20.02.2011 [22:45], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 25×, zobrazeno 1211×

Bella a Edward, věčné téma. Co takhle z trochu jiného soudku?

Aneb Stmívání bez cenzury.

Ministerstvo zdravotnictví varuje: vyvolává hyení syndrom. Nedoporučujeme číst za konzumace jídla, nápojů, s plným močovým měchýřem, předčítat nahlas či v uzavřených prostorách. Nech souseda spát...

Jak jsem poznal tvoji matku

Jablko vážně nepadá daleko od stromu.

Když si naše dcera usmyslela, že jí prostě musíme odpovědět, nic ji nezastavilo. Moje milovaná manželka se jen s potměšilým úsměvem vypařila, ať si jí to povyprávím sám. Všichni ostatní se, roztroušeni po domě, smáli do hrsti a nechali mě v tom samotného. Jo, a to si říkají rodina.

„Tatí, jak jsi poznal maminku?“ Hm… jak to vlastně tenkrát bylo?

Carlisle Cullen platil za nejlepšího lékaře místní okresní nemocnice. Nikdo si s jeho staletou upíří praxí nezadal. Samozřejmě si toho někdo musel všimnout. Kupříkladu zdravotní sestřičky.

Jelikož jsem byl jako jediný z celé rodiny sám a neměl tudíž na koho plýtvat svou věčnost, občas jsem mu pomáhal – odhánění příliš mladých nalíčených zubících se hyen v šeredných zdravotnických úborech mi nedalo příliš práce. Horší to bylo snad jen v případě recepční.

Tehdy jí bylo šedesát osm.

Jednoho zamračeného prosincového odpoledne jsem se jako obvykle vydal na další loveckou túru směr zdejší lůžkové oddělení chirurgie. Při třetím pozdravu a jednom rádoby svůdném mrknutí uklízečky jsem začal mezi zuby drtit nadávky určené mému stvořiteli.

Carlisle mě samozřejmě slyšel, a také mi to dal najevo nepokrytým úsměvem a jakýmsi nejapným vtipem na účet zdejších sestřiček. Minul jsem ho ve vstupních dveřích, právě když mířil do laboratoře pro výsledky testů nějakého pacienta – sestřička měla příliš práce s rentgenováním mých zadních partií.

„Mohl bys zaskočit na dětské, prosím tě? Jedna malá pacientka má jít na výplach žaludku. Sestra by jí měla vzít krev a pár dalších vzorků, tak kdybys na to mohl dohlédnout…“ Jeho výrazu se prostě nedalo říct ne.

S povzdychem jsem tedy přikývl a šel si k němu do ordinace vyzvednout bílý plášť. Ono, obecně vzato, tvrzení „hrát si na doktora“… Snažil jsem se nad tím příliš nepřemýšlet.

Bylo k nevíře, že mě, právě mě, stoletého upíra, dokázalo něco vylekat. Zvláště pak pokud se jednalo o malou holku.

Že není zas tak malá, se ukázalo vzápětí.

Vešel jsem prosklenými lítačkami do úzkostlivě vydezinfikované chodby a v mžiku se málem přerazil o dvě natažené hnáty. Dotyčná slečna, mohlo jí být sedmnáct, si s tím hlavu evidentně nelámala a dál mi aktivně nevěnovala pozornost. Že blokuje průchod lékaři, jí bylo očividně upřímně ukradené.

Odkašlal jsem si. A ona na to kašlala. Fakt.

„Ehm… slečno?“ oslovil jsem ji zdvořile. Tehdy jsem si ještě myslel, že moje trpělivost je nekonečná.

Fatální omyl.

Líně ke mně zvedla pohled a nejdřív si mě naskenovala od hlavy k patě, než se obtěžovala promluvit. „Copak, kocoure?“

Moment jsem na ni zůstal zírat. „S dovolením?“ vyklenul jsem levé obočí do perfektního charismatického obloučku (cvičil jsem to před zrcadlem) a dramaticky se odmlčel.

Povzdychla si, děsivě pomalým způsobem zavřela časopis, zazívala jako meluzína ve dveřích, protáhla se, znovu zazívala, zamlaskala, zastrčila si vlasy za uši, zazívala potřetí a nakonec jsem se přece jen dočkal toho, že pokrčila nohy.

