02.10.2011 [12:15], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 7×, zobrazeno 504×

Den jako každý jiný. Horké slunečné letní odpoledne. Šumění moře, jehož zpěněné vlny omývají zlatavé břehy protkané bělostnými krajkami mušlí a melou písek až na nejjemnější zrna. Smích dětí, které matky přivedly na pláž. Zpěv ptáků v korunách nedalekých stromů. Chřestění malých, jako mozaika barevných oblázků na cestě k útesu… Všichni se zdají být šťastní, na první pohled.

Nikdo netuší, že jsou sledováni. Z temných stínů lesa je pozoruje pár očí. Ty oči nespí, nezavírají se, jen se dívají. Dívají se na tu radost, na to prchlivé štěstí, na tu pomíjivou blaženost, a říkají si, jak je možné, že je osud tak nespravedlivý. Popírají spokojenost a ukazují světu i každému, kdo by byl ochoten je spatřit, co všechno se musí stát, aby vás byl někdo schopen politovat. Protože kdo vás ochrání, když jste na světě zůstali úplně sami? Nebezpečí číhá na každém kroku a vy nemáte zátiší, kam byste se skryli.

V duchu už seděla na vrcholu nejvyššího útesu, oči upřené kamsi do dáli, za moře, za obzor, daleko od miniaturního uspořádaného světa, ve kterém žila. To bylo její místo, kam nechodil ani nikdo jiný ze smečky – instinktivně se vyhýbali kraji srázu, protože tam byli moc na ráně.

Jí to nevadilo. Jednou za čas, když si prostě potřebovala odpočinout, sedla do auta a vyrazila k útesům. S hlavou plnou roztěkaných myšlenek by se jí ve vlčím kožichu neběhalo dobře, a tak využívala komfort motorového vozidla.

Cesta lesem s neprostupným zeleným baldachýnem nad hlavou ji tak zvláštně uklidňovala. Nemusela napínat svaly, aby dokázala, že je nejrychlejší ze všech – motor to bez námahy zvládal za ni. Řídila spíš reflexivně, její vědomí se zaobíralo úplně jinými úvahami, než byl téměř nulový provoz na neudržované silnici.

Seth byl poslední dobou nějaký divný. Snažila se nedávat najevo účast, ale jeho přeměna – všichni si byli jistí, že bude už brzy běhat s nimi – byla skoro na spadnutí. Sálal jako roztopená kamna a navzdory své povaze se nechával příliš snadno vytočit. Kolikrát mu ani nemusela dát záminku; v poslední době úplně stačilo, když ho nechala o minutu déle stát před koupelnou, a už byli v sobě. Dělalo jí to starosti.

Zrovna když se chystala zabočit na neoficiálně vzniklé parkoviště – zbytek musela dojít po svých, nahoru se vyjet nedalo –, z lesa po její pravici se vyřítila vyděšená srna. V patách jí byla tmavá šmouha a právě ve chvíli, kdy se Leah smykem taktak vyhnula prvnímu splašenému zvířeti, před čumák auta vletělo to druhé.

Zaječela a strhla volant na stranu. Instinktivně zavřela oči, přičemž zprudka dupla na brzdu. Volant svírala tak pevně, až jí zbělely klouby prstů na rukou, a její tělo ztuhlo v křeči. Ten náraz cítila až moc zřetelně.

Musela omdlít, protože se probrala s čelem položeným na volantu. V duchu si několikrát zopakovala zásady pro stresové situace, ale nic z uklidňujících praktik nepomáhalo. Cítila, jak jí po čele stéká teplý pramínek. Omámeně zavětřila a nos jí zahltil železný pach. Na protest zavrčela a hřbetem ruky si otřela krev z obličeje. Napadlo ji, jaké měla štěstí – být na jejím místě kdokoli z kluků, skončil by rozmáznutý o strom. Přestože se všichni léčili asi tak padesátkrát rychleji než obyčejní lidé, neznamenalo to, že nemohou zemřít. I oni měli své hranice. V duchu děkovala mámě, že jí nikdy nezapomněla připomenout, aby se připoutala.

Otřásla se při pomyšlení, jak blízko smrti se právě ocitla, a zavřela oči. Točila se jí hlava. Cítila se jako tenkrát, když ve druháku slavila to, že udělala řidičák, a Sam jí namíchal speciální „koktejl“. Tehdy jí bylo naprosto příšerně, v žaludku jako by měla napěchovaný kus dřeva a bez pomoci se neudržela na nohou. Nikdy nezjišťovala, co všechno v tom bylo.

Bože, Sam. Aniž by chtěla, vkradl se jí do hlavy v ten nejméně vhodný okamžik. Naštvaně zafuněla, když si vzpomněla na ty debilní vtípky o schizofrenické vlkodlačici, a pomyslela si, že takovéhle záludné útoky by měly být trestné. Narušoval její křehkou vnitřní rovnováhu, a to ani nemusel být nikde poblíž.

