15.05.2013 [16:15], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 9×, zobrazeno 3040×

Jak to říct? Edward na scéně!

Cítila jsem pod sebou neuvěřitelnou měkkost. Vlastně jsem se do matrace propadala, a ta přikrývka. Byla tak lehounká a příjemně voněla. Cítila jsem, i jak mě satén chladí do tváře. Rozhodně jsem nemohla být v posteli doma ani na hotelovém pokoji, kde jsem poslední týden bydlela.

V hlavě se mi okamžitě vybavily události předtím, než mě pohltila tma. Srdce se mi splašilo.

„Vím, že nespíš,“ ozvalo se tiše poblíž mě. Jeho hlas. Donutil mé srdce ještě zrychlit, ale přitom jsme nevěděla, zda to bylo jen strachem. Měl krásný líbezný hlas, jako pohlazení. Jeho slova mě ale donutila víc stisknout křečovitě víčka k sobě, nechtěla jsem otevřít oči. Pokoušela jsem se splynout s matrací.

„Otevři oči, nic se ti nestane,“ promluvil znovu. Mluvil velmi potichu a klidně. Přesto mě ani ten krásný hlas nedokázal přemluvit, abych ho hned poslechla. „Nemůžeš takhle zůstat se zavřenýma očima na věky,“ podotknul. Zdálo se mi to nebo měl v hlase výsměch? Zamračila jsem se a pomalu otevřela oči.

Jako první jsem uviděla těžkou látku u stropu tmavě rudé barvy se zlatým rámováním. Tohle jsem viděla jen v historických filmech. Kamenný strop a zdi, byla jsem určitě stále v tom hradě. Donutilo mě to hbitě se vymrštit do sedu.

Pohledem jsem přejela celý pokoj, až jsem se zastavila na tom muži. Poslední osobě, kterou jsem si vybavovala.

Instinktivně jsem se přikrčila víc pod deku, kterou jsem stále držela jako štít.

Byl pěkný, vlastně pěkný nevystihovalo to, jak moc mu to slušelo. Byl bledý víc jak já, poloviční albína. Ostře řezané rysy. Rozcuchané světle hnědé až rezavé vlasy. Tenké rty. A ty oči. Rudé jako krev! Tiše jsem se zajíkla.

„Nemusíš se bát, nic se ti nestane,“ promluvil znovu. Seděla jsem, schovávala se za deku. Očima jsem přejala celou místnost. Hned mě zaujaly dvoje velké těžké dřevěné dveře, tmavě hnědé s železným kováním a středověkým kruhem místo kliky. Dál v místnosti krom stolu knihovny a stojanů s CD, hifi věže a skříně nic nebylo.

„Jak se jmenuješ?“ ozval se ten vábivý hlas, jako by mě hladil. Znepokojeně jsem se ošila. Chvíli jsem hledala svůj hlas, který se na nějaký čas rozhodl vycestovat.

„Isabella,“ špitla jsem, ale i tak bylo slyšitelné zachvění mého hlasu.

„Isabella,“ důkladně pomalu a zřetelně zopakoval mé jméno. Znovu jsem se znepokojeně, při myšlence, co vše se tu předtím dělo, otřásla.

„Jak se jmenuješ?“ oplatila jsem jeho otázku svou. Chtěla jsem vědět jeho jméno. Potřebovala jsem to, i když jsem se bála dalších minut.

„Edward. Jsem Edward a tak trochu to tu šéfuju,“ kouzelně pozvedl koutky úst.

Opírala jsem se o linku, která se stala mou jedinou oporou. Nohy byly jako z rosolu. Dívala jsem se na něj a hledala nějaké viditelné znaky, že to není sen. Sen, který mě pronásledoval celé tři roky a nedával mi možnost zapomenout. Stejně jako jeho nynější přítomnost mi to nedovolovala.

