21.03.2011 [20:45], Pajam, Povídky jednorázové, komentováno 6×, zobrazeno 1954×

2. část

 

Do konce školy mi už zbývaly poslední dva měsíce a měla jsem po školní docházce. Táta byl na jednu stranu nadšený, že jsem se už neulejvala, na druhou stranu ho ale štvalo, že jsem zanedbávala povinnosti ochránce kmene.

Nedalo se mu vysvětlit, že to dělám jen pro sebe a že pořád mezi sebou vedu slovní války, které by nikdo neměl slyšet. Prostě jsem jen mlčela, občas jsem přikývla a dál si dělala, co jsem uznala za vhodné. I kluci přestali tak dbát na hlídky. Věřili jim a opravdu se nikdy nepokusili překročit hranice.

Když jsem zjistila, že jsou kluci jako lidé a nehodlají na tom v nejbližší době nic měnit, utíkala jsem na místo, kde jsem je zahlídla naposledy. Podle dohody patřilo toto území ještě nám. Až na konci lesa to mělo být jejich. Ačkoliv to nebylo správné, a kdyby zjistili, že jsem se vůbec opovážila jít tak blízko, šla jsem až na konec hranice. K mému překvapení jsem tam nebyla sama.

„Ahoj,“ pozdravil mě ten, na kterého jsem poslední dobou nejvíce myslela. Rychle jsem zaběhla za široký strom a přeměnila se, když jsem se vracela, tak i jeho jsem pozdravila.

„Nečekal bych tě tu. Nikdy jsem žádného vlkodlaka necítil být takhle blízko hranic,“ svěřil se.

„Omlouvám se, jestli vám to vadí, tak se mohu stáhnout, nechtěla jsem narušit vaše území,“ začala jsem hned a sklopila při tom hlavu.

„Ne, mně to nevadí a nikdo z rodiny se o tom dozvědět ani nemusí.“ Usmál se. „Proč jsi vůbec tady?“

„Jen tak jsem běžela okolo a byla zvědavá, kam až můžeme jít,“ vymýšlela jsem si. Chvíli se zdálo, že mi na to neskočil, ale pak se jen usmál.

„I já jsem byl zvědavý.“ Jeho hlas měl v sobě takové pobavení a jisté tajemství.

Sedla jsem si do trávy. Chvilku jsme mlčeli, a když jsem se odvážila na něj kouknout, všimla jsem si, že sedí taky.

„Jak dlouho tu plánujete být?“ zeptala jsem se, abych prolomila to ticho. Po celou dobu mě probodával zvědavým pohledem, ale pak mi s úsměvem odpověděl.

„Carlisle plánuje asi pět let. To je tak optimální doba, než si kdokoliv všimne, že nejsme normální.“ Zasmál se.

„Hodláte se někdy vrátit?“ zeptala jsem se a byla jistě dost patrná i naděje v mém hlase.

„Jednou určitě. Možná tak za devadesát let bychom se sem mohli přistěhovat.“

„Za tak dlouho?“ Vyvalila jsem oči. „Ale to už budu dávno mrtvá,“ zhrozila jsme se.

„Pravděpodobně,“ připustil a jeho výraz zatvrdl, pak si jen povzdychl. „Tak to prostě v životě chodí. My už se později asi nepotkáme.“ Snažil se usmát, ale jakoby i jemu nebylo do smíchu.

Mlčela jsem, neměla jsem, co říct. Nelíbila se mi ta představa a upřímně jsem se jí spíše bála.

„Asi bych měl jít. Pohádal jsem se se svým bratrem a nikdo neví, kde jsem. Má matka už má o mě jistě starost.“ Zvedl se a čekal na mou reakci.

I já se zvedla. „Uvidíme se vůbec ještě někdy?“ zeptala jsem se.

„Můžeme se sejít tady, co říkáš?“ Usmál se. „Bude to takové naše malé tajemství.“

„Beru,“ souhlasila jsem hned a ani mi nedošlo, že u mě tajemství není lehké dodržet.

„Tak na shledanou, Bello,“ rozloučil se.

„Na shledanou, Edwarde.“ Usmála jsem se na něj a pak jsme se oba zároveň otočila na svou stranu.

Opět jsem se přeměnila, ale hned po tom na mě dolehl zuřivý hlas našeho vůdce, který se ptal na jediné. „Kde jsi byla?“

Než jsem stačila nějak zalhat, mihl se mi v hlavě obrázek místa, kde jsme seděli, a jeho tvář.

 

„Isabello, pojď okamžitě ke mně!“ přikázal hlasem, kterému se nedalo odporovat.

Poslušně, jako nějaký vycvičený pejsek, jsem k němu doběhla a celá skrčená čekala na verdikt.

„Už nikdy se k tomu místu nepřiblížíš! Nikde tě ani nenapadne se s ním sejít! Nikdy!“ přikázal mi a k výslednému efektu se mi hluboce zadíval do očí a já věděla, že jsem teď svázána lany, která jen tak nepřekoušu.