Bylo to jako ze špatného filmu. Z rádia burácel Papa Roach – vyblitý kytary, jak by řekl Seth – a způsoboval jí tupou bolest hlavy. Sáhla si na čelo. Krev už netekla, ale to místo bylo pořád dost citlivé. Nebyla žádná slečinka, nesložila se ani tehdy, když si natřikrát zlomila holenní kost, ale na druhou stranu nikdy netrpěla masochistickými sklony.

Jakmile se jí srovnal dech, třesoucíma se rukama si odepnula pás a vyklopýtala ven z auta. Země se jí houpala pod nohama víc než rybářský člun na divoké vodě.

Opřela se rukama o kolena a předklonila se, aby se jí přestala točit hlava. Když pominula prvotní potřeba zvracet, za vydatné pomoci kapoty, o kterou se musela opírat, se skoro doplazila zpátky na vozovku. Mámina Honda parkovala v příkopu, neměla šanci ji odtamtud dostat sama. Nahlas zasténala, když si uvědomila, kde nechala mobil – v šatní skříňce v obchůdku paní Callové, kde brigádničila. Bude se muset přeměnit, aby zavolala někoho z kluků, došlo jí. S jistotou však věděla, že transformaci ve vlka nezvládne hned. Nejspíš by se na místě složila, slečinka neslečinka.

Už hodně dlouho se jí tolik nechtělo brečet vzteky. Celý den už od brzkého rána, kdy ji probudil ten kretén Paul – pokud někoho nesnášela víc než svého vlka, byl to právě on –, nestál zanic. Seth se choval protivněji než obvykle a máma měla co dělat, aby na ni nekřičela. Od tátova pohřbu byla jako vyměněná. Ne že by spolu dřív vycházely nějak skvěle, ale poslední dobou s ní nedokázala vydržet déle než pět minut v jedné místnosti. V tu dobu se jedna z nich naštvala – máma končila u křiku, Leah u roztrhaného oblečení a běhání po lesích.

Ano, dnes byl dokonalý den na výletní útěk k útesům. Ne, štěstí jí opět nepřálo.

Zapotácela se, když se nedaleko od ní něco pohnulo. Opatrnou chůzí – na to, že byla vlkodlak, jí tenhle jednoduchý úkon působil překvapivé potíže – se vydala prozkoumat, co za stvoření jí vběhlo do cesty. Tedy, jistou představu měla, ale modlila se, aby poražené zvíře nebylo po smrti.

Na silnici neleželo nic, a tak zamířila k nápadné díře v lesním podrostu, která tam ještě před pár minutami nebyla. Keře se třásly, jako by se snažily vytáhnout kořeny ze země, a hlasité sténání, které se z nich ozývalo, rozhodně nepatřilo zvířeti. Ty nadávky a sprosté klení by spíš typovala na pořádně nasraného chlapa, pomyslela si s despektem. Potom jí ale došlo, že ten muž je měnič, pravděpodobně nějaký mladíček z rezervace, který se právě přeměnil – nikoho nového do smečky v posledních dnech nepřijímali –, a asi nebude mít úplně nejlepší náladu. Našlapovala tedy co nejtišeji, aby ho na sebe neupozornila, ale její snaha vyšla naprázdno.

Nic ji nemohlo připravit na situaci, kdy z lesa vyklopýtá úplně nahý špinavý nadávající indián s tržnou ránou na čele. Nikdy nebyla prudérní, při existenci ve smečce by něco takového snad ani nebylo možné, ale tohle na ni prostě bylo moc.

S narůstajícím pocitem úlevy si uvědomila, že podvědomě umírala hrůzou při představě, že ten vlk mohl být Seth. Že před chvílí mohla zabít svého mladšího bratra.

Později sama uznala, že to byl dostatečný důvod omdlít.

Probralo ji popleskávání po tvářích. Zavrtěla se a pokusila se odehnat obtěžující ruku.

„Bezva, už jsi vzhůru,“ zabručel někdo poblíž její hlavy a málem jí tak přivodil tachykardii. Ten hlas působil na její útroby – doufala, že se nepozvrací – jako ocelové lanko, které – ne, nechtěla na to myslet; ten pocit moc dobře znala a v duchu ho řadila do zakázané doby – jí omotává orgány a pevně je poutá k… čemu?

„Co to má kurva bejt?“ zamumlala nezřetelně a chytila se za hlavu.

Muž ji zřejmě slyšel, protože se zachechtal. „Asi se tomu říká otisk, koťátko.“ Když ho poslala do míst, kam slunce nesvítí, i s tím jeho otiskem, smál se ještě víc.

Krátce zapřemýšlela, jestli demence patří mezi hlavní příznaky otištění, ale pak ty úvahy zavrhla s tím, že se k nim vrátí později. Teď bylo její hlavní starostí dostat se na nohy z téhle nepříjemné pozice v jeho příliš těsné náruči a sesbírat z prachu cest zbytky důstojnosti.

„Pomůžu ti,“ nabídl se okamžitě a ona se přistihla, že jí jeho starostlivost přestává být nepříjemná. Vlastně si začínala být jistá, že by ji přežila i ve větších dávkách… a v jiných oblastech… za jiných okolností… na jiných místech… Nedokázala se okřiknout.

