Sekce

Galerie

/gallery/Beckov.jpg

Jelikož mi hlavní dějová linie povídky Život s upírem očividně nestačí, vznikl tento cár příběhu. Nijak nezasahuje do děje ani nenavazuje, jen dokresluje život tajemného sira Masena i z jiné perspektivy než té, která mě svazuje v mateřské povídce.

„Kdekoho pustíš pod tu svou sukni a mně budeš dělat drahoty?“
„Barte, pusť mě. Jsi opilý!“
„Sklapni už a drž!“
Pozorovala jsem tu dvojici už nějakou dobu a stále jsem nic nechápala. Všimla jsem si, že tihle lidé se pohybují velmi rozvážně. Muž přede mnou ale vypadal, jakoby ani nebyl schopen rychlejšího manévru. Jeho kořist mu několikrát málem unikla a on při svém neohrabaném pokusu ji znovu chytit nadělal mnoho hluku. Povedlo se mu dokonce shodit žebřík, na kterém jsem před chvílí stála. Teď jsem měla nohy zaháknuté o trám a visela hlavou dolů, abych lépe viděla.
Malá dívka sebou zuřivě škubala. Když se jí podařilo dostat obě ruce mezi jejich těla, měla dostatek síly od sebe hromotluka odtlačit. Je snad jako já? Já bych se do stejné situace nikdy nedostala.
Štípavý pocit vzadu v krku mi překazil nerušené pozorování. Povolila jsem nohy a přistála na všech čtyřech. Kašlala jsem a snažila se štípavou tekutinu dostat z toho nepříjemného místa. Nikdy se nepoučím.
„Co to bylo?“ ozvala se plačtivě dívka.
Nikam jsem nespěchala, věděla jsem, že mám dostatek času, než oni dva vůbec vstanou.
„Heh, začíná se ti to líbit?“ Mluvil z cesty. Nemělo cenu se strachovat, že by mi unikli. Zvedla jsem oči od prašné podlahy. Podráždění smyslů pomalu odeznívalo.
Dívka už o mně věděla. Výraz v její tváři jsem ale ještě nikdy neviděla. Nebyl vyděšený, jako když ji ten muž povalil na zem. Většina lidí, se kterými jsme se blíže potkala, nesla na tváři stejně znetvořující škleb často doprovázený křikem. Bolely mě z něho uši. Někdy mě napadlo zeptat se jich na jejich podivné chování. Nechápali mě, a když začali křičet, nevydržela jsem to.
Muž měl zabořenou hlavu v dívčině krku a hlasitě mlaskal. Chovali se divně.



Dneska jsem neměla nejlepší noc. Nezafixovala jsem toho muže dostatečně a jeho krev potřísnila dívčiny šaty, které jsem teď měla na sobě. Zvažovala jsem, jestli se jí zeptat, o co se ten muž snažil, protože její krk nenesl známky kousnutí, ale jakmile jsem zabořila zuby do nechutně slizké a tlusté kůže – nebylo jednoduché prokousat se k čerstvé krvi – začala ječet.
Otevřela jsem dveře od stáje a vyšla ven. Obešla jsem roh a uviděla přesně to, co jsem očekávala. Ve žlabu jsem si umyla obličej a slepené vlasy. Chtěla jsem vypadat dobře. On vždy vypadal a já věděla, že se brzy shledáme.



Procházela jsem zvláštním místem. Zřejmě jsem konečně našla správnou cestu. Přes den, když jsem se schovávala před zrak vypalujícím sluncem, jsem ležela v sýpkách či stodolách zahrabaná v senu nebo jakémkoliv haraburdí. Ponořila jsem se do sebe a hrála si s vlastními myšlenkami. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsou na mně nezávislé. Stačilo si představovat, co budu dělat, až slunce zapadne a po chvíli si začaly jít svou vlastní cestou a já je mohla pozorovat, aniž bych nějak přispěla k jejich tvorbě. Díky této podivné hříčce se dny nezdály tak dlouhé.
Je to už ale nějakou dobu, co pro mě tyto příběhy přestaly být hrou, ale cílem mé cesty. Většinu ze smyšlených scén jsem zpětně prožila i doopravdy. Nedlouho potom, co jsem se začala pídit po někom, kdo by se mi podobal, se mi začal zjevovat on. Nejdříve temná silueta v dlouhém plášti, a potom i jeho tvář s popelavě bílou pletí a karmínovými duhovkami jako jsem měla já. Věděla jsem, že jestli chci odpovědi, musím ho najít.
Doufala jsem, že jsem blízko, protože dnešní den jsem se konečně viděla po jeho boku a místo, kterým jsem právě procházela, se nepodobalo žádnému, které jsem navštívila. Tma mě již vylákala z mého úkrytu, ale nebylo příliš pozdě, ne pro lidi. Přesto ulice zely prázdnotou, jen okna svítila a skrz zdi jsem slyšela monotónní vrkot jejich hlasů.
Stála jsem na ulici, na zvláštní linii, kterou zde lidé vytvořili. Ne že by zde domy končily, ale dále už byly neobydlené. Před sebou jsem cítila jen chlad a samotu. V dáli, ne však v nedohlednu, se tyčila skála hostící na svém vrcholu majestátnou stavbu s mohutnými hradbami a věžemi. Viděla jsem podobné, přesto přede mnou stál unikát. Překročila jsem neviditelnou hranici a vítala zvláštní vůni, která se nesla ve vzduchu. Nemusela jsem se ptát vlastních myšlenek, abych věděla, že jsem konečně mezi svými.



Už z dálky jsem slyšela rány a velmi emotivní hádku – aspoň to jsem si domyslela, protože mezi hradbami se ozýval pouze ženský hlas.
„Tyrkysový! Ne zelený! Copak je tak těžké sehnat tyrkysové šaty? Ne! Pan Zabedněnec totiž nejspíš ani neví, jak tyrkysová vypadá. Co prosím tě v těch tvých knihách je, že ani neznáš pitomej tyrkys, drahý!“ Ozvalo se dalších pár ran.
„Sakra, představuju se tvým jménem! Co si o tobě Boskové pomyslí, až uvidí tvou ženu v šatech barvy ropuchy?!“
„Snoubenku,“ odpověděl o mnoho oktáv nižší hlas.
„Ha, snoubenku! Už padesát osm let?!“
Stála jsem před vysokými dveřmi z vyřezávaného dřeva. Zaklepala jsem, nevypadali, že by ve své živé diskuzi hodlali brzo skončit. Ač měly dveře špehýrku, otevřely se okamžitě, když na ně má pěst dopadla.
Ve dveřích stál muž z mých představ. Vypadal ostražitě a nebezpečně. S tím jsem nepočítala.
„Och, milenka, Edwarde? Až tohle řeknu otci!“ vypískla neskutečně vysokým hlasem půvabná, ale ne křehká dáma, kterou jsem zahlédla přes jeho rameno.
„Tvůj otec je už čtyřicet let mrtvý, Rosalie.“
Zavřené křídlo dveří zapraskalo a rozvibrovalo se po úderu jakýmsi předmětem, který proti nim ona žena hodila.
I když mluvil se svou družkou, nespouštěl ze mě oči. Začínala jsem se ho bát a snažila se svou mysl přimět ke spolupráci. Přehrávala jsem si různé scénáře, když jeho postoj trochu povolil.
„Rosalie, neměla jsi naspěch?“
„No tak to prr. Nemyslíš si snad, že tě tu teď nechám samotného?“
Odstoupil ode dveří a pohlédl své snoubence přímo do očí.
„Jdi a nemusíš se vracet.“ Tiché nelibé vrčení, které rozvibrovalo místnost, mě částečně děsilo a částečně pobavilo. Neslyšela jsem nikoho jiného kromě sebe, kdo by to dělal.
Žena se prosmýkla dveřmi – vypadala, že ho vzala za slovo – po mém boku však zpomalila.
„Ani se mu nepostaví,“ zasyčela mi do ucha a byla pryč.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (20.11.2012 19:56)