Zírala jsem na něj a pečlivě přejela pohledem, zda neuvidím známky odlišností. Byl stejný, tak jako v mých snech, vzpomínkách, možná jen mnohem hezčí. Lidské vzpomínky nejsou dokonalé, ale moje ano. – Jeho slova. Rysy byly daleko ostřejší a dokonalejší. Vlasy neupravené a trčely všemi směry, měly chvílemi zvláštní odstín – nazrzlý. Pamatovala jsem si to a zkoumala to tehdy, a přitom jsem na to dokázala zapomenout!

Jeho oči! Nebyly karmínově rudé, byly zlaté, jako měla Alice.

Cukla jsem sebou překvapením.

„Co tady…? Jak…? Proč…?“ sypala jsem ze sebe nesrozumitelně. Až teď jsem se zaměřila na to, co měl na sobě. Tmavě modrá košile místní policie. Na pravé straně hrudníku se mu vyjímala žlutá jmenovka – Cullen.
On je tím novým policistou a bratrem Alice!
Zalapala jsem po dechu tíhou toho zjištění.
„Bello, neboj se mě, nic ti neudělám,“ mluvil uklidňujícím tónem a já se jen zmateně zamračila. „Přijel jsem Charliemu jen pro nějaké papíry,“ vysvětloval důvod, proč je v mém domě. Okamžitě jsem se podívala na jeho ruce. V ruce opravdu držel nějakou složku.

Přesto to nevysvětlovalo, co dělá tady! V tomhle městě.

„Odejdi.“ Konečně jsem řekla něco rozumného. Zatvářil se ublíženě, bylo mi to tak nějak fuk. Potřebovala jsem být sama!

„Dobře,“ vydechl a otočil se k odchodu.

Zasáhl mě vztek, zklamání, úleva. Srazilo mě to k zemi, kolena mě prostě už neudržela. Nedopadla jsem ale na tvrdou zem. Zachytil mě kousek nad dlažbou. Držel mě okolo pasu. Ucítila jsem stejně pocit důvěry a bezpečí jako tehdy.
„Pusť mě,“ vyhrkla jsem okamžitě, vyděsilo mě, co jsem pocítila. A když to opatrně udělal, sedla jsem si na podlahu. Klečel nade mnou a zamračeně mě pozoroval.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se. Odkývala jsem mu to, než jsem opět našla svůj hlas.
„Odejdi,“ požádala jsem ho znovu.

„Dobře, brzy se uvidíme,“ slíbil a pak pomalu jako člověk opouštěl dům, až jsem zaslechla zavírání dveří.
Rozbrečela jsem se a nevěděla důvod.

To, že tu jsou upíři? Že s jedním z nich Charlie pracuje?

Nebo že tu je on? Že je skutečný?
Dotkla jsem se svého přívěšku na krku.
Prostě těch nadpřirozených zjištění na mě bylo dnes hodně.
Seděla jsem na té studené podlaze dlouho a brečela víc než první tři noci po návratu z Itálie.
Při pohledu na nůž jsem se musela sama sobě uchechtnout nad svým hloupým nápadem se bránit sama, s člověkem bych měla problém, natož s upírem a ke všemu tímhle upírem!
Stihla jsem se dát dohromady, když se vrátil Charlie, večeři jsem zahrála do autu, že jsem zapomněla a byla venku s Jessicou.
Po dlouhé době jsme jeli na večeři do bistra, kde se táta stravoval, než jsem přijela. A rozhodně nás tam po tak dlouhé době viděli rádi.

Přestože bylo zvykem objednávat si tu zdravé věci, zeleninové saláty a podobně, dnes jsem se rozhodla to hodit za hlavu a objednala si jako Charlie pořádnou nálož masa a opékaných brambor.

Mlčelo se, nic neobvyklého u Swanových. Proto mě samotnou překvapilo, když ticho porušil sám Charlie, jen co jsme dostali jídlo.

„Co ve škole ta Cullenová?“ optal se. Ještě že jsem krájela maso a nejedla, začala bych se dusit, jako ve filmech. Takhle jsem jen hlasitě sekla nožem do talíře a ohlédla se po tátovi.

„Alice?“ zeptala jsem se vyjukaně.