Aby nevypadala příliš posedle, vytrhla se mu a s lehkým vrávoráním – z valné části následek spíše vlčí záležitosti, než omdlévání – se postavila na vlastní nohy. Přesto ho stále cítila za zády. Jistil ji. Pocit, který ji spolu s tím uvědoměním zaplavil, byl nepopsatelný.

„A vůbec, co mi máš co běhat pod kola?“ rozohnila se najednou. Co kdyby ho doopravdy zabila? Panebože, stačilo tak málo… Kdyby nedávala pozor…

Mírně se pousmál a Leah ztratila nit, stejně jako dechovou frekvenci. „Budu předstírat, že se ptáš proto, abys zjistila, jestli jsem v pořádku,“ zamrkal na ni.

Bylo naprosto mimo její chápání, jak se jí zrovna z tohohle frajírkovského gesta mohla podlamovat kolena. Co to tvrdila o tom, že není žádná slečinka? Právě nyní měla absolutně netvrďácky zaděláno na další omdlévající extempore.

Zrozpačitěla a uhnula pohledem, když si uvědomila, že na sobě kromě zaschlého bahna, které nabral bůhvíkde, nemá ani nitku. Ne, nechtěla si připadat jako prvňačka na hodině sexuální výchovy, ale na tom chlapovi, kterého ani neznala jménem, byl sexy i tenhle naprosto cudný postoj. Musela zavřít oči a zadržet dech, jinak by nejspíš udělala nějakou zatracenou blbost.

Třeba by se na něj vrhla.

Nemysli na to, Leah!

„Nebudeš zase omdlévat, že ne?“ Ten strach byl tak skutečný a tak blízko, že ty oči málem znovu otevřela. Potom si ale uvědomila, co by se mohlo stát, a přinutila se uvažovat rozumně. Nebo se o to minimálně pokusila.

Zavrtěla hlavou a nadechla se. Nos jí zaplavila vůně navlhlého pižma – připomnělo jí to ráno v lese, když se z mechu a hlíny ještě nevypařila vláha; znamenala svobodu. Imponovala jí. „Mohl by ses prosím obléct?“ Pootevřela jedno oko a pozorovala ho skrze řasy. Takhle vypadal víc vyfantazírovaný než skutečný.

Na pohled byl stejně přitažlivý jako jeho dominantní pach. V hlavě měla jen dvě slova – první bylo alfa a druhé můj. Možná ji napadla v opačném pořadí, ale alfa byl přednější.

Její pozornost upoutal široký úsměv neznámého. „Copak, takhle se ti nelíbím?“ Když nic neříkala, zvážněl. „Nevypadáš překvapeně.“ Asi to mělo být konstatování, ale Leah si se značnou škodolibostí uvědomila, že zněl ublíženě. Bylo to sice chabé vyrovnávání skóre, ale i tak ho brala všemi deseti.

„Nejsem překvapená,“ vydechla.

Zatvářil se jako namlsané kotě, zřejmě v odpověď na její tón. „To je… fajn.“

Napadlo ji, že evidentně není jediná, kdo má problémy se sebeovládáním. A teď nemyslela to vlčí. „Patřím ke smečce,“ dodala ve snaze posunout úvahy na racionální kolej. „Ale ty nejsi od nás,“ zabodla do něj zkoumavý pohled a urputně se soustředila, aby nesjel ani o milimetr níž pod povolenou hranici, která vedla těsně pod klíční kostí a zahrnovala zbytek těla s oblastí od pasu dolů především.

Veškeré pobavení z jeho výrazu rázem vyprchalo. „Ke smečce?“ vyslovil zmateně, jako by nepobíral, co ta dvě slova znamenají. Když přikývla, zatvářil se pro změnu nechápavě. „Jak – patříš?“ Než stačila odpovědět, vytřeštil oči.

Leah si ho, navzdory svému předsevzetí, s obavou prohlédla. Zdálo se, že zapomněl dýchat.

„Ty jsi taky…?“ zasípal, jako by tomu nedokázal uvěřit.

Otráveně protočila oči v sloup. Předsudky! Copak to byl jen další idiot, který nedokázal akceptovat existenci holčičího vlkodlaka? „No, tak pardon, že žiju,“ zavrčela s pocitem zrady a otočila se k němu zády.

Chytil ji za rameno. I když to bylo přes svetr a rukáv trika, cítila ten dotek přímo na kůži.

Pálil.

„Promiň, já jenom… myslel jsem, že to jsou výmysly. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo takový skutečně existuje,“ vyhrkl, jako by se bál, že mu uteče.

Přistihla se, že se jí vůbec nechce odcházet.

Otočila se k němu čelem a podívala se přímo do těch sálajících očí. „Já jsem skutečná.“ Řekla to šeptem.

Přikývl, pochybnost, pokud tam kdy nějaká byla, se vytratila. Díval se upřeně, neuhýbal pohledem. U kohokoliv jiného by to považovala za zírání, ale on takový nebyl. Měla dojem, že vidí až na dno její duše, a ten pocit jí znovu sevřel oblast kolem žaludku. Tentokrát to ovšem nebylo ocelové lanko, nýbrž… něco měkkého, nějaká závratná síla… jako cukrová vata napuštěná opiem… Vzpomněla si na Sama a ta myšlenka poprvé nebolela.

