29.07.2010 [20:00], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 13×, zobrazeno 552×

Rosalie našla zvláštní holčičku Isabell.

Jaká je její minulost? A budoucnost? Kdo přežije? Co je Isabell zač?

Just maybe, all for you, darling

Kdybyste měli možnost vybrat si, zda budete žít navěky, nebo zemřete staří a šediví, obklopeni svými dětmi, rozhodli byste se pro to první? Já ne. Já bych volila druhou možnost.

Už jako člověk jsem toužila po děťátku. Ta představa, vize malého tvorečka v mém náručí, mého dítěte, mě pronásledovala až do mé nesmrtelnosti. Ale teprve po přeměně jsem si uvědomila, jak nesnesitelnou bolest mi způsobuje. Chtěla jsem dítě. Hrozně moc jsem ho chtěla. Jenomže to nebylo možné.

Nikdy jsem nechápala ty krkavčí matky, které se ze svobodné vůle vzdají vlastního potomka. To bych já nikdy udělat nedokázala. Ovšem, kdybych vůbec takovou možnost měla. Jak hořkosladkou příchuť má byť nepatrné pomyšlení, že bych měla dítě. Kdyby tu ta možnost byla, bránila bych ho do posledního dechu. I za cenu své nesmrtelnosti.

Jenže to je nezvratný osud. Nemohla jsem prostě říct: „Díky, ale já o tenhle život nestojím. Vezměte si ho zpátky. Já chci dítě.“ Nedokázala jsem prolévat slzy, jimiž bych pokropila svůj hrob, který mi připomínal, co jsem ztratila spolu se svou lidskostí. Nemohla jsem dokonce ani zemřít. Smrt byla vysvobození, které by ukončilo tahle muka. Přesně tak, vysvobození. Já si něco takového nezasloužím. Nesmrtelnost je trest za mou pýchu.

Co je mi platné, že mám rodinu? Ano, jsem sobecká, ješitná, pyšná, sebestředná. Nevážím si ničeho, co mám. Co je mi po tom, že můžu žít? Proč jsem nedostala možnost být šťastná? Proč? Proč?!

Ach ano, přeháním. Mám možnost být šťastná. Mám Emmetta. Jemu jsem darovala srdce. Ale co když by tu byla ta možnost? Možnost darovat někomu něco víc? Jistojistě bych jí využila. Ano, jsem sobecká. Sobecká pro dobrou věc. Doufám.

***

Tušila jsem, že to byla chyba. Tušila jsem to od chvíle, kdy jsem vyrazila na tenhle zpropadený lov. Emmett chtěl jít se mnou, ale já mu to nedovolila. Zase jsem měla jeden z těch svých sebelítostivých dní, jak by řekl Edward. Nesnesla bych, kdyby mě takhle někdo viděl. Zvláště pak ne moje rodina.

Tenhle den… už od rána se mi zdál tak nějak… nepovedený. Všichni se chovali divně a já si od nich prostě jen na chvíli potřebovala odpočinout. Odpočinout si od věčnosti. Od života. Od všeho. Nechat za sebe pracovat reflexy, primitivní instinkty lovce, uzpůsobené k zabíjení více či méně nevinných duší. Nebyla jsem žádný nováček, navíc jsem nikdy v životě neochutnala lidskou krev. Neměla jsem na kontě jediné selhání. Snad jen… Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Ty vzpomínky byly až příliš jasné. Zabíjela jsem. Zasloužili si to. Pomsta je jedna věc, vražda druhá. A já se mstila. A aťsi je moje duše zatracená, mně na tom nezáleží. Žádné peklo nemůže být horší než tohle.

Zavětřila jsem a vydala se za horkou stopou. Krev byla vábivá a silná, zřejmě pocházela z otevřené rány. Jinak se to vysvětlit nedalo, protože krev pod kůží nevoněla tak čistě a lákavě. Ale počkat, tahle byla lákavá až moc, dokonce i na…

Než jsem se nad tím stihla zamyslet, rozeběhla jsem se ke zdroji oné omamné vůně. Možná jsem věděla, že tahle krev nemůže patřit nějakému zapáchajícímu zvířeti, ale nepřemýšlela jsem nad tím. Nebyla jsem na podobnou situaci zvyklá, zažila jsem ji jen jednou. Ale tehdy pro mě znamenala částečné vysvobození v podobě Emmetta. Co mělo přijít nyní, to jsem ovšem netušila.

