27.04.2011 [19:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 22×, zobrazeno 5854×

Když se přestává smát, odmlčí se. Na dost dlouho. Až se začínám bát, že odešel splnit svou hrozbu. Nedokážu si představit, že bych měla před sebou byť jen kus chleba a nemohla se jej dotknout.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vydechuju.

„Proč by ne?“ odpovídá jízlivě.

„A odpovíš mi? Pravdu?“

„Možná.“

„Proč po mně chceš, abych ti to celé vyprávěla? Co z toho máš? Proč věříš tomu, že Edward přijde? Co když nepřijde, pustíš mě pak?“

„Vyber si jednu otázku. Tohle je celá halda a na to nemám chuť. Jen jednu.“

„Tu první. Proč to chceš slyšet?“ vybírám si.

„Abys věděla, proč zemřeš a kvůli čemu,“ vydechuje, zatímco já se pokouším koordinovat svůj dech, abych nepřestala dýchat.

„To s tou Šeherezádou… Jen lež?“

„To stačí. Teď je zase řada na mě. Já se chci taky ptát. Co ti Edward řekl na to, že jste s Blackem přátelé?“

„Zase? Vždyť jsem ti řekla, že se mu to nelíbilo.“

„Jinak to nekomentoval?“

„Vlastně ani ne,“ uvědomuji si. „Jen se posadil do křesla, počkal, až Angela přinese čaj, a pak mlčel.“

„Mlčel?“

„Jo.“

„A pak?“

***

Otáčela jsem nervózně hrníčkem v ruce. Čaj jsem vypila před dobrou půlhodinkou, ale nechtěla jsem odejít. Občas jsem letmo pohlédla na Edwarda, jak zamyšleně sleduje desku stolu. Nemohla jsem tam sedět ale věčně. Sebrala jsem odvahu a odkašlala si. Upoutalo to jeho pozornost. Podíval se na mě a povytáhl zmateně obočí.

„Měla bych se vrátit k práci, pane Cullene.“

„Dobře. Vezměte si papír, Bello.“

„Prosím?“

„Vezměte si papír, napíšeme dopis.“

„Neumím těsnopis,“ panikařila jsem a konečně odložila hrníček.

„To ale vůbec nevadí, alespoň to chvilku potrvá,“ řekl spíš pro sebe než pro mě. Bláhově jsem se nechala unést představou, že chce být se mnou v jedné místnosti déle. „Mám pak ještě jedno jednání a vůbec se mi tam nechce,“ dodal hlasitěji, jako kdyby mi chtěl vyvrátit tu chvilku štěstí. „Stalo se něco?“ zeptal se, když si všiml mého výrazu. Přistihla jsem se, že se mračím. Uvolnila jsem svou tvář a pokusila se usmát.

„Ne, vše je v pořádku. Dojdu si pro ty papíry a pero.“

„Vezměte si moje pero,“ vyhrkl. Iracionálně jsem zrudla. Sakra hloupá představa. Pobaveně povytáhl jedno obočí a jeho úsměv se rozlil po sněhové kůži. Napadlo mě, že musí být čerstvě oholena. Určitě se holí každý den, aby měl neustále hladkou kůži. Používá gel na holení. Pěna je drsnější a necitlivější. A možná používá i krém místo vody po holení. Třeba nějaký s šeříkem, proto tak voní. Neexistuje žádný parfém pro muže, co voní po šeříku. Nebo ano?

„Bello?“ zašeptal a vytrhl mě z úvah. Málem jsem zaklela, protože jsem celou dobu konsternovaně zírala na jeho tvář.

„Pardon, zamyslela jsem se.“ Natáhla jsem ruku a vzala si od něj plnicí pero. Mělo pozlacený vršek a takovou tu sponu na zaháknutí o okraj papíru. Bylo černé, jako… jako… jako jeho kalhoty. Pěkné kalhoty.

„Můžeme?“

„Kdykoliv,“ vyhrkla jsem odpověď.

„Teď?“ nabídl variantu.

„Klidně.“

„Vážně vám nic není?“ zajímal se, když jsem znovu zrudla.

„Ne, jsem v pořádku, pane Cullene. Můžeme začít s dopisem.“ Vypadal trochu zaskočeně. Přejel pohledem po stole, načež vytáhl z prvního šuplíku jakousi složku.

„Tak…“ začal a odkašlal si. Civěla jsem na prázdný list a hrála si s jeho perem – tedy s plnicím perem. „Vážený pane Volturi,“ začal diktovat.

***

„Volturi?!“ přerušuje mě. Nečekám to a trhám sebou.

„Ano, proč?“

„Psal dopis Volturiovi? Jakému?“ zajímá ho.

„Myslím, že na obálce bylo Aro. Zvláštní jméno. Hodně staré.“

„Kam to posílal?“ dožaduje se odpovědi.

„Do Volterry, kam jinam?“

„Víš, kdo je Aro Volturi?“ ptá se a očividně se mou nevědomostí baví.

„Šéf?“

„Tak nějak. Hodně vysoký šéf, miláčku. Miluje lidi. Má slabost pro mladé dívky,“ říká. Ani nevím proč, ale ježí se mi chloupky na rukou a po zádech mi leze chlad.

„Nenávidím tvé dvojsmysly,“ mručím, naplněná novou dávkou adrenalinu.

„Jsi trochu vybíravá, nemyslíš? Moje ti vadí, ale Cullenovy vítáš.“

„Cu – Edward nedělá narážky a dvojsmysly.“

„Pero?“ připomíná mi a já zase rudnu.

„To byl můj omyl.“

„Tečeš?“ přidává další.

„Taky můj omyl.“

„Koukám, že děláš samé omyly. No, alespoň si to uvědomuješ. Uvědomuješ si také, že tvá práce pro C&H reality byl omyl?“

„Ne. To nebyl omyl. To byl osud.“

„Tak to ti to ten tvůj osud pěkně spočítal. Nejspíš nastal čas, abys vyrovnala účty.“

„Konec pohádky?“ vydechuji překvapeně. Najednou nechci, aby to skončilo. Nechci umřít. Vzpomínka na chvilky s Edwardem mi vehnala do žil novou víru. Pokud mě tam vážně chtěl… Ne, nechtěl. Vybavuje se mi, jak únosce mluvil o tom, že Edward zabil jeho přítelkyni. Nesmysl. Neudělal by to. Přišlo by se na to. Táta by na to přišel, protože je šéf policejní stanice. Prošetřoval by je.

„Ještě ne. Co psal Cullen do toho dopisu, miláčku?“

***

„Pobočka na Olympijském poloostrově vykazuje po dobu svého působení plusové hodnoty. Není důvod, aby se firma přemisťovala na jiné působiště. Vzhledem k velkému zájmu obyvatel, bych situaci vyřešil jiným způsobem… Bello, víte co? Nejspíš bude nejlepší, když to vážně napíšu sám. Nechci vás zdržovat do noci.“ Zastavila jsem se s hrotem pera položeným na papíře a sledovala počínající kaňku. Nechtěla jsem jít.

„Já to zvládnu. Nevadí mi přesčas,“ hlesla jsem, aniž bych zvedla oči.

„Vážně to bude rychlejší, když mě nebude nic rozptylovat.“

„Rozptyluji vás?“ zajímala jsem se ihned. Zároveň jsem si v tu chvíli chtěla nafackovat, nebo zkusit nerovný boj já versus zeď.

„Nashledanou, Bello.“ Dal mi jasně najevo, že o tom nehodlá mluvit, což mi přišlo sprosté. Vstala jsem, zašroubovala pero a položila jej společně s papíry na jeho stůl. Nedíval se na mě. Zvedni hlavu! Zvedni ji, prosím! Edwarde, podívej se na mě! Nic. Čekal, až odejdu. Ani jediný pohled na mou dobrou noc mi nedal. Hlasitě jsem vzdychla a vyrazila ke dveřím. Když jsem je za sebou zavírala, zaslechla jsem, jak se zvedá ze židle. Zavřela jsem dveře a vydala se ke schodišti. Než jsem stihla došlápnout na poslední spodní schod, rozrazily se u něj dveře. „Bello?“ křikl za mnou. Prudce jsem se otočila a ten pohyb mi sebral rovnováhu. Zkusila jsem došlápnout na podlahu, ale místo toho se moje chodidlo svezlo po hraně schodu a kotník se vyklonil. Poroučela jsem se k zemi, s tmou před očima. Napadlo mě jediný: Už nikdy prudké pohyby hlavou!

Otevřela jsem oči a zírala na strop chodby. Ležela jsem dost divně. Zamžourala jsem proti žárovkám ve stropě a zkusila si sednout.

„Pomalu. Co ti je?“ Slyšela jsem hlas u hlavy.

„Nic. V pohodě. Jen mi nevyšel schod.“

„Nelži. Viděl jsem, jak se kácíš, dřív, než ti schod nestačil. Bolí tě něco?“

„Jsem v pohodě, nech toho,“ mručela jsem a snažila se znovu zvednout. Pak jsem si konečně všimla, s kým mluvím. Možná mi můj udeřený mozek spojil vítězoslavně hlas s tváří a já se zhrozila. Tykám Edwardovi Cullenovi! Edward Cullen mi tyká!

„Lež. Odnesu tě do kanceláře. Měl by se na tebe podívat Carlisle,“ poučoval mě.

„Pane Cullene, jsem vážně v pořádku. Volal jste mě, co jste potřeboval?“ ptám se a zdůrazňuji vykání. Nejspíš mu to dochází, protože se mračí.

„Fajn. Omlouvám se za svůj neprofesionální přístup, Bello. Jelikož jste podle vás v pořádku, račte se mnou. Dopíšeme ten dopis.“

„Tvrdil jste, že to chcete udělat sám,“ připomněla jsem mu. Zvedl mě, jako kdybych byla kus papíru a spadla mu pod stůl.

„Rozmyslel jsem si to.“ Jeho slova mě bolela. Napadlo mě předtím, že to bude jako ve filmu a on mi vyzná na schodišti lásku – předtím, než to se mnou řízlo – a budeme mít happyend. Jenže on chtěl jen pomoct s dopisem.

„Dobře.“

***

„Všechno tak lehce vzdáváš?“ zajímá se.

„Co prosím?“

„Asi jdeš raději přes ušlapané cestičky, než přes výmoly a kořeny, co?“

„Nechápu tě.“

„Všiml jsem si, protože kdyby ano, dávno bys byla šedivá děsem.“

„Proč?“ vydechuji. Kdyby věděl, že moje ego už je dokonce bílé jak Edwardova kůže… Ne! Žádný Edward ledové-srdce Cullen!

„Přestáváš mě bavit,“ vrčí. „Začni používat mozek. Nevypínej ho pokaždé, když něco nechceš vidět.“

„To nedělám!“ bráním se.

„Fajn. Tak to předveď, miláčku. Jaké oči má Alice Cullenová?“

„Jantarové.“

„Emmett?“

„Jantarové,“ přiznávám potupně. No a? Sourozenci.

„Edward?“

„Jantarové, co to znamená?!“

„Rosalie?“ Nadechuji se k odpovědi a trnu.

„Jantarové.“ Ona není jejich sestra, tak jak to?

„Jasper? Esme? Carlisle?“

„Esme jsem nikdy neviděla a Carlisle má černé.“ Konečně se mi ulevuje. Carlisle má jiné oči.

„Jaké oči měl Emmett, když mluvil s Rosalií?“

„Černé,“ vydechuji a jsem tam, kde jsem byla.

„Co jejich barva kůže?“

„Jsou to běloši, tak jakou asi mají mít kůži?“ vrčím vztekle. Moje podvědomí se brání. Nechce to vidět. Cítím, jak se mi vypíná chápací vedení.

„Zase to děláš! Neignoruj to!“ vzteká se a pomíjí mé rozhořčení.

„Jsou bílí.“

„Všichni?“

„Jo.“

„Stejně?“

„Jo!“

„Úplně stejně?“

„Ano! Co to je?“ dožaduji se odpovědi.

„Jako ty nebo Angela?“

„Ne, víc,“ vyhrknu dřív, než si to uvědomím. Víc.

„Jaký odstín?“

„Bílý.“

„Ne,“ odporuje mi. „Ty víš, jak bledí jsou. Jak moc. Přiznej to. Řekni to!“ řve. Trhám sebou, praská mi z toho pohybu za krkem a chce se mi zase brečet. Jsem troska. Labilní troska, která se slyší křičet:

„Mrtvolně bledí!“

„Hodná holka. Takže si to shrneme. Všichni mají jantarové oči.“

„Carlisle ne a Emmett má tmavé.“

„Mají. Jantarové. Oči. Všichni! Mění se jim. Tmavnou v určitých situacích! Emmettovi, když byl vzrušený, Carlisleovi nejspíš v práci s krví.“

„Nesmysl,“ mručím.

„Jsou mrtvolně bledí. Stejně bledí. K nerozeznání, co dál? Hm… Jsou nádherní, nemyslíš?“

„Jsou. No a?“

„Začínáš se až moc rozjíždět, miláčku. To se mi ani trochu nelíbí. Nechtěj zjistit, co přijde, až se mi to přestane úplně líbit,“ vrčí a hranu tváře mi ovívá jeho dech. Sladký dech. „Tak, hodná,“ konstatuje, když slyší, jak zase lapám po dechu. „Kde jsme to skončili?“

„Jsou nádherní.“

„Správně. Není to divný? Že by rodinná dispozice?“

„Asi,“ přiznávám tiše.

„Hm, pověz mi, miláčku. Copak jedí nejraději?“ Mračím se. Nedokážu si vzpomenout na nic, co by kdy jedli. Ani jedna chvíle, kdy by někdo z nich jedl. Alice nosila často ty přemaštěné koblížky z krámku za rohem, ale nikdy je s námi – se mnou a Angelou – nejedla. Spíš se na ně ksichtila, což jsme dělaly i my. Jen mi nešlo na rozum, proč je tedy nosí? Ani teď mi to nedocházelo. „No?“ pobízí mě.

„Nevím. Nevzpomínám si.“

„Půl roku s nimi a ty nevíš, co nejčastěji jedli? Ani Edward?“

„Ne,“ přiznávám potupně.

„To nejí?“

„Před námi ne.“

„Ts,“ odsekává. „Nenecháš toho, co?“

„Nejí,“ opravuji se. Vím to. Nikdy nejedli. Cokoliv jsme jim nabídli, nevzali si. Na vše se mračili, jako kdyby to byl ten největší humus.

„Hodná. Co dál… kdypak mají dovolenou?“

„Když je hezky.“

„Fajn, to nezní moc nenormálně, uznávám.“ Potlačuji pobavený úšklebek, že šlápl vedle.

„Stalo se někdy, že se ze zatažené oblohy vyklubalo najednou slunce?“

„To se stává často, ne?“

„Byli v práci?“

„Ne. Sledují předpověď.“

„Z tebe toho prostě moc nedostanu. Věříš jim a jsi jimi nezvratitelně omámená, ale já ti něco povím, miláčku. Kdyby byli jako původní nepracovala bys pro ně. Dostali funkci, protože se liší a můžou redukovat stavy. Jen zasvěcení ví, co jsou zač.“

„Jsi zasvěcený?“ zajímám se. Chytám se šance z něj něco dostat, když je rozčílený.

„Jsem víc než to.“

„Jsi jako oni?“ vydechuji. Zatím nevím, co jsou oni, ale i tak mě jímá děs. Nechci vědět, že jsou to monstra. Nechci. Edward není vrah a Carlisle rozhodně není žádný šílený doktor, co na vlastních dětech experimentuje s plastikou!

„Jsem lepší. Oni se ponižují. Shazují sebe i ostatní. Jsou to zrůdy.“

„Zrůdy?“ opakuji nevěřícně. Ne, to není možný přece.

„Edwarde, přijď jí to říct sám…“ říká přeslazeně. Uvědomuji si, že je kamera pořád zapnutá. Vystrnadila jsem ji předtím z mysli. „Anebo ne. Povím jí to já! Až přijdeš, uvidíš sám, jak na tebe zareaguje. Spatříš ten děs v očích, pleť bledou strachy a srdce vynechávající hrůzou. A vše bude tvoje zásluha. Ještě mi ji tu můžeš nechat. Postarám se ti o ni. Vyřeším to za tebe, protože Aro ti domácího mazlíčka nepovolí.“

„Domácího mazlíčka?“ šeptám zděšeně.

„Tebe, miláčku.“ Mluví o mně, jako kdybych byla nějaké zvíře na hraní. A pak se mi bezděčně spojují jeho slova. Jídlo… já… domácí mazlíček… Poprvé se pokouším postavit na nohy v přívalu čiré hysterie. Musím něco udělat! Musím odtud zmizet! Přeci se od něj nenechám sníst! Nohy mám ztěžklé, a tudíž můj pokus zaniká ihned po začátku. Hroutím se k zemi. Na bok. Rameno pode mnou křupe a já znovu křičím bolestí. Zatmívá se mi před očima a pohlcuje mě milosrdná tma. Nesmí mě sníst! Nesmí!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!