Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Zpět do Forks

Dopřála jsem si dlouhou a horkou sprchu. Potřebovala jsem ze sebe smít všechnu tu špínu z boje s novorozenými. Připadalo mi to tak dávno! A přitom neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin. Po koupeli jsem si snad hodinu čistila zuby. Ale stejně jsem měla pocit, že pachuti Felixova polibku se už nezbavím, ať se snažím jak chci. Oblékla jsem si obyčejné bokové džíny a světle modrou halenku. Pustila jsem si klavírní hudbu a balila na cestu. Vzala jsem si s sebou jen pár věcí. Rozčilovalo a znervózňovalo mě, že si s sebou nemůžu vzít krevní konzervy. Neprošla bych s nimi přes letištní kontrolu. Proto jsem během noci vyprázdnila všechny své zásoby. Byla jsem absolutně přepitá, krev ve mně takřka šplouchala. Pevně jsem doufala, že díky tomu zvládnu desetihodinový let a nikdo z mých spolucestujících nepřijde k úhoně.


Stále jsem kontrolovala malou skleněnou lahvičku. Nemohla jsem ji ani na okamžik spustit z očí. Po zralé úvaze jsem si ji připevnila na řetízek a jakožto přívěsek ji schovala do výstřihu. Takhle ji budu mít stále při sobě. Do příručního zavazadla jsem si vzala jen doklady - nové na jméno Isabell Volturi, peněženku, letenky, které mi zařídila Gianna, telefon a hnědé kontaktní čočky. Těch jsem si vezla slušnou zásobu. Pak už jsem netrpělivě přecházela po místnosti a čekala, až mě Gianna vyzvedne a odveze na letiště.


Bojovala jsem sama se sebou, jestli se mám setkat s maminkou a Charliem. Oběma jsem každý den mailovala. Vysvětlila jsem jim, že se mi v Evropě líbí, že jsem tu poznala báječné přátele, ha ha, a že tu už zůstanu. Maminka moje rozhodnutí oplakala, ale po pár týdnech mi přiznala, že mě chápe. Začít od začátku na úplně novém místě se jí zdálo jako dobrý nápad. Doufala jen, že ji brzo navštívím. Nikdy jsem návštěvu jí ani Charliemu neslíbila. Nechtěla jsem zatím moc přemýšlet nad mým vztahem s rodiči do budoucna. Momentálně jsem byla ráda, že neřeší, proč jim jen mailuju a posílám SMS. Naštěstí ani jeden z nich netrval na telefonátech. Tak moc jsem si přála je oba ještě jednou vidět a obejmout, ale uvědomovala jsem si, že to není možné. Všimli by si, že jsem jiná. Jela jsem sice do Forks, ale budu muset být inkognito. Nejspíš to ani nebude těžké. Vypadala jsem opravdu jinak a byla jsem si docela jistá, že když tomu trošku pomůžu, nikdo mě nepozná.


Gianna si mě cestou na letiště nenápadně prohlížela ve zpětném zrcátku. Chápala jsem její zvědavost. Před třemi měsíci jsem způsobila na recepci takový rozruch, když jsem ji oslovila jménem a dožadovala se audience u Volturiových, kteří mě přijali a přeměnili. Dostala jsem, co jsem chtěla, tak rychle. Nemusela jsem číst myšlenky, abych věděla, že Gianna by také ráda byla upírem. Jistě teď přemítala, proč mi vyhověli a v čem jsem tak výjimečná, jak se po hradě říká.


Na letišti jsem se snažila nedýchat a nikoho se nedotknout. Docela se mi dařilo. Díky nočnímu krmení mě v krku ani nešimralo. Byla jsem na sebe hrdá. Let ubíhal zoufale pomalu. Kdybych tak mohla spát a probudit se až v Americe. Jenže upíři nespí. Celou cestu jsem koukala z okýnka na mraky. Měla jsem opravdu štěstí, že bylo zataženo a chvílemi pršelo. Musela jsem si dávat pozor, abych se dostatečně hýbala a nevzbudila ničí pozornost. Už takhle se na mě lidé otáčeli a prohlíželi si mě díky mé výjimečné kráse. Upířím sluchem jsem slyšela jejich dohady, jestli jsem modelka, herečka nebo milenka nějakého milionáře. Kdyby tak věděli!