„To nemůžeš udělat,“ vyhrkla jsem vystrašeně.

„Už jsem to udělal!“ mluvil stále naštvaně.

„Prosím, nedělej mi to,“ začala jsem plačtivě, ale jeho to nijak neobměkčilo.

„Dělám to jen pro tvé dobré, Bello. Je to náš nepřítel, akorát by sis zkazila život.“ Jeho hlas už byl klidnější i přesto jsem si ale v jeho hlavě mohla všimnout, že toto do své smrti neodvolá.

„Nenávidím tě!“ prskla jsem na něj a rychle se rozeběhla zpět. Slyšela jsem, jak na mě ještě volal, ale nepoužil rozkaz, takže jsem nemusela poslechnout.

Doma jsem za sebou praštila dveřmi a ignorovala otcův nechápavý obličej. Brečela jsem, řvala jsem a mlátila do všeho, co mi přišlo pod ruce. Po celou dobu jsem křičela, jak tento život nenávidím, jak nenávidím všechny kolem. Třásla jsem se celou dobu, ale nedovolila jsem, abych se zase převtělila do té zrůdy. To legendy a mí předkové můžou za to, co jsem.

Proč jsem ještě musela být první dívka? Proč mě proboha nenechaly všechny legendy být. To si se mnou osud tak krutě hrál, abych musela teď trpět?

Několikrát jsem uslyšela klepání na své dveře. Neodpovídala jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, ale poslední klepání se nezastavovalo, proto jsem se rozhodla pro jedinou věc. Vyskočila jsem z okna a běžela do lesa. Ačkoliv jsem si přísahala, že tohle už nikdy neudělám, přeměnila jsem se. Rychle, než by si toho někdo stačil povšimnout, jsem vzala roha a utíkala, jak nejdál to šlo. Nemohla jsem tam, kam bych nejvíc chtěla, ale nikdo mi nezakázal, abych neběžela úplně pryč. Mimo rezervaci, až někam do severních zemí.

V jednu chvíli jsem měla hlavu jen pro sebe, ale v druhé už jsem zase slyšela něčí vtíravé myšlenky. Okamžitě pochopily, o co se pokouším. K mému štěstí to nebyl Ephraim, ale Levi.

„Co to děláš?“ ptal se zmateně, ale místo odpovědi jsem se ho snažila ignorovat. Pochopil okamžitě a začal zběsile výt.

Prchala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Tušila jsem, že pokud vydá rozkaz, tak mám po žížalkách, ale zároveň jsem doufala, že mě nechá jít.

Ozvaly se další dva hlasy v mé hlavě.

Levi jim okamžitě všechno pověděl a já mohla tak jen slyšet vzteklý řev Ephraima, jak mi přikazuje, abych šla domů.

Bohužel jsem musela poslechnout.

Doma se mě snažil obměkčit a odůvodnit svá rozhodnutí, ale byla mi upřímně jedno. Stal se mým nepřítelem.

Ještě několikrát jsem se pokusila jít na místo, kde jsme se předtím náhodně potkali, ale prostě to nešlo. Vždy jsem pak jen brečela a proklínala celý svět.

Postupem času už jsem zjistila, že prostě nemám šanci, tak se ze mě stal snad abnormálně poslušný ochránce. Plnila jsem vše, co po mně chtěli, ale už jsem si neužívala života, už jsem se nesmála. Jen jsem mrtvolně plnila nařízení.

Kluci se mě snažili rozesmát jakýkoliv způsobem. Jednou se i hádali o to, proč při radě sedí tak, jak sedí. Dohodli se tak, že Ephraim je jejich alfa, Levi je jeho pravá ruka, Quil je jeho levá ruka a u mě se začali smát. Já jsem jen v myšlenkách zamumlala, že jsem sólista a držela se dál od jejich veselí.

 

Šlo to se mnou pořád stejně. Žila jsem, jen se nesmála. Náhlý zvrat ale nastal, když se blížil šestý rok od mé přeměny a Ephraimovi přišel dopis od Studených. Chtěli se s námi osobně rozloučit.

V okamžiku, kdy jsem se to dozvěděla, jsem začala hodně panikařit. Stále jsem se krmila nadějí, že jednou prostě povolí a já tak budu moct jít za ním a všechno mu vysvětlit. Neuvědomovala jsem si, jak se čas rychle přiblížil a že oni už tak tu byli déle, než slibovali.

V ten den mi opravdu Ephraim dovolil jít až k nim na hranici. Zrušil tak jeho příkaz a já se konečně mohla cítit svobodně. Dovolil mi vlastně všechno, protože věděl, že já už „bláznit“ nebudu.