Jakmile jsem se dostala dostatečně blízko, uslyšela jsem zoufalý ženský hlas a bezmocný pláč. Jako v transu jsem zpomalila na normální lidskou chůzi a ušla posledních pár metrů mezi první stromky malého lesíka. Krev mě k sobě vábila plnou silou, ale já se s každým krokem jakoby probírala. Ještě jsem nebyla schopná zastavit a už vůbec ne se obrátit a odejít pryč, ale už jsem netoužila po tanci té lahodné tekutiny v mých ústech… po ochutnání božské many, kterou skýtalo napojení se z člověka… z člověka… lidská krev… lidská… To slovo mi rezonovalo v hlavě a já se spolu s posledním krokem úplně vytrhla z toho podivného obluzení, ve kterém jsem sem dorazila. Pohled, který se mi naskytl, mě přikoval na místě.

Na podušce z mechu a dubových listů ležela těžce oddychující žena. Velmi mladá a velmi krásná žena. Dojem dokonalosti kazil pouze fakt, že měla obličej zkřivený do bolestné grimasy. Jako by mě zaslechla přicházet, zaostřila na mou siluetu. V napolo zavřených očích měla unavený a úpěnlivý výraz. Prosila mě, ale já netušila, oč žádá. Klekla jsem si vedle ní a vůně její krve mě stále pálila v hrdle, ale naštěstí jsem se dokázala ovládnout. Najednou jsem si uvědomila, že musí být někde zraněná, a chystala se ji prohlédnout.

Naklonila jsem se k ní, ale ona sebou cukla. Ten drobný pohyb ji musel nesnesitelně bolet, ale přece jen ho zvládla. Vypadala jako umírající lvice, která z posledních sil chrání svá mláďata… Zesláblá ruka jí sjela k jemně vypouklému břichu a v tu chvíli mi to došlo. Lépe jsem si ji prohlédla a najednou jsem si uvědomila, v jaké situaci se nacházím. Kolem byla spousta krve, na kmeni stromu, o který se ta dívka opírala, na jejích šatech, na spadaných listech okolo, prosáklá do půdy, prostě všude. Ale nebylo jí mnoho. Příliš malé množství pro člověka, aby mohl žít…

Nejprve mě napadlo, že na ni zaútočil upír. Nebylo by na tom nic divného, snad kromě toho, že jsem nikde kolem žádný upíří pach necítila. Musel by procházet přes naše území, čehož bychom si jistě všimli. Hned jsem tu možnost zavrhla, i když mě nic jiného nenapadlo. Přesto tam ale muselo být něco jiného. Dokazovala to sotva znatelná vůně vanilky a lilií.

Rozhlédla jsem se, ale kde nic, tu nic. Znovu jsem obrátila pozornost k té ženě. Po tvářích jí stékaly nové slzy. Bála se mě. Nechápala jsem, co se děje. Část mé mysli zatím stále propočítávala fakta a vytvářela možné závěry.

Ta žena stále něco drmolila. Trochu jsem se zamračila, protože jí nebylo příliš rozumět, jak rychle a tiše mluvila. Tedy vlastně ani nemluvila, spíš si pro sebe tak nějak mumlala, sotva pohybujíce rty. Naklonila jsem se blíž a její oči se rozšířily strachem. Začala hovořit ještě rychleji a mně to konečně došlo. Modlila se. Šeptala si pro sebe tiché modlitby, snad aby se přede mnou ochránila. Chtěla jsem ji uklidnit, říct jí, že jí neublížím, ale neznala jsem jazyk, který používala. Když jsem se jí to pokusila vysvětlit klasickou angličtinou, jen nepatrně vrtěla hlavou ze strany na stranu a rychlost jejího proslovu se ještě zvýšila, takže jí nebylo rozumět už vůbec.

Těkala jsem očima mezi její rukou špinavou od hlíny položenou na vypouklém břiše a její zhroucenou grimasou a napadl mě jediný možný závěr, který se mi ovšem zdál velmi nepravděpodobný. Ale co jiného to mohlo být? Ta záhadná vůně to potvrzovala. Soustředila jsem se a s obličejem skoro až u země jsem nasála vzduch. Bylo zvláštní, že koncentrace té vůně byla u země nejsilnější, ale zároveň to potvrzovalo mou teorii. Vydala jsem se po stopě a bála se toho, co najdu.

