05.10.2010 [10:00], MisaBells, ze série Když kočka není pes, komentováno 33×, zobrazeno 6325×

V zajetí

Tlukot jejího srdce mi křičel v uších. Lákal mě. Volal mě. Viděla jsem před očima proudící krev. Ten jediný příjem potravy, jaký tu pro mě byl. Ne! Nesmíš, Hannah!

„Hanny?“ zašeptala Pearl. Tichým vzdechem jsem jí dala vědět, že žiju. Víc jsem nedokázala. Křeče v břiše pomalu přestávaly. Brzy to skončí. Ach, Chrisi…

„Jak ti můžu pomoct?“ prosila a vzlykla.

„Mlč,“ vydechla jsem. Její hlas mi vůbec nepomáhal v mé snaze zapomenout na její přítomnost. Může upír vůbec umřít hlady? Ne. Může poloupír umřít hlady? Do háje, nejspíš ne!

„Jdi ode mě dál,“ zasténala jsem.

„Proč? Ty se na mě zlobíš?“ nechápala.

„Ne,“ zařvala jsem zoufale. „Jen cítím… tvoji krev. A Pearl, jsem strašně hladová. Nemusím se udržet.“ Ke konci mi zaskřípal hlas a zlomil se.

V zámku zarachotil klíč.

„Večeře,“ zasmál se Thomas a z mého hrdla se vydral zuřivý zvuk v podobě vrčení.

„Ale no tak, Hannah. Takhle se vítá páníček?“ vyčítal mi. „A pro tebe to pozvání stejně neplatí. Co jsem to právě slyšel? Holka, neměla bys ty svoje tajnosti tak vykřikovat. Tak krev tě láká, hm… To ovšem trochu mění situaci. Co jsi zač? Upír ne, ti nespí a nejspíš bych tě nedokázal sám zdolat…“

„Máš jediný štěstí, žes mě překvapil. Jinak bys neměl šanci, i když jesm upír jen napůl,“ připadalo mi, že teď už dělat tajnosti s tím, co jsem, nemá smysl.

„Napůl? No vida. Myslel jsem, že jsme chytili čarodějku, a ona je to nakonec ještě i jiná zrůda. Dvě mouchy jednou ranou,“ zasmál se zle a mně se udělalo znovu špatně. Položila jsem hlavu zase na zem a neubránila se zasténání.

„Thomasi, proč to děláš? Pusť nás. Udělám cokoliv, vážně, ale Hanny umírá. Je slabá. Pusť nás,“ prosila ho Pearl.

„Neponižuj se,“ zašeptala jsem a s vypětím sil se posadila.

„Vypadá, že má dost síly a neboj se, drahá Pearl. Ona hlady neumře.  I když je jen napůl upír, nejspíš půjde zlikvidovat stejně obtížně jako oni. Ostatně, kdyby měla opravdu hlad, jídla tu má dost,“ rýpl si a já viděla v paprsku světla ze dveří, jak to celé Pearl došlo.

„Nic ti neudělám,“ vzdychla jsem.

„Já to přece vím!“ vyčítala mi.

„Jak milé. No nic, vstávat. Jdeš jíst,“ sykl a vytáhl Pearl na nohy. „A o ni se nestarej,“ kývl ke mně bradou, „stejně ji nečeká nic jiného než likvidace. Takový šmejd nadpřirozený,“ odplivl si a vystrčil ji ven. Pak byla zase tma, když zabouchl dveře. Ovládla jsem hysterický křik a zhroutila se opět na zem.

***

Krve by se ve mně nedořezal. Nejraději bych ty dva dostal do ruky a vyrval jim všechny kosti z těla. Jednu po druhé. Pomalu a mučivě a až by prosili o smrt, nasypal bych jim do ran sůl a polil je benzínem.

„Jak se ničí?“ ptala se teta Rory, která to slyšela taky prvně.

„Ohněm. Tenkrát jsme Connora s Miou spálili.

„Lure, mohla bys?“ ptala se Bella. Mamka jen smutně zavrtěla hlavou.

„Nefunguje to na lidské bytosti. Nejspíš. Ale mohla bych podpálit něco u nich nebo na něm.

„Cítila jsem, že je něco takového poblíž,“ zašeptala Rory.

„Jak bys mohla?“ vyhrkl Chris zvědavě. Sledoval jsem ho. Byl bledý a vypadal, jako kdyby neviděl půl roku slunce. Byl bledý, utahaný a vysílený.

„Nevím, ale od Dannyho odjezdu jsem měla v žaludku kámen a brněl mě podbřišek.“

„Co?“ nechápal Taavetti.

„Možná se u tebe projevil tvůj dar. Třeba dokážeš vycítit Hledače,“ spekuloval Edward.

„To bychom věděli už dřív, ne?“ pochyboval Jacob.

