gauče se rozdrnčel telefon.

„Mám,“ houkl Dan a natáhl se po sluchátku.

„Black,“ ohlásil se a poté mě probodl pohledem. Takovým tím hádej, kdo volá. „Sorry, kámo, ale dneska nejdu. Mám spoustu úkolů a ségru na krku,“ vymlouval jsem. Zatnula jsem svaly a skočila na něj. Pověsila jsem se mu stejně jako venku tátovi na záda. Dan jen hekl a nohy se mu malinko podlomily. „V pohodě, to jen ségra. Skočila mi právě na záda,“ vysvětlil. Ze sluchátka jsem slyšela jeho smích. Opřela jsem si bradu o Danielovo rameno a představila si Chrisovu tvář, když se směje.

„Tak se měj,“ rozloučil se a zavěsil.

„Slez, ty můro,“ vzdychl.

„Cože?“ probudila jsem se ze snění.

„Té holce chybí pohyb a nejspíš by chtěla být gymnastkou, co tak koukám, jak pořád někde visí,“ smál se táta.

„Pohybu má dost, myslím. Ale s tím visením… Máš pravdu,“ přidala se Bella.

Méďo, jdi se obléct a vyraz si do Pětky, vybídl mě brácha.

Proč jako?

Bože, ty jsi… Protože tam bude, proč asi?

Kdo?

Ty jsi guma! Chris!

On bude v Pětce? Ty ses pomátl, ne? Jak se tam asi dostanu a to tam mám jít sama?

Tak vezmi s sebou někoho, ne?

Jo a koho? Ještě řekni tátu s dědou!

Proč ne? Vezmi i Taavettiho a bude!

Ne, odsekla jsem.

„Umíme dělat moc dobré křoví,“ culil se Edward soucitně.

„Umíme co?“ nechápal táta.

„Že jsi křoví,“ zopakoval mu nahlas Jacob a začal se smát.

„Díky tati,“ sykl a masíroval si ušní bubínek.

„Můžeme tě, mladá dámo, pozvat do hospody?“ nabídl se mile Edward.

„Dědo, promiň, ale bylo by to hloupé. Nemůžu tam jít. Kašlu na to. Stejně…“ nedořekla jsem. Nechtělo se mi před celou rodinou řešit, že nemám šanci, protože si myslí, že jsem kluk. Edward chápavě kývl a možná se mu dokonce ulevilo. Nemusel předstírat, že je člověk. Daniel protočil panenky.

„Já se kvůli tobě vzdal hospody, já blbec!“ skučel.

„Tak mu zavolej, že ti hlídání odpadlo,“ navrhla mamka. Daniel chvilku váhal, ale nakonec to zamítl.

„Vážně mám ještě ty úkoly a jsem utahaný z téhle opice,“ řekl a pohodil směrem ke mně.

„Jděte už vy dva spát, prosím,“ skučel táta.

„Je osm!“ děsila jsem se.

„Večerníček už byl. Vykoupat, najíst, pomodlit a spát,“ hulákal a tlačil nás do schodů.

„Musím nakreslit gotickou katedrálu!“ vřeštěla jsem.

„Mám úkol z trigonometrie a španělštiny!“ přidal se brácha.

„Neodmlouvat!“ brblal táta a my se jen museli smát.

„Musím vypsat znaky typické pro gotiku!“ pokračovala jsem.

„Jak se řekne ve španělštině: Domácí násilí?“ vyzvídal Dan.

„Violencia Doméstica,“ odpověděl mi automaticky Edward.

„Nevím. Neodmlouvat. Odchod,“ mlel pořád táta a tlačil nás před sebou, aniž by na Edwarda reagoval. Z přízemí se ozýval stále smích rodiny a tátovy občas unikl taky pobavený zvuk z hrdla. Vmáčkl mě do pokoje a pokračoval s Danielem do pokoje na konci chodby.

„A žádné telefonáty!“ křikl ze schodů. Tím myslel naše tiché rozhovory, které fungovaly na docela velké vzdálenosti. Jednou jsme to zkoušeli a slyšeli jsme se na třicet kilometrů. Tenkrát jel s tátou a Edwardem pro jeho auto k osmnáctinám.

„Neboj!“ křikla jsem a slyšela, jak to Dan ječí ve stejnou chvíli.

Opice! Zasmál se.

Co děláš? Španělštinu?

Ne, tu zítra opíšu od Chrise. Teď jsem na počítači.

Fuj!

Není to tak zlé. Jen s tím musíš umět. Co ta tvoje gotika? Ty to bez knihy nakreslíš?

Ne. Budu muset taky na počítač. Děsím se toho.