„Děkuji,“ usmál jsem se ve snaze zachovat zdání zdvořilosti, i když uvnitř mě to bobtnalo a co nevidět hrozil výbuch karburátoru. Také se usmála, a to tak nějak mlsně, což mě přimělo nervózně polknout.

Pro jistotu jsem ji obešel a bez ohlédnutí zamířil do ambulance. To tak, aby mě vyděsil člověk!

Vrchní sestra velmi neupřímně předstírala překvapení – nemocniční tamtamy byly rychlejší než Sapsan v červenci – a při mém příchodu se mi pokusila do pusy nacpat okoralý perníček, jen aby se mě mohla dotknout. Ještě štěstí, že mi všechny chutě splývají.

„Carlisle tu bude za moment, jen mám převzít jednu jeho pacientku,“ oznámil jsem jí a zatvářil se přísně. Naštěstí se vzpamatovala a přestala udiveně zírat na dveře, u kterých jsem ještě před půl vteřinkou stál.

„Jistě,“ zamumlala a sklonila pohled ke zdravotní kartě, jen aby na mě mohla zamrkat přes její okraj. Někdo by jí měl taktně prozradit, že umělé řasy se už nenosí.

„Isabella Swanová, sedmnáct let. Výplach žaludku. Diagnóza… hm, zdá se, že snědla nějaké jedovaté houby,“ odtušila skepticky. „Čeká na chodbě. Bello!“ vykřikla panicky a vyběhla ven. Zvědavě jsem vyšel za ní, v očekávání lecčehos. Tohle bylo ovšem moc i na mě.

Ona slečna, která mě dokázala dohnat téměř k nepříčetnosti jednou větou, právě se zákeřným výrazem vyrvala jakémusi dědouškovi francouzské hole a mrskla je směrem, kde tušila sestřičku. Taktak jsem stihl uskočit, abych se vyhnul padajícímu tělu.

V očích se jí uličnicky zablesklo, když se po mně ohlédla. „Už můžu jít?“

„Ne,“ zahučel jsem temně a jedním dechem dodal: „Do ordinace. Hned!“

Hodila po mně pohled, že by se i buckinghamská stráž zamračila, otočila se na podpatku a otráveně napochodovala ve směru mé napřažené ruky. Předčasně jsem se zaradoval, že mám zase situaci pod kontrolou, a vykročil za ní. Vrátil jsem dědovi jeho hole a s omluvou ho vypakoval zpátky na chodbu.

„On si začal,“ zašermovala mi rukou před obličejem a posadila se na okraj lehátka.

Šlehl jsem po ní vytočeným pohledem. „To určitě. Hm, takže…“

Ležérně si hodila nohu přes nohu a mrkla na mě. Pokud jsem jí chtěl odpovědět, musel bych se nadechnout, což by znamenalo nasát všechny ty úchvatné tóny lidské krve po celé budově.

Raději jsem mlčel.

„Ty seš jako doktor?“

Vzhlédl jsem a setkal se s upřeným pohledem, který se mi zabodával do hrudi v místě, kde jsem měl visačku s Carlisleovým jménem a titulem. „M-hm,“ zabručel jsem, abych nemusel dýchat.

„Nevypadáš na doktora.“

Začínaly mi černat oči. Vzteky.

„Že ty ještě studuješ a tady to máš na protekci?“ Nehodlal jsem odpovídat. Nedala si pokoj. „To by se mělo nahlásit.“ Vzhlédl jsem právě ve chvíli, kdy jí v očích záškodnicky blýsklo.

Vzdal jsem to. „Jsem doktor,“ zahučel jsem s posledním zbytkem vzduchu. Potom jsem se nadechl. „Můj -“ Dlužno přiznat, že i upíří reflexy jsou na tohle pomalé. Vůně její krve byla tak silná a vábivá, že jsem měl co dělat, abych zůstal stát na místě. Takovou esenci jsem v životě necítil – bohyně s manou v krvi sestoupila mezi nás, hříšníky, jen aby mě mohla pokoušet. Bohužel vyhrávala.

Voněla jako ta nejsladší marmeláda, jakou jsem kdy jedl.

Silou vůle jsem se přinutil svůj trup obrátit se o sto osmdesát stupňů a udělat dva kroky směrem od ní. Před očima jsem však měl stále její tvář – představa skleničky s její krví, ledem a paraplíčkem byla takřka neodolatelná.

