Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Uf... Tak vám nevím. Bojím se, že ten konec přijde dřív, než jak jsem si to původně malovala. Momentálně je to všechno tak nejistý, že raději nic pěknýho neslibuju...

19.

 

 

 

Vstala jsem a rozechvěle doběhla do svého pokoje. Hrabala jsem se v sešitech na stole a v kabelce, ale nemohla jsem to najít… Naši mě pozorovali ode dveří a tvářili se zmateně.

„Tati, můžeš mě prozvonit? Sakra!“ Přehazovala jsem věci, které se mi povalovaly po místnosti.

Konečně se ozvala melodie…

Proběhla jsem kolem táty dolů do haly a do garáže, kde jsem v kastlíku v autě konečně našla mobil. Típla jsem tátovo volání a vytočila rychle Chucka.

Nebral to.

„No tak! Musí tam být aspoň jedna z jeho hrdliček,“ zavrčela jsem. Zkoušela jsem volat ještě pětkrát, ale nikdo to nezvednul. Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zírala přes čelní sklo před sebe.

Znovu jsem vytočila číslo na Chucka a nechala telefon zvonit na klíně.

Túúúút… Túúúút.

Budu muset vyrazit. Otočila jsem hlavou doprava a zadívala jsem se na zaprášenou Hondu.

Túúúút.

Benzín už určitě vyprchal. Budu ho muset vysát z auta… Povzdychla jsem si. Mamka bude určitě strašně smutná.

Túúú-

„No haló! Night club Pu-“

Telefon mi málem spadl na zem, jak jsem se lekla hlasu na druhé straně. Zvedla to asi nějaká tanečnice.

„Jo, jsem tu! Omlouvám se… Je tam Chuck?“

Otrávené mlasknutí.

„Jo. Asi právě předvádí jedné ze svých ctitelek svoje vybavení,“ zahihňala se. „Takže by asi nebyl rád rušen,“ dodala kysele.

„Tohle je důležitý. Když mu řekneš, kdo volá, určitě to odloží na později.“ Snažila jsem se mluvit klidně. Nevěděla jsem, jestli jsem víc popuzená nějakou slepicí, co náhodou šla kolem telefonu, nebo zmínkou o ctitelkách… Zakoulela jsem očima. Tohle se mu nepodobá.

Chvíli bylo ticho, pak to tam zapraskalo, asi tahala za šňůru sluchátka.

„No a kdo teda volá?“ zeptala se otráveně.

„Řekni mu, že volá En.“

„Co?“

Božínku, zafuněla jsem.

„En. Nebo Ený. Volám kvůli Kiře.“

Zaražené mlčení.

„Můžeš mu tohle říct a poslat ho k telefonu?“

„Hm. Ený volá kvůli Kiře Chucka.“

Práskla sluchátkem o stůl a pak bylo slyšet kroky a bouchnutí dveří. Donutila jsem se dýchat pomaleji… A hlavně povolit stisk okolo mobilu. To by se nemusel dožít Chuckova příchodu.

Čekala jsem asi pět minut, ale stále nikdo nepřicházel. Podívala jsem se na hodiny na palubce – už tak po sto padesáté. Dveře auta byly pořád otevřené, takže jsem slyšela, jak pomalu přišel táta a za ním i mamka. Zastavili se ode mě pár metrů, obezřetný výraz. Nevěděli, jestli mě nemají nechat samotnou. Nakonec ale maminka obešla auto, sedla si vedle mě dovnitř, a chytila mě za ruku. Přiměla jsem se k úsměvu, ale nejspíš z toho vznikl akorát takový škleb... Neodháněla jsem ji. Neveděla jsem, co se bude dít.

Narovnala jsem se v sedadle a snažila se v telefonu slyšet každou drobnost. Konečně…

Šramot, pomalé šouravé kroky, někdo ztěžka dosedl na židli a zafuněl. Pak vzal sluchátko ze stolu.

„Ený? Jsi to vážně ty?“ Chuck zněl nějak… divně.

„Jo, a tohle je fakt Chuck?“ zeptala jsem se opatrně.

Odfrknul si.

„Už jsem si myslel, že jsi zas zmizela… Co já vim,“ řekl neutrálně. „Mám děsnou vopici, víš. Včera… Nebo předevčírem, já ani nevim… Jsem to přehnal s oslavama.“ Bylo slyšet, jak si prohrabává strniště.