 

Na hranice jsme šli jako vlci. Ani po hádce mi neprošlo, že bychom se s nimi rozloučili jako lidé. Jediný, kdo se směl přeměnit, byl náš „alfa“.

„Carlisle,“ oslovil ho místo pozdravu, jakmile se objevili. Všichni i on. Ten si mě okamžitě vyhledal pohledem a jen mě jím propaloval. Sklopila jsem hlavu. Byla to moje chyba. Ačkoliv nemohl cítit ke mně podobné city, určitě jsem ho zklamala, alespoň jako kamarádka, která se mu neozvala, neobjevila se…

„Ephraime. Jsem rád, že jste přišli,“ začal i Carlisle.

„Ano, byla naše skoro povinnost se s vámi rozloučit. Velmi rádi jsme vás poznali a bylo mi ctí poznat i někoho jiného než červenooké upíry.“ Usmál se na ně.

„I nám bylo ctí setkat se s tak podivnými, promiňte to oslovení, tvory, jako jste vy. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že byste mohli existovat. Byli jsme kdysi hodně překvapení, že nejste jen přerostlí vlci.“ Usmál se vlídně i on.

Já jsem stále byla ztrápená. Snažila jsem se na něj, co nejvíce dívat, protože jsem ho mohla vidět naposledy a kluci mě v tom nechali, ačkoliv jsem v jejich myšlenkách zahlédla i to, jak s tím nesouhlasí.

Bylo to zvláštní, ale chvíli se na mě Edward skoro nedíval, ale potom byla v jeho pohledu snad naděje? Možná. Rozhodně se na mě zkoumavě zahleděl a trochu se pousmál. Otevíral i pusu, ale pak se jen zlostně otočil na Ephraima a pevně semkl víčka. Co to mělo znamenat, jsem netušila.

„My už se s vámi jistě nesetkáme, proto jen doufám, že dohodu budete držet i dál, ačkoliv už jí nebudete svázáni,“ pokračoval Ephraim.

„Ano, opravdu nehodláme nikoho zabít, ani přeměnit. A co se území týče… Jednou se sem jistě vrátíme, ale to v nejbližší době nebude,“ přisvědčil mu Carlisle.

„Přejeme vám hodně štěstí v tomto předsevzetí a jsme rádi, že jsme vás mohli poznat, i když bychom byli radši, kdybychom se nesetkali,“ rozloučil se Ephraim upřímně a jemně se u toho smál.

„I my vám přejeme mnoho zdarů v životě a bylo nám ctí se s vámi setkat. Na shledanou, Ephraime, Levi, Quile, Bello.“ Otáčel se vždy pomalu na toho, s kým se loučil. My jsme jen pokývali hlavou.

„Na shledanou, Carlisle, Esme, Edwarde.“ To jméno procedil trochu trpce, „Emmette, Rosalie.“ Díky bohu za naší paměť.

Potom jsme se již tradičně dívali na jejich odcházející záda. Edwardovi chvíli trvalo, než se dal do pohybu, ale jeho bratr mu v tom nadšeně pomohl.

I když ostatní odešli, já tam stále zůstala ve vlčí podobě. Byla jsem ztracená. Už nikdy jsem ho neměla vidět…

 

 

Jakmile odešli, začali ostatní přemýšlet o tom, že by se už přestali měnit a to by mělo způsobit opět jejich stárnutí. Ani jsem si neuvědomila, že teď nestárnu. Uvázla jsem fyzicky asi na dvaceti letech. Psychicky jsem to byla stále já, jen už o něco vyzrálejší.

Novinka o tom, že nestárnu, ve mně vyvolala smíšené pocity. Navždy jsem tu být sama nechtěla, ale kdyby to pak znamenalo, že by se vrátil…

Rozhodnutí bylo až dětinsky jednoduché a možná i trochu sobecké. Snažila jsem se na to nemyslet, aby ostatní neprokoukli můj záměr. Za těch pár let už jsem byla procvičená něco jim utajit, takže jsem se velmi snažila, aby nepřišli na nic.

Nejprve se rozhodl Quil. Našel si partnerku a tím zkazil marné naděje mého táty, který doufal, že jednou budeme spolu. Velmi jsem mu to přála, hodili se k sobě, měli se rádi a byla to právě taková, jakou bych si pro něj představovala.

Trochu ve stejný čas se rozhodli i Levi s Ephraimem. Co bylo ale zajímavější, Ephraim se otiskl. Vyprávěl nám, jaké to je, v myšlenkách jsme to my dva mohli i vidět. Trochu mi to připomínalo mě a Edwarda, jen u nás to vypadalo malinko jinak. Skoro jako normální zamilování, i když už na první pohled, co se týče mé strany.

Nakonec jsem zůstala sama. Po dvou svatbách přibyla i ta třetí a všichni mí bratři si užívali rodinného života. Ephraim byl stále náčelník kmene, i když už se nepřeměňoval, a já zůstala posledním vlkodlakem.

