Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Život ve Volteře

Můj čas ve Volteře ubíhal rychle a monotónně. Každý den v devět ráno jsem se hlásila v “tělocvičně” u Felixe. Učil mě bojovat, bitevní taktiky a trénoval mou rychlost a sílu. Cvičili jsem obvykle tak šest hodin, na jejichž konci jsem byla naprosto vyčerpaná. Ne fyzicky unavená, samozřejmě. Spíš naprosto duševně utlumená.

Byla jsem neskonale vděčná, že mi Aro nedokáže číst myšlenky. Celý trénink jsem si představovala, jak útočím na Volturiovi a vyvražďuji celé jejich sídlo. Možná i díky tomu, jsem se zlepšovala mílovými kroky. Na tréninky se chodili dívat i Aro, Caius, Marcus a Petronius a spousta členů gardy. Všechny jsem neustále překvapovala. Nikdo z nich ani vzdáleně nečekal takový úspěch, jakého jsem dosahovala. Během pár týdnů se mi v boji vyrovnali už jen Felix, Demetri a Samuel, velitel celé gardy. Získala jsem si respekt všech obyvatel hradu.

Po západu Slunce jsem se scházela s Jane a Alecem v podzemí sídla Volturiových. Aro si přál mé schopnosti štítu prozatím udržet v tajnosti. Měl v plánu předvést je ostatním, až štít dokonale ovládnu. Ha ha. Byla jsem ochotná zaštiťovat kohokoliv z nich, i když mi to bylo proti srsti, ale rozhodně jsem nehodlala štít stáhnout ze sebe a zůstat nechráněná. Ani když jsem byla sama ve svém pokoji, jsem to nezkoušela.

Jane každou naši lekci zahajovala útokem na mě. Přišlo mi docela vtipné, že ji to ještě neomrzelo a nepochopila, že mě v bolesti na zem nedostane. Když jsme si odbyli tenhle začátek, střídali se s Alecem v útočení na sebe navzájem. Ani trošku se mi nechtělo žádného z nich chránit před bolestí nebo otupělostí, ale nemohla jsem si dovolit nehody. I když bylo velmi lákavé, nechat ve štítu dírku a dát jim tak ochutnat vlastní medicíny, ovládla jsem se. Potřebovala jsem, aby Arovi hlásili jen zlepšení mé schopnosti.

Velmi rychle jen dvojčata pro můj trénink nestačila. Vládci proto určili skupinu deseti nejvěrnějších a zároveň talentovaných gardistů, kteří se k mému tajnému cvičení přidali. Zkoušeli na mě útočit všichni najednou, střídavě, nebo někteří útočili na můj štít a další fyzicky. Po nějaké době jsem se dokázala bez větších problémů ubránit i takové přesile. Zároveň jsem se znovu učila zakrýt svým štítem co nejvíce z nich. Ani to pro mne nebylo složité. Poháněl mě vztek a nenávist. Jak říkala Kate v té jiné realitě, stačí mít tu správnou motivaci a pak to jde snadno. Vžd,y když jsme trénovali a já je měla zaštítit, představila jsem si, že někdo chce ublížit Edwardovi a oni mu jdou na pomoc. Štít pak ze mě vyletěl bleskovou rychlostí a vytvaroval se přesně podle mých představ.

Věděla jsem, že vládci mají z mých rychlých pokroků radost. Ale cítila jsem také, že jim to dělá i starosti. Měla jsem obrovský potenciál. Uvědomovali si, že kdybych chtěla, dokázala bych je mrknutím oka zničit. Byla jsem příliš silná. Zatím mě měli díky Edwardovu stavu v hrsti, ale co až ho uzdraví? Budou muset najít něco jiného, čím si mě udrží a zabrání mi vypálit Volteru. Tušila jsem, že minimálně Petronius mi přetvářku - jsem tu vážně spokojená a až zachráním Edwarda mileráda vám budu po zbytek věčnosti věrně sloužit - , nevěří. Já to ale vlastně opravdu měla v plánu. Byla jsem připravena zaplatit i tak nehoráznou cenu za život své lásky.