„Hele, tak co bude? Jdeme na to?“

„Jo, jdeme,“ zafuněl jsem si pro sebe, ale asi ne dost potichu, protože se uchechtla.

Podrážky jejích bot pleskly o podlahu a opar té vůně se přiblížil. Stihl jsem promyslet, jak dlouho se ještě vydržím ovládat, když vtom se rozlétly dveře.

Do ordinace se vpotácela berlí zasažená zdravotní sestra a já se k ní prudce otočil. Zaregistroval jsem, že boule kolem jejího levého oka mezitím chytila takový zvláštní odstín fialové – nebýt člověk, typoval bych, že před sebou mám nakrknutého žíznivého upíra.

Prvotní instinkt byl bránit kořist.

Ozvalo se zděšené zajíknutí a sestra práskla hlavou o dlaždičky podruhé. Vrhnul jsem se k ní a místo kousance jí uštědřil pořádný políček, až chytla tváří druhý o patu stěny.

Dveře se opět rozlétly a dovnitř napochodoval Carlisle. Stačilo mu se rozhlédnout a už byl v obraze. Neušel mi jeho vyčítavý pohled, když mi pomáhal přenést sestřičku na lehátko.

„Bello, až se… hm, budu potřebovat vzorek moči,“ odtušil Carlisle a natáhl k ní ruku s ampulkou. Vrhla po něm značně konsternovaný pohled a s kyselým výrazem si ji od něj převzala. Já tam stále trčel jako solný sloup a vytřeštěně na ni zíral.

Otočila se ke mně. „Doprovodíš mě, doktůrku?“ Zazubila se, když si všimla, kam civím.

Carlisle, v přesvědčení, že mluví na něj, k ní vzhlédl od zdravotní karty a obočí mu vyjelo vzhůru, když zaregistroval pohledovou přestřelku.

Bez komentáře (a bez dechu) jsem se vypotácel na chodbu.

Hopkala za mnou jako psí ocásek a každou chvíli se nahlas zachichotala, až se po nás lidi začali otáčet. Větší ostudu jsem snad v životě nezažil.

„Omluv mě, musím jít čůrat do skleničky,“ řekla s naprosto vážným povzneseným výrazem a já se málem studem propadl do země, když se na nás podívala babička sedící na polstrovaných sedačkách naproti záchodům.

Dnešek byl prostě… nezapomenutelný.

O OSM MĚSÍCŮ POZDĚJI:

Když jsem ji vezl na letiště, několikrát zvracela. Nakonec jen zůstala nestabilně rozvalená na sedačce spolujezdce a naprázdno dávila pokaždé, když jsem na ni promluvil. Právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že ji prostě odvezu k nám a ona poletí jindy, to přestalo.

Prve jsem byl milostivě vyvolen, abych ji odvezl na let domů. Její pobyt u nás, který se malinko protáhl, měl jednu jedinou výhodu – při dalších návštěvách nemocnice už na mě uklízečky nemrkaly.

Venku mrzlo tak, že se psi po deseti minutách lámali v zatáčce a lidem doslova tuhla krev v žilách. Pro sebe jsem se uchechtl, když mě napadlo, že já bych její krev rozproudit uměl. Okamžitě jsem tu myšlenku zahnal, protože při ní a jí podobných jsem se zapomínal ovládat a vzduch mi potom hvízdal mezírkou mezi špičáky.

Auto jsem nechal za lesem, protože se ode mě při prvním záchvatu zvracení pokusila utéct co nejdál, a tak jsme museli kus pěšky. Skýtalo to značnou nevýhodu – budu muset to její kvákání poslouchat takovou dálku.

Když ovšem v autě začala vyprávět vtipy, došla mi trpělivost.

„Hele, a tenhle znáš?“ Přirozeně, že ano – všechny byly o doktorech. „,Pane doktore, ten kůň mi nežere a nežere a nežere.‘ A doktor na to: ,Ten kůň vám žrát nebude a nebude a nebude, protože je dřevěnej a dřevěnej a dřevěnej.‘“

Už jsem neměl sílu předstírat ani křečovitý úsměv.

„Nebo tenhle: Je to černý a letí to přes rybník, co je to?“

Zavrtěl jsem hlavou, jakože netuším, a dál urputně zíral před sebe.