Všem jsem tvrdila, že i já už se nepřeměňuji. Ze začátku mi na to skočili, ale netrvalo to dlouho. První, kdo mi řekl, že o tom ví, byl můj otec, když umíral. Jeho poslední přání bylo, abych už s tím přestala a měla konečně normální život. Bylo mi líto, že jsem právě toto přání nemohla splnit. Potřebovala jsem ho ještě alespoň jednou vidět.

Další, kdo mi to pověděl, byl Levi. Bál se o mě, nechtěl, abych stále doufala v nemožné a proměňovala se v tvora, kterého jsem jeden čas nemohla ani vystát. I on to měl marné, nedonutil mě. Tvrdohlavě jsem si stála za svým a hodlala se toho i držet.

Jenomže si toho, že nestárnu, všimli i normální lidé. Otcův dům byl na okraji lesa, daleko od ostatních a blízko ke starším a mým bratrům, ale i tak jsem musela chodit nakupovat nebo jít jen na obyčejnou procházku po pláži. To druhé jsem si mohla možná i odpustit, ale to první určitě ne.

Řešila jsem to velkými vycházkami do velkoměsta, kde jsem si nakoupila. Nikdo mě tam neznal a v podobě vlkodlaka jsem tam byla za chvilku. Problém byl donést tašky domů, ale i s tím jsem si poradila, když jsem si vyrobila takové, které mi přesně padly na záda.

Takže i toto bylo vyřešené a já z domu už raději nevycházela do rezervace. Pouze les mohl vědět o mé přítomnosti. Jediní, kteří za mnou chodili, byli mí bratři s jejich syny. Oni už byli zasvěceni do tajemství, věděli, že ho nikomu nesmí vyzradit, a mohli se tak se mnou vídávat.

Své útočiště jsem opustila až tehdy, když jsem šla na pohřeb. Čas plynul abnormálně rychle a i mí bratry dostihl. V jednu chvíli jsem si říkala, jak je to nefér, že tu zůstanu sama, ale pak jsem si musela připomenout, že to dělám z vlastní vůle a nikdo za to nemůže.

Postupně jsem se tak rozloučila se všemi, se kterými jsem mohla běhat po lesích. Později to byli i jejich děti, které měli mezitím dalšího potomka Taha Akiho, a tedy i oni umřeli. Ačkoliv jsem se nikdy nestala náčelníkem kmene, byla jsem jeho pravá ruka, a proto jsem na všech radách starších byla přítomna.

 

„Neuvěříš, co se stalo.“ Přišel za mnou jednou Billy Black – nynější náčelník. Nikdo si mě v městečku už nepamatoval, tak jsem zase mohla svobodně chodit ven a z místního domu hrůzy, kde jsem bydlela, jsem udělala průměrný domeček v dnešní době.

„Jacob zase něco vyvedl?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ne, ten teď seká dobrotu. Ale Studení se přistěhovali zpět. Do Forks!“ sdělil mi a mně zaskočilo sousto, které jsem právě polykala.

„Jací… Jací Studení?“ kašlala jsem.

„Ti, co už tady jednou byli. Cullenovi!“ vyřkl ta slova, na která jsem sedmdesát let čekala.

„Ale to je přece hloupost. Říkali, že sem přijedou minimálně tak za devadesát let a to ještě neuplynulo,“ snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Dlouhé roky jsem přemýšlela, co udělám, až sem konečně dorazí, a teď jsem skoro vystrašená.

„Přišli dřív.“ Pokrčil rameny. „Víš, co to znamená? Místní kluci se zase budou měnit a nyní se mohou změnit i dívky,“ strachoval se.

„Půjdu si s nimi promluvit,“ vyhrkla jsem pevně o tom přesvědčená.

„Nemůžeš, jsi sama. Neubránila by ses jim a podle zvěstí se k nim přidali ještě dva upíři.“

„Billy, to já jsem s nimi podepsala smlouvu, nemusíš se bát, Forks je neutrální území, které nepatří nikomu, mohu se s nimi sejít a oni mi nesmí ublížit,“ uklidňovala jsem ho.

„Nedělal bych to,“ stál si stále za svým.

„Alespoň to zkusím.“ Usmála jsem se na něj a rozloučila se s ním. Nešla jsem hned se s nimi sejít, ale na místo, kde jsem byla posledních pár desetiletí častěji než doma.

Jako vlkodlak jsem se tam zhluboka nadechla a mrzelo mě, že on tu nebyl, ale až nyní na mě dolehla celá realita.

Vždyť on si mohl už dávno najít někoho jiného s kým je teď šťastný a já na něj bláhově čekala!

Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to vcelku reálná představa. Vždyť byl tak nádherný, že se určitě mohl s někým seznámit a teď s ní být šťastný. Přála jsem mu to, ale sobecky bych byla raději, kdyby nikoho neměl.

