Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

Prolog a 1. kapitola - Příchod

Hezky se usaďte, milé dámy, protože Vám s Bosorkou přinášíme nový příběh se starými známými. V první kapitolce se seznamte s Winie Goodmanovou, holkou, která je v podstatě jako každá jiná... i když, v něčem malinko jiná. Čeká na Vás náš staronový částečný upír, Manuel McBride, věčný??? smolař v lásce.

Příjemné počteníčko Vám přeje Bosorka a Twilly ♥

 

Prolog


Mladá žena stála nad černou jámou a v ruce držela bílou růži. Osamělá slza si proradně rozrazila cestu zčervenalým víčkem a teď se vydala stezkou na svou mokrou pouť přes bílou tvář.


Tvářila se, že vůbec nevnímá nenápadné nahlížení faráře na zápěstí, kde až nepříjemně často kontroloval čas. Potřebovala, aby byla v její přítomností ještě nějaká živá osoba. Na maminčině pohřbu byla jen ona a ten farář. Odjakživa s mamkou žily ve Philadelphii, ale jen samy pro sebe, takže krom velmi starých sousedek, jejichž vyschlost hraničila s mumifikací, a pošťáka, se mimo práci ve svém volném čase nestýkaly s nikým. Proto tady byla tak sama a to ji teď hrozně mrzelo. I přítomnost jejího expřítele Dougha by jí snad přišla vhod.


Když jí slza procházela kolem koutku úst, instinktivně ji slízla. Chutnala slaně s trpkou příchutí samoty. Ano. Odteď už bude na všechno sama. Vlastně, v hlavince se jí rozsvítila malá žárovečka. Nemusím být sama, viď, maminko? Tys mi přece nechala svůj deník. Rozmlouvala se svou mrtvou matkou v mysli.


Promiň, že jsem včera tak hrozně šílela, když jsem ho četla a zjistila, že mi ještě zbývá… jak to nejlíp nazvat, rodina? Myslela jsem, že krom tebe už na světě nikoho nemám a teď zjišťuji, že možná táta… promlouvala k mamince dál.


Víš co, mami? Rozhodla jsem se, že se za ním vydám. Že tam, do Forks, prostě pojedu. Tady… pohledem proletěla hřbitovní louku, za kterou se rýsovalo panorama Philadelphie, a zabodla jej do netrpělivého faráře  … tady chcípl pes a nic mě tu nedrží.

Hodila růži do černé jámy, pohladila pohledem rakev, zatímco si její bujná fantazie představovala, že je to maminčina líc.


Narovnala svá smutkem zakřivená záda, vystrčila bradu i hrudník a zahleděla se do nebe. A od teď až do konce svých dní se rozhodla, že už nebude nikdy brečet. Přesně tak, jak to slíbila mamince na smrtelné posteli.



1. kapitola - Příchod

Winie


Cesta mi rychle utíkala, vypůjčené autíčko šlapalo jedna radost. Důvěrně jsem mu říkala Chosé. Nevím proč, ale připomínalo mi latinsko-amerického milovníka ze starých filmů.  V rádiu hráli mou oblíbenou Never to Late a já si falešně, ale za to s chutí prozpěvovala. This world will never be What I expected… Pomalu se začalo šeřit, ale byla jsem klidná. Do Forks to bylo maximálně 5 mil. Chosé najednou zpomalil a ozval se zvuk, který jsem slyšet vůbec nechtěla.


Žvach, žvach, žvach… doprkvančic, prázdná guma. Musela jsem píchnout.


„NE, NE, NE, NE….“ Úpěla jsem.



Zastavila jsem na krajnici a potlačila chuť, začít mlátit hlavou do volantu. Na přední sklo dopadly první kapky deště.


Samozřejmě, jak jinak! Když měnit pneumatiku, tak zásadně po tmě a v dešti!


A v temném strašidelném lese, dodala jsem sama pro sebe, když jsem se rozhlédla kolem sebe. Vůbec jsem neměla chuť vylézt ven a nastavit záda potencionálnímu nebezpečí. Že já se koukala na ten film! Zatraceně! Nejen hory, ale i lesy mohou mít oči.

Pro jistotu jsem si z tašky vyndala pepřák a strčila ho do kapsy nepromokavé bundy, kterou jsem si prozíravě zabalila sebou.


Kurva fix, kde je ten hever? Prohrabala jsem celý kufr, dvakrát jsem se praštila do hlavy a našla akorát….


Ne, už nebudu sprostá. Nádech, výdech – kdybych byla hever, kam se schovám? Pokoušela jsem se do něj vcítit.