Žena něco říkala, skoro až křičela, ale i kdybych znala jazyk, kterým mluvila, přes vzlyky bych jí nerozuměla. Když jsem se po ní ohlédla, natahovala ke mně ruku a z očí se jí řinuly proudy slz. Nemohla jsem jí pomoci. Nemohla jsem ji zachránit. Zabila bych ji.

Raději jsem dál sledovala stopu, která mě zavedla hlouběji do lesíka. Nemusela jsem jít daleko, to tajemství se skrývalo jen pár metrů od místa, kde jsem našla tu ženu. Bylo to… malé dítě. Krásné dítě. Nejnádhernější dítě, jaké jsem kdy viděla. Úplně nahé dětsky baculaté tělíčko leželo mezi kořeny majestátního dubu a téměř nehybně spalo. Jen občas se tomu děťátku lehounce nadzvedl drobný hrudníček. Spalo a místo dudlíku si cucalo palec.

Přistoupila jsem blíž, abych na něj lépe viděla. Hladově jsem toho rozkošného andílka hltala očima, jako by jediný pohled mohl uhasit spalující žízeň v mém hrdle. To maličké se ve spánku líbezně usmálo a v obou naducaných tvářičkách se mu utvořily dolíčky. Vydržela bych se na něj dívat celé hodiny. Stačil jediný pohled a to malé si mě omotalo kolem prstu.

Natáhla jsem k němu ruku a přeopatrně mu konečky prstů přejela po tváři. Ten andílek se ovšem nečekaně probudil a natočil hlavičku směrem ke mně. Do mých překvapených očí se upřel temně kaštanový pohled, ale měla jsem dojem, že to není původní barva. Neměla jsem však moc času nad tím přemýšlet, protože děťátko se náhle neobratně přetočilo z boku na bříško a po čtyřech dolezlo až ke mně. Ručkami se zapřelo o má kolena a pak si mi přelezlo na klín, kde se usadilo a začalo mě plácat rukama do boků. Všimla jsem si, že je to holčička. Malá holčička, která vypadala jako několik týdnů stará. Už se dokonce uměla batolit. Jakkoli se moje teorie zdála bizarní, musela být pravdivá. Tohle dítě nebylo nesmrtelné, ale také ne úplně lidské. Malá neznámá. Usmála jsem se.

Děvčátko mi omotalo ručičky kolem krku a přitisklo se ke mně tak, že by se normální člověk začal dusit. Zcela automaticky jsem si ho k sobě přitiskla a pomalu vstala. Holčička se zahihňala a několikrát mě napnutou dlaní poplácala po tváři. Byla prostě rozkošná. Hnědé kudrlinky, slepené krví, nebyly moc znatelné, ale barvu jsem přece jen rozeznala. Zblízka na mě vykukovaly dvě velké oválné oči neurčitého tónu ohnivě kaštanové a mně v tu chvíli došlo, čím to asi bude. Ta hrůza, která mě v ten moment zaplavila, se mi zdála zvláštní. Nevěděla jsem, jestli cítím větší strach o ni, nebo o to, co se skrývá v jejím nitru?

(Pozn. autora: Já vím, že ta poslední část zní, jako by v sobě ta maličká měla Vetřelce, ale snad to pochopíte :D)

Pomalým lidským krokem jsem se vrátila zpět na místo, kde ležela její matka. Teď už nebylo pochyb. Ty dvě měly totožné rysy, až na ty oči. Matka té malé měla čokoládově hnědé, kdežto její dcera… Znovu jsem si připomněla skutečnosti, které mě přímo bodaly do očí. Absence krve. Očividné stáří dítěte. Barva jeho očí. To nebylo možné, bylo to zvrácené, ohavné, ale přesto…

Zubožená sotva dospělá žena ke mně z posledních sil stočila pohled a usmála se. Moc jí to slušelo. Svým způsobem byla krásná, ovšem ne jako nesmrtelní. Její krása byla ovšem poznamenána prožitou bolestí a utrpením. Přesto jsem ji chápala. Bojovala za svou dceru až do posledního dechu. Svým způsobem jsem ji dokonce litovala, i když ta lítost byla protkána skrytou radostí. Radostí z toho malého zázraku, který se mi věšel na krk.