graciózny koniec

7)  maily1709 (19.01.2012 14:31)

divoka alice a chudak edward ma na krku rose uz pekne dlho, no nemam slov aj tak je najlepsia ta posledna veta som rada za tento pohlad lebo z toho bellinho sa vela o Edovi nedozvieme

julie

6)  julie (19.01.2012 12:59)

Alasko,vtipkování o upírech kdykoliv a v jakémkoliv množství Je to parádní!

Alaska

5)  Alaska (17.01.2012 21:42)

jenka: napdalo , ale to zas jindy...
Bye: Jj, Alice a Rosalie, nemohla jsem jim udělat, aby z povídky byly úplně vyškrtnuty a přitom měli velký vliv na její děj a po pravdě vtipkovat o úpírech můžu jen mezi upíry
Twilly: to víš potřebuju taky trochu ventilovat tu ponurou atmosféru.
Bosorka: Může se to zdát komické, ale všechno myslím vážně...

4)  jenka (17.01.2012 12:43)

To je skvělé! Jsem nadšená, protože se tu neobvykle rychle za sebou objevují nové kapitoly ŽSU (skvělá zkratka :) ) a také se mi neuvěřitelně líbí tahle malá odbočka :D Jsi skvělá a kdyby tě náhodou ještě něco takového napadlo, nebudu mít jedinou námytku!

Bye

3)  Bye (17.01.2012 08:41)

Uááááááááááááááááááááá, Alasko, víc, mnohem víc takových fascinujících "předvětků"!!!!!!!!!!!!
Opravdu nečekaný pohled do Edwardovy minulosti. Alice ani Rosalie se ani vzdáleně nepodobají svým budoucím obrazům z ŽSU, které jsem si o nich zatím udělala.
Zdá se, že jediný Edward je stále stejný - ani se mu nepostaví A já doufala, že jo... pig pig
Ne, ale vážně, hrozně se mi líbilo, jak neotřele jsi popsala dar, se kterým se Alice teprve učí zacházet.
"Stála jsem na ulici, na zvláštní linii, kterou zde lidé vytvořili. Ne že by zde domy končily, ale dále už byly neobydlené." Tak tohle tomu dodalo tu správnou atmosféru A že tam ty lidi tak dlouho vydrželi, když věděli, že na hradě nad městem bydlej Čachtický?
„Snoubenku,“ odpověděl o mnoho oktáv nižší hlas.
„Ha, snoubenku! Už padesát osm let?!“ :D :D :D
„Och, milenka, Edwarde? Až tohle řeknu otci!“
„Tvůj otec je už čtyřicet let mrtvý, Rosalie.“
Hele, jestli máš ohledně ŽSU nějaký další přetlak, tak klidně klop!!! Baví mě to čím dál víc!

Twilly

2)  Twilly (17.01.2012 06:37)

Hodně zajímavý pohled na žsu. Ro mi tedy věř. Chvílemi to bylo až děsivý. Ale poslední věta mě poněkud dostala . Alasko, děkuji ti za ďalší temný začátek dne - teď v docela v dobrém slova smyslu. Tleskám * clap*

Bosorka

1)  Bosorka (17.01.2012 06:06)

Teď jsem měla nohy zaháknuté o trám a visela hlavou dolů, abych lépe viděla..... netopýrek
nebylo jednoduché prokousat se k čerstvé krvi... neelegantní Alice, která dělá při krmení jatka?
„Ha, snoubenku! Už padesát osm let?!“...tolik let s Rose?
„Ani se mu nepostaví,“ ...........teda Rose, být takhle indiskrétní! :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still