 

Přesně tři měsíce po mé přeměně si mě vládci zavolali na soukromou návštěvu. Byla jsem z ní poněkud nervózní. Bála jsem se, že mi odmítnou dát slíbený lék.

Na audienci jsem se poctivě a řádně připravila. Chtěla jsem působit jako vzorná členka gardy. Vykoupala jsem se a umyla si vlasy. Poprvé za svůj pobyt ve Volteře jsem se nalíčila a natočila si vlasy do kudrlin. Oblékla jsem si dlouhé bílé šaty z hedvábí, jeden z darů od Ara, odměna za mé úspěchy. Šaty byly prosté, ale skutečně nádherné. Mohly by se klidně použít jako svatební. Přes ně jsem si vzala temně modrý plášť. Znak vysoce postaveného člena gardy. Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vypadala jsem opravdu krásně a se zářivě rudýma očima zároveň i děsivě. Chtěla jsem, aby Volturiovi viděli, jak mi na nich záleží.

Zhluboka jsem se nadechla, dodala si odvahy a vydala se do přijímacího sálu. Každý, koho jsem cestou potkala, na mě zůstával v úžasu zírat. Před vstupní branou měl zrovna službu Demetri. Vždy si ze mě dělal legraci, ale teď se nezmohl na jediné slovo. Oči mu zčernaly, ale nečetla jsem v nich žádnou známku nenávisti jen obrovskou touhu. Věděla jsem, že jsem krásná a dnes mi to skutečně mimořádně sluší, ale že jsem až tak nádherná… Demetri naprázdno polkl a němě otevřel dveře. Usmála jsem se na něj a vstoupila dovnitř.

Celá místnost byla prázdná, jen na trůnech seděli vůdci Volterry a upířího světa. Všichni čtyři ze mě nespouštěli pohled. Dokonce i Marcuse jsem zaujala. A to už je vážně co říct! Lidským tempem jsem došla až před vyvýšené pódium a uklonila se jim. Když jsem opět vzhlédla, Volturiovi vypadali velmi potěšeně. Přesně jak jsem doufala.

,,Má milá Isabell, vítej. Jsme nadšeni tvými úspěchy a pokroky. Opravdu jsi nás příjemně překvapila. Jsi zcela výjimečná. Naprosto jedinečná. Za těch pár tisíc let své existence jsem se s nikým jako ty nesetkal.

Přišla jsi k nám a žádala o přeměnu, ač jsi věděla, co za to budeme chtít. Celou svou proměnu jsi protrpěla bez křiku a pohnutí. A pak, přestože novorozená, ses od počátku nového života naprosto perfektně ovládala. Žádné obvyklé začátečnické excesy. Byla jsi tak klidná a chápající. Bez odmlouvání jsi se smířila s realitou, kterou jsi tak úplně neočekávala. Bez protestů jsi absolvovala zcela vyčerpávající tréninky a vypracovala se na samý vrchol. Ani jednou jsi nezabila člověka! Tomu skutečně nerozumím. Vždyť kolikrát jsi musela cítil lidskou krev a slyšet tlukot srdcí, když jsme se my ostatní krmili. Odolala jsi tomu nejsilnějšímu vábení. Sice nesouhlasím s tvým způsobem zahánění žízně, ale budiž, to probereme později.

Nyní před tebou stojí důležitý a náročný úkol. Pošleme tě na první misi. A předem tě upozorňuji, že na jejím výsledku závisí tvá budoucnost a osud tvého milého,” Aro domluvil a otočil se na Petronia.

Má první mise, první skutečný úkol pro Volturiovi. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to znamená opustit kamenné stěny jejich sídla. Budu muset ven, kde jsou i bezbranní lidé. Ano, byla pravda, že jsem se nikdy nepřidala k hromadnému krmení, ale musela jsem sama se sebou svádět urputný boj, vždy když jsem cítila tu lahodnou tekutinu ještě pulzující v lidském těle. Bitvu se stvůrou ve svém nitru jsem zatím vyhrávala, ale nepodlehnu jí tam venku? Pevně jsem doufala, že ne. Z přemýšlení mě vytrhl Petroniův hlas.