Umírající žena se pokusila zvednout paži, ale nepodařilo se jí to. Ztratila příliš mnoho sil. I tak jsem ale pochopila, co si přeje. Jen jednou si pochovat svoji dceru, která zanedlouho zmizí z jejího života. Obě jsme věděly, jak to musí dopadnout, a obě s tím byly překvapivě snadno smířené. Smrt je jen daň za život.

Opatrně jsem od sebe odtáhla ručky, které v drobných pěstičkách svíraly prameny mých vlasů, a položila to malé stvoření do nastavené náruče. Děvčátko tam pasovalo přesně, jako by pro sebe ty dvě byly stvořené, a mě na okamžik polila vlna žárlivosti. Hned jsem ji ale překonala a přinutila se zachovat si chladnou hlavu. Okouzleně jsem pozorovala, jak si holčička opatrně, jako by věděla, jak je její matka křehká, položila hlavičku na ženin zpola obnažený hrudník a zavřela oči. Tvář se jí stáhla soustředěním, které vypadalo nezvykle na tak mladém obličeji, a dívenka se, stejně jako já, zaposlouchala do vyhasínajícího tlukotu dívčina srdce.

Bolest z tváře vymizela a nahradil ji klid přicházejícího spánku, ze kterého se už nikdo  nikdy neprobudí. Dívka naposledy otevřela oči, upřela na mě pohled plný něhy a z pootevřených rtů jí uniklo slovo, tiché jako vzdech. „Isabell…“

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

13)  kajka (15.03.2012 20:25)

Anno, tvá povídka je krásná! Dokázala jsi v ní zachytit ty nejhlubší emoce. Rose, ledová a pyšná kráska, která je ve skutečnosti ženou zmítanou velkou vášní a žízní po jinémé životě. Popsalas dokonale i tu "druhou" Rose, soucitnou a láskyplnou ženu, která má naději. Děkuju ti.

12)  Anna43474 (31.07.2010 14:46)

ambro, to je naschvál aspoň to mělo očekávaný účinek, jak vidím ale díky, za ty pochvaly se tu teď budu červenat

Eve, děkuju

Stell, bude, neboj - a díky

11)  Stelletta (31.07.2010 12:20)

Nádherné
Po přečtení mi zbyl jen tupý pohled na obrazovku. Úplně mně to dostalo. Navíc Rose zbožňuju.
P.S. Zasloužilo vy si to pokráčko.

10)  Evelyn (31.07.2010 10:44)

Teda, Anni, sedím tu a zírám na obrazovku neschopná nějakého smysluplného vyjádření... Bylo to krásné

9)  ambra (31.07.2010 10:24)

Anni, ještě jsem zapomněla - nešlo by vyhodit tu poznámku autora? Byla jsem v tom tak ponořená, že ta nečekaná "vsuvka" se rovnala ráně pěstí

8)  ambra (31.07.2010 10:17)

Ach Bože... Nádherná povídka!!! Asi tři naprosto geniální místa (nesmrtelnost - trest za pýchu, odpočinek od věčnosti, smrt je daň za život), kromě toho ale celá povídka dokonale promyšlená a vystavěná. Nádhera!!!

7)  Anna43474 (30.07.2010 22:06)

Pokračování??? Ale to né, to by vám pak hned všechno bylo jasný a pochopili byste to

6)  Melani (30.07.2010 21:51)

Zabít tě! Co mi to děláš?! Taková krásná povídka! Kde to v sobě bereš, máš chvilku prázdniny a plodíš a plodíš a já furt nic! Závist! Úžasný povídky, co píšeš, chtělo by to pokračování...

5)  Lioness (30.07.2010 21:31)

Bylo to krásné. Nádherné. Co více říci?
Představa Rosalie jako matky se mi líbí.
Ta žena... byla to Bella? Čokoládové oči, hnědé kudrlinky u dítěte, krásná matka... to vše sedí. Takže je to nějaký její alternativní osud? A co otec?
Mám dojem, že tahle jednorázovka by si vážně zasloužila pokračování, které by nám to všechno nějak osvětlilo.

4)  Bosorka (30.07.2010 19:09)

Chudák Rosalie - vždycky mi ji bylo líto

3)  Abera (30.07.2010 11:05)

Krásný

2)  DenyFish (30.07.2010 07:03)

Krásný! KRÁSNÝ!

1)  Pawi (29.07.2010 22:53)

Krásné, ale chtělo by to pokráčko

1