„Co jsi slavil? Měl jsi narozeniny?“ Za boha jsem si nemohla vzpomenout, kdy má narozeniny a jestli jsem je neprošvihla…

„No… To my tu slavíme jen tak,“ odkašlal si. Zamračila jsem se.

„Zníš nějak jinak.“

„No jo. Hele co jsi chtěla? Mám tam něco na práci, tak…“

„Jo, slyšela jsem,“ sykla jsem dotčeně. „Prej máš nějaký ctitelky, tak tě kvůli nim nechci moc zdržovat. Ale ráda bych si ujasnila jednu věc,“ vrčela jsem. Táta na mě vrtěl hlavou.

„On ví všechno, tati,“ houkla jsem k němu a nevšímala si jeho zkoprněného pohledu.

„Jsi pořád u rodičů, co? No a máš se tam výtečně, předpokládám,“ řekl studeně.

„Sakra, Chucku, nemám páru, co ti přelítlo přes nos. Ale tohle je fakt důležitý, řekni mi -“

„Ený, já nevim, kde je Kira. Hledej si ji sama a mně už nevolej. Nechci bejt jen nějaká blbá spojka mezi tebou a ní, už mě to fakt nebaví! Voláš mi, jen když chceš vědět něco o ní. Vždycky jsi za mnou chodila, jen když jsi chtěla vědět cokoli o ní. Nebo si o promluvit.“

„Chucku!“ vydechla jsem nevěřícně.

Mamka mě jemně zmáčkla ruku a pak i s tátou zmizela někde v domě. Ok, na tohle mě chtějí nechat samotnou. Nakonec to asi bude dobře.

Chvíli bylo v telefonu ticho, jen Chuckův dech byl pravidelný… Polkla jsem knedlík, který mi rostl v krku.

„Mrzí mě, že si tohle myslíš. Já tě mám ráda, víš. Tak tohle prosím tě neříkej,“ řekla jsem tiše.

Ozvalo se popotáhnutí.

„Promiň,“ řekl po chvíli. „Dyť já vim, že jo. Já tě mám taky pořád rád.“

Cítila jsem horko ve tvářích. Nechtěla jsem teď rozebírat jeho náklonnost.

„Kira je nemocná,“ konstatovala jsem.

„Ona ti v…“ odmlčel se. Volala, to mohlo být to slovo. Zatmělo se mi před očima. Takže je to pravda.

„Tys to věděl!“ vyhrkla jsem vyčítavě.

„Ený, musel jsem jí slíbit, že ti to neřeknu. Chápeš to? Chtěla, abych jí přísahal, že o tom nebudu mluvit. Ona s tebou nemluvila, jak jsem teda pochopil…“

Zaskřípala jsem zuby.

„Nechápu. Nechápu to, když jsi věděl, jak… Co… Já a ona,“ blábolila jsem a potlačovala vzlyky.

„Vsadím se, že taky víš, kde je! Chucku, jestli mi to neřekneš, já si to zjistím.“

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl.

„Ený, ona už ani možná…“ odmlčel se a zapraskala šňůra sluchátka. Jako bych ho viděla zavrtět hlavou. „Já vážně netuším, kde je.“

„A co jí je? Nechodila třeba do nějaké nemocnice aspoň na prohlídky, nebo tak něco? Chucku pomoz mi. Prosím tě.“ Přestože jsem se snažila zůstat klidná, hlas se mi děsně třásl.

Chvíli jsem jen poslouchala Chuckův pomalý dech. Pak ztěžka polkl.

„Tehdy, jak jsme ji vyzvedli z té nemocnice… Bavili jsme se s doktorem na chodbě o léčbě. Já teda netušil, jaká léčba to má bejt, Kira mi nic neřekla. Bylo to jen mezi ní a tím doktorem… Akorát jsem věděl, že to není dobrý. On na ni docela naléhal, ale ona, no… Nechtěla nic poslouchat,“ povzdechl si.

„Když jsi odjela, tak za mnou přišla a jestli jí prej můžu pučit třicet babek. Tak jsem jí je pučil, ona je přede mnou strčila do kasy a pak sáhla do lednice pro nenačatou flašku Danielse. Ten večer jsme ji celou vypili, a pak ještě další. Taky jsme se dost pohádali, ale nakonec jsme jen usnuli vedle sebe u mě v kanclu na gauči. Byla hrozně studená a já nechtěl, aby ještě navíc nastydla…“

„Chucku? Co ti teda řekla?“ skoro jsem vykřikla, jak jsem byla nedočkavá.