„Jo, ta. Jaká je?“ zajímal se. To mi na Charlieho nesedělo. Nikdy se nezajímal o všeobecné drby. Ovšemže sháněl informace o nových lidech, aby věděl, ale ne takhle.

„Ona je…“ odmlčela jsem se, netušila, co o ní říct, pravda nešla. „Je velmi přátelská. Nezdá se, že by dělala problémy. Trochu si drží odstup.“

„Takže se nemusím strachovat, že by páchala nekalosti?“ usmíval se. Nekalosti dělá určitě, ale takové, o kterých nesmíš vědět.
„Je to přeci sestra policisty. Určitě je vycepovaná jako já,“ mrkla jsem na něj.
„Edward je slušný hoch. Ale s ní jsou nevlastní sourozenci,“ podotknul tiše. Věděl, že já nic roztrubovat nebudu.
„Určitě je jako on, jinak by je sem rodiče nepustili, ne?“ Alice byla pro místní nezletilá, teda já netušila, kolik jí je opravdu, ale rozhodně není tak mladá. Edward tvrdil, že trvá dlouho, než se upír naučí ovládat. Alice sice vypadala jako holčička, ale takoví jsou i někteří lidé.
„Taky pravda,“ připustil zamyšleně. „Nová posila to celkem oživila, ta mladá krev.“ Škubla jsem sebou při posledním slově. Mladý, to je, ale krev v sobě žádnou nemá! Náhle mi došlo, co Charlie dělá. On mi podstrkuje téma!
„Jak si s Edwardem rozumíš?“ Nechtěla jsem, aby jeho jméno znělo tak roztřeseně, ale měla jsem s ním poslední tři roky problém vyslovit, a teď to líp nešlo.
„Je to milý kluk a žádné problémy s ním nemám. Zdvořilý, v dnešní době celkem vzácnost,“ zamyslel se.
Tati, taky nepochází z téhle doby.
„Má rád baseball,“ prohodil spokojeně. Jo, tak na tohle si ho ten upír získal.
Bylo tak děsivé, kolik jsem toho věděla, a to, jak jsem musela mlčet, nedělalo mi to ale problém, abych se neprokecla. Dusila jsem to v sobě ty roky, tak můžu i dál.
„Tak to je fajn,“ zabručela jsem tiše.
„Jo, pozval jsem ho na víkend, bude zápas,“ mluvil nadšeně a mně zatrnulo. S Edwardem v jednom domě? To nedopadne dobře.
„Budu muset o víkendu udělat nějaké seminárky,“ prohodila jsem.
„Nebudeme tě rušit.“ Jasně, s mou přítomností se nepočítalo, což je dobře, můžu zmizet.
„A ty si rozumíš s Alice?“
„Sedíme spolu na hodině a občas si popovídáme. Normálka,“ krčila jsem rameny a koukala okolo sebe. Ve skutečnosti je moc družná a to by se ti líbilo až moc.
Zamrazilo mě v zádech, ne strachem, něčím jiným. Ošila jsem se na židli, když mi to prostě nedalo a já se ohlédla. Lidi zde na mě už dávno nekoukali jako na novou atrakci, vlastně když jsem byla s tátou, nikdo si to nedovolil. Měla jsem ten pocit, jak na mě někdo upírá pohled.

Ohlédla jsem se přes rameno a srazila se s párem zlatých očí. Překvapeně jsem zamrkala. Nezmizel, byl tam stále a u stolu seděl s Alice.

Podívala jsem se na své jídlo a pokoušela se dělat, že jsem nic neviděla. Oni ale věděli, jaké místo si vybrat. Rovnou za mnou, nebylo divu, že za pár minut si jich všiml i Charlie.

„Podívej Bells, Edward se sestrou,“ prohodil nadšeně.

„Tati,“ vydechla jsem překvapeně. Stál už na nohou a šel rovnou k nim. Tohle mi dělali všichni naschvál! Jedla jsem svoje jídlo a odmítala se dívat za svá záda, co se tam děje.

„Bells,“ oslovil mě táta po mé levici. Podívala jsem se, hned vedle něj stál Edward. Těžce jsem polkla sousto v ústech a měla co dělat, abych ho nevyplivla zpět. „Tohle je můj kolega Edward. Edwarde, moje dcera Isabella,“ představil nás.

Opatrně a děsně pomalu, nebo mi to tak jen přišlo, ke mně natáhl svou pravici. Dívala jsem se na tu bledou kůži a odmítla se podívat do jeho očí. Byla jsem slušně vychovaná. Natáhla jsem svou ruku a potřásla si s ním.

„Moc mě těší, Bells,“ usmál se tím svým zvláštním polovičním úsměvem, kdy zvedá jen jeden koutek úst. Působí tak rošťáčky a nevyzpytatelně. Kousla jsem se do rtu. Úplně jiné místo, situace a jiná Bella a jiný Edward, přesto mi tohle přišlo tak neuvěřitelně podobné našemu prvnímu seznamování.

„Taky.“ Víc jsem ze sebe nedostala.

„Ahoj,“ vypískla vesele Alice a posadila se vedle mě a objala mě. Ztuhla jsem, rozhodně jsem byla víc kamenná než ona. Zaslechla jsem nepřátelské zasyčení kousek ode mě a pak jsem se ocitla volná.

„Ahoj.“ Možná jsem se tvářila a chovala jako retardovaný člověk, ale momentálně to ani jinak nešlo.

„Taky dnes nevaříte?“ pustil se do konverzace táta. To nebyl ani on.

„Chtěl jsem dát Alice dnes volno,“ odpověděl mu vesele Edward. Pokoušela jsem se splynout se svou židlí a nebýt tu.

„Já se těšil na domácí lasagne, ale Bells se zapomněla s kamarádkou, tak nevařila,“ vysvětlil naši přítomnost.

Všimla jsem si rychlého zlatého pohledu a odmítala ho opětovat. Spíš mě zajímalo, co dělají v restauraci pro lidi! Tady si rozhodně krev nedají, leda tak tu filmovou a rovnou kečup, co tu stál přede mnou. Mračila jsem se na tu červenou plastovou nádobku.

„Vaše objednávka,“ přiřítila se servírka a položila před oba dva talíř se steakem. Vypadal trochu krvavě.

Znepokojeně jsem se zamračila na Alice. Ta jen mrkla a dělala, že jí. Já už měla skoro dojedeno, Charlie se začal ve svém jídle nimrat a povídal si s Edwardem. Ten tak řešil svou starost s lidským jídlem a jeho stravitelností.

Nevydržela jsem to. Popadla jsem červenou nádobku plnou kečupu a prudce ji podala tomu upírovi.

„Tady,“ usmála jsem se na něj. A pohledem se mu pokoušela dát najevo, že to je jediná červená tekutina, kterou ochutná, a pak tu, co mu tekla ze steaku.

„Jako bys mi četla myšlenky,“ vtipkoval. No, s mým smíchem počítat prostě nemohl. Ne dnes a v takové situaci.

Nemluvila jsem s nimi, jen zdvořile, když bylo potřeba a jen co byla příležitost, nenápadně jsem Charliemu naznačila, že by se mělo jít. Nenamítal, i když moje první dva pokusy přehlédl. V autě mi bylo hned líp, když se jelo daleko od toho podniku k nám domu.

Přepadl mě u nás doma nečekaně po třech letech. A pak si napochoduje do restaurace, jako by byl člověk a potřeboval jídlo, i se svou „sestrou“ Alice a dělají jako by nic. On dělá, jako by mě nikdy předtím neviděl, a notuje si v diskusi s mým tátou. Tohle rozhodně není normální den normální středoškolačky z malého městečka.

Dokonalého městečka pro upíry, kde si mě jeden zatoulaný upír našel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Dennniii (16.05.2013 20:25)

Úžasná kapitola!!!!
Úplně mě překvapuje, že si Edward tak dobře rozumí s Charliem, že by v téhle povídce byl Charlie dohazovač?!

Moc se těším na pokračování a na sbližování!!!

1)  alice (15.05.2013 18:47)

zajimava kapitola uz se tesim na dalsi

1