Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Čas se nedá zastavit

Celý zbytek noci jsem strávila ve Felixově náručí. Potřebovala jsem cítit blízkost jiné bytosti, nebýt sama se svým smutkem. Felix mě hladil po vlasech a utěšoval, jak jen uměl. Byla jsem mu neskonale vděčná.

Ráno jsem již byla schopná alespoň trochu fungovat. Pro jistotu jsem smazala všechny své e - maily a zrušila adresu. Felix měl pravdu, kterou jsem si do včerejška nebyla ochotná přiznat. Ohrožovala jsem své blízké. Nyní jsem musela být silná a poskytnout jim bezpečí. Když jsem zničila všechny důkazy kontaktu s nimi, cítila jsem se tak zvláštně klidná. Jediné, čeho se nikdy nevzdám, byly fotky a pár mých kreseb. Ale ty byly pečlivě ukryty.

Zatímco Felix šel uhasit svou žízeň, já si napustila plnou vanu horké vody a ponořila se do ní. Potřebovala jsem se dát do kupy, protože jsem si byla jistá, že včerejší pozdní příchod na ples nezůstane bez potrestání. Umyla jsem se a celkově upravila. Vlasy jsem si spletla do copu, lehce se nalíčila a oblékla si oblíbené béžové kalhoty a temně modré tričko, přes to samozřejmě hábit příslušníka gardy. Zrovna jsem se doupravovala, když zaklepal a vstoupil Felix. I on si dal na svém zevnějšku záležet.

,,Jdeme do jámy lvové?” zeptala jsem se se strojeným úsměvem a přijala nabízenou ruku. Procházeli jsme spletitými chodbami hradu a kolem nás se nesl vzrušený šepot. Snad každý očekával, jak se s námi vládci vypořádají.

Neposlušnost musí být po zásluze potrestána. Před hlavní branou do sálu mi Felix silněji stiskl ruku a povzbudivě na mě zamrkal. I na něm však bylo poznat vnitřní napětí. Dveře se otevřely a my vstoupili do sálu.

Už byl samozřejmě perfektně uklizený. Tapisérie, květiny i fontána zmizely. Po včerejším plesu nezůstalo ani stopy. Pomalu ruku v ruce jsme došli až před trůny, kde jsme poklekli a poslušně sklonili hlavy. Nervózně jsem očekávala, co přijde.

,,Isabell, Felixi, zklamali jste nás. Svým pozdním příchodem na slavnostní ples jste prokázali nedostatek úcty k nám, jakožto k vládcům všech upírů. A ty, Isabell, mi navíc odpíráš své i Felixovy myšlenky. Vaše chování je vskutku trestuhodné. Jenže máme takový problém. Jak vás dva potrestat a přitom nepřijít o velmi cenné a nenahraditelné členy gardy? Pro kohokoliv jiného by takové pohrdání naší autoritou, které jste včera veřejně předvedli, znamenalo smrt. Ale zrovna vás dva rozhodně zničit nechceme.

Takže jsme dospěli k jinému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že za vaše opoždění byla zodpovědná vaše vášeň, budiž vám nyní zakázáno měsíc se jakkoliv stýkat. To by vás mělo naučit dobře si příště rozmyslet, co má přednost. Naučit se správně si seřadit priority. Nyní běžte a pár dní nám nechoďte na oči. A nezapomeňte, budeme vás sledovat. A porušení našeho přikázání bychom vám už rozhodně neodpustili. My nezapomínáme a nepromíjíme,” Aro domluvil a posadil se zpět na trůn. Jako ve snu jsem vstala, uklonila se a opustila sál.

Nechápala jsem to. Byla jsem připravena čelit jejich zlobě, hněvu a strašnému trestu. A místo toho mi na měsíc zakázali styk s Felixem. Jistě, být měsíc zcela sama bylo pro mě hrozné, ale dalo se to snést. Mírnost trestu mě velmi překvapila.

Zaplula jsem do svého pokoje a pořád nevěřila, že žádný jiný trest se nekoná. Až teď jsem si uvědomila, že jsem byla tak mimo, že jsem se ani nerozloučila s Felixem. Posadila jsem se do křesla a napnula uši. Zajímalo mě, co si zbytek místních obyvatel myslí. Zaposlouchala jsem se a naprosto mě překvapily reakce ostatních upírů. Jim se náš trest zdál velmi krutý. Měsíc bez sexu pro ně byl nepředstavitelný. Najednou jsem měla strašnou chuť se smát. Kdyby jen věděli, jak to s námi ve skutečnosti je…

Když jsem se zcela uklidnila a přijala fakt, že žádný šílený trest se nekoná, opět na mě dopadl smutek a tíseň. Když se mnou nebyl Felix, bylo těžké přijít na jiné myšlenky. Bezděčně jsem vzala jednu ze svých knih a začetla se do ní.