„Kira má rakovinu, víš. A ona přesto nechce žádnou chemii nebo tak,“ šeptal Chuck.

Zírala jsem před sebe, omráčená tou informací. Začal mi něco vyprávět, ale já nevnímala, o čem mluví. Rakovinu? A jak je to vážné? Jak dlouho?

„Bylo to maligní, už když jsi tu byla posledně, brala nějaký směsi fetu, aby potlačila bolest a byla aspoň trochu schopná… Tancovat. Je to její život.“

Měla jsem pocit, jako by mi na hrudníku ležela traverza… Nemohla jsem pořádně dýchat a nevěděla jsem, co mám dělat.

„Kdy…“ zasípala jsem, neschopná dokončit větu. Všechno bylo podivně zpomalené a utlumené, moje srdce uhánělo jako o závod, a přece jsem si přišla malátná a motala se mi hlava.

„Naposledy tak před třema tejdny. To mi jen zavolala, ale jak jsem ti už říkal,“ odmlčel se.

„Nevidíš číslo volajícího,“ zašeptala jsem.

„Přesně tak. Ený, je mi to vážně líto.“ Popotáhl nosem. „Nevím, jak bych ti moh pomoct.“

„Já… Něco musím zkusit. Děkuju ti, Chucku. A prosím tě, pořiď si mobil, jo. Řeknu ti na sebe číslo, kdybych něco zjistila…“

„No i kdybys volala jen sama za sebe. Hm… Rád tě uslyšim,“ potáhl zas a tiše zaklel. Nadiktovala jsem mu telefon na mě a rychle se rozloučila. Klidně budu křižovat státy, dokud ji nenajdu.

Zamračila jsem se a rychle zamrkala. Brečet je předčasné.

Vylezla jsem z auta s mobilem v ruce, když jsem si všimla táty stojícího u vchodu do garáže. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Jsem přesvědčená, že jsem na chvíli spatřila stejnou bolest, jako tehdy, když Jacob…

„Kolik jsi toho rozuměl?“ zeptala jsem se tiše.

Polkl a sklopil pohled stranou.

„Dost,“ řekl prostě.

„Já…“ odmlčela jsem se. Táta se zatvářil tak ztrápeně, že jsem nemohla pokračovat nahlas.

„Budu muset odejít,“ dokončila jsem myšlenku, i když jemu už bylo všechno jasné. Pokýval hlavou a přešel ke mně.

„Možná později. Pojď za mnou,“ natáhl ke mně ruku. Zachvěla jsem se – byla jsem napjatá a připravená vyrazit co nejdříve, přestože jsem netušila, kam pojedu. Prostě bych se ptala všude možně… Ale nejdřív tu musím být pro ty, kteří tu jsou pro mě. V tuto chvíli.

Přijala jsem jeho ruku a nechala se vést zpět do domu. Dům byl tichý, maminka buď byla nahoře v ateliéru, nebo –

„Odešla ven. Potřebovala si pročistit hlavu, tušila, že se něco děje… a že budeš chtít jít. Nemohla tu zůstat. Raději by se byla tvářila, že jsi odešla jen na procházku.“ Táta se po mně ohlédl, ale víc neřekl.

Došli jsme do kuchyně, kde se mi vysmekl a opřel se o lednici.

„Tati?“ zeptala jsem se rozechvěle. Těkala jsem očima k oknu a myslela na to, jak jsou vchodové dveře blízko…

„Nechci, aby sis myslela něco špatného o tom, co ti ukážu. Ale měli jsme přirozeně starost a tak se sledování… hm, prostě jsme nesledovali jen tvoji platební kartu. Co jsi zpět, jsme to nevyužili, ale teď…“

Cítila jsem, jak mi poklesla brada.

„Dokážeš – dokážeš ji najít? Vážně?“ vyhrkla jsem.

Neurčitě přikývl – bylo to jako ano i ne. Pak se otočil a odsunul lednici ode zdi. Ve stěně byla malá skrytá dvířka, byl vidět jejich obrys. Táta na ně jemně zatlačil, až se ozval syčivý zvuk a ony se pomalu začaly otvírat směrem do zdi.

Před námi se objevil úzký otvor a schody vedoucí do podzemí. Po stranách temné chodby se rozblikaly zářivky, až se ustálily a ozařovaly schody slabým namodralým světlem. Táta se na ně tak zvláštně smutně podíval, ohlédl se po mně a pak šel dolů do podzemí. Napjatě jsem ho následovala. Po chvilce jsem slyšela, jak se vchod opět uzavřel.

Schody se několikrát stočily doprava, takže nebylo vidět ani dopředu, ani zpět. Cítila jsem, jak přibývá vlhkosti a teplota klesá, ale nebylo to nepříjemné. Konečně jsme došli k dalším dveřím a já měla děsivý pocit déja vu. Dveře byly jak z mého snu o regálech, Jacobovi, jehlách a Kiře.

Otřásla jsem se.

Táta naťukal vstupní PIN na klávesnici vedle uzavřených dveří. Cvaklo to a dveře se pootevřely. Pokynul mi, abych vešla dovnitř.

Prostorná místnost vymalovaná šedě – zdálo se, jako by byla obalená kovem; stejné zářivkové světlo jako v chodbách, a hlavně, hlavně, počítače – stolní i laptopy. Byly rozmístěny po dlouhém pracovním stole. V rohu stála malá lednička. Na stěně visely tři ploché televize.

Otáčela jsem se pomalu kolem sebe a pozorovala to vybavení. U ledničky jsem se svým pohledem zdržela o něco déle. Na co?...

„Hm, Bella tu trávila hodně času. Nanosil jsem jí sem nějaké konzervy…“ odmlčel se. Rychle přešel k počítačům a jeden po druhém je zapínal.

Asi tu trávila mnoho času. Jak asi dlouho v kuse? Dny? Týdny?

Táta zavrtěl hlavou, nechtěl mi odpovědět. Provinile jsem přikývla a posadila se na jednu židli. Jak monitory jeden po druhém nabíhaly, bylo v místnosti víc a víc světla. Táta se usadil u jednoho počítače, zadal heslo a začal spouštět různé aplikace. Postupně se přesouval k dalším monitorům, až na všech svítila okna programů, o kterých jsem slyšela maximálně z kriminálek v televizi.

Otočil se na kolečkové židli ke mně a zadíval se na mě svýma klidnýma očima. Byl maximálně soustředěný a nejspíš totéž očekával ode mě.

„Musíš se teď uklidnit, Nessie. Vím, že je to těžké, ale s tímhle vybavením máme velkou šanci, že ji najdeme. Jako člověk nechává hodně stop, i když se třeba bude snažit o opak.“

Jako člověk, pomyslela jsem si. Pochopila jsem, proč mě nejspíš nenašli – neusadila jsem se ve městě. Nepoužívala jsem platební karty. Nechytili mě při žádném přestupku. Nechodila jsem nakupovat jídlo ani nic zvláštního, podle čeho by si mě kdo zapamatoval. Nechovala jsem se prostě jako člověk.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči, a snažila jsem se uklidnit.

Vzpomněla jsem si na naše klidné procházky po loukách a na to, jak jsme si lehávaly do trávy a pozorovaly mraky. Jak jsem jí hladila vlasy… Jak jsme vedle sebe usínaly a na ta rána, kdy jsme se k sobě náhodou probudily čelem.

Tyhle vzpomínky mě konejšily a uklidnily.

„Teď, Nessie, řekni a ukaž mi cokoli, co by mi mohlo pomoct v hledání. Její zvyky, její chování, tváře v baru, které se tam objevovaly často. I její tanec, prostě cokoli. Všechno, co ti přijde důležité, nebo naopak jakékoli maličkosti, můžou být užitečné.“

Slyšela jsem tiché klapnutí někde nad námi a za chvíli jsem v místnosti cítila přítomnost někoho dalšího.

Maminka mi jemně položila ruku na rameno, ale nepromluvila. Stále jsem nechávala své oči zavřené, abych si utřídila myšlenky.

Snažila jsem se jim dát určitý rámec. Maminka se kousek vzdálila, zašustil papír. Přisunula si ke mně židli a dotkla se mé tváře. Otevřela jsem oči a podívala se na ni. Seděla blízko u mě, na klíně desky a na nich papíry, v ruce grafitovou tužku.