„Dobře nakopnutá kočka.“

S odhodlaným úsměvem jsem se k ní otočil a chystal se jí sdělit, že její vtipy vážně nejsou vtipné, když vtom zaječela: „Zastav!“

Prudce jsem dupnul na brzdu, až jsme si dali čelíčko s airbagem. Myslel jsem, že bude zase zvracet, protože si rozepnula pás a vyskočila ven stylem ala postřelená srna. Nezaletěla však do nejbližšího křoví, jak jsem očekával, ale vzala to střemhlav šipkou přímo před čumák auta.

„Ehm… Bello? Co se děje?“

„Málem jsi ho přejel!“ vytkla mi a shýbla se k zemi.

Vystoupil jsem a šel se podívat, co to tam má. „Koho? Vždyť tu nikdo není.“

Zpražila mě přísným pohledem. „Toho šneka, blbe! Zajdi si na oční!“

Odkašlal jsem si – na její urážky v podobných chvílích jsem si už dávno zvykl. „Šneci v zimě nejsou, poklade…“

To ji kupodivu naštvalo ještě víc. „Nedělej ze mě debila, Edwarde Cullene! Když říkám, že jsem tu viděla šneka, kterého jsi málem přejel, myslím to smrtelně vážně!“

„Ale -“ Nedostal jsem šanci se bránit.

„Ti fa venire i brividi! Oltre ad essere idiota sei anche cieco! Cieco vampiro, probabilmente sono pazzo!“ * zavrčela jako novorozený upír a já se klidil zpátky do auta.

Když se po čtvrthodince marného hledání domnělého šneka vrátila zpátky do auta, nevydržel jsem mlčet dlouho. „Jestli chceš, nějakého ti koupím.“

„Jdi někam!“ Celou cestu zpátky tiše bublala.

Doma nás čekalo příjemné přivítání. Jakmile se za mnou zabouchly vchodové dveře, nad mou hlavou se roztříštila váza. Bella v očekávání pumového útoku padla k zemi jako sťatá a rukama si kryla hlavu. Jen jsem protočil oči v sloup a s povzdechem ji vytáhl na nohy. „Rose se vzteká,“ konstatoval jsem a taktak se stihl krýt, když kolem plavmo proplachtila židle.

Hned nato se vilou rozlehl Esmein řev. „Rosalie Haleová, jestli toho okamžitě nenecháš, garantuju ti, že se stěhuješ!“

Rosalie se objevila v přízemí. „To tedy ano! S ním,“ ukázala na svého vyděšeného manžela, „už pod jednou střechou bydlet nehodlám!“

„Taky dobře, aspoň bude klid,“ okomentoval jsem to a vysloužil si tím čtyři naštvané pohledy. „No co?“

Rose si pohrdavě odfrkla a odklidila se do své ložnice, kde si, jak jsem usoudil podle zvuků ozývajících se odtamtud, začala lakovat nehty. Emmett se po chvilce nenápadně odplížil za ní – právě procházeli jedním z těch svých válečných období a on se zřejmě chystal na zakopání válečné sekery.

Usmiřování bývalo vždycky jeho nejoblíbenější částí.

Přehodil jsem si Bellinu tašku přes rameno a vykročil ke schodišti. V okamžiku, kdy taška dopadla na moje záda, to křuplo.

„Ty pitomče! Můj šnek!“ Málem jsem spustil zoufalý nářek.

„Šnek?“ objevil se u nás Jasper. Oči mu každou chvíli mlsně zašilhaly směrem k mé vyvolené.

Zavrčel jsem a opatrně si sundával tašku z ramene. „Žádný šnek tu není! Kolikrát vám mám opakovat, že šneci v zimě nejsou?!“ Názor jsem si musel poopravit ve chvíli, kdy jsem objevil rozmáčknutou ulitu přilepenou k mému rameni.

„Já tě kousnu!“ zavrčela Bella a já vyvalil oči. Rozpřáhla se a chtěla mi jednu vrazit, když vtom se jí do cesty připletlo křeslo. Ani se neptejte, co se stalo. Taktak jsem ji stihl zachytit.

Parádně se jí motala hlava, protože se začala hihňat jako šílenec a ukazovala kamsi nad mou hlavu. U toho si brumlala cosi o krtcích a kočičkách a taky „Na zdraví!“ – myslel jsem, že umřu… smíchy.

A pak pronesla ten osudný vtip.

„Víte, jak se říká hejnu modrých tučňáků se stojáčkem? Konfederace!“ vykřikla a začala se smát. V tu chvíli nebýt Jazz upír, zrudl by.

Věděl jsem, že je zle.

Kdyby se Jasperovi v ten moment do cesty nepřipletlo ono vtíravé křeslo, asi by bylo po ní. Ne poprvé mě napadlo, jak nehorázné štěstí ta holka má. Nadbíhala smrti už pěkných pár let, nemluvě o tom, že s prvním opravdovým nebezpečím se setkala právě v nemocnici. Kdyby aspoň nevoněla jako ta úžasná jahodová marmeláda…

O PĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI:

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do s-“ Než jsem to stihl dokončit, o obličej se mi rozprskl dort.

Zabiju Emmetta – to bylo v tu chvíli to jediné, nač jsem myslel.

Ten zatracený upír měl štěstí, že Bella už byla nějaký ten pátek upírka – popadla mě za ruku a jazykem se zahákla za ten můj, takže jsem se za ním nemohl vydat a utrhnout mu hlavu, popřípadě jinou část těla.

„Bellezza, amici miei!“ zatleskal Aro teatrálně a Marcus si utíral slzu. Caius s Jasperem si dojemně brečeli v náručí, obklopeni davem áchajících upírek.

Když jsme se od sebe se spokojeným mlasknutím odtrhli, předvedl jsem parádní kop s otočkou ve snaze dosáhnout na Emmetta a srazil ze stojánku Esmeinu oblíbenou vázu. Z davu se ozvalo: „Pohledem dovedeš omračovat líp, Edwarde!“

Nahrnuli se k nám gratulanti a my šli z náruče do náruče. To, že jsem byl ke svatbě po čtyřech měsících uhánění teoreticky i prakticky donucen, bylo všem jedno.

Když se Bella nadechla, že něco řekne, nahnul jsem se k ní a pošeptal jí: „Lásko, slib mi, že už nikdy nebudeš vyprávět vtipy.“ Měl jsem co dělat, abych stihl utéct.

Jo, jo, novorození dokážou běhat pořádně rychle.

* Ti fa venire i brividi! Oltre ad essere idiota sei anche cieco! Cieco vampiro, probabilmente sono pazzo! To je úžasné! Kromě toho, že jsi idiot, jsi také slepý! Slepý upír, já snad blázním!

Smysl pro módu • Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

25)  kajka (06.05.2012 07:53)

Držkatá Bella a lehce páprdovskej Edí, věru povedená dvojka! Móóóc pěkný!

24)  Clea (29.04.2012 20:52)

23)  Alda (22.03.2011 21:11)

22)  lied (27.02.2011 12:25)

to byl teda zážitek

20)  Carlie (21.02.2011 23:05)

Ann, tak na tuhle povídku jsem si brousila čočky už, když jsem zblejskla nápad na shrnutí, a předčila očekávání
Bylo to prostě legen... wait for it... dary
Jen pár perel z Tvé perlorodky:
„On si začal,“ ... „To určitě. Hm, takže…“
"představa skleničky s její krví, ledem a paraplíčkem byla takřka neodolatelná."
"a vzduch mi potom hvízdal mezírkou mezi špičáky."
No a kop s otočkou ala Chuck Norris, co dodat
Brilantní, Ann!

19)  LadyLilianne (21.02.2011 21:13)

to bolo bombové!!!!!

18)  MaiQa (21.02.2011 19:22)

17)  eMuska (21.02.2011 18:53)

Kurník, to bolo čo??? Neuveriteľné! Paráda!

16)  Abera (21.02.2011 18:19)

14)  ScRiBbLe (21.02.2011 16:48)

Hyeny , cvičil jsem si to před zrcadlem , francouzské hole , psi lámající se v zatáčkách , uááááááááááááááá, ty její vtipy! Plachtící židle , dort v obličeji !

Úžasné!!!

13)  NelisEmrys (21.02.2011 15:01)

co???

10)  semiska (21.02.2011 12:34)

Bože, to bylo děsný... Teda Bella byla děsně střelená a střeštěná Já z ní nemohla.
Skvělá smějící se bomba ke spříjemnění krásného dne.

1 2   »