Nebolelo ji vůbec nic.

Byla si vědoma toho, že právě balancuje na hraně, kde to ještě může zastavit, zpomalit. Ale ona nechtěla. Ještě nikdy nestála před tak závažným rozhodnutím, když mohla váhat s odpovědí a vybrat si stranu, ke které se přikloní. Až později jí došlo, že on, tehdy ještě pan Neznámý, to už dávno rozhodl za ni.

Cítila, jak se něco uvnitř ní, něco malého, ale velmi, velmi horkého z jejího nitra dere na povrch. Nebránila se tomu. Nebylo proč. Nikdo nevystavěl konvenční bariéry pro to, co je a není vhodné na prvním setkání. Osudovém setkání. On se topil a ona stála na břehu. Teď mu házela lano. Pevné, pevnější než všechny vazby, které ji držely u země. Už zbyl jen on.

Leah se otiskla.

S ubíhajícími minutami získávala dojem, že neexistuje věc, kterou by nezvládl. Především jí z příkopu vytáhl auto. Nedokázala si vybavit, kam měla namířeno původně. Vůbec se to nezdálo být důležité.

Seděla na sedadle spolujezdce a bezostyšně na něj civěla. Každou chvíli objevila nový detail jeho tváře, který ji pokaždé znovu uchvátil. Z jeho profilu vyčetla, že se usmívá. Lehce pozvednuté koutky úst se každou chvilku napjaly do veselého obloučku a ona musela polykat sliny. Jako vlk by s tím asi měla trochu problém.

Vzpomínala na roky se Samem, ale teď už v sobě nedokázala rozdmýchat ten pocit zrady, který ji v jeho přítomnosti pravidelně zachvacoval. Možná mu dokonce byla… vděčná. Zkoumala tu novou emoci, exotické zvíře zavřené v teráriu, a postupně se jí nechávala zaplavovat, jako by byla oceán a ona přílivové jezírko na pláži. Ten klid a mír pro ni také byly novinkou – naposledy je zažila před celou tou vlčí věcí.

Nemusel ji držet za ruku, aby věděla, že cítí stejný tah jako ona sama. Ale to spojení fyzického doteku bylo přirozené, a tak mu v tom nebránila. Levou rukou usměrňoval volant a něco si potichu broukal. Nějakou melodii. Neznala ji.

Sjela pohledem na jeho rameno. Měl tetování - vlčí hlavu. Usmála se, ale potom se zamračila.

Přejela konečky prstů přes vlčí tlamu. Indián potichu sykl. Dělala, že to přeslechla. „Proč ti to při přeměně nezmizelo?“

„Inkoust,“ zamumlal.

„Co?“

Pohlédl na ni úkosem. „Všiml jsem si toho rychlého hojení. Pořezal jsem si ruku.“ Ponuře se usmál, jako by si vybavil nějakou neveselou vzpomínku. „Inkoust nezmizí. Proto tetování zůstane i po přeměně. Nevyléčí se to.“

„Aha,“ hlesla.

Když projížděli kolem prvních domků v La Push, došlo jí, že na jednu podstatnou věc zapomněla. Jméno jí řekl, jakmile si zapnula pás, ale v podstatě o něm nevěděla vůbec nic.

„Lucasi?“ Poválela jeho jméno na jazyku jako hlt dobrého vína. Tahle značka jí chutnala.

Natočil tvář jejím směrem a pohledem ji vybídl, ať mluví.

„Proč jsi sem přišel?“

Úsměv byl rázem pryč. V koutku rtů se objevila drobná vráska. Viděla ji už předtím, když se staral o její stav. Pustil její ruku a konečky prstů si promnul oči. Zaťala zuby, aby utlumila ten divný těžký pocit vzadu na patře.

Přičichl ke své dlani. „Hezky voníš.“

V životě by nevěřila, že bude schopná se kvůli takové věci červenat.

Nakonec si povzdechl a zavrtěl hlavou. Oči upíral na ubíhající silnici před vozem. „Jsem tu, abych vypátral bratra.“ Pohlédl na ni. „Asi jsem našel víc, než jsem čekal.“

Pousmála se.

Zavrtěl hlavou. „Otec matku opustil, když mi bylo šest měsíců. Nevěděla o něm nic kromě jména a toho, že pocházel odsud.“ Na pár vteřin se odmlčel. „Před čtrnácti dny měla nehodu. Řidič kamionu usnul za jízdy.“

Pohladila ho po hřbetu ruky.

„Nevím jak, ale pár dnů po pohřbu jsem se probudil v lese. Sám. Jako vlk.“

Vzpomněla si na svou vlastní přeměnu. Jak ji její vlk trhal na kusy a skládal do jiné podoby.

„Do lidské… podoby jsem se dokázal přeměnit, když jsem skočil do ledové vody. Malý extrém. Podruhé to bylo až dnes.“

Dlouhé ticho přerušilo táhlé zakručení. Pod jejím nevěřícným pohledem se zatvářil tragicky a pokrčil rameny. „Vyplašila’s mi oběd.“

Zasmála se. „Ještě štěstí, že někteří z nás umějí vařit.“

„Naštěstí,“ přitakal a znovu jí stisknul ruku. „Budeš o tom otisku říkat ostatním?“

Ještě mu neřekla, jaký zvrat prodělala ona. „Nejspíš budu muset,“ povzdechla si. Nevěděla, jak to udělat, aby se o tom nedozvěděli nejprve z jejích myšlenek.

„Proč?“

„Ve druhé podobě sdílíme společné vědomí,“ vysvětlila. „Tak mě napadá – ty jsi nikoho neslyšel, když jsi byl… vlk?“ Pořád jí to nešlo do hlavy. Připadal jí trochu povědomý, snad podle barvy kožichu…

Beze slova zavrtěl hlavou. Vypadal zamyšleně.

Alfa, napadlo ji znovu. Příliš silná osobnost, než aby se podřídil nebo snesl se dvěma dalšími dominantními vlky na jednom území. Přišlo jí to jako hnusná ironie osudu.

Možná budou muset odejít.

Navigovala ho k jejich domu. Staré chaty se najednou nezdály tak šedé a bouře nad mořem připomínala atrakci v zábavním parku. Při vystupování jí po zádech přeběhl mráz.

Její tušení bylo bohužel správné. „No, to se podívejme,“ zahlaholil Paul, jakmile se objevil ve dveřích jejího domu, jako by tam nebyl jen na návštěvě.

„Co zas chceš?“ vyhrkla otráveně. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou; slyšela Lucasův dech za svými zády a majetnické objetí jí vypalovalo dva tenké pásy ve tvaru jeho paží kolem pasu. A ten třas také nevěstil nic dobrého.

Paul se opřel o zárubeň a s labužnickým zívnutím si protáhl záda. „Ale, jen tak.“ Když viděl její vražedný – a že by byla schopná ho v tu chvíli zavraždit, o tom nepochybovala – pohled, stáhl se. „Tvoje máma přizvala zasvěcené ženy na tajnou poradu,“ zazubil se. „Asi něco s tou jejich svatbou; jsou tu všichni, tak si pospěšte, nebo na vás nezbude nic k jídlu.“ S tím zaběhl dovnitř, jen se mu za patami prášilo.

Leah nechápavě zavrtěla hlavou a pak se obrátila ke svému společníkovi. „Asi nemáme žádný čas na přípravu.“

Vzal ji za ruku a usmál se. „Tak do toho skočíme po hlavě, ne?“

Znovu protočila oči v sloup. „Jo, to zní vážně skvěle. Máma mě vykuchá zaživa. A pak tebe umučí k smrti horou svatebních koláčků. Pukneš,“ popichovala ho.

Dloubl ji do boku a ona s kvíknutím ucukla. „Tak lechtivá?“ usmál se ďábelsky.

Obranně zvedla ruce a začala před ním ustupovat. „Opovaž se!“ Opovážil se. Nechal ji být, až když doopravdy nemohla popadnout dech. Váleli se v mokrém písku, který mu plnými hrstmi sypala za krk. Bylo to dětinské, ale jemu tahle zábava očividně nevadila.

„Co tam ještě děláte?“ zahalekal na ně hlas ode dveří. Byl to Seth a jediný pohled na něj jí prozradil, že už ví. Všechno. A také že je.

„Šťastnej den, co?“ mrknul na ni a nonšalantně odplul směrem, odkud se linula báječná teplá vůně, která přímo vzývala slintající vlkodlaky, ať se o ni poperou.

Ruku v ruce vešli do přelidněné kuchyně. Halas postupně utichal, jak si jich všichni všímali. Jared šťouchl do Embryho, aby ho upozornil na jejich příchod. Emily vypadla z ruky vařečka. Quil se zakuckal a Jacob ho praštil do zad.

„Až zase někdy do něčeho půjdeš po hlavě, mě z toho laskavě vynechej,“ sykla směrem k Lucasovi a umanutě si sedla na poslední volnou židli, kterou právě opustil Paul. „Co tak civíte?“ ozvala se nabroušeně, když se na ně nepřestávaly upírat pohledy všech přítomných.

Vlkodlaci i jejich vyvolené se postupně vraceli k původním činnostem, ale hovor už nepřekročil mez mluveného slova. Leah si tam připadala navíc. Hodně navíc. Nakonec se prostě beze slova sebrala a vypadla z domu.

Lucas se bavil dobře, všimla si toho. Povídal si se všemi – a že se nenašel nikdo, kdo by s ním mluvit nechtěl – a skvěle zapadal. Další vlastnost, kterou ona nikdy neměla. Ale vlastně jí to bylo jedno. Hlavně že on se tu cítil jako doma. Ona byla vždycky divná, možná to tak mělo zůstat i nadále. Třeba nezáleželo na tom, že se vody konečně ustálily…

Otisk. Usmála se.

Ze stínu se vynořila vysoká postava a dlouhými kroky došla až k ní. Nevyděsila se – jeho pach by poznala i poslepu. Trýznil ji po tolik měsíců, že prostě nemohla zapomenout.