,,Isabell, tvůj čas se naplnil. Zítra se vydáš s Felixem, Samuelem, Alecem a Jane na výpravu do Dánska. Jeden náš tamější poddaný si začíná budovat armádu novorozených. Podle našich posledních informací by měl mít k dispozici asi sedm upírů, o žádných výjimečných darech nevíme. Vaším úkolem bude všechny je zničit. Tvoji společníci nám pak poreferují, jak sis vedla. Nepředpokládáme žádné problémy a komplikace, takže pokud vše dopadne, jak má, po tvém návratu ti dáme lék pro Edwarda a pošleme tě za ním zpět do Forks. Podrobnosti výpravy ti cestou vysvětlí Samuel. Je ti zatím vše jasné?”

Přikývla jsem a uklonila se. Už jsem odcházela, když se za mnou ozval Aro.

,,Mimochodem, drahoušku, moc ti to sluší. Udělala jsi na nás i celé naše sídlo ten nejlepší dojem.”

Poděkovala jsem mu za poklonu a vrátila jsem se zpět do své komnaty.

Zítra mě čeká velmi náročný den. Budu muset odolávat svému největšímu strachu. Tolik jsem se bála, že podlehnu vůni čerstvé lidské krve a stanu se vrahem. Musela jsem učinit předběžná opatření. Aro mi hned ten první večer zařídil obrovskou lednici a zajistil mi dostatek krevních konzerv. Vzala jsem jich asi 3o po půl litru a dlouho do noci si ji ohřívala v mikrovlnce a zaháněla žízeň i do zásoby. K ránu jsem si sbalila pár nezbytností a několik konzerv. Byla jsem připravená na misi, která je pro mě i Edwarda klíčová.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

11)  Twilly (09.11.2011 16:56)

Normálně lituju, že musím přerušit své čtení... jdu totiž domů z práce... jsem uchvácena, ale asi je to znát z mých komentů :p

Lia

10)  Lia (06.11.2011 19:46)

ten děj mě čím dál více vtahuje do sebe

Rire

9)  Rire (23.05.2011 23:03)

Belle držím palce, ona to určitě zvládne, musí! Kapitola od kapitoly je napínavější a napínavější. Nemám slov a zvědavost roste nadzvukovou rychlostí. A dokonce už ve mně začal hlodat malý červíček pochybností - proč mám takový bezmezný pocit, že ten lék pro Edwarda neprojde jen tak, za nějaký úkol? Přesto, krása =>

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 17:10)

Tak Bellinko, držím palečky ať to zvládneš! Jsi úžasná, oni ti to baští, vydrž! Evelynko - ! Už je mi líp! Díky!

7)   (13.09.2010 18:48)

Tááák dóóóst! Já musím teď přestat a jít dělat úkoly. Takže se na pár minut loučím, aspoň mě má co motivovat, ať to udělám co nejrychleji. Za odměnu si budu moct číst dál Tvou úžasnou povídku

Alorenie

6)  Alorenie (13.09.2010 18:10)

Úžasné! Smrtící Bella je úžasná! Jen nevím, proč mám takový pocit, že něco neklape? No nic, musím číst dál!

ambra

5)  ambra (03.08.2010 23:49)

Krásná a smrtící Bella... Nevěřím, že to proběhne hladce, ale doufám, protože setkání s Edwardem se nemohu dočkat... Ale! Já jim ten lék moc nevěřím!!! :'-(

Ree

4)  Ree (27.07.2010 11:53)

Parchanti! Však ona jim ještě ukáže

Linfe

3)  Linfe (27.07.2010 10:50)

Uf uf, další bude asi napínavá co?...tak jo držím ji palce, malá motlitbička a jde se na to

Popoles

2)  Popoles (01.05.2010 13:51)

Takže první ostrý test. Proč mám pocit, že se něco pos..kazí?
No honem se ženu v před, Bye pořád vede.

Bye

1)  Bye (30.04.2010 16:30)

Holka, koukám, že bujná fantazie je na tomto webu kolektivní diagnózou :D
Fuj, výlet s Jane a Alecem, takový osiny v zadku, no snad to dobře dopadne...
Tak, Bello, držím palečky...
Proč mám takovej pocit, že to s tím lékem pro Edwarda bude mít nějakej háček?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still