Chvilku jsem tam jen tak ležela, ale pak jsem vstala, abych si s nimi promluvila a varovala je.

Na kraji lesa, kde už začínalo Forks, jsem se přeměnila a šla po svých. Netušila jsem, kde by mohli být, tak jsem se jen tak toulala kolem. Štěstí mi přálo. Když jsem procházela kolem jednoho obchodu, zaslechla jsem, jak si místní drbny právě o nich povídají a poskytli mi i důležité vodítko. Řekli, že Carlisle pracuje v nemocnici jako chirurg. Zdálo se mi to sice nemožné, protože na chirurgii je hodně krve, ale neměla jsem na výběr. Byla to jediná stopa, která mi byla poskytnuta.

 

V nemocnici jsem šla hned na recepci a zeptala se, jestli zde teď není Carlisle Cullen. Paní za pultem, která byla určitě mladší než já, se zasněně usmála a neurčitě mi odpověděla, že je u sebe. Čímž mi teda moc nepomohla.

Rozhodla jsem se nasadit svůj snad dobrý čuch a hledat nasládlou vůni. Jenomže jsem ji cítila všude, i tak jsem šla jako vodící pes po nejčerstvější stopě, která mě překvapivě dovedla před dveře s tabulkou s jeho jménem.

Nervózně jsem zaklepala a čekala, až mě vyzve dál. To se nekonalo a dveře se začaly otevírat.

„Bello?“ zeptal se překvapeně, jakmile mě uviděl.

„Dobrý den, Carlisle.“ Nervózně jsem se usmála.

„Pojď dál.“ Ukázal dovnitř stále trochu vyvedený z míry. Poslechla jsem ho a sedla si do židle před jeho krásným psacím stolem. „Jak to, že jsi stále naživu?“ Byl trochu vykolejený.

„Eh… To je na dlouhé vyprávění,“ vykrucovala jsem se. „Jen jsem vás chtěla pozdravit, připomenout naší úmluvu a zeptat se, jak dlouho tu hodláte být,“ řekla jsem všechno najednou.

Usmál se. „Neboj, víme, kam až můžeme zajít. A vzhledem k tomu, že jsme se sem teprve přistěhovali, tak bychom tu ještě nějaký čas chtěli pobýt. Nejlépe jako minule,“ odpověděl mi na vše.

„Abyste rozuměl, Carlisle. To, že tu jste, způsobuje přeměnu u kluků v našem kmeni. Stávají se z nich takoví, jako jsem já. Proto se rada starších bojí, aby to nepostihlo moc mladé následovníky. Těm klukům bylo nedávno patnáct let, což je docela brzy. Existují sice výjimky, ale průměr je takovýto,“ vypověděla jsem mu.

„To je zajímavá úvaha. Co bychom mohli udělat, aby se nezačali měnit?“ zeptal se se zájmem.

„Asi jen se odstěhovat.“ Usmála jsem se. „Možná, že pokud budete dodržovat hranice, tak se měnit nezačnou, ale na jistotu to netuším.“

„Víš, Bello, chtěli bychom tu nějaký čas zůstat, a přesto bychom byli neradi, kdyby se členové vašeho kmene začali měnit,“ vysvětloval mi.

„Nemohu vám přikázat, abyste se odstěhovali, nic jste neporušili. Prostě to nejde. Já to našemu náčelníkovi vyřídím. Jen se bojím, že i přesto byla jedna část smlouvy porušená,“ svěřila jsem se.

Zvědavě se na mě podíval. „A která?“

„Pokud si dobře pamatujete, tak jsme nechali zapsat, že nikoho dalšího už neproměníte, ale prý máte o dva členy víc.“

Rozesmál se. „Nemusíš se ničeho bát, Bello. Alice a Jasper se k nám přidali. My je neproměnili,“ ukončil se smíchem.

„To jsem ráda,“ oddechla jsem si. „A jak se ostatní mají?“ zeptala jsem se tišeji na otázku, která mě opravdu zajímala.

„V podstatě je všechno jako dřív. Jen je doma víc zábavy, když Emmettovi nic neprochází kvůli Alice. Opravdu jsme si ty dva hodně oblíbili a jsou teď nedílnou součástí naší rodiny. Neuměl bych si představit, kdyby chtěli od nás odejít.“

„I Esme, Rosalie a... Edward?“ nepatrně jsem se odmlčela. Nevím, jestli si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát.

„Esme je stále nadšená z nového přírůstku, Rosalie získala sestru, ale je stále stejná. No a Edward… Ten je od té doby, co jsme se odtud posledně odstěhovali, zvláštně zamlklý. V poslední době se to s ním zlepšovalo, hlavně díky Alice, ale když se dozvěděl, kam se stěhujeme, tak se zase začal stranit okolí,“ zoufal si tiše.

„Takže… Eh… partnerku nemá?“ Určitě jsem musela být červená až za ušima.

„Ne, nemá.“ Podivně se pousmál a propaloval mě pohledem.

„Tak já se s vámi rozloučím, pravděpodobně se už neuvidíme.“ Spíše jsem se zašklebila, než abych vytvořila úsměv.

„Já si myslím, že se ještě pravděpodobně uvidíme,“ řekl s takovým podivným podtónem. Zvídavě jsem se na něj podívala, ale on nasadil takový kukuč dětské nevinnosti, což v jeho případě vyznělo trochu komicky.

„Rád bych, kdybychom se mohli sejít všichni. Předpokládám, že jsi jediný vlk žijící v La Push a právě s tebou by se jisti někteří rádi sešli. Samozřejmě pokud ti to vadí, tak nemusíš, ale bylo by možná i pro tebe vhodné, poznat další dva naše členy, abys na ně nezaútočila,“ vysvětlil mi jeho důvody. Byla jsem si skoro jistá, že zatím je i něco jiného, ale nadšeně jsem souhlasila. Musela jsem i krotit svůj výraz, aby nevyzněl tak moc vesele. Přeci jen jsme nepřátelé.

„Co kdybychom se sešli někde ve Forks? Zítra nemohu kvůli práci, ale pozítří mám jen ranní směnu, tak bychom se všichni mohli sejít odpoledne,“ navrhl.

„Ano, mohli bychom se sejít někde na kraji města, a pak se vydat do lesa, abychom nebyli nikým rušeni,“ přitakala jsem.

Podivně se zatvářil, jako by ho něco napadlo, ale nebyl si tím jistý. „Bello, co kdybychom udělali malou výjimku a pozvali tě k nám domů?“ ptal se opatrně.

„Ale to je vaše území.“

„Ano, ale když tě pozveme, tak přísahám, že na tebe nikdo z nás nezaútočí. Nemusela by ses tam bát, nejsme jako ostatní našeho druhu,“ uklidňoval mě.

Věřila jsem mu. „Musela bych to nějak opatrně zatajit Billymu, našemu náčelníkovi.“ Usmála jsem se. „Je vážně mnohem lepší, když jsem sama vlkodlak. Nemusím se bát o myšlenky.“

„Takže bys přišla?“

„Ano,“ řekla jsem po chvilce ticha. Rozdrnčel se jeho telefon

„Skvělé. Já to oznámím rodině, ale jsem si jistý, že nebudou mít nic proti. O tobě jim nic neřeknu, nevědí, že jsi stále ještě naživu.“ Byl najednou veselý, když ho šel zvednout a jakmile se podíval po volajícím, tak vypadal i netrpělivě.

„Jste si jistý, že jim nebude vadit vlkodlak?“ zeptala jsem se tiše, než to vzal.

„Uvidíme,“ řekl mi ještě, ale pak zvedl telefon. Stála jsem od něj nějaký ten kus, takže jsem neslyšela přesně, kdo volá, ale byla to nějaká žena.

„Uklidni se, Alice, nic se mi neděje.“ Trochu zvážněl a pak se zvědavě podíval na mě, jakoby ho něco napadlo.

„Nám se taky nic nestane. Jen jsem pozval jednoho vlkodlaka k nám domů,“ vysvětloval. Smršť jejích slov zesílila a on jen protočil oči a dál si telefon dál od ucha.

„Rosalie, nemusíš se ničeho bát. Je sám, on by na nás nezaútočil,“ vysvětloval s povzdechem. Pozvedla jsem obočí nad tou náhlou výměnou jmen, ale jen zaklepal hlavou, abych to neřešila.

„Doma vám vše vysvětlím. Myslím, že by bylo vhodné, abychom s nimi udrželi co nejlepší možný vztah, ne?“ zkusil to na ni jinak. Nejspíše se uklidnila, protože se jeho zachmuřená tvář vyjasnila a on zase vypadal jako sluníčko.

Zaklapl to. „Jsi očekávána.“ Otočil se na mě.

„Myslím, že z toho někteří úplně nadšení nebudou.“ Podívala jsem se významně na jeho mobil.

„Jsem si jistý, že až tě uvidí, tak budou celí bez sebe,“ uklidnil mě.

„Asi bych už měla jít,“ řekla jsem poté, co se na dveře ozvalo klepání.

„Rád jsem tě viděl, Bello. A pozítří tě já sám vyzvednu na hranicích mezi La Push a Forks, souhlasíš?“ zeptal se.

„Budu tam čekat.“ Usmála jsem se. „Na shledanou, Carlisle.“

„Na shledanou, Bello,“ rozloučili jsme se oba a já vyběhla z nemocnice, abych našla nejbližší les, kde bych se mohla přeměnit a rozeběhnout se tak domů.

 

Billy už s Jacobem netrpělivě přejížděl před mým domem a čekal, jak „rande“ dopadlo.

Řekla jsem jim o naší schůzce jen tolik informací, kolik potřebovali vědět. Pověděla jsem jim ještě o plánovaném setkání s dalšími členy. Moc se jim to nelíbilo, ale když jsem je ubezpečila, že to bude na veřejném prostranství, kde stále chodí lidé, upokojili se. Já se pro sebe jen ušklíbla. Život bez čtení myšlenek byl o poznání jednodušší.

 

Netrpělivě jsem přecházela sem a tam po okraji silnice a čekala, kdy se Carlisle objeví. Až teď jsem si uvědomila osudnou chybu, že jsme se nedohodli na konkrétním čase. Právě proto jsem tu byla už od dvanácti. Z domu jsem předtím vyšla už v devět, abych se nemusela proměňovat ve vlka.

Naštěstí mu to trvalo jen hodinu. S úsměvem jsem na něj zamávala a on přibrzdil své černé fáro. Otevřela jsem dveře a nastoupila do něj. Fakt, že jsem se přiblížila do auta, ve kterém byl můj nepřítel, mě nijak neznepokojoval.

„Doufám, že jsi nečekala dlouho, Bello.“ Usmál se na mě.

„Ne, před chvilkou jsem přišla,“ mírně jsem zalhala, ale vlastně to byla opravdu chvilinka, pokud se vezme, jak dlouho jsem na ně čekala, než se vůbec tady ukázali.

„Všichni už se na tebe těší. Edward je trochu netrpělivý, protože jsem mu nechtěl povědět, jak vypadáš a kdo jsi, ale jsem si jistý, že mi všechno odpustí, jakmile tě uvidí.“

Mlčela jsem a jen se nechala vozit po nedávno udělané silnici.

Zastavili jsme až před obrovskou vilou, která se náhle objevila uprostřed lesa.

Než jsem se stačila vzpamatovat, otevřely se mi dveře a Carlisle mi galantně nabídl ruku. V ten samý okamžik se všichni vyhrnuli ven a já tak mohla spatřit 6 vyjevených pohledů.

„Neměl to být kluk?“ zeptala se taková malá černovlasá dívka, kterou jsem ještě neznala. Jistě Alice.

„Bello?“ zeptala se Esme stále překvapeně.

„Vy ji znáte?“ zeptala se opět Alice, ale to už ke mně přicházela ta známá část rodiny.

„Ráda vás znovu vidím, Esme,“ přisvědčila jsem na její otázku o tom, kdo jsem.

„Páni, neměla bys být pod drnem?“ smál se Emmett.

„Ano, jakto, že ještě žiješ?“ zeptala se i Rosalie.

Mezitím stála na schodech pořád ta malá Alice a netrpělivě klepala nohou. Kolem ramen ji objal další neznámý upír a uklidňoval ji s úsměvem, ale obezřetným pohledem na mě.

Ačkoliv jsem chtěla jen jediné, tak jsem se neodvážila podívat na tu tvář, kterou jsem chtěla vidět nejvíc. Nevěděla jsem, co bych tam tak čekala. Překvapení jako u ostatních? Nebo byl na mne i po tolika letech naštvaný, že už jsem tam nikdy nepřišla?

„To je dlouhý příběh, Rosalie,“ odpověděla jsem jí.

„My máme času,“ zahřměl hlas Emmetta a stále se na mě díval jako na ducha.

Podívala jsem se konečně pořádně po všech a narazila jsem pohledem i na něj. Netvářil se nijak naštvaně, překvapeně možná, ale s hodně velkým úsměvem a v jeho očích plály nádherné jiskřičky nadšení.

V tu samou chvíli Alice vyjekla. Edward po ní střelil pohledem, pak přejel na mě a několikrát to takhle opakoval. Potom se usmál a otočil se na mě.

„Mohl bych si s tebou promluvit o samotě?“ zeptal se navzdory nechápajícím pohledů od jeho rodiny a zároveň i mého.

„A-ano, asi ano,“ přisvědčila jsem a udělala krok k němu. Vzal mě za ruku a šel se mnou někam do lesa.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„Jen tak daleko, aby nás ostatní neslyšeli,“ odpověděl klidně.

Ačkoliv jsem byla z jeho přítomnosti více jak nadšená, tak jsem teď byla dost zmatená, protože jsem nevěděla, o co mu jde.

Konečně se zastavil.

„Co se stalo Alice, že jsi tak vystřelil?“ Nějak jsem tušila, že s tím má něco společného.

„Jen mě neviděla,“ řekl jen tak. Zvedla jsem obočí. „Všechno ti vysvětlím.“ Usmál se.

Stále jsem nic nechápala, ale to, že slíbil, že mi to vysvětlí, znamenalo další rozhovor s ním, takže jsem raději mlčela.

„Proč jsi tenkrát nepřišla?“ zeptal se zklamaně.