Tady jsi, neřáde! To se dělá? Schovat se i s rezervou pod kobereček?! Fikané maskování. Zatraceně a co teď s tím?! Ono to nemá návod? Kam se to strká?

Koukala jsem zděšeně na ten mimozemský nesmysl.


Po další hodině jsem byla vztekem vytočená do červených hodnot. Hever stávkoval a po zádech mi stékal pot i déšť, neboť nepromokavá bunda se ukázala být pouhou čínskou napodobeninou! Po posledním pokusu jsem to už nevydržela a vztekle jsem do toho zákeřného  kusu železa kopla. Bohužel jsem se trefila. Můj palec zaprotestoval hlasitým a hlavně bolavým křupnutím. Zařvala jsem! Z lesa se ozval vyděšený hlas nějakého opeřence.


„Ty taky chcípni, hajzle lítavá!“ zavrčela jsem výhrůžně a sundala si tenisku. Nevěřícně jsem pozorovala, jak můj palec otéká do velikosti nadprůměrně narostlé brambory. To jsem teda ještě neviděla, škoda jen, že to nemůžu pozorovat na někom jiném. Třeba na vynálezci toho nefunkčního křápu.


Co teď budu dělat?


Sice už nepršelo, ale byla tma a s touhle nohou se do města nedostanu. Představa noclehu v autě mě taky nenaplňovala nadšením, ale lepší než spát v lese. Ohlédla jsem se do tmavého houští a přemýšlela co za zvířata tu může žít, takhle blízko města?


Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk zastavujícího auta a osvítily mě jeho světlomety. Blikající majáček mě protentokrát rozveselil. Záchrana se blíží!


„Zdravím, slečno,“ cvrnknul si šerif staromilským a přesto tak milým gestem do klobouku.


„Stalo se vám něco?“  zajímal se.


Zamžourala jsem na jeho jmenovku. Charlie Swan nevypadal jako deviant nebo masový vrah, ale pro jistotu jsem se přesvědčila, že pepřák je na svém místě. Člověk nikdy neví a úchylovi určitě nebude čouhat z kapsy mačeta a na čele nebude mít nápis – Holčičko pojď si se mnou hrát do temného lesa!


Významně jsem se zahleděla na svůj stále více otékající palec.


„To bude chtít asi doktora,“ usoudil.


Chytrý policista! Pochválila jsem ho v duchu.


Vzala jsem si tašku, omluvně pohladila Chosého po kapotě a dobelhala se k šerifskému vozu. S úlevou jsem dosedla. Ještě mi připomenul, abych se připoutala, a rozjel se. Párkrát se podíval mým směrem a nadýchnul se, jako by chtěl zapříst hovor. Můj nasupený obličej koukající nepřátelsky na vše kolem ho ale spolehlivě  odradil.


Konečně se objevila cedule s nápisem Vítejte ve Forks.


Panečku, to bych se prošla… Měla jsem chuť hlasitě si hvízdnout, jen kdybych to uměla. Achjo.


Provoz byl mizivý a tak jsme za chvilku parkovali před nemocnicí. Šerif se iniciativně rozeběhl pro vozíček, v čemž jsem mu vůbec nebránila. Aspoň chvilku o mě bude někdo pečovat. Nechala jsem se odvézt dovnitř a předala Charlimu (tak familiérně jsem mu říkala jen v duchu!) své doklady. Vyrazil směrem k recepci a cestou si je nenápadně prohlížel. Jistě si v duchu projíždí seznam všech hledaných zločinců. U recepce stále starší žena s holí, která se s kadencí rychlopalného děla snažila vysvětlit sestřičce, jaké má strašné potíže. Bez znalosti její ukrutné zácpy bych určitě nemohla spokojeně umřít.


„Ruku!“


Zmateně jsem se podívala na sestřičku, jejíž příchod mi díky etudě na téma JÁ JSEM NEBOHÁ VETCHÁ STAŘENKA nad hrobem zcela unikl. Pravá blondýnka s černými kořínky a bujarými vnadami se tísnila v o číslo menší uniformě.


Cítila jsem se se svými dvojkami jako nedomrdlá chudinka. No a? Co je malý, to je milý! Domlouvala jsem sama sobě.


„Tak podáte mi tu ruku? Musím vám změřit tlak!“ štěkal na mě Velký výstřih.


Tlak? Ona mi chce opravdu měřit tlak? Když mám zlomený palec? Zarazila jsem se. „Já ale nemám infarkt, sestro!“


Nakonec jsem jí tu ruku podala, ale pohledem jsem dala jasně najevo, co si o ní myslím. Má snaha se ale zcela minula účinkem, protože sestřička právě lačně zírala k recepci.


I rychlopalné dělo ztichlo. Zvědavost mi nedala  a ohlédla jsem se.
Stál tam nějaký blonďatý doktor a srdečně se bavil s Charliem.


Malé město, jistě se dobře znají. Prolítlo mojí mozkovnou. Nedivila bych se, kdyby byli i příbuzní.


Po chvilce se ohlédli mým směrem.


Wow, doktore, tak ty jsi kus! To se nedivím, že Velký výstřih tak zírá!


I ona starší dáma měla co dělat, aby udržela zubní náhradu v ústech…


Doktor vyrazil směrem k mému lehátku. A najednou se stalo něco divného. Čím byl blíž, tím zvláštnější pocit se mě zmocňoval. Z blízka byl snad ještě krásnější, ale ježily se mi z něj vlasy vzadu na krku. Nebylo to ale strachy, spíše jsem byla připravena… zaútočit?


Až takové vyústění mé dlouhodobé sexuální frustrace jsem teda nečekala! Povzdechla jsem si.


Velký výstřih se zhluboka nadechla a zadržela dech, aby tak zvýraznila bujaré křivky. Na tváři se ji usadil rádoby svůdný úsměv. Zmocnil se mě strach! Jestli ten ubohý knoflíček nevydrží a uletí, přijde někdo o oko!


„Dobrý den. Jmenuji se Carlise Cullen a budu váš ošetřující lékař.“


Mlčky jsem přikývla a nastavila nohu. Začal mi prohmatávat palec.


Brrrr, ty máš ale ledové hnáty, doktore! Prolítlo mi hlavou, zatím co jsem ho zcela nenápadně šmírovala.


Nakonec konstatoval, že to vypadá na zlomeninu – jak překvapivé zjištění!


Velký výstřih pomalu brunátněl nedostatkem kyslíku.


Zrychli to, doktore, nebo sebou sekne! Povzbuzovala jsem v myšlenkách jeho už beztak rychlé prsty.


Napsal mi lístek na RTG, rozloučil se a odešel. Sestřička konečně začala dýchat. Skoro mi jí bylo líto, taková snaha a on ji vůbec nevzal na vědomí, jako by tam ani nebyla.


Mé laskavé myšlenky však vzaly za své, když mi vytrhla žádanku z ruky a nerudně poručila, abych si vlezla zpátky na vozík. „Náhodou“ jsem ji dupla na nohu a s cukerínovým úsměvem se omluvila.

Hyjé, stará, jedu si nechat prosvítit kostru!


* * *


Manuel


Z přemýšlení mě vytrhl nepříčetný řev jedné ze sester, rozléhající se z vedlejší nemocniční chodby. Naštvaný, že někdo s personálu takhle jedná s pacienty, spěchal jsem oběti na pomoc.


Sakra! Kdyby byla můj zaměstnanec, letěla by tak rychle, že by si nestihla ani koupit palubní lístek! Zatínal jsem zuby ve snaze nerozčtvrtit tu nánu okamžitě, jak ji spatřím.


Než jsem ale stihl zajít za roh, nemocnicí se rozléhal stejně ječící a možná i krapet nabroušenější ječák.


„Vlezte mi na hrb, nádhero! Kdyby mě to tak nebolelo, už dávno bych vás tím bílým nesmyslem nakopla do tý vaší výstavní pr...“


„Ale no tak, dámy!“ zapletl jsem se do jejich malé diskuse s dobře hraným klidem a gestem zvednutých dlaní, jen co můj radar zachytil hrozbu rychle se blížících neslušných výrazů. Právě včas!


Obrátily se na mě dva páry očí.  Jedny, zeleno-šedé, které  seděly v pojízdném křesle pro pacienty, a ty druhé, neuvěřitelně zmalované černou linkou, patřící nemocniční zaměstnankyni.


Rozhostil se překvapený klid. To se mi docela líbilo, mít respekt. Trochu mě jako chlapa žralo, že tam, kde se objeví Carlisle, ženské ztrácí o okolní svět – tudíž i o mne – zájem, takže jsem si tuhle chvilku překvapení a možná i malého obdivu docela užíval.


„Dobrý den, doktore McBride,“ zapředla a vycenila na mě perfektní chrup sestra  podlézavým tónem, který jsem odjakživa nesnášel. Evidentně mi snažila vetřít do přízně, když jí tak hanebně teklo do bot. Hele ženská, na mě si nepřijdeš! Podbízivé typy bych asi nejraděj rovnou zrušil jednou a provždy.


Jako trumf použila své gigantické vnady narvané do těsného výstřihu sesterské uniformy. Byl jsem si zcela jist, že Houdiny, kdyby ještě žil, by platil zlatem za odhalení jejího triku, jak se TO tam všechno vešlo bez toho, aby to vyrazilo jí nebo někomu jinému třeba zuby.


Pacientka, docela fešná zrzečka s těmi zvláštními kukadly, příšerným ječákem a nenápadně nápadnou chutí vraždit prsaté blondýny, sestřině snaze nasupeně přihlížela. Pak si nespokojeně zkontrolovala svůj, v porovnání s prsnatkou, nepatrný, ale rozhodně ne nezanedbatelný! dekolt a něco neslušného si zamumlala.


Koukala u toho na okolní svět jako kakabus.


„Dobrý den, slečno,“ zdvořile jsem oslovil zrzku jako pravý gentleman. Jako Carlisle, prolítlo mi hlavou a já se tomu nepatrně usmál.


„Dobrý den, Susie,“ pozdravil jsem se taky se sestrou, ale o poznání chladněji. Očima jsem jí naznačoval, že si o tom jejím chování ještě promluvíme. Zrudla. Přemýšlel jsem, jestli se opravdu stydí, nebo je jenom tak dobrá herečka.


Když jsem si pak všiml, že zrzčino čelo se nepatrně nakrčilo bolestí, měl jsem chuť sestru Susie sprdnout rovnou tady, přede všemi a ne až v soukromí sesterny. Ale lékař se ve mně jednoduše nezapře. Hlavně když vidím tak neprofesionální přístup od zaměstnanců. Tímhle ječením té zrzce zrovna v rekonvalescenci nepomohla.


Drobným kývnutím hlavy a doufám, že i dostatečně kárajícím pohledem, jsem jí dal najevo, že mi má hodně rychle zmizet z dosahu. A ačkoliv to normálně nedělám, zrzce jsem nabídnul pomoc osobně.


„Mohu vás někam doprovodit, slečno?“ zdvořile jsem konverzoval se zrzkou.


Ta na mě vrhla nevěřícný pohled. Pokud to mohu odhadnout, měla mě v paž… no evidentně se chtěla mermomocí z nemocnice dostat stůj co stůj a nějaký doktůrek, jako já, jí byl rozhodně putna.


„Potřebovala bych nejdřív sehnat nějaký motel. Dnes se už do rezervace asi nedostanu, auto mám pár mil za městem s píchlou pneumatikou a tohle,“ hodila znechucený pohled na bílou hmotu na noze, „jsem si pořídila, když jsem do toho krámu kopla. Tady, v tomhle zapadákově asi taxi nebude, že? Anebo…“


Nedala mi žádnou šanci. Mlela a mlela. A vůbec si nevšimla, že se na ní pobaveně dívám s rukama založenýma na prsou a čekám až mě pustí ke slovu.


Po nějaké chvíli se zarazila, když si uvědomila, že vede monolog. Poplašeně na mě pohlédla tím svým zeleno-šedým pohledem, jako kdyby očekávala nějaký trest nebo co…


„Anebo bych vás mohl třeba někam hodit, co myslíte, slečno…?“


Bylo konečně na čase dozvědět se, jak se tenhle zrzavý zázrak jmenuje. Znal jsem zatím jenom její ječák, ale docela se mi její kuráž zamlouvala. Takové to neopeřené pískle, co pořád kolem sebe  klove malým, ale docela nabroušeným zobáčkem.

Zrudla jako zralé rajče. Milé malé rajčátko s ječákem. Prolítlo mi hlavou.


„Goodmanová, Winifred Goodmanová, doktore,“ pravila náhle plaše.


„Tak tedy, slečno Daisy, čekám na vaše rozkazy!“ protáhnul jsem líným jižanským přízvukem ve stylu Morgana Freemana v drobném úkloně a dvěma prsty naznačil pozdrav pomyslnou řidičskou čepicí. Pak jsem popadl křeslo za řídítka a bláznivě se rozeběhl i se svým zrzavým nákladem k nemocničnímu východu.


Zahihňala se do dlaně jako děvčátko a přísahám, znělo to jako tisíce malých rolniček. Po chvíli se už zase zakabonila a já slyšel, jak sykla bolestí.


A pak jsem si uvědomil, že se zmiňovala o rezervaci. Kruci! Tak to by mohl být docela problém!


Tudy k Twilly

Tudy k Bosorce

 

Galerie k povídce

 

Winie                Mani


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

Pilly

41)  Pilly (04.06.2012 20:32)

To je úžasný začiatok a tie hlášky

Niky

40)  Niky (30.04.2012 17:37)

Holky, je to super, líbí se mi to, skvěle jsem se pobavila :D :D :D Co slovo to perla Winie má pěkně prořízlou pusu, hned jsem si ji oblíbila A uvidíme co doktůrek B)
Frčím dál :D

Twilly

39)  Twilly (11.02.2012 16:31)

Tak to doufáme, že se ti to bude líbit

38)  Tina Hradecká (11.02.2012 16:26)

tak teď se du na to podívt už se těším =) niky jsem to neviděla :'-( doufám že to bude pěkný :p ale snad jo už slintám už se fakt nemůžu dočkat až se mi to stáhne áá už to je jupíí už to je stáhlí a jdeme se dívat *fworks* *fworks*

Bosorka

37)  Bosorka (29.12.2011 16:28)

Jééé, Amo, vítám! :D

Twilly

36)  Twilly (29.12.2011 15:30)

Petruško, tak se připrav, že tohle opravdu bude převážně z roztlemenou hubou :D ... bohu dík, páč můj smysl pro humor :p ... mno, každopádně jsem ráda za Bosinku

AMO

35)  AMO (29.12.2011 15:26)

Tak jsem se konečně dostala nba vlčáky a už, hned v první kapitolce je znát Mácino košťátko a zaké její nabroušený nebo vybroušený jazyk.
Verunko, poprvé bez slziček, ale zato s rotlemenou hubou
Houdiny a TO

Empress

34)  Empress (14.12.2011 10:45)

Kamci

33)  Kamci (21.09.2011 19:22)

jééééééééééééééé to je hezký:) :)

ambra

32)  ambra (04.09.2011 23:43)

Tak jsem si chtěla dát první kapču na dobrou noc a teď se tady držím za bránici a lapám po dechu . Uáááááááááááááááá!!!:D :D :D :D :D :D :D :D :D Tak jo, tím prologem jste mě málem oblafly, fakt jsem byla chvíli dojatá, ale ta smršť potom!!! No nic, jdu se vcítit do heveru a chvíli se prospat, nashle zítra. A díky, dívky, je to bomba!!!

Twilly

31)  Twilly (30.08.2011 17:54)

jéééééééé Květuška

kytka

30)  kytka (30.08.2011 17:51)

Děvčátka zlatá. To byl rozjezd!! Fakt jsem si to užila.
Winie je úžasná. A Mani - ach Mani. Těším se dál. Děkuji za milé čtení.

Twilly

29)  Twilly (26.08.2011 20:31)

Lenko, jsem ráda, že si zabloudila i sem... to víš, čeština JE trochu šok (v tomhle případě), ale sama uznáš, že nelze zkloubit naše dva jazyky bez toho, aby se to v textu nepralo, nebo jinak nerušilo čtenáře... kujeme...

Lenka326

28)  Lenka326 (26.08.2011 20:09)

Já vím, že jsem si dala načas, než jsem se pustila do čtení o Manuelovi a to jsem v CZŠ pořád připomínala, že on jediný zůstává na ocet, ale už je to asi moje pravidlo, dávat si tvoje povídky na jeden zátah.
Nejdřív jsem zažila šok, že je to česky a že je to v jiném "tónu". Bosorčina přítomnost se prostě nedá nepostřehnout, nejdřív to byl trošku šok, Mani je trošku jiný než v Cestě, ale pak se mi to začalo líbit.
Takže konečně k dílku - asi už chápu, o jakého vlka tady půjde, když má Winnie hledat své kořeny v rezervaci. A samozřejmě, velký pan Osud jí nemůže zkřížit cestu nikým jiným, než částečným upírem. Ale asi to bude pěkná jízda, protože ten zrzavý zázrak je opravdu svérázná ženská a jestli se k tomu přidají vlčí geny, no, to bude asi ještě sranda. Tak jo, jdu na další dílek. Holky, díky.

monikola

27)  monikola (02.08.2011 15:01)

Jééééžiško devčata.. to je fakt zdraviu škodlivé..vy dve pokope síce zomriem od smiechu ale nech...ach toto bude lahôdka nad lahôdky... honem, honem s novým dílem

Twilly

26)  Twilly (31.07.2011 22:33)

KOZA!!!

25)  Beatrix (31.07.2011 22:33)


ps: Twillka ti odkazuje ze si cvrkla od tvojho komentara :-)

Bosorka

24)  Bosorka (31.07.2011 22:24)

Beatrix - sice tě neznám osobně, ale znám TĚ! ;)

23)  Beatrix (31.07.2011 22:18)

Ivanka

22)  Ivanka (29.07.2011 13:23)

Juj to bude zajímavé! Další vlkodlačice? Moc jsem si čtení užila, Manu vypadá jako super doktor!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still