„Slyšel jsem, že máme nový přírůstek,“ poznamenal tím smyslným hlubokým hlasem, který jí dřív pokaždé rozbušil srdce. Teď už ale nebyl důvod. Našla si své vlastní řešení.

Pomalu přikývla. „Srazila jsem ho autem.“ Její hlas nyní prozrazoval klidné vlnění, tolik typické pro všechny otištěné vlkodlaky.

Zasmál se. „To je rozhodně originální způsob seznámení,“ přitakal zamyšleně. Věděla, kde se toulá. I ona vzpomínala, jak se poznali – tehdy byli oba v prváku, měli společnou hodinu chemie v laboratoři. Pamatovala si, jak vyváděl, když ho polila jedovatým roztokem. Naštěstí z toho setkání vyvázl bez následků. Tedy, kromě jednoho, který se jmenoval Leah.

„Mám na takové štěstí,“ pousmála se. Písek ji tlačil do loktů, o které se opírala, ale nevadilo jí to. Byla to součást toho, čím byla a odkud pocházela. Lesy a pláž utvářely prakticky celý její život, od dětství až po dnešní den.

Podívala se na něj zboku. Pochopení přišlo zcela náhle. „Ty jsi- Vy jste- To jsi ty!“ vyhrkla.

Tvářil se nechápavě. „Zopakuj to pomalu a srozumitelně,“ vybídl ji nedůvěřivým tónem.

Zasmála se. „Tebe sem přišel hledat. Že mě to nenapadalo hned!“ Když viděla, jak se tváří, zavrtěla hlavou. „Věděl, že tu někde má bratra. Proto nikoho neslyší – jste oba alfy.“

Nevypadal o nic moudřeji. Nechala mu čas, aby si to celé promyslel. V duchu počítala vteřiny, než se ozvalo tiché: „Aha.“ Znovu se odmlčel, jako by si potřeboval utřídit ještě něco. „Takže mám bratra,“ podotkl, jako by to už oběma nebylo jasné.

„Nevlastního,“ upřesnila.

„Nevlastního,“ zopakoval po ní jako ozvěna. Stále zněl nevěřícně. „No, otec se asi snažil.“

„Ahoj,“ ozvalo se za nimi. „Same,“ kývl na pozdrav.

Starší muž si promnul kořen nosu. „Na takové šoky začínám být starý,“ zabručel.

„Jo, nejvyšší čas, aby ses oženil,“ přizvukovala mu Leah vesele. Pocítila s těmi dvěma podivné souznění… Na světě ji netrápila jediná starost. Teď už bez ostrého štípance si vzpomněla, jak jí kdysi, když jim ještě bylo sedmnáct, sliboval, že si jednou vezme ji.

„Raději půjdeme dovnitř, než se po nás začnou shánět,“ vyzvala je a sama vstala. Ani jeden z mužů však jejího příkladu nenásledoval.

Sam se po ní ohlédl tím zvláštním pohledem, na který si nikdy nezvykla. „Běž sama, LeeLee. My dva si ještě musíme promluvit.“ Při těch slovech krátce pohlédl na Lucase, který ji sledoval klidným pohledem. Oba se úplně stejně usmívali.

Potlačila lehce hysterické zachichotání – tohle ona přece nedělala – a rozeběhla se zpátky k domu. Okna zářila do tmy a stavení se otřásalo silou tuctu smějících se hlasů. Pro tu chvíli to bylo místo, kterému se dalo říkat domov.

Se skloněnou hlavou prošla dveřmi a bez zaváhání se posadila vedle Emily. Nikdo si jejího příchodu nevšiml, a to bylo dobře. Povídaly si spolu dlouho – mluvily o věcech, které měly probrat už dávno, ale zatím na ně nikdy nedošlo, protože ani jedna z nich neměla odvahu o nich začít.

Když se jejich muži vrátili, našli je zabrané do horlivého řešení svatební výzdoby. Podívali se na sebe pohledem, který nemohl pochopit nikdo, kdo neměl sourozence, a ve stejný okamžik je – každý svou, samozřejmě – popadli do náručí.

Někdy se rodinná podoba prostě nezapřela.

Zastánci hepáče tady přetanou číst. Nechci vás mít na svědomí.

Hrdinové nechť si naberou plnou hrst odvahy a pustí se do zbytku, pokud na to mají nervy. PS: Kapesníky nehradím.

 

Ubíhaly týdny a na Olympijský poloostrov zavítalo léto. Sice krátké a chladné, ale léto to bylo. Možná to způsobovalo něco ve vzduchu, ale Leah měla pocit, že se posouvají kameny. Otřásla se při té myšlence. Znělo to skoro stejně absurdně jako boží mlýny melou, ale z toho rčení neměla tak divný pocit.

Lucas si v Port Angeles otevřel malou autodílnu a Leah mu jako poslušná ženuška kecala do práce. To byla její oblíbená zábava, když právě nenakupovala nekonečné hromady beztvarého oblečení – šít odmítala – nebo nepomáhala Emily s vařením bezedných kotlů jídla. Vždycky se našel někdo, kdo měl hlad nebo se vracel z hlídky.

Nechtěla se odstěhovat z La Push, a tak si zrenovovali starou boudu na kraji lesa. Původně to byl kříženec mezi stájí a přístřeškem pro auta zahraničních turistů, kteří se dostatečně nepřipravili na zdejší deštivé podnebí, ale Lucas ji znovu ohromil. Domluvil se s její mámou a během jednoho týdne, kdy si zařizovala věci kolem přihlášky na vysokou – pod tlakem byla donucena pro dálkové studium, i když to sama považovala za ztrátu času –, polorozpadlou boudu přestavěl na jednopokojový byt. Nemohla pochopit, jak to dokázal tak rychle. Poprvé za ty dlouhé bezútěšné měsíce byla kompletně a bezezbytku šťastná.

A pak přišel den, kdy se kameny konečně posunuly.

Červenec se přehoupl v deštivý srpen a Jacob stále nebyl k nalezení. Kvůli Belle Swanové utekl až někam do Kanady. Pamatovala si na poslední rozhovor s ním – tehdy byla vzteklá kvůli zkouškám a mluvila unáhleně. Teď toho litovala.

Lucas si jel něco zařídit do Seattlu a ona zůstala doma sama. Vydala se k Emily, kde v posledních týdnech trávila skoro víc času než doma. Doma – jak zvláštně to znělo. Usmála se při vzpomínce na prosluněný byt a zaklepala na dveře sestřenčina malého útulného domku. Emily jí přišla otevřít v květované zástěře – Leah měla pocit, že ji snad neodkládá – a s širokým zjizveným úsměvem.

„Překvapení,“ zazubila se na majitelku domu. Nečekala na pozvání a neslušně se vetřela dál. „Co to tu voní?“ Zvědavě nakoukla do kuchyně plné slabého kouře.

Emily šla za ní. „V tomhle věku už bys mohla být trochu dospělá,“ kroutila hlavou, když vyndávala plech s muffiny z trouby.

Leah naprázdno otevírala pusu, jak napodobovala Emilyin proslov. Už ho znala nazpaměť. Její sestřenice se k ní obrátila při posledním slově a ona se přistiženě uculila. „A jak se má malé Uleyátko?“ změnila téma, aby se zachránila od dalších litanií. V poslední době je slýchala dost často.

Emily jí doslova rozkvetla před očima. Pohladila si bříško. „Má se přímo výborně, ale Sam si to nechce dát vysvětlit. Hrozně se bojí.“ Náhle zúžila oči podezřením. „Že on tě sem poslal?“

Rychle sklopila oči k míse, ve které leželo vychladlé pečivo, a naschvál prodlužovala výběr nejlepšího kousku. „Ne tak docela,“ řekla ledabyle a zaměřila pozornost na borůvkový dortík. Vzala ho do ruky a pustila se do oždibování. „Já se poslala sama.“

„Já ho asi…“ mumlala si Emily pro sebe a netvářila se právě mile.

„To jsou hormony?“ zeptala se Leah opatrně a nenápadně se přikrčila pod stůl. Co kdyby.

Emily se na ni zamračila. „Ještě ty začínej.“ Bylo ale vidět, že se nezlobí doopravdy.

Zakousla se do bochánku a slastně převracela měkké těsto na jazyku. „Jestli někdy budu mít děti já,“ přemýšlela nahlas s plnou pusou a poprskala přitom stůl drobečky, „tak to nechci vidět Lukea.“

„Ale no tak, jez jako člověk,“ napomenula ji Emily.

Vyplázla na ni fialový jazyk. „Říká kdo, že jsem člověk.“

„Teď jsi,“ zamračila se na ni trucovitě. „A proč bys ho, prosím tě, nechtěla vidět? Jinak jsou vážně normální, přísahám,“ bránila se při Leahině nevěřícném pohledu.

Srdceryvně si povzdechla. „Přemýšlej. Jsou to sourozenci. Jestli by takhle vyváděl… No to mě teda potěš,“ otřásla se při pomyšlení, že by si bez dozoru nesměla ani dojít na záchod.

Emily se ušklíbla. „Podle mě jsou takoví všichni. Jen je musíš včas zkrotit.“

„A budu mít podpantofláka jako ty, viď? Ne, díky.“ Rozesmály se současně. Proto ani jedna z nich nezaslechla, když telefon zazvonil poprvé.

„Seď, já to vezmu,“ přikázala Leah nastávající mamince a sama vystřelila ze židle, jako by jí za patami hořelo. Telefon stál v předsíni a jak jeho se vyzvánění stupňovalo, zamrazilo ji zlou předtuchou. Tak je to tady, řekla si v duchu a zrychlila krok. Popadla aparát, jako by se chytala záchranného kruhu, a se sílící obavou pohlédla na oranžový displej.

„Prosím?“ promluvila, když stiskla tlačítko pro příjem hovoru. Hrdlo měla sevřené.

Na druhém konci bylo ticho. „Leah?“ ozval se nakonec Samův hluboký chraplavý hlas; zněl opatrně, jako by se ji snažil předem nevyděsit. Volnou rukou se zapřela o zeď.

„Co se děje?“ Skoro šeptala.

Slyšela, jak polknul. „Dala bys mi Emily, prosím?“ Navzdory tomu, že se snažil znít klidně, poznala, že něco není v pořádku. Něco se stalo. Mrzly jí prsty na rukou. To bylo špatné znamení. Když se vracela do kuchyně, aby splnila Samův pokyn, žmoulala v dlani lem Lucasova trika, které měla na sobě.

Nemluvili spolu dlouho. Po prvních pár vteřinách pohlédla na Leah a ta okamžitě pochopila, že její tušení bylo správné. Něco se dělo. Čekání na ortel bylo horší než nejistota.

Když konečně ukončila hovor a položila telefon na stůl, Leah už to nemohla vydržet. „Tak co?“ vyhrkla a netrpělivostí už si div neokusovala nehty. Nenáviděla nevědomost.

Emily několik vteřin zírala na své ruce. „V Seattlu byl ještě jeden… jeden z nich. Lucas…“ Pohlédla na ni. Oči se jí leskly. „Je mi to strašně líto -“

Studené prsty jí tuhly v křeči. „Neříkej to,“ vyhrkla. Dýchala rychle, příliš rychle. Její plíce nestíhaly zpracovávat takový objem kyslíku. „Neříkej to,“ zopakovala přiškrceně, jako by tak mohla uniknout realitě. V hlavě měla kromě malého bezmocného teď ne prázdno.

Čas se nezastavil.

Slyšela své jméno. Prudce vstala a vyrazila ke dveřím. Na poslední chvíli se otočila zpátky. „Kde jsou?“ Slova se jí vzpříčila v krku jako rybí kost, a tak si musela odkašlat a zopakovat je ještě jednou. „Kde jsou? Musím… já, já musím…“ Zuby jí cvakaly o sebe.

„Nedaleko Lacey, ale…“ Víc už neslyšela. Rozeběhla se a ve skoku se přeměnila. Svaly jí poháněla nepojmenovatelná síla. Dokázala myslet jen na to, že Lacey je hodně na jih.

„Do hajzlu,“ zamumlala nezřetelně. Došlo jí, že ještě nikdy neviděla Sama brečet. Odstrčila ho, když ji chtěl obejmout. Bojkotovala jeho pokusy o vysvětlení.

„Není, to… to není pravda. Řekni, že ne!“ Věděla, že jí křik nepomůže.

„Lee, já…“ Nadechl se a zamrkal. „Do prdele, nebyl jsem tu včas! Proč jsem tu nebyl…“ Další slova zanikla v slzách. Bulila mu na rameni jako malá holka a nedokázala to zastavit.

„Proč chci umřít,“ zamumlala nezřetelně. „Proč, sakra? Proč?“

„Nemluv o tom…“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Všechno ztratilo svůj smysl.

Zajel si rukama do vlasů. „Ztráta otisku…“ Dál se nedostal. Znovu ho to přemohlo.

Ztráta. To slovo do ní zabodlo hák. Jeho konec byl špičatý.

„Neumřeš,“ ozval se vzdorovitě. Snažil se ovládnout, ale ramena se mu nepřestávala třást.

Zkřivila tvář. „Já chci.“

„Ale já nechci, abys byla mrtvá, chápeš to?!“ Nikdy na ni nekřičel.

„Chci,“ opakovala potichu, než ji zasáhla další vlna křečovitého pláče. Složila se na zem.

Všechno bylo pryč.

Byla ve svém starém pokoji. Chtěla jít ven, ale neměla sílu vstát. Nejedla.

„Můžeme pro vás něco udělat?“

Povídali si za dveřmi pokoje. Chtěla, aby přestali chodit. Chtěla zůstat ležet se zavřenýma očima. Chtěla… chtěla.

„Můžu dovnitř?“

Ne.

Otevřely se dveře. „Vypadáš hrozně.“

Nic.

„Měla bys jíst.“

Pořád nic.

„Nebyla jsi na pohřbu.“

Dej mi pokoj.

Sam si povzdychl. „Leah, je to těžké pro všechny.“ Viděl, že semkla víčka ještě pevněji. Ležela na zádech jako mrtvola, kterou vyvrhlo moře. „Nemůžu ti pomoct, když se mnou nebudeš mluvit.“

Nepomůžeš.

„Vážně mi nemáš co říct?“

„Ne,“ zachraplala.

„Můžeš mi zkusit smazat vzpomínky.“

„To nedokážu.“

„Tak mě zabij.“

„Ne.“

„Nemůžeš mi pomoct? Pokud…“

„Pokud?“

„Donuť mě zapomenout. Zakaž mi vzpomínat. Jsi alfa. To dokážeš.“

„Nechceš to.“

„Nic jiného nemám.“

Vlčice zvedla hlavu a zavětřila. Vítr k ní přinesl povědomý pach. Povědomý… Vlhké pižmo a mokrý mech. Lesní ráno. Ne, nebyl jí povědomý. Neznámý. Stejně jako ta tvář, která se jí vkrádala do myšlenek.

Nevěděla, kdo je Lucas. Neznala ho.

Byla sama.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!