„Renesmé, zlato… Ukaž mi, jak vypadala. To bude pro začátek dobré,“ mluvila tiše a klidně, aby mě nerozrušila. Trochu jsem se zamračila a natáhla ruku, abych se dotkla jejího spánku. Zavřela jsem oči a začala vzpomínat…

Na její oválný obličej, lehce špičatou bradu, malé uši bez náušnic. Pod levým uchem měla drobnou pihu… Na čele pod ofinou byly vidět dvě krátké jizvy, mohly být už z dětství. Lehce klenuté a upravené obočí, ne příliš, vypadalo stále dost přirozeně. A oči… Tmavě hnědé, s tenkou linkou kolem zorniček, jako by to byly složité hvězdičky. Malý nos nijak zvlášť neupoutával svou pozornost, ale rty… Vřelý a široký úsměv, spodní ret o něco plnější než ten vrchní.

Uvědomila jsem si, že se usmívám a že mi v očích stojí slzy. Zírala jsem před sebe s otevřenýma očima a přece ji viděla, jako by stála přede mnou. Zamrkala jsem a podívala se mamince do klína, kde vznikal Kiřin obraz.

Překvapeně jsem vydechla a málem se úplně rozbrečela. Její portrét byl naprosto věrný, maminka opravdu uměla zachytit i ty nejmenší detaily. Všimla jsem si, že už je to čtvrtý obrázek Kiry, další, z různých úhlů pohledu na její obličej a postavu, ležely na stole vedle mě. Táta vzal jeden po druhém a naskenoval je.

Potom položil prsty na klávesnici a podíval se na mě s otázkou v očích.

„Kira Knieżenska. Vysoká asi pět stop, tanečnice, střední škola někde ve Wisconsinu, ale o tom jsme se moc nebavily… Rodiče byli přistěhovalci z Evropy a už nežijí. Má řidičák na auto…“

Vyjmenovávala jsem cokoli, na co jsem si vzpomněla a co mi přišlo vhodné pro hledání. Táta vše zapisoval mezi několika počítači a zadával v příkazových řádcích další a další pokyny… Maminka mezitím nakreslila ještě dva portréty a pak je šla skenovat. Pracovali teď oba dva a mně zaplnilo zoufalství. Jak jsem je sledovala při práci, prsty jim tančily po klávesnici a okna se střídavě měnila, jak přepínali mezi programy, uvědomila jsem si, že tuhle věc mají zmáknutou kvůli mně.

Udělalo se mi fyzicky špatně, ale táta byl naštěstí soustředěný a mých myšlenek si asi nevšiml. Hledali mě se stejnou vervou? Vyplňovali každý detail? Byli úspěšní?

„Takhle… jste hledali i mě?“ zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem si stále přiznat, nakolik to pro ně muselo být traumatizující, že jsem odešla a nedávala o sobě vědět, až na sporadické telefonáty z telefonních budek. Jenže přede mnou se odehrávalo něco, co to tak jasně dokazovalo…

Mamka přestala bušit do klávesnic a zaraženě se na mě podívala. Ústa pootevřená, v očích problikla bezmoc a strach. Pak své city opanovala, zamrkala a polkla. Neurčitě těkala pohledem po monitorech a pak lehce přikývla.

„Vy jste ale přece nevěděli, kde jsem… Dokud jsem nezaplatila při cestě sem. Myslím kartou.“ Něco ledového se mi sevřelo kolem srdce. Oni o mně nevěděli. Jak by mohli najít –

Maminka zavrtěla rázně hlavou.

„My jsme věděli, kde jsi. Aspoň přibližně, čas od času. Mnohokrát jsi zmizela na několik měsíců… Ale pak jsme tě zas našli. Prohledávala jsem i satelitní snímky…“ odmlčela se. „Nechávala jsem jen na tobě, kdy se ozveš. Kdy se vrátíš. Nepřestala jsem doufat, chápeš?“

Usmála se a pokračovala v práci.

„Ta platba kartou pro mě byla znamením. Předtím jsme hledali s Bellou společně. Pak jsem ji ale přiměl, že bude rozumnější trávit svůj čas… Že se prostě budeme střídat. viděl tu transakci. Bral jsem to jako znamení od tebe, že se chceš sejít.“

„Telefonní číslo na Chucka?“ zeptala se mamka. Nadiktovala jsem ho a viděla, jak po chvíli nabíhají seznamy volání.

Táta sáhl do zásuvky a vyndal z něj handsfree a nějaké kabely. Maminka si nasadila sluchátko do ucha a přes nějakou aplikaci vytáčela různá telefonní čísla, která se v seznamech volajících opakovala. Úplně změnila výraz a mluvila s cizími lidmi, jako by vycítila jejich nálady. Odpovídali ale jen samí dodavatelé. Nebo přátelé Chucka, kteří se na baru sem tam objevili.