No, to jsem si taky myslel. Tom a Jerry k nám občas přicházeli na trénink už od začátku školního roku. Tak proč je Rory vycítila až teď? Ale než jsem se stihnul zeptat, Edward už pokračoval a zřejmě se ani mé myšlenky nevšiml.

„A jak dřív, asi? Rory byla v břiše, když se tu Connor potuloval. Nebo spíš až potom. Možná, že v Nessie cosi předtím nechal a to se přeneslo na Rory,“ vysvětlil Edward. Povytáhl jsem jedno obočí.

„Takže můžeme být rádi, že Rory není Hledač? Nebo Josh? Takhle to myslíš?“ panikařila Nessie.

„Asi tak,“ zašeptal.

„Rory, jak moc je cítíš?“

„Jak to mám k čertu vědět?“ sykla Rory.

„Uklidni se, Polárko. Jen se ptáme,“ tišil ji Taav, ale Rory jeho objetí odmítla.

„Myslíte si, že z toho skáču radostí? Víte, jak mi je u toho zle? Jak mě brní celé tělo, když se je pokouším vycítit?“ vrčela.

„Tak odtud to tvé podráždění?“ zesmutněl Taav.

„A co sis myslel?“ sykla. Nemusel jsem být inženýr, aby mi došlo, v co Taavetti doufal. Znal naši rodinu a věděl, jak to tu chodilo. První kluk, první sex, napoprvé těhotenství. Bella – ano. Nessie – skoro ano. Josh – ano a hned dvojitý úspěch a on – nic. Přes třicet let a nic.

„Uklidněte se, prosím,“ rozháněl mraky Edward.

„Ne, počkej, Edwarde. Mě zajímá, co si můj drahý manžel myslel, že moje nálady znamenají. Tak to vyklop,“ vrčela.

„Nic jsem si nemyslel,“ vymlouval se.

„Nic nového,“ odfrkla si a vypálila z domu pryč. Taavetti za ní koukal se skoro otevřenou pusou.

„Mrzí mě to,“ vzdychl Edward.

„Nemusí,“ tišil to Taav a snažil se vnímat situaci.

„Nevadí vám, že ubíhá čas?“ vyhrkl Chris dotčeně.

„Jsi necita,“ ujelo mi.

„Promiň, ale pokud vím, tak Hannah je tvoje ségra a ti kreténi mají i Pearl, takže bys měl být na mojí straně,“ vrčel.

„A dost!“ zahřměla Bella. „Co si tímhle dokážete? Zavřete zobáky. Všichni! Soustřeďte se na nalezení mojí pravnučky! Rory se vyřeší potom, anebo ještě jinak. Taavetti, běž si ji uklidnit. Hned!“ dodala, když se Taav napoprvé nepohnul. „Vy dva. Hoďte si pauzu a táhněte spát. Oba!“ ukázala na mě a na Chrise. „Ani na to nemyslete,“ sykla, když jsme chtěli protestovat. „Ness, dej jim něco na spaní, ať vážně usnou. Takhle jsou k ničemu,“ sykla a Nessie vyběhla z obýváku. Všichni stáli skoro v pozoru.

„Jaspere, Emmette, Rose, Alice a Edwarde. Na lov. Okamžitě! Jacobe, máš povolení vybagrovat celou lednici a pak jděte s Ness taky spát. Nediskutuju,“ rozkázala a k mému šoku všichni kývli.

„A ty?“ přerušil její monolog Edward.

„Já se jdu zhroutit,“ vzlykla a bylo po dominanci. Edward ji objal a políbil do vlasů.

„Pojď na lov,“ zašeptal k ní a se zbytkem plnohodnotných upírů vyběhli z domu. Babička do nás narvala prášek na spaní a vyhnala nás do postelí.

Než jsem se propadl do pár hodinového spánku, zkusil jsem ségru.

Méďo?

Danieli! Brečela v myšlenkách, zoufalá a zlomená.

Drž se tam! Brzy vás najdeme. Slibuju a přísahám.

Věřím ti.

Jsem s tebou.

Já vím.

A pak jsem usnul, jako když mě do vody hodí. Kéž by.

***

Jeho hlas dozněl a já viděla jen jeho rozmazané sny. Usnul. Jak já bych si přála spát.

Dveře se opět otevřely a do nich vklouzla Pearl.

„Na a jez,“ vybídla mě. Pod nos mi strčila něco, co nepřekonatelně vonělo. Zakousla jsem se do toho. Obyčejný chleba. Bez ničeho. Suchý a načichlý prachem.

„Pomalu!“ brzdila mě, když slyšela, jak hlasitě polykám. „Tiše,“ zaskučela, ale mně to bylo jedno. Jedla jsem. Měla jsem něco do pusy. Škrábalo to v krku a chutnalo to odporně, protože se to válelo v prachu, ale jedla jsem.

„Kam tě vedl?“ zamumlala jsem.

