Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/p%C3%A1ja-gb.jpg

Edward se nezdá, to víme. Alice ho hodně nakrkla, tak proč se nepomstít? Ale co když na obarvení vlasů ani nedojde a do městečka příjde nezvaný nomád?

4. kapitola

 



Utíkaly jak splašené.

„Alice, jestli okamžitě nezastavíš, nalepím ti na zadek vlajku USA a pošlu tě do Iráku,“ vyhrožoval jsem první věcí, na kterou jsem si vzpomněl – Simpsonovi.

„To bys neudělal,“ ozval se její smích. Doteď jsem o tom nebyl přesvědčen, ale proč to neudělat? Alice se zastavila a vyděšeně sledovala svou vizi. Nějaký Irák jí byl putna, ale terorem pro ni bylo, že vlajka jí neseděla ani k jednomu oděvu, co měla ve skříni. Maniak.

Skoro jsem po ní chňapal, ve tváři vražedný výraz, když do mě ze strany narazil někdo. Tím někým byli samozřejmě bratři. Vzali si to zkratkou, aby mě dostihli. Po Rose nezůstal ani její vlas. Počítal jsem, že momentálně je už někde na Aljašce a přebíhá do Ruska.

„Tvou ženu budeš ode mě držet dál!“ varoval jsem Jaspera, když jsem se zvedal. Oklepal jsem si trochu oblečení a dál pohledem probodával Alice ukrytou za Emmettem. Chránil ji, ale jen do té doby, než si vzpomněl, co provedla jemu. Otočil se hned na ni a Alice vykvikla.

„Kluci, nechte ji. Vždyť je úplně vystrašená,“ snažil se nám domlouvat Jazz. Mám dojem, že to říkal jen proto, aby si u ní šplhl, protože moc přesvědčivě to neznělo.

Stáli jsme všichni tři do trojúhelníku a veprostřed se třásla Alice. Netušila, co jí provedeme, protože jsme to nevěděli ani my. Jen jedno jsme chtěli. Pomstu.

Celá ta situace mi přišla jako z nějakýho filmu, kdy farmáři nahání nějakého pašíka. My jsme byli farmáři a Alice byla tím... vepříkem. Snažil jsem se nesmát, ale koutky se stejně trochu zvedly. Ostatní nemysleli na takové bláznoviny, jen přemýšleli, co s ní udělají.

„Máme jedinečnou možnost jí přeměnit tu hlavu,“ navrhl Emmett. Pobaveně sledoval krčící se Alice. Ano, chvilku nám jí bylo líto, ale když Jasper vycítil, že strach jen hraje, byl jsem na ni naštvaný ještě víc.

„To nepůjde, nemáme ji tady,“ zavrhl jsem.

„Tak ji přeneseme. Rose je na míle daleko, ta nám bránit určitě nebude a Esme něco nakecáme,“ navrhl opět.

„Jo, uvedeme Esme letargie.“ Usmál se zákeřně Jasper. Proč by taky ne, pokusit se o to můžeme.

„To neuděláte!“ vykřikla Alice. Její hlas se ani trošku netřásl, takže si byla jista, že vyhraje, ačkoliv to ve vizích neviděla.

„Ale uděláme.“ Smál jsem se. Všichni naráz jsme k ní pomalu šli. Sledovali jsme každý její pohyb, aby nám nějak neutekla. I Jasper spolupracoval, pro něj to byla legrace, kterou, doufal, snadno později vyžehlí a bude opět za hodného manžílka.

Emmett ji chňapl do své náruče a Jasper se snažil ji uklidňovat, aby se tolik neškubala. Já jsem jí kontroloval myšlenky, aby nevyvedla něco nečekaného. Nebyli jsme domluveni, ale šlo nám to skvěle.

Ještě lepší to bylo doma. Esme tam totiž nebyla.

Nesli jsme ji do mé koupelny – jak netypické -, kde jsme už měli všechno připravené. Dost jsme to střežili. Snažili jsme to nenechávat nechráněné, protože ony byly schopné všeho.

Posadili jsme ji do židle před zrcadlem, který jsem dramaticky schoval pod ručník. Další jsem jí dal na krk. Emmett ji stále držel na místě – jeho síla se nám vážně hodila.

„Jak se to nanáší?“ zeptal jsem se šeptem Jaspera.

„Nevím, nikdy jsem to nesledoval,“ odpověděl mi.

Vzal jsem si do ruky návod. Obrázky byly fajn, ale než najít potřebnou infomarci, trvalo to.

„Má to jít na suché,“ pronesl jsem s úsměvem.

Rozmíchali jsme barvu v misce. Podivně smrděla, ale to nám radost nekazilo.

„Proužky, nebo celá hlava?“ zeptal jsem se.

„Celá hlava,“ zakřenil se Emmett.

Vzal jsem celou tu hmotu a prskl jí to do vlasů. Alice podivně vykřikla a začala se kroutit ještě víc. S Jasperem jsme jí to tak nějak vmasírovali. Hlavně, aby to bylo všude.

„Prej půl hodiny,“ odpověděl jsem na otázku, jak dlouho máme čekat. „Počkej, tahle má nějaký spešl číslo, takže dýl,“ pátral jsem dál v plánku.

„Čtyřicet pět minut,“ odpověděla nám Alice zoufale. Nejspíš se bála, abychom to tam nenechali dlouho a jí pak neslezly vlasy. No, podívaná by to byla slušná.

„Ani na to nemysli,“ prskala, když to uviděla ve vizi. Vlasy by jí zůstaly, ale nehodlala tu být ani o minutu déle. Škoda, plešatá by byla určitě zajímavá.



***



Po uplynutí doby jsme nedočkavě strhli ručník z její hlavy a vychrsti na ni kýbl vody. Potom to nějak vytřem.

Vyjekla, ale důležité bylo, že barva šla dolů a... A nechytla se.

Alice se rozzářila jako sluníčko. Proto byla v celku klidná a moc nejančila! Ony to věděly! Nevadí i na tuhle možnost jsme byli připravení.

„To neuděláte!“ vykřikla a snažila se intenzivně bránit. Teď konečně jsem poznal, že to myslí doopravdy a nehraje to. I Jasper to potvrdil, když vycítil její strach a že nebyl malý.

Popadli jsme spreje s lakem, který se stříká na auta. Jestli ten nechytne, tak nic, ale podle její reakce jsme mohli očekávat úspěch.

Zatřepali jsme jimi a blížili se na naší oběť.

Prosila nás, žádala nás, proklínala nás, ale nevěnovali jsme jí pozornost a pekelně pomalu jsme se na ni blížili. Zmkla teprve, když dostala nečekanou vizi. To jsme zastavili všichni.

„Budeme mít návštěvu,“ upozornila nás a doufala, že se tak vyhne svému osudu, ale...

 

… ale na Emmetta to neplatilo.

„Kecá,“ pