25.01.2011 [07:00], Linfe, ze série Jméno není všechno!, komentováno 20×, zobrazeno 2722×

5. kapitola

 

Upřímně doufám, že si i po více než dvou měsících od posledního dílu najde takhle povídka svoje čtenáře. Sama doufám, že na další kapitolu zase nebudete muset čekat tak dlouho. Bavte se!

Úplně vyčerpané jsme padly do postele ještě před půlnocí. A to jsme mohly mluvit o neskutečném štěstí. Foster nám strašně pomohl, ukázal nám, kde a co máme hledat, takže už pak jen stačilo příslušné informace zpracovat a opsat. I tak to zabralo přes pět hodin. Když jsme s Caroline opouštěly hlavní budovu, v ostatních studovnách se ještě svítilo. Skrz okna byly vidět omdlévající trosky ostatních prváků zavalených knihami. Na chodbě jsme potkaly holku, která nesla hektolitry kávy v papírových kelímcích. Hodila po nás notně nakvašený a závistivý pohled.

„Díky bohu za Fostera,“ hlesla do ticha Caroline.

Byla jsem tak unavená, že i pouhé přikývnutí hlavou mi přišlo jako nadlidský výkon.

„A to se musíme ještě modlit, aby Higgins zítra nepokračoval ve stejném duchu, protože mě už dneska nikdo nedonutí otevřít knihu.“

Když před osmou zazvonil budík, zaúpěla jsem. Přes sedm hodin spánku a já měla pocit, že bych snesla klidně ještě dalších deset. Zavrčela jsem pozdrav směrem ke Caroline, která už se soukala do kraťasů a zívala u toho na celé kolo. Zapadla jsem do koupelny, studená voda to jistí. Rychle jsem si vyčistila zuby a snažila se ve skříni najít nějaký čistý triko na běhání. Sakra! Nakoupily jsme sice hadry na všechno, ale na tohle jsme nějak zapomněly. A to ze včerejška smrdělo tak, že by se mu vyhnul i bezdomovec.

„Nemám už žádný čistý triko. Zapomněla jsem si nějaký koupit a ty dvě už jsou propocený skrz naskrz,“ povzdechla jsem si.

Caroline došla ke skříni a hodila po mně jedno svoje.

„Na, ale tohle už je taky moje poslední, takže večer asi budeme muset vyprat. A o víkendu vyrážíme zase na nákupy, protože já rozhodně nehodlám trávit mládí u pračky,“ dodala.

Měla pravdu, jenže v jejím hlase bylo znát takové nadšení, že bylo jasný, že už zapomněla na tu poslední návštěvu obchoďáku, která mě málem zabila. Momentálně byla moje představa o ideálně stráveném víkendu tady v pokoji a v posteli. Byla teprve středa a já se cítila vyšťavená jako citrón. Teď jsem překonala svou lenost a rvala si to její triko přes hlavu, až v něm zarupaly švy. Caroline po mě hodila zuřivý pohled.

„To triko mám už od svejch desíti a ráda bych, aby přežilo tvůj nájezd,“ upozornila mě.

Pokrčila jsem rameny. „Sorry.“ Konečně jsem byla připravená a mohly jsme vyrazit.

Za pětačtyřicet minut jsme byly zpátky a smíchy se svalily rovnou na postel.

„Neříkej mi, že tam ty kačeny vážně budou stát každej den?“ dostala jsem ze sebe. Stále ještě jsem nemohla popadnout dech, ale jinak jsem byla dokonale čilá a v pohodě. Ať jsem jakkoliv v háji, tak pokud se donutím jít ráno běhat, postaví mě to na nohy a celý den je pak v klidu.

Stihly jsme tak akorát rychlou sprchu, oblíknout se a už jsme makaly na první přednášku k Higginsovi. Esej jsme odevzdali všichni a ten parchant ani nehnul brvou. To ho nikdo neučil, že pochvala je největší motivace? Naštěstí dneska se už žádné zkoušení nekonalo, ale jeho přednáška byla tak nudná, že jsem měla co dělat, abych tam nevytuhla. Drcla jsem do Caroline.

„Pravidlo číslo jedna. Na Higginse nikdy bez kafe,“ pošeptala jsem jí. Ušklíbla se a pokývala hlavou na znamení souhlasu.

„Ticho tam vzadu,“ zařval jmenovaný od tabule, až jsem nadskočila na židli. Idiot.

„Máte k tomu nějaké poznámky, slečno Swanová?“ zeptal se svým typicky slizkým hlasem.

„Ne, pane profesore.“

Na závěr hodiny nás ještě upozornil, že jako každoročně vypsal pro konkurz na dvě volná místa mladších asistentů. Náplní práce bude administrativní pomoc s jeho právnickými záležitostmi, na které mu prý kvůli výuce nezbývá dost času. Nezapomněl také upozornit, že tato skutečnost se bude skvěle vyjímat v našem životopisu a jeho jméno zaručí tu správnou vážnost. Po přednášce jsme se s Caroline shodly na tom, že by to nemusela být špatná příležitost a uvažovaly jsme o tom, že se zapíšeme. Ovšem jen do té doby, než jsme na obědě vyslechly rozhovor prvaček u vedlejšího stolu. Zrovna se bavily o Higginsovi a evidentně s nimi seděla u stolu starší sestra jedné z nich, protože jim zrovna vyprávěla o tom, jak to na té stáži chodí.

„Mladší asistentka byla jenom zástěrka pro služku. Mám pocit, že jsem za ten rok uvařila víc hrnků kafe než za celej svůj dosavadní život. Než nás pustil po půl roce k nějaký práci na případu, která zahrnovala stejně jenom vyhledávání podobnejch případů ve starejch záznamech, uklízeli jsme mu tak maximálně kancelář. Rozhodně nemám pocit, že by mi to nějak pomohlo, když jsem v létě hledala praxi.“

S Caroline jsme se na sebe podívaly a bylo nám to jasný. Tohle fakt ne! Do konce týdne se k nám donesly podobné řeči ještě z několika stran a Higginsův formulář stále zel prázdnotou, což nás jen utvrdilo v tom nikam se nezapisovat. Uzávěrka byla příští pátek.

Zbytek týdne uběhnul v podobném duchu. Dvě přednášky přes den a večery jsme trávily na studijním kroužku čtením doporučené literatury. Už mi z těch paragrafů, pouček a definicí začalo hrabat. V pátek mě Foster načapal, jak civím do zdi místo do případu Gordon a Brown. Jenže místo očekávaného napomenutí nebo přednášky o tom, jak je důležité mít nastudovanou všechnu doporučenou literaturu, jsem ucítila chlácholivé poklepání na rameni.

„Vím, že je to nuda. Po prvním semestru jsem nesnášel jakoukoliv knihu, a to jsem se do té doby považoval za knihomola. Přečetl jsem v podstatě všechno, co se mi dostalo pod ruku. Od Tolstoje až po novodobou literaturu, ale co jsem nastoupil na práva, nemohl jsem jakoukoliv knihu ani cítit.“

Na chvíli se zamyslel. „Tu první jsem si jen tak pro radost přečetl vlastně až po promoci.“

Nahlas jsem zaúpěla.

Doktor Foster se omluvně usmál a pokrčil rameny. „Tak já se vám to pokusím alespoň protentokrát trochu zpříjemnit.“ A pak nám odvykládal všechno o případu Gordon a Brown, takže si stačilo dělat jenom poznámky. Dokonce nám několikrát vypíchnul nejdůležitější věci a upozornil na chyby, které se nejčastěji dělají v interpretaci zákonů použitých v tomto případu. Když skončil a já s hlasitým výdechem zaklapla knihu, usmál se na mě. Caroline se vedle mě zamračila, ale mně to bylo úplně fuk. Mohla jsem si odškrtnout další knihu ze seznamu doporučené literatury. Ještě jich zbývalo osm.

V sobotu v poledne to v našem pokoji vypadalo jo v podzemní kobce. Večer jsme s Caroline pečlivě zatáhly všechny závěsy a teď jsme spaly jako zabité. A spaly bychom dál, jenomže můj žaludek začal tak hlasitě protestovat, až mě to vzbudilo. Hrábla jsem po mobilu, a když jsem zjistila kolik je, pokusila jsem se vzbudit i toho spáče vedle mě.

„Caroline?“

„Hmpf,“ ozvalo se kdesi zpod deky.

„Můj žaludek je už na pokraji hysterie, a jestli chceme, aby na nás v jídelně něco zbylo, měly bychom vstát.“

„Nemám hlad, jdi sama,“ odbyla mě, ale i přes deku bylo slyšet škrundání v jejím břiše. Vztekle odkopla deku a posadila se na posteli.

„No jo, vždyť už jdu,“ mračila se. Já jsem vyprskla smíchy, protože mi to přišlo vážně vtipné. Nevěděla jsem, jestli se baví se mnou nebo se svým žaludkem. Chvíli ještě bručela něco o to, že doma by mohla na oběd klidně i v pyžamu a pak zapadla do koupelny. Slyšela jsem sprchu a ven už vyšla jako Caroline, kterou jsem znala.

„Dobré ráno,“ řekla.

„Dobré. Už je tam volno?“ Ukázala jsem směrem ke koupelně.

„Jo, ale hoď sebou, umírám hlady.“

„Ha ha,“ odsekla jsem jí.

U oběda, kdy jsme do sebe cpaly už druhou porci kuřete s rýží, jsme se shodly na tom, že se skočíme zpátky převlíknout a trochu víc zkulturnit a vyrazíme do města na ty nákupy. Tentokrát to nebudeme tolik přehánět a zkusíme se mrknout, jestli v kině nedávají nějakej dobrej film.

„Ale nechci nic, nad čím se musí jenom trochu přemýšlet. Po tom šíleným tejdnu má můj mozek nárok na trochu odpočinku.“ S tím mi nezbylo než souhlasit.

Nákupy jsme zvládly rychle, v podstatě jsme vlezly jenom do sportu a každá z nás si po slabé půl hodince odnášela tašku oblečení. Celkem rychle jsme se nad programem kina shodly na komedii, jejíž název nám nic neříkal, ale doufaly jsme, že bude splňovat naše požadavky. Do začátku zbývala ještě hodina, zašli jsme si do místní kavárny dát kafe.

Bavily jsme se tlacháním o něčem a o ničem, když najednou v půlce hovoru Caroline zmlkla, zadívala se kamsi za moje rameno a na tváři se jí objevilo zklamání. Otočila jsem se a uviděla pana Fostera v objetí s vysokou blondýnkou. Nechápala jsem, co jí na tom tak rozhodilo, ale když stále ty dva pozorovala, konečně mi to došlo. Všechny ti obdivné pohledy o přednáškách, to jak se na mě mračila, když mě tehdy večer poplácal po rameni a usmál se na mě. Celou cestu na kolej pak nepromluvila ani slovo a já si myslela, že je unavená.

„Cary, tobě se pan Foster líbí?“ zeptala jsem se jí, i když odpověď se přímo nabízela.

Upřela svůj pohled do hrnku s kafem. „Jsem pitomá, já vím,“ odpověděla.

„Nejsi pitomá, jenom šance, že někdo takový, jako je Foster, bude volný, je prostě mizivá. On je…“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jak přesně to vyjádřit. Pan Foster je skvělej, chytrej, zábavnej, fakt pěknej a jeho zadek je prostě k sežrání, ale nikdy mě nenapadlo o něm přemýšlet jinak než jako o profesorovi.

„Prostě náš učitel,“ dokončila jsem to.

„Jednou bych chtěla taky někoho takovýho, jako je on, mít,“ povzdechla si. Vytřeštila jsem na ní oči.

„Cože? Vždyť ty můžeš mít jakýkoliv kluka, na kterýho si ukážeš.“

„To není pravda,“ odporovala mi.

„Doma se na mě vždycky lepili jenom samý svalovci nebo krasavci, který mě chtěli mít jenom jako ozdobu. Jenomže o takový kluky já nestojím. A když jsem se pokusila oslovit někoho, kdo se mi líbil, dopadlo to katastrofálně. Jednou mi jeden kamarád řekl, že normálním klukům buď přijdu moc hezká na to, abych se s nima vůbec zahazovala, nebo si myslí, že jsem úplně blbá. Tak mi tu nevykládej, že můžu mít, koho chci. Navíc mám pocit, že kluků s mozkem v hlavě je rok od roku míň. A já byla vždycky na ty o něco starší.“

Docházely mi argumenty. „Neboj, ještě jich budeš mít tolik, že je nebudeš stačit odhánět, až z tebe bude ta slavná právnička.“

Odfrkla si. „Pojď nebo nestihnem ty reklamy,“ zavelela a hodila poslední pohled k tomu stolu. Film byla naprosto blbá komedie o rozchodu americkýho párečku, ale svůj účel to splnilo. Smály jsme se společně s celým sálem trapným scénkám a mozek nechaly v klidu odpočívat. Na konci filmu už to byla zase ta stará pohodová Caroline.

„Vidíš, takhle přesně dopadneš, když si vezmeš blbečka bez mozku,“ smála se. V dobré náladě jsme sešli o dvě patra nákupního centra níž a zrovna míjeli velkou hernu, když se odněkud za námi ozvalo volání.

„Bells, Bello!“

„Kterej idiot,“ ujelo mi. Prudce jsem se otočila. Edward Anthony stál opřenej zády o kulečníkovej stůl a mával na mě. Kolem něj postávala banda podobných krasavců, takže to musela bejt celá Cambridgeská veslice na procházce a opodál drtila Kaithlin Hamiltonová v rukou tágo. A z očí jí sršely blesky.

„Nechcete se k nám přidat a zahrát si jednu hru?“ hulákal na celej vestibul.

„Jo, tos uhod, ty pitomče,“ odsekla jsem mu sama pro sebe. Nesnášela jsem, když se na veřejnosti někdo choval jako buran. Otočila jsem se zpátky ke Caroline, popadla  ji za ruku a táhla směrem k východu. Teď už jsem měla zkaženej večer i já.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Lipi4 (30.01.2011 02:16)

Asi jsem stejně divná jako Caroline , ale já toho Tvýho mladýho profesora taky miluju .... . . .. . . Teď mě napadá dokonalý rozdělení chlapů : toho starýho, vypočítavýho chcípáka Higginse nenávidět . . .. Edwarda totálně ignorovat ... a Fostera obdivovat (tragické případy mohou i slintat ).. ... ...

...... Úžasná kapitolka .. .hned letím na další

18)  Michangela (28.01.2011 22:34)

To zkažení večera vypadá vážně!

17)  MisaBells (28.01.2011 21:18)

Jáááááj... Bella to pěkně rozsekla, to ti povím. Chudák Edward, on se tááák snažil... no, po dlouhé době se moje první schůzka vydařila, má to charisma a já jedu dál... chci první pusu (viz diskuze na icq, snad chápeme). Jupííí jej! Až teď jsem si vzpomněla, jak mi tihle blázni chyběli!

16)  Kamikadze (27.01.2011 22:57)

Linfe, já prostě nemám slov, jejich nadšení pro běhání chápu, Higginse bych za jistý anatomický výčnělek pověsila do průvanu, takhle je drtit, Foster by zase zasloužil pozlatit, takovej hodnej profesor...

14)  Iwka (26.01.2011 09:13)

Super kapitola. Můj komentář byl o dost delší, ale potom, co mi z nevysvětlitelných důvodů nešel vložit - několikrát - píšu nový. Tak jen abys věděla, že se mi to líbí mnohem víc, než jak se zdá z tohohle, co píšu a že jsem ráda, že je tahle skvělá povídka zpět

13)  sakraprace (26.01.2011 08:29)

Paráda, poutavé, krásné a vtipné. Prostě paráda. Rozhovor s žaludkem mě dostal, taky si spolu povídáme, kor posledních pár měsíců

11)  Karolka (25.01.2011 22:45)

Dobrý! Vůbec to neztratilo šťávu. Skvěle jsem se bavila, stejně jako minule. Tahle odlehčená atmosféra se mi moc líbí a sedí mi. Edward Anthony se opravdu zatím jeví jako buran, ale někomu s jeho vizáží já dávám ještě jednu šanci (nebo třeba dvě... tři...). Takže do mě!

10)  milica (25.01.2011 20:49)

Konečně jsem se dočkala pokračování
Krásné, snad bude další dřív

9)  sfinga (25.01.2011 20:34)

Týnko, to bylo opět excelentní, přiznej se příšero, že tys kromě chemie ještě studovala práva? Takhle perfektně popsaný jsem to snad ještě nečetla
Chudáci holky, mají pěknej záhul
Lituju Caroline, ale ono to opravdu tak chodí. Když je holka hezká, hned si každej myslí, že je totálně blbá, grrr.
Těším se na další díl

8)  Linfe (25.01.2011 20:23)

Holky jsem ráda, že jste nezapoměly. Byl to trochu boj po tak dlouhé době a stejně mám pocit, že je kapča skoro o ničem pro vás Ale tak brzy se těště na další, nějak sem chytla slinu tak s tím trochu popojedem, ne?

7)  Janeba (25.01.2011 20:17)

Linfe, tys mně chyběla!!! No hlavně, že jsi zpátky a máme se na co těšit! Vítej!
Děkuji!!

6)  Bosorka (25.01.2011 18:59)

JSem moc ráda, že jsi se do toho opět vrhla

5)  Karolka (25.01.2011 18:47)

Juchů! Dnes v noci se na to vrhnu!!!

4)  Fanny (25.01.2011 17:59)

Náhodu jsem na tuto povídku narazila (nevím, jak to že ne už dřív) a pustila jsem se do čtení. Je to skvělé! Pravnická fakulta, dvě holky a bláznovství kolem Twilight ságy? Považuju to za úžasnej nápad.

3)  Lenka326 (25.01.2011 17:47)

Dala jsem si to znovu od začátku, ne, že bych si nepamatovala, o čem tato povídka je, ale spíš pro oživení .
Bella a Cary už jsou dobře sehrané a staly se z nich kamarádky, obě tak trochu vybočují a tím jsou si hodně blízké. Pan profesor a Caroline , to problesklo už v minulé kapitolce no a pak tu máme "pitomce" Edwarda Antonyho, který by ale nemusel být zas až takový blb. Jen, kdyby se nechal líp poznat. Odhaduju to správně? No já jen, že zatím tu máme dvě chytré vyjímečné holky, jednoho chytrého a vyjímečného profesora a jediný další chlap, o kterém zatím byla řeč, je Edward... A i když jméno není všechno, tak jistá osudovost se tu nabízí .

Hezký dílek, doufám, že budeš pokračovat v povídce, abychom se dozvěděli, o co tu půjde.

2)  semiska (25.01.2011 15:06)

Zlatí, moc se ti to povedlo. Jsem moc ráda, žes napsala další kapitolku. Bella a Caroline jsou supr kámošky. Mám je obě moc ráda. Budu se těšit na další kapitolku. Njn, Edward Anthony opravdu dokáže zkazit večer.

1