„Nessie, tohle chvíli potrvá. Měla by sis jít lehnout. Nebo se aspoň něčeho najíst,“ řekl táta.

Nevěřícně jsem ho pozorovala, ale pak mě něco napadlo. Vyběhla jsem nahoru ze sklepení a v obýváku vzala nejbližší křeslo. Přenesla jsem ho ke dveřím do sklepení a pak ještě z lednice vyndala vajíčkový sendvič. Strčila jsem si ho do pusy, zatlačila do dvířek, až se otevřely, popadla křeslo a rychle šla zas dolů.

Postavila jsem ho vedle lednice, takže jsem měla dobrý výhled na všechno, co naši dělali, a pak neochotně rozbalila sendvič z igelitu. Zhltla jsem ho a nevnímala jeho chuť, ale pokud mám vyrazit co nejdřív, bude lepší, když budu sytá. Mohla bych si pak ještě dát nějakou tu konzervu… Ale to až později. Uvelebila jsem se v křesle a poslouchala monotónní ťukání a klikání, hučení harddisků a větráků…

Usnula jsem.

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

13)  Jalle (30.12.2012 11:48)

skutočne si neviem rpedstaviť Edwarda A Bellu ako nejakých agentov:)

Lenka326

12)  Lenka326 (01.03.2012 20:53)

Takže se to potvrdilo, Kira je nemocná. Najdou ji? Moc se mi líbí podpora, jakou Ený poskytli rodiče. Překvapilo mně to vybavení, které měli na sledování své dcery. Ale asi to chápu, zoufale se ji snažili najít a aspoň na dálku sledovat a když mají peníze, tak proč je nepoužít. Snad bude všechna ta supertechnika platná i teď, Kiře se krátí čas. Teda doufám, že je to tak.

Fanny

11)  Fanny (28.02.2012 23:08)

Jsem asi jen zvědavá. Zvědavá, jak to vymyslíš dál a co jim ještě všechno přichystáš do cesty, ale teď mají naději. Byla pryč dlouhé roky a oni rozhodně nezaháleli :( :)

Twilly

10)  Twilly (27.02.2012 21:07)

Emiku, fakt, ale prostě dvě ženské pod vlivem frankovky, skvělé společnosti a vidiny odtrhnutí z řetězu dělají z nás - plachých introvertů - to, cos měla možnost vidět

9)  BJaneVolturi (27.02.2012 20:59)

Že ji najdou a proměněj? Nesmí umřít...

miamam

8)  miamam (27.02.2012 20:14)

Bosorka

7)  Bosorka (27.02.2012 20:12)

Em - nikomu to neříkej, ale my jsme s Twilluší taky plaché....

miamam

6)  miamam (27.02.2012 19:59)

Bosorko, taky doufám Jsem dost plachý stvoření, jak jste s Twilly asi pochopily... A nechtěla jsem kazit vaši bujarou náladu svým introvertním přístupem ke všemu:p Ad kapitola: souhlas, chtěla jsem, aby to tak vyznělo :)
Děkuji za podporu, holky Naděje umírá poslední, že jo...

Bosorka

5)  Bosorka (27.02.2012 19:03)

Ségra, znepokojivé? Já bych spíše řekla, že od En to bylo značně nezodpovědné a svědčilo to o její nevyzrálosti, že se takhle odstřihla. Jsem zastáncem toho, že nejenom rodiče mají mít svou zodpovědnost.
Em - úžasné! Snad na příštím sletu si najdeme chvilku na pokec

4)  ClaireStew (27.02.2012 18:51)

Doufám, že Kiru najde :) chybí mi ten jejich vztah na začátku a ta hodná Kira..

3)  SofiaN (27.02.2012 18:36)

Ne jeste nemuze byt konec, musim vedt, kam se podelo tech 5 let, co se presne stalo. Desne me zajima, jake bude reseni.

2)  hela (27.02.2012 15:49)

tak tahle se ti opravdu povedla
najde tu Kiru? je mi z toho smutno :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Twilly

1)  Twilly (27.02.2012 14:39)

Emiku, krásná kapitola... taková akční. Na jedný straně možná znepokojivé, co všechno se dá, když se CHCE... ale zase na druhou stranu, byla a pořád je jejich dítětem. Je jenom logické, že ji NENECHAJÍ na holičkách, ať se děje co se děje... Tleskám

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Paul, Sam, Quil