„Chtěla jsem, vážně jsem moc chtěla, ale můj náčelník… Náš alfa, jak ho pojmenovali kluci, mi to zakázal a já nemohla odporovat. Nedá se porušit jeho zákaz.“ Pohledem jsem probodávala mé nohy.

„Jakto?“ nechápal.

„To je taková záležitost ohledně vlků. Když nám náš alfa něco přikáže nebo zakáže, tak jeho příkaz prostě nejde porušit. Svazuje nás to,“ vysvětlila jsem.

„A ty jsi opravdu chtěla?“ Najednou se usmál.

„Vždyť jsem to slíbila.“

„A proč jsi stále naživu?“ divil se.

Zčervenala jsem. „Chtěla jsem tě ještě někdy vidět,“ zašeptala jsem.

„Vážně?“ zářil jako večerka na brzkém nočním nebi.

„Ne, lhala jsem. Jen tak jsem chtěla zjistit, jak dlouho dokážu žít bez toho, abych stárla,“ ušklíbla jsem se. Trochu se zamračil, ale i tak mu oči stále jiskřily.

„A co jsi zjistila?“ Potlačoval smích.

„Že jsem nesmrtelná.“

„To je ale skvělé!“ Usmál se.

Rozhodla jsem se teď vyptávat já. „Carlisle mi říkal, že když jste odtud odjížděli, tak jsi byl zvláštní a prý jsi sem vůbec nechtěl. Proč?“

Zadrhl se. „Víš, tenkrát, jak jsme se rozloučili, tak jsem si myslel, že už jsi mě nikdy nechtěla vidět. Jenomže myšlenky vaší smečky mi prozradily, že ti to bylo zakázáno.“ Chtěla jsem něco říct, ale jen se nevinně usmál a pokračoval. „V ten moment jsem nechtěl odejít, ale musel jsem. Nejen, že bych do průšvihu mohl přivést sebe, ale i tebe a to jsem opravdu nechtěl.

Už od začátku jsi ve mně vzbudila zvědavost. Nedovedu ti číst myšlenky, je to zvláštní, ale jako bys mi v tom chtěla bránit. Chtěl jsem se o tobě dozvědět víc, a když jsi přišla na naše hranice, kde jsem si myslel, že tě marně vyhlížím, myslel jsem, že snad poprvé za svou existenci sním.

Pak přiznávám, že jsem se cítil zrazeně, když jsi mi slíbila, že přijdeš a nepřišla jsi. Čekal jsem tam na tebe dva dny, ale ani ses neukázala. Přišel pro mě Emmett a dost se divil, co tam dělám. Nechtěl jsem mu nic říct, ale asi něco málo pochopil. Naštěstí mě nechal být a jen to přešel.“ Po celou dobu jsem ho jen zasněně poslouchala a byla šťastná, že na mě čekal.

„A proč jsme teď tady?“ šeptala jsem. Zdálo se mi divné říct to nahlas.

Znervózněl. „Chtěl jsem ti něco říct.“

„A co?“ Polkla jsem.

Přišel ke mně blíž. „Říká se to těžko.“ I on šeptal.

„Třeba si jen myslíš, že je to těžké.“ I já jsem udělala krok k němu. Teď jsme stáli tak blízko, že jsem cítila jeho dech, který mě ovanul a lehce omámil.

„Nemám v tomhle praxi,“ připustil, lehce našpulil rty a schoval neposedný pramínek vlasů za ucho.

„Všechno je jednou poprvé,“ přesvědčovala jsem ho.

Neodpověděl, místo toho se ke mně naklonil a já se plně zahleděla do jeho očí. Byl stále blíž, ale těsně před tím, než mohl spojit naše rty, se zastavil a pohledem žádal o svolení.

Nepatrně jsem se usmála a překonala tu malinkou vzdálenost. Jen lehce jsme se ochutnávali. Bylo to něžné a opatrné.

Polibek netrval dlouho, ale i tak jsme oba byli zadýchaní.

„Miluji tě,“ pošeptal, když se jeho dech uklidnil. Mé srdce se rozbušilo ještě více, než bylo.

„Taky tě miluji.“

Usmál se a ještě na jeden malinký okamžik jsem cítila jeho rty na svých.

„Už jsem si myslel, že ti to nikdy neřeknu,“ pošeptal a pohladil mě lehce po tváři.

„Zrovna na tohle jsem čekala celou tu dobu.“ Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a objala ho.

„Pojď, Pocahontas, ostatní už nás mohou jít hledat.“ Vzal mě za ruku.

Vzpomněla jsem si, kdy jsem toto oslovení slyšela. Bylo to jen jednou a to, když jsme se s nimi setkali poprvé.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se zájmem.

S úsměvem si zaťukal na čelo. „Tenkrát jsem vás slyšel.“

Zavrtěla jsem hlavou a šla zpět k jeho rodině, kterou jsem v budoucnu považovala za svou.

 

 

Povídkové království u Pajam

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!