Přistáli jsme v Seattlu, kde jsem si půjčila žluté Porsche. Vzpomínkám se prostě nedá poroučet. Chtěla jsem něco hodně rychlého a tohle autíčko se mi vážně líbilo. Vyrazila jsem do Port Angeles, kde jsem se hodlala ubytovat. Nemohla jsem bydlet ve Forks, to bylo přeci jen příliš riskantní. A se svou rychlostí budu ve Forks během pár minut, tak co.


Zaplatila jsem si luxusní apartmá v nejlepším místním hotelu. Mladý recepční neměl při pohledu na mě daleko ke slintání. Ušklíbla jsem se. Začínalo mě nepříjemně pálit v krku. Potřebovala jsem se hned ubytovat a pak najít nemocnici a ukradnout pár konzerv krve. Neměla jsem čas nějakou kupovat. Lift boy na mě cestou výtahem zíral s otevřenou pusou. Cítila jsem, jak se mi začíná sbíhat v ústech jed. Ten kluk tak krásně voněl. Nedýchala jsem a vzduch v plicích vypotřebovala na dotaz, jak se dostanu do nemocnice. Jen jsem se modlila, aby mi byl schopen odpovědět. Kdybych měla říct jediné další slovo, musela bych se nadechnout, a nebyla jsem si jistá, zda by to chlapec přežil. Naštěstí zvládnul vykoktat nejrychlejší cestu. Věnovala jsem mu úsměv a sto dolarů spropitného.


V apartmá jsem odložila zavazadlo, vyměnila si čočky a dál nedýchala. Proklouzla jsem na chodbu a našla zadní východ. Zaposlouchala jsem se. Široko daleko nebyl člověk. Tedy alespoň tak daleko, abych mohla nepozorovaně vyskočit z okna. Bylo ve čtvrtém patře a já měla vysoké podpatky, ale jakožto upír jsem skok zvládla bravurně. Na zemi jsem se rozhlédla a ulevilo se mi, nikde nikdo. Bez dechu jsem se rychle vydala k nemocnici. Našla jsem ji snadno, stejně jako oddělení krevní transfuze. Měla jsem s sebou prostorný batoh, který jsem naplnila konzervami krve. Byla jsem tak rychlá, že mě nikdo nemohl zpozorovat. Hned v postranní uličce za nemocnicí jsem hltavě vypila pár litrů té lahodné tekutiny. No lahodné, byla vychlazená z mrazáku a chutnala odporně, ale žízeň zahnala dostatečně.


Už normální lidskou rychlostí jsem se vrátila k hotelu. Ani jsem nepostřehla, že se setmělo. Jedině dobře. Vyšplhala jsem po požárním schodišti a zaplula do pokoje. Vybrakovala jsem minibar a místo alkoholu do chladícího boxu narovnala krevní konzervy.


Podívala jsem se na hodinky. Bylo přesně půl desáté večer. Tetelila jsem se nedočkavostí. Za pár minut uvidím Edwarda. Přezula jsem se do neklapajících tenisek a vydala se ven. Tentokrát jsem prošla normálně přes recepci. Nebylo podezřelé, že odcházím. Je přeci běžné, že mladá krásná dívka tráví noc v ruchu města. Zeptala jsem se recepčního na místní kluby, čímž jsem si zajistila dokonalé krytí. Pomalu jsem vyšla z hotelu a vyrazila směrem ke kraji města, kde začínal les. Jen co jsem míjela první strom, rozběhla jsem se k Forks.


Byla jsem tak šťastná. Už jen pár minut a budu zase se svou láskou. Vyléčím ho. Mám tu moc vrátit mu zdraví a život. Celý ten můj bláznivý podnik měl smysl. Dokázala jsem to!

Doběhla jsem k nemocnici ve Forks a zkontrolovala čas. Deset hodin. Takže cesta sem trvá zhruba dvacet minut. Paráda. Zhluboka jsem se nadechla a vběhla do nemocnice. Míjela jsem dva doktory a mladou sestřičku, kterou jsem znala, ale oni neměli šanci mě postřehnout. Upíří rychlost má nesporné výhody. Zastavila jsem se až u Edwarda v pokoji. Ulevilo se mi, že je na stejném místě.