„Hodně kousej, víc tě to zasytí. Kam? No, byla to dlouhá chodba. Všechno je tu ze železa, slyšíš?“ řekla a udeřila do zdi. Zadunělo to. Přestala jsem na okamžik kousat.

„Bunkr?“ navrhla jsem.

„Možná. Kdysi dávno za studené války byli Američani posedlí ochranou sebe i svého majetku. Báli se jaderné války a stavěli kryty ve velkém. Skoro každý měl nějaký na zahradě nebo ve sklepě. Třeba v nějakém z nich jsme.“

„Kolik rodinných bunkrů má chodby?“ sykla jsem.

„Divila by ses. Možná je to větší. Nebo jsme v podpalubí nějaké lodi, co já vím?“ panikařila.

„Určitě tě znovu vezmou jíst. Musíš to zjistit. Mě tu chtějí utrápit hlady. O nic jiného jim nejde.“

„A jde to? Thomas říkal, že poloupíry to nezabije,“ přemýšlela Pearl.

„Dík,“ sykla jsem.

„Ale no tak! Víš, jak to myslím. Proč tu jsme?“

„Podle nich máš dar, a když nad tím tak přemýšlím, souhlasím. Daniel si myslel, že ti tu pravdu o nás vyklopil, jelikož ho k tomu hnal nějaký pud. Možná ho k tomu přiměla ta potřeba, kterou vyvoláváš a nyní to asi taky uplatňuješ, protože ti to tu říkám a asi bych neměla.“

„Vážně? Takže mi povíš všechnu pravdu, na kterou se zeptám?“

„Hm,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Co by se stalo, kdybys mě kousla?“ Zakuckala jsem se.

„Co?“

„Odpověz,“ sykla s pobavením.

„Byla bys kousnutá,“ vydechla jsem.

„Takže by ses mohla napít a já bych to přežila?“ kousla jsem se do rtu. Došlo mi, kam tím míří a odmítala jsem to potvrdit. Rozhodně se na ní nebudu „pást“ jako kráva na louce. Na to ať zapomene.

„Hannah!“ vybídla mě.

„Hemghrf…“ zasyčela jsem.

„Odpověz!“

„Hemf…“ bránila jsem se.

„Hannah!“

„Fajn! Nic by se ti nestalo, spokojená?“ sykla jsem vztekle a zakousla se do posledního kusu chleba. „Pokud bych se udržela,“ dodala jsem.

„Na,“ vydechla a já si uvědomila, že má nataženou ruku před mým obličejem.

„Zešílela jsi?“ vyjekla jsem a odstrčila její ruku.

„Hele, bez tvé síly jsme stejně odepsané. Nějakou retardovanou Hledačku dělat nehodlám, takže co bude?“ vrčela.

„Daniel o nás ví. Už to ví všichni doma, najdou nás.“

„Napij se!“

„Ne! Trhni si. Napij se sama. Nebudu si hrát na klíště. Jdi dál. Pearl, Pearl! Pearl!“ zvyšovala jsem hlas, když místo toho, aby se oddalovala, sunula se ke mně, až mě zahnala do rohu.

„Nebuď baba a napij se!“

„Uvědomuješ si, jaký jsi magor? Víš, co by se mohlo stát?“ syčela jsem a bořila hlavu do kouta.

„Říkala jsi, že nic.“

„Kromě toho, že bych tě tím mohla zabít, kdybych se neovládla, chápeš?“

„To zvládneš, dělej, na,“ nedala se.

„Magore!“ vrčela jsem do zdi.

***

Vzbudil jsem se s neutuchajícím pocitem žízně. Spal jsem tak tvrdě, že jsem měl pusu dokořán a tím mi vyschlo v hrdle. Vstal jsem a natáhl si kalhoty. Seběhl jsem do přízemí a vypil na ex půl litru vody.

„Vyspaný?“ ozvalo se za mnou. Vybryndal jsem pití a voda mi tekla po bradě. „Omlouvám se, to jsem nechtěla,“ bránila se Nessie.

„V pohodě. Co ty? Už jsou všichni vzhůru?“ vyzvídal jsem.

„Ne. Chris ještě spí.“ Přimhouřil jsem oči.

„Měl bych ho vzbudit, neodpustil by mi, kdybych ho nechal spát déle,“ zamumlal jsem a žaludek se mi divně zhoupl. Vyběhl jsem znovu schody a bez zaklepání vpadl do jeho pokoje. Okno bylo dokořán a postel prázdná. Na polštáři ležel přeložený papír s mým jménem.

„To je debil!“ zařval jsem, když jsem si přečetl jeho vzkaz.

 

 

---

Děvčata, Míša má nějaké potíže se sem dostat, takže jsem kapitolu dnes vkládala já. Držte palečky, ať se to brzy vyřeší, protože ještě dvě kapitoly mám v zásobě, ale pak jsme na suchu. Tak mějte trpělivost, ano?

Míša vás moc všechny pozdravuje a omlouvá se.

Vaše Hanetka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!