Není to těžký, jak říkám. Hele, tohle zmáčkneš, naváděl mě a promítal mi, co právě dělá. Pak tohle a nakonec tohle.

A jinak jsi zdravý? Zděsila jsem se.

Fajn, jdu tam, vydechl a během chvilky mi vpadl do pokoje.

„Ty to nemáš ani zapnuté?“ skučel.

„No pardon!“

„Zapni to,“ vybídl mě a pak mě vmáčkl do židle u počítače.

„Otevři si prohlížeč,“ naváděl. „Zadáš požadavek, třeba gotika a ono ti to najde,“ řekl. Naťukala jsem to tam, ale počítač mi napsal „chyba“ a internet se vypnul.

„Co je?“ divila jsem se.

„Nevím. Zkus to znovu.“

Tentokrát to vyšlo, ale vyskočil mi jakýsi metalový internetový obchod.

„Co ty s tím děláš, prosím tě?“ divil se a vystrnadil mě z křesla.

„Nemá mě rád,“ skučela jsem. Danovi to samozřejmě naskočilo, jak mělo.

Pomohl mi stáhnout několik obrázků a vyjet je v tiskárně. Našel mi i popis gotických staveb a nakonec na mě potutelně mrkl.

„Máš ICQ?“ zeptal se.

„Koho?“

„ICQ?“

„IQ mám, ale ICQ nevím, asi ne. Na co to je?“

„Můžeš mluvit třeba s Cloe, nebo se mnou přes počítač. Je to jako esemesky, jenže tě to nic nestojí,“ vysvětlil a mé kývání pochopil jakožto souhlas k založení.

„Jaké chceš jméno?“ vyzvídal.

„Hannah,“ vyhrkla jsem.

„Ale prd! To je obyčejný. Něco lepšího tam nemáš?“ protáčel znuděně oči.

„Co jako?“ vrčela jsem.

Daniel se chvilku zamyslel a nakonec mi naťukal do kolonky jméno Kočička.

„To ne!“ prosila jsem, ale Dan mě ignoroval.

„Heslo?“

„Na co?“

„Fajn, tak jinak,“ sykl a smazal to. Pak to znovu otevřel a dal přihlášení.

„Hele, tady je jméno. Já jsem MR.Black a heslo je kvůli tomu, aby ti tam nikdo nelezl,“ dodal a cosi tam rychle namačkal. Ihned mu vyskočilo několik čtverečků.

„Pitbul? Probůh, kdo to je?“ smála jsem se.

„Chris,“ odpověděl mi klidně a otevřel jeho okno. Píchlo mě v žaludku.

-          Zdravíčko, sestřička už spí?

„Vidíš? No a tady naťukáš odpověď,“ instruoval a předvedl.

-          Čau, ne, je tu vedle mě a učí se ovládat ICQ.

-          Aha, tak to jsem zvědav. Kolik jí vůbec je?

Znovu se o mě pokoušely mdloby.

„Co mu řekneš?“ vyhrkla jsem.

„Co bych mu měl říct?“ zeptal se mě a vyčkával.

„Asi pravdu? Tedy v rámci možností,“ navrhla jsem.

-          Je jí jako mně. Je to moje sladké dvojče.

-          Neříkal jsi, že je mladší a musíš ji hlídat?

-          Je mladší o pět minut a to hlídání bylo kvůli Madison. Nemůžu ji vystát.

„Tak mi to už založ!“ byla jsem hr.

„No jo, najednou. Tak počkej,“ vybídl mě a slušně se s Chrisem rozloučil.

„Tak jméno?“ začal znovu.

„No kočička!“ najednou se mi to líbilo. Kočička a pitbul. Kočka a pes.  Slabá a silný. Jemná a drsný.

„Heslo?“

„Já sama,“ vyhrkla jsem.

„To je slabý. Zkus něco lepšího,“ smál se mi.

„Hej!“ skučela jsem.

„Fajn, jen vtip.“ Dan se zvedl a otočil, abych mohla vyťukat několik písmenek a číslic.

„Mám to,“ upozornila jsem ho a dala přihlásit.

„Tak a teď si tady můžeš přidat kontakty. Dej si tam mě a pak můžeš další. Cloe tam je jako Army. Chrise už víš, tak si to užij,“ vydechl a políbil mě do vlasů.

„Nebuď sentimentální,“ mručela jsem a plně se soustředila na ťukání do klávesnice.

„Když to je tak dojemné. Moje malá sestřička se naučila zacházet s počítačem,“ vzlykl. V tu chvíli jsem ťukla jinam, než jsem měla a celé ICQ bylo pryč.

„Kde to je?“ vyhrkla jsem.

„Zavřela sis to, ty tele!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!