Jakmile jsem ho uviděla, zaplavila mě vlna lásky. Ač byl nemohoucí, milovala jsem ho nade vše na světě. Při pohledu na něj ze mě spadly jakékoliv pochybnosti o správnosti toho, co jsem učinila. Najednou jsem si byla zcela jistá, že má oběť za to stála. Sama sebe jsem sice odsoudila k věčnému zatracení, ale Edwardův život byl příliš cenný, než aby byl promrhán v tomhle hrozném a bezútěšném stavu. Lidským tempem jsem k němu došla a vzala ho za ruku. Byla tak krásně teplá. Opatrně jsem se nadechla. Ozvalo se pálení v hrdle, ale nepociťovala jsem touhu po Edwardově krvi. Moje láska k němu byla mnohem silnější než netvor v mém nitru. Vítězství ducha nad hmotou. Držela jsem Edwarda za ruku a pozorovala ho. Neodolala jsem a políbila ho na čelo. Otevřel oči a zaměřil na mě svůj pohled. Byla jsem si jistá, že vnímá mou přítomnost a ví, kdo jsem. Ať si doktoři říkají, co chtějí. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ani jsme nemrkali. Vydržela bych s ním takhle sedět celou věčnost.


Už už jsem mu chtěla dát léčivou krev jednorožce. Jenže kdybych mu jí teď dala, do hodiny by byl zcela v pořádku a já bych s ním už nemohla být. Věděla jsem, že jsem sobecká, ale rozhodla jsem se vyléčit ho až později. Mám jen dva týdny, které můžu strávit s ním. A kdyby se uzdravil, musela bych odejít dřív. Nesmí mě pak spatřit.


Opatrně jsem si vlezla k němu do postele a přitulila se. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. Byla jsem tak ráda, že nemusí utichnout jako to moje. Byla jsem ráda, že se z Edwarda nemusí stát upír a že prožije krásný a dlouhý lidský život. Po zkušenosti z boje s novorozenými, kdy jsem ztratila samu sebe a démon nade mnou převzal kontrolu, jsem se ve svém rozhodnutí nepřeměnit ho naprosto utvrdila. Nedokázala bych z něj udělat stejnou zrůdu, jakou jsem se stala já. Už jsem naprosto chápala, proč mě v té jiné realitě opustil. Už jsem taky věděla, kolik síly a odhodlání k tomu potřeboval.


Ležela jsem přitisknutá ke své lásce a cítila opravdové štěstí. Šeptala jsem mu své milostné vyznání a snažila se mu vysvětlit, proč dělám, co dělám. Vyprávěla jsem mu o Volteře, o svém příjezdu tam, o přeměně a šoku z existence čtvrtého vládce, Petronia. Popisovala jsem Edwardovi svůj výcvik a i to, co jsem si při něm představovala. Svěřila jsem se mu se svým strachem z démona ve svém nitru a hrůzou z budoucnosti u Volturiových. Přiznala jsem se mu k té hrozné bitvě s Eugenem a jeho novorozenými i k polibku s Felixem. Mluvila jsem bez přestání celou noc.


Když začalo svítat, jen velmi nerada jsem vstala, urovnala peřinu a políbila Edwarda na rozloučenou. Přes den mě u něj nesměl nikdo vidět. Slíbila jsem mu, že se večer zase vrátím. Pohladila jsem ho po tváři a rychle zmizela. Jen tak tak jsem se minula se sestřičkou, která ho šla zkontrolovat.


Schovala jsem se v lese a nevědomky doputovala až na naší louku. Sedla jsem si do trávy a zavřela oči. Kéž bych tu tak mohla zůstat a už se nevracet do Voltery! Byla jsem si jistá, že tady by se má vnitřní stvůra na povrch nedostala. Tady bych ji dokázala udržet uvězněnou hluboko v sobě.