Za ten dlouhý čas ve Volteře jsem se stala náruživou čtenářkou. Vždycky jsem četla ráda, ale nyní to byla má největší a jediná vášeň. Četla jsem snad všechno od červené literatury, přes ruskou klasiku až po naučné knihy a encyklopedie. Měla jsem prostudovanou biologii, genetiku, historii a psychiatrii. Toužila jsem vyplnit svou věčnou existenci něčím smysluplným a ne tím, co jsem dělala. Zabíjení a ničení upírů se mi hnusilo, ale nemohla jsem se mu vyhnout.

Stala jsem se hlavní údernou zbraní Volturiových. Kdykoliv se kdekoliv vyskytl problém, byla jsem to já, kdo se ho vydal řešit. Nikdy jsem nebyla vyslána sama, vždy mě někdo doprovázel. Většinou Felix a pokud bylo nepřátel hodně, cestovali s námi i Demetri, Samuel a Jane. Samuel nás pět označoval jako vražedné komando.

Nespokojeně jsem si odfrkla a knihu zaklapla, vůbec jsem se na text nedokázala soustředit. Uklidila jsem ji zpět do knihovny a bezcílně přecházela po pokoji. Můj mozek okamžitě začal vzpomínat, toužit po rodině, přátelích a normálním bytí. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se těch vlezlých a neodbytných myšlenek. Potřebovala jsem něco dělat, tak jsem se převlékla do cvičebního úboru a vydala se do tělocvičny na trénink. Ten probíhal neustále, nemusela jsem se bát, že nebudu mít s kým se utkat.

Jakmile jsem vstoupila, pozornost všech pěti přítomných gardistů se upřela na mě. Věnovala jsem jim úsměv a zeptala se, zda se můžu připojit. Nadšeně souhlasili. Trénovat s proslulou Isabellou se jen tak někomu nepoštěstilo. K mé radosti měl Igor, poměrně nový člen gardy, schopnost telekineze. Bojovali jsme spolu a já nepoužívala štít. Asi by mi ani k ničemu nebyl, Igorův dar byl fyzického rázu, s psychikou neměl co dočinění. Po dost dlouhé době jsem se musela při tréninku snažit.

Zajímavé bylo, když po mně vrhal nejrůznější předměty ze všech možných stran a směrů a já se jim musela vyhýbat. Skákala jsem, krčila se a uskakovala. A kupodivu mě to docela bavilo. Potom jsme útočili na sebe navzájem nebo všech pět proti mně. Bojovali jsme beze zbraní i s meči. Ty sice upírovi neublíží, ale cvičení s nimi bylo zase jiné a osvěžující. Po několika hodinách jsem se cítila příjemně unavená. Poděkovala jsem ostatním za přínosný a zábavný trénink a vrátila se k sobě.

Osprchovala jsem se a v okamžiku, kdy jsem seděla převlečená na své nepoužívané posteli, dopadla na mě má stará známá tíseň. Snažila jsem se nemyslet, neuvažovat a nevzpomínat, jen jednat a fungovat tak, jak se ode mne očekávalo. Byla jsem vlastně jako stroj. Vykoupat se, obléci se, trénovat, zahnat žízeň, trénovat, předstírat, že se bavím, trénovat… Má existence dostala poměrně pravidelný řád.

Už po několika málo dnech jsem pochopila, že trest Volturiových je skutečně důmyslný a ke mně nemálo krutý. Jistě, bylo tomu tak z jiných důvodů, než se všeobecně domnívalo, ale tato skutečnost nic neměnila na výsledku. Trápila jsem se. Samota je to nejhorší, co může jakoukoliv bytost potkat. Vládci mi odepřeli kontakt s jedinou spřízněnou duší, která mi ještě zbyla. Felix mi neuvěřitelně chyběl.

Když uplynul stanovený měsíc a já ho konečně viděla, nadšeně jsem se mu vrhla kolem krku a jeho tvář zasypala polibky. Museli jsme doopravdy působit jako zamilovaná dvojce. Objímali jsme se a já se neubránila šťastným vzlykům. I Felix radostí z našeho shledání celý zářil. Zapřísáhla jsem se, že už nikdy nedopustím, abych bez něj byla tak dlouho. Drželi jsme se stále u sebe. Stýskání po tom druhém bylo oboustranné a nyní jsme se nemohli jeden druhého nabažit. Trávili jsme spolu všechen čas - tréninky, cvičení štítu, hraní šachů, dokonce jsme spolu i četli. Můj život zase zapadl do stále opakované rutiny. Jen tentokrát už jsem byla spokojenější, netrápila mě ta děsivá samota.

Jediné změny v rozvrhu se týkaly občasných výprav. Účastnila jsem se každičké mise. Už jsem si zvykla a ani nad nimi nepřemýšlela. Vždy jsem si poslušně poslechla instrukce, zabalila si na cestu, cestu samotnou nevnímala. S nepřáteli a rebely jsem zcela bez emocí vyjednávala. Někteří se k nám přidali, ale většinu jsem byla nucena zničit. Dospěla jsem do velmi zvláštního stavu apatie a nezájmu. Bylo mi už úplně jedno, jestli budu bojovat nebo ne. Můj nenáviděný vnitřní démon již nedokázal převzít kontrolu jako dříve. Byla jsem ve své podstatě tak prázdná, že ani neměl nad čím vítězit.

Úplně jsem přestala vnímat čas, byl pro mne zcela bezvýznamný. Od chvíle, kdy jsem odstřihla svou lidskou minulost, mi na něm ani trochu nezáleželo. Proč taky? Nestárla jsem, neměla naději na jiný život, má budoucnost byla poměrně jasně nalinkovaná. Nevnímala jsem změny roční doby ani nové tváře na hradě.

 

Jeden večer jsme s Felixem opět hráli šachy, ve kterých jsem se úžasně zlepšila. Stala jsem se přímo mistrem šachu. Posunovali jsme figurky po šachovnici a polemizovali nad knihou Sofiin svět, kterou jsem Felixe donutila přečíst. Filosofie ho zajímala, ale toto knižní zpracování ho rozčilovalo. Mně se naopak docela líbilo. Přes tuto knížku jsme se dostali až k moderním filosofickým teoriím, v kterých jsem se moc dobře neorientovala. Jména, jenž Felix vyslovoval, mi nic neříkala. Z ničeho nic mě napadla otázka.

,,Jak dlouho tu vlastně jsem? Jak dlouho jsem upír?”

Felix na mě překvapeně zamrkal a když pochopil, že se ptám vážně, rozesmál se. Ač jsme si byli tak blízcí, ani on nevěděl, jak těžké je pro mne být ve Volteře. Neznal mé myšlenkové pochody, touhy a tajná přání.

,,Izzie, ty jsi dobrá! Je to sedm let, kdy jsi nakráčela do hlavního sálu a dožadovala se proměny.”

Šachová figurka v mé ruce se proměnila v prach. Sedm let!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

12)  Marvi (16.11.2011 19:52)

7 let... no fíha... Jak se asi změnili její známí a rodina. Škoda, že se to ani Bella nedozví...

Twilly

11)  Twilly (16.11.2011 10:44)

Felix, Felíííííííííííx, zvláštně to napsaná postava. Problém je, že se mi do toho tlačí zaužívaná představa, že má být "zlý" a von je prostě brácha a kámoš v jednom...

Belliny myšlenkové pochody jsou uááááááááááááááááááá, kuju ,Hani

Lia

10)  Lia (07.11.2011 22:42)

sedm let!!! Taková doba bez Edwarda krásná kapitolka

Janeba

9)  Janeba (12.11.2010 20:15)

Sláva Felixovi! Po sedmi letech se všechno mění i v lidském životě, natož kalupem uhánějícím životem Belly! Sláva za přítele! Strhující a stále věřím v dobrý konec! Evelynko - Díky!

8)   (14.09.2010 18:51)

Alorenie

7)  Alorenie (13.09.2010 19:33)

Sedm Let??!! Felix je úžasný! Je mi jich obou líto...Opravdu úžasná povídka Evelyn! :'-(

ambra

6)  ambra (04.08.2010 14:06)

Pořád vyhlížím Edwarda, ale Bella, chudinka, tu naději narozdíl ode mě nemá... ZNOVU - děkuji za Felixe, doladila jsi ho k upíří dokonalosti. Sedm let?!?!?!?!

Ree

5)  Ree (27.07.2010 13:50)

Cože? Kolik? ehe?

Linfe

4)  Linfe (27.07.2010 11:58)

Jo Felix je dobrej snad mu to vydrží až do konce, ale už by mohl příjít ten zvrat na happy end ne? :-)

Popoles

3)  Popoles (19.05.2010 23:43)

Já mám toho Felixe normálně ráda!
Chudáčci na měsíc od sebe, ale mohli dopadnout i hůř.
No a ten konec - 7 let... co na to říci?
Jen že tleskám, je to paráda.

Bye

2)  Bye (09.05.2010 00:46)

Jejky, už to tak vypadá, že jsem předběhla Popo :D

Bye

1)  Bye (09.05.2010 00:46)

Je možné, že Felix je nejsympatičtější postava Twilght?
Opravdu, moc, moc sympatický chlapec
Ta filozofie... Proč mám pocit, že je to tak trochu Tvoje hobby?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek