24.04.2011 [07:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 18×, zobrazeno 3120×

Směje se mi. Nepokrytě a za zády. Pohlcuje mě několik emocí najednou. Vztek, smutek, hysterický smích. Nevím, co dát najevo dřív, ale rozhodně se bráním.

„Jsi bystrá, miláčku,“ konstatuje, když se přestává smát.

„Říká se to,“ pronáším zcela iracionálně. Znovu se směje, tentokrát méně hlasitě. Spíš jen, aby neurazil, což mi přijde nemístné, vzhledem k tomu, že mě tu drží svázanou a ve tmě.

„Pořád nechápu, jak jsi tohle mohla se svým IQ přehlédnout.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ přiznávám.

„Očividně,“ vrčí. Připomíná mi Edwarda. Při tom jméně sebou trhám, protože téma Edward jsem si zakázala. Probrečela jsem kvůli němu tolik nocí a přestávek na oběd, až to pěkné není. I Edward měl emocionální výkyvy. Chvíli se na mě usmíval, pak najednou ztuhl a odcházel bez jediného důvodu. Neukázal se několik dní. Pak se objevil a bylo to nanovo. „Fajn,“ přerušuje moje myšlenky a já slyším, jak pleskl dlaní o dlaň. „Opravili jste auto. Black přijel a pak?“

„Pak jsme společně zašli na jídlo.“

„Fuj,“ odsekává. „A pak?“

„Pak se tam objevila Angela.“

„A nabídla ti práci?“ zajímá ho.

„Vyprávěla o nové pobočce ve Forks. Nevěděla, že nemám práci. Jen jsme klábosily,“ přiznávám.

„Pobočce čeho? C&H reality?“ Kývám, ačkoliv netuším, jestli se na mě zrovna dívá. Nemám sílu mluvit. Pálí mě oči a sotva se držím. Chce se mi spát. Adrenalin z téhle situace mě vyčerpal natolik, až usínám vsedě. „Odpověz!“ křičí. Trhám sebou. Celá ta tma okolo mě se točí. Zvláštní, napadá mě. jak se může tma točit?

„Ano,“ opakuji nahlas.

„Ano – co?“

„Ano, pobočka C&H reality.“

„Víš, kde má ta realitka hlavní sídlo?“ zajímá se. Mračím se. Věděla jsem to. Divila jsem se tomu, že zrovna tak daleko, ale nejsem schopná si to vybavit. Začínám se zase bát. Mozek se mnou absolutně nespolupracuje.

„Vím, ale nepamatuji si to jméno, omlouvám se.“

„Hm, co třeba Chicago?“ navrhuje.

„Ne, Chicago to nebylo.“

„Bylo to ve Státech?“ vrčí netrpělivě.

„Nemyslím si. Nevzpomínám si.“

„Vzpomeň si!“ řve znovu. Už to nezvládám. Začínám brečet. Tečou mi slzy, nudle, třesu se.

„Proč tu jsem? Co po mně chceš?“ vzlykám.

„Vzpomeň si na to jméno, sakra,“ šeptá bez jediné emoce v hlase.

***

„Co to je za firmu?“ zajímala jsem se a přitom upila ze své limonády. Angela si prohrábla dlouhé vlasy a mile se usmála. Byla jsem ráda, že ji vidím, protože jsem se s ní nesetkala od střední školy.

„Je to realitka. Zprostředkovává bydlení ve Forks a okolí. Sama nechápu, proč tady, ale - věř tomu, nebo ne – mají úspěch. Spousta lidí poskytne byť jen pokoj k pronájmu. Oni vydělají, my taky. Jen je málo lidí.“

„Málo?“ chytla jsem se důležitého slova.

„Hodně málo. Nestíháme to. Moje šéfová, Alice Haleová, je malý ďábel. Chvilku neposedí, ale k prodejům se moc nemá. Spíš se stará o udržování těch bytů. Je něco jako designérka. Jde jí to. Dělám jí sekretářku, což není tak těžké, vzhledem k tomu, že celý den nejí. Přitom by si to mohla dovolit, vypadá neskutečně dobře. Její manžel, pan Hale, má stěhovací firmu, takže spolupracují. Matka Alice – Esme Cullenová je restaurátorka a bytová architektka. Rodina jak poleno, to ti povím. Emmett – ten je momentálně bez sekretářky – je pořád někde ve větru. Vždycky, když se vrátí, nese kupu smluv o prodeji nebo pronájmu. Netušila jsem, kolik toho ve Forks je k mání,“ vyprávěla mi nadšeně. Její radost byla nakažlivá. Sama jsem měla potřebu si to zkusit.

„Nevzali by mě?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Ty nemáš práci?“ vydechla Angela. Pokrčila jsem omluvně rameny a zrudla. „Probůh, proč jsi to neřekla hned?! Já si tu stěžuju, že nejsou lidi a ty nic neřekneš. Rozhodně tam musíš ráno přijít. Emmett se ti bude líbit. Je to pohodář. Neustále vtipkuje. Zato jeho manželka, Rosalie… Po firmě se šušká, že dělala kdysi modelku. Pak na sebe zvrhla horký hrnec s polévkou a už nefotí. Proto tak zatrpkla.“

„Kdo to říkal?“ zajímala jsem se.

„Eric. Pamatuješ si ho? Stará se v C&H o reklamu. Vždycky to uměl se slovy,“ vzdychla zasněně.

„Na střední jste byli krásný pár.“

„Jo. Jenže to je pryč. Nemůžu se v tom pořád topit.“

„Máš ho pořád ráda,“ vyhrkla jsem najednou. Nic mi do toho přece nebylo. Angela ke mně zvedla překvapený pohled a zrudla.

„Je to hodně vidět?“ špitla.

„Ne, není,“ lhala jsem. Nechtěla jsem ji shodit.

„Bylo by moc fajn, kdybys tam začala pracovat,“ změnila téma a znovu se napila vína před sebou. Oplatila jsem jí letmý úsměv a rozhlédla se po hospůdce. Všimla jsem si Jacoba, který se nenápadně vypařil uprostřed rozhovoru k baru, aby nám dal prostor. Seděl k nám zády a smál se s barmanem jakémusi vtipu. Těšil mě pohled na jeho ramena. Ohromná, pevná a svalnatá. Velký bratr, napadlo mě.

„Chodíš s ním?“ Otočila jsem se na Angelu s nechápavým výrazem. Culila se a pohledem kmitla k Jakeovi.

„Neblbni! Je to nejlepší kamarád.“

„Fakt?“

„Není to můj typ,“ odbočila jsem. Přitom jsem si svou odpovědí nebyla tak jistá. Jacob byl z rezervace La Push. Indián z kmene Quileutů. Jeho otec byl mého táty nejlepší přítel. Jake měl krátké černé vlasy a neuvěřitelně tmavé oči. Plné rty a ta velká ramena! „Nejsem na exotiku,“ dodala jsem a usrkla limonády. Jako kdyby mě Jacob slyšel, otočil se přes rameno a obdařil mě jedním opilým úsměvem. Vykulila jsem oči. Jak dlouho jsem ho nechala samotného, že se takhle zřídil?

***

„Quileut?!“ přerušuje mě.

„Ano,“ hlesám vyplašeně. Moje srdce se pokouší vyrvat z hrudi, jak se bojí.

„Ty jsi v blízkosti Quileutů a stejně o tom všem nemáš ani ponětí?!“ Jeho hlas zní výsměšně. Připadám si jako idiot. Pořád nechápu, co mi uniká. „Asi jsou vážně dobří, když tě dokázali půl roku klamat.“

„Jacob mi nikdy nelhal a Cullenovi taky ne.“

„Jsi úplně pitomá, jestli tomuhle věříš,“ odfrkuje si. Slyším jeho kroky. Zase jde ke mně. Mám chuť se postavit na špičky a zkusit zmizet. Jen kdybych věděla, jak daleko jsou zdi a co se skrývá za tím světlem od lampy na stole. Žaludek se začíná hlásit. „Máš hlad,“ vrčí posměšně.

„Ne, děkuju.“

„Máš hlad?“ ptá se důrazněji, jako kdyby chtěl slyšet něco jiného. Ano, pokaždé ano a nikdy jinak?

„Vážně ne, děkuju.“

„Máš hlad!“ Už se neptá. Konstatuje. Rezignovaně přikyvuji a zavírám oči. Něco přijde, cítím to, jen nevím co. „Tak si ho nech zajít,“ syčí a odmlčuje se. Jeho kroky ustaly. Nevím, kde je. Nesnáším ten pocit. Jak dlouho tu jsem? „Na hlad je nejlepší mluvit.“ Zase sebou trhám tak intenzivně, až se mi provaz zarývá do zápěstí. „Oněměla jsi?“ šeptá varovně. „Nebo je už konec pohádky?“ Slyším ten podtext a nadechuji se. Co mu mám vyprávět?

***

„Suší ti too,“ informoval mě Jacob a tvář mi ovanul pivní opar z jeho úst.

„Jacobe, no tak! Spolupracuj, sakra. Neunesu tě,“ mručím a zvedám ho ze země. „Proč ses takhle zřídil, proboha?“

„Ti ani nevim. Jsem pil a pak to došlo, tak jsem zase pil a zase to došlo… Jako kdyby mi to někdo pil. Ts mi to vypla?!“ obvinil mě.

„Mám sto chutí tě tu nechat,“ zavrčela jsem, když mi opět vyklouzl ze sevření a zřítil se k zemi.

„Kíďo,“ vykřikl a začal se smát.

„Jsi uprostřed silnice. Nemůžu tě tu nechat.“

„Hmf…“ konstatoval a začal se smát. Pokusil se zvednout bez pomoci, ale ve výsledku vystrčil jen zadek do vzduchu a dlaněmi se opíral o asfalt. Šel jako nakopnutý velbloud a nohy se mu motaly do rukou a naopak.

„Rozbiješ si…“ začala jsem. Silná rána a následné au, mě přimělo doříct větu už bez jakéhokoliv násilí, „čumák.“

„Zved se!“ žaloval mi Jacob a mnul si nos.

„Neříkej,“ odsekla jsem sarkasticky. „Odval se alespoň do příkopu, kdyby něco jelo, prosím.“

„Do řkopu se čurá!“

„Fuj.“

„A zvrcí!“

„Ble,“ mručím hlasitěji.

„A kká!“

„Jacobe, přestaň!“ utnula jsem ho. „Tak jdi jen ke kraji. Nebo se tam doplaz. Nebo mi pomoz a zvedni se!“

„Měli sme zvít rbita!“ škytl a nechal si omotat svou ruku kolem mého krku. Zabrala jsem a Jacob se zvedl. Nohy jsem měla roztažené jak narozené tele, abych vyrovnala jeho balanc. On si stál v klidu, tlapy u sebe, ruce kolem mého krku a na tváři vítězoslavný úsměv. „Stjím!“

„Jasně. Jsem ráda, že jsi rád, ale jdeme,“ hekla jsem a zkusila se rozejít směrem k La Push.

„To,“ zašeptal.

„Co?“

„To!“ zdůraznil a ukázal někam za nás.

„Co - to?“

„Au – to! Tam! Jede au – to!“

„Auto?! Tak ale uhni,“ vyjekla jsem a začala ho tlačit ke straně silnice. U krajnice zastavila dodávka.

„Neotravuje tě, Bello?“ Snažím se neskučet nevděkem, že mi jakási vyšší síla poslala zrovna Mikea.

„Otravuje. Už jsme mohli oba spát, kdyby se takhle nezřídil. Mikeu, odvezeš nás?“

„Jo, nastupte si,“ vybídl mě. sám zůstal sedět a poklepával si do rytmu písničky z rádia. Dík, jsi kámo, napadlo mě. Jacoba jsem nemilosrdně nahnala na korbu a vlezla si k němu. Pomstychtivě jsem praštila do střechy kabiny.

„Můžeš, Mikeu,“ informovala jsem ho, když se jeho obličej objevil ve skle. Tvářil se zklamaně, že nesedím u něj. Jacob ležel na zádech, pozoroval nebe a systematicky se přebarvoval na Nora. Bledl. Po pár minutách bych jej typovala spíš na chameleona. Zelenal.

Když pak za plynulé jízdy zvracel z korby, musela jsem uznat, že kam se na něj hrabe kropicí konev. Sama jsem se dávila pocitem na zvracení, když jsem slyšela jeho dávení a natahování.

***

„Ty natahuješ. A mě to nebaví. Co mi je do opilého indiána?“ vrčí.

„Chtěla jsem se dostat k cestě zpět.“

„Proč?“

„Ptal ses mě na první setkání s Culleny, ne?“

„Potkala jsi Culleny?“ vyhrkává nadšeně. Zní v tu chvíli jako jejich největší fanoušek. „Bastardy krvelačný.“ Beru zpět svou poznámku o fanouškovi.

„Jen jednoho,“ přiznávám a mám strach, co on na to.

„Jak to? Stopla sis ho? Jak?“

„Mike boural. Byla jsem tak pohlcená Jacobovou opicí, až jsem přehlédla tu jeho.“

„Takže jsi druhý den neměla schůzku s Culleny!“ osočuje mě.

„Měla, ale v noci jsem potkala jednoho z nich.“

„Alici? Emmetta?“

„Ne.“

„Edwarda?“

„Ne.“

„Rosalii? Jaspere?“

„Ne. Carlislea. Pracoval jako doktor na klinice.“

„Co sis o něm myslela, když jsi ho prvně uviděla?“

„Že mu bílá sluší,“ přiznávám zahanbeně.

„Nic víc?“

„Byla jsem mimo sebe. Viděla jsem jen muže v bílé košili.“

„Fajn. Pak tě pustili?“

„Druhý den ráno, ano. Můj táta nebyl nadšený z toho, že chci jít hned na pohovor, ale nakonec mě tam odvezl.“

„Jak milé,“ odsekává a skoro se dáví. Můj žaludek se znovu ozývá. „Nezkoušej mě dojmout,“ syčí na mě.

„Nemůžu za to. Promiň.“

„Jaký byl ten pohovor?“ Snažím se nemyslet na bagetu doma na stole, která tam zůstala, když jsem narychlo odešla z domu. Měla jsem si ji vzít s sebou a sníst ji v autě. Málem mám radost, že si vzpomínám, kam jsem dnes v noci jela. „Mluv! Copak tě ke všemu musím pobízet dvakrát?“

***

Rozhodně tmavě zelená halenka, napadlo mě před zrcadlem. Schová pochroumané zápěstí, jak jsem se opřela o palubku, když jsme narazili. Idiot Newton a jeho pokusy o řízení se zavřenýma očima. A já byla taky pitomec, že jsem mu to nevěřila. Myslela jsem, že kouká. Do chvíle, než se jeho auto svezlo do pokakanýho příkopu, kam lidi i zvrací a čůrají – podle Jacoba.

Halenka měla dlouhý rukáv.

K tomu černé společenské kalhoty a kabelku. Víc jsem neměla. Angela mě osobně vyzvedla před domem, protože jí Charlie – otec – volal, co se stalo. Byla z toho v šoku.

„Říkala jsem ti, že je Newton magor,“ konstatovala, když jsem k ní nastoupila do auta.

„Neříkala.“

„Ale myslela jsem si to,“ zasmála se. „Cítíš se na to? Jsi úplně bílá.“

„Jsem jen nervózní z toho pohovoru. Jinak jsem v pohodě.“

„Tak toho nech. Haleová a Cullen jsou v pohodě!“

„Všichni?“

„Samo… Vlastně – skoro.“

Zamračila jsem se. Proč se ty špatné informace nechávají na konec?

„Ven s tím.“

„Hele, o nic nejde. Budeš pracovat pod Emmettem, nebo Rosalií. Neboj se. Vůbec ho nemusíš potkat. Má podkrovní kancl a spíš se všemu vyhýbá, takže klid.“

„Kdo?“

„Je to brácha Alice a Emmetta. Alice byla za svobodna Cullenová a občas se tak i podepisuje, ale jinak je to ségra Emmetta a Edwarda.“

„Edward? O tom ses včera nezmínila.“

„Není důvod.“

„Takže on je zlý?“ zajímala jsem se opatrně.

„Ale to ne. Jen je – sakra, nevím, jak ho popsat. Někdy mám prostě pocit, že se na mě dívá, jako když mě chce sníst, nebo mi odpoví na něco, co si ani nepamatuju, že bych řekla nahlas. Proto se jeden druhému spíš vyhýbáme.“

„Je to magor,“ konstatovala jsem podle informací.

„Bello?“

„Hm?“

„Asi s tebou ten magor bude dělat pohovor,“ špitla.

„Fajn. To bude v pohodě. Vrána k vráně, no ne?“ uklidňovala jsem se nahlas.

„Jakože ty jsi taky magor?“ Přikývla jsem a Angela se začala smát. Neubránila jsem se a přidala se k ní.

Humor mě přešel, když jsme vstoupili do budovy na opačném konci Forks. Měla novou omítku. Vevnitř to vonělo santalovým dřevem a novotou. Dřevěné schodiště s kovovým zábradlím vedlo do prvního patra a zabíralo polovinu chodby. V malé hale dole seděl jakýsi starší pán a spal.

„To je Chuck. Hlídač,“ špitla Angela.

„Neměl by tedy hlídat?“

„Nebuď ho. Je to morous. Pak má tendence všechny vyhazovat ven. Emmett říkal, že to nějak časem vyřeší.“

„Aha,“ šeptala jsem, jako ona a v naprosté tichosti jsme vyšly schody.

„Tady jsou kanceláře. Tam je Eric, tady má kancelář sekretářka Rosalie – budoucí sekretářka. Tady vládne samotná Mamba.“

„Kdo?“ vyhrkla jsem.

„Rosalie.“ Angela se potutelně zasmála. „To poznáš sama. A tady mám kancelář já. Je propojená s kanceláří Emmettovy sekretářky, takže když ti dají jeho, budeme spolu moct mluvit.“

„To by bylo prima,“ vzdychla jsem.

„To jo. Tak jdeme ještě výš.“

„Ten Edward nemá sekretářku?“ zajímalo mě.

Angela se ke mně otočila ze schodu o kus výš a zkoprněla.

„Ne. Edward nemá sekretářku, slečno.“ Hlas za mnou byl silný, tichý, podmanivý, zvučný… Samé protiklady, ale jediné bylo jasné. Nebyl Angely. Pomalu jsem se otočila a snažila se omluvně usmát, ale výraz mi zamrznul, když jsem pohlédla do těch zmijích očí. Žluté. Jantarově zlaté, opravila jsem se a nedokázala ze sebe dostat jediné slovo. Konsternovaně jsem civěla a sledovala dlouhé husté řasy, tmavé obočí a křídově bledou kůži. Celý tatínek, pomyslela jsem si. Přestože stál o schod níž, než já, díval se mi zpříma do očí.

„Ehm… pane Edwarde, tohle je Bella. Moje kamarádka. Přišla na pohovor ohledně místa asistentky,“ blekotala Angela za mými zády.

„Těší mě, slečno Swanová. Už o vás vím. Alice mě na vás upozornila, že přijdete. Prosím, nahoru do mé kanceláře. Angelo?“ oslovil kamarádku, aniž by se na mě přestal dívat. „Shání se po vás vaše nadřízená. Asi jí opět selhala doprava zboží. Měla byste tam jít.“

„Samozřejmě, pane Edwarde, už jdu. Nashledanou… Bello, hodně štěstí,“ popřála mi a protáhla se kolem nás.

„Myslím, že jej nebude třeba, že slečno Swanová.“

„Jsem Bella,“ vyhrkla jsem iracionálně. Jeho dech voněl jakousi zvláštní ústní vodou a nedokázala jsem se pořád odtrhnout od toho jantaru. Kolik lidí jsem potkala s touhle barvou očí?

***

„Jantar? Pche…“ přerušuje mě opět.

„Nech si toho,“ vrčím tentokrát já, přestože on není ten, kdo je přivázán k židli a jde mu o život. Přistihuji se u toho, co jsem si zakázala. U přehnané reakce na vše, co se týká Edwarda Cullena.

„Kočička vytahuje drápky?“ dobírá si mě.

„Ne, omlouvám se.“

„To bych ti radil. Uvědom si, kdo je tady šéf, miláčku.“

Neříkej mi miláčku!

Místo odpovědi přikyvuji. Víc nemůžu. Nemám jinou volbu.

„Takže setkání na schodech? A pak? Co bylo potom?“

„Pohovor.“

„Na co se tě ptal?“

„Na co myslím…“

„Na co myslíš? Zvláštní, ne?“

„Civěla jsem v tu chvíli do prázdna, takže ne, není to zvláštní. Spíš mě jen chtěl upozornit, že tam je.“

„Nemyslím si. Jsi vážně hodně nevšímavá, ale pokračuj. Třeba se toho dopátráme společně.“

„Pořád nevím, čeho se mám dopátrat. Kdybych věděla, kam míříme, možná bych…“

„Drž zobák! Otázky dávám já! Uvědom si to! Já!“ řve, až mi praská v uchu. Třesu se, svírá se mi žaludek hlady, hrdlo žízní a hrudník strachy. Napadá mě, jak velkou šanci to vlastně mám, abych se odtud dostala živá?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!