Kolem deváté ráno jsem se rozhodla podívat se k Charliemu a Sue. Byl všední den, takže dům bude touhle dobou prázdný. Doběhla jsem na okraj rezervace. Strašně to tam smrdělo. Sakra! Úplně jsem zapomněla na Sama. Kvůli Eleazarově loňské návštěvě je z něj vlkodlak. Do háje. Budu si muset dávat pozor, abychom se nepotkali. Sice díky mému štítu nemohl cítit můj pach, ale při osobním setkání by jistě poznal, co jsem zač. Doufala jsem, že je zrovna někde hodně daleko, protože má touha podívat se dovnitř tatínkova domu byla nepřekonatelná.


Vyskočila jsem do okna v prvním patře. Pokoj Leah. Prohlídla jsem si její nástěnku s fotkami s přáteli. Na několika fotkách jsem byla i já jako člověk. Na spoustě dalších byla Leah v objetí s pohledným blonďákem. Thomas, Charlie mi o něm psal a i Leah ho v emailech často zmiňovala. Jak já jí záviděla! Ale za Edwardův život má oběť stála, o tom jsem nepochybovala.


Prošla a prohlídla jsem si celý dům. Cítila jsem z něj lásku, štěstí a pohodu. Přesně to jsem si pro tatínka přála. Byla jsem si jistá, že to beze mě zvládne. Měl novou rodinu. Z fotoalba jsem ukradla pár fotek. Charliemu chybět nebudou a mě budou na vždy připomínat, kdo jsem byla.


V poledne jsem vyrazila zpět do hotelu. Potřebovala jsem dávku krve a taky trošku přemýšlet a rozplánovat zbývající dny. Chtěla jsem tu trošku času, který jsem dostala, využít co nejlépe to půjde.


Na recepci seděl stejný kluk jako včera. Ach jo. Usmála jsem se na něj a on mi to radostně oplatil.


,,Párty se protáhla?” zeptal se, když mi podával klíč. Nyní jsem byla vděčná za temné kruhy pod očima. Musela jsem vypadat unaveně a nevyspale.


,,Trošku. Už se těším do postele. Budu spát asi celý den, tak mě prosím nerušte.”


Vzala jsem si klíč a s největším sebeovládáním nastoupila k voňavému lift boyovi do výtahu. Beze slova mě odvezl k apartmá. Jakmile se dveře výtahu otevřely, neslušně jsem vyrazila k pokoji. Zabouchla jsem za sebou dveře a vrhla se k minibaru.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

11)  Marvi (16.11.2011 18:59)

No pěkně ti lidé s ní mávají, ale tak je to její podstata, tož bude muset bojovat. Zatím to zvládá dobře.

Twilly

10)  Twilly (15.11.2011 16:32)

Tak voňavý liftboy ... cítím, že je to jako ticho před bouří, Haničko, viď?

Lia

9)  Lia (07.11.2011 19:10)

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 17:58)

Nádhera! Bellinka se setkala s Edwardem, zvládla to! Bravurní způsob psaní, ale tomu bych se už neměla divit! Evelynko - Díky!

Alorenie

7)  Alorenie (13.09.2010 18:43)

Úžasné Ev! Já nemám slov! Miluji novou Isabell, Edwarda a nesnáším Volturiovy! Opravdu úžasné!

Evelyn

6)  Evelyn (04.08.2010 09:29)

Jůů, ambro, Ty čteš Jinou realitu Já jsem byla včera tak zabraná do Všeho co snesu, že jsem si těch krásných komentářů nějak nevšimla Děkuju

ambra

5)  ambra (04.08.2010 09:12)

Nádherně to "odsejpá" - vešla se Ti tam dokonale akce i romantika. Společná noc... Je v tom tolik smutku! Představa nemocného bezvládného Edwarda mě prostě drtí:'-( :'-(

Ree

4)  Ree (27.07.2010 13:01)

Linfe

3)  Linfe (27.07.2010 11:14)

Ježíš jak si vlezla k němu pod peřinu, málem sem se tady na místě rozplynula

Bye

2)  Bye (05.05.2010 16:00)

Ááá, role se obrátí...
Bude to Bella, kdo bude každou noc navštěvovat Edwarda...

Popoles

1)  Popoles (01.05.2010 14:01)

Zase jsi mě dostala tím krásným stylem vyprávění. Chudák Edward a chudák Bells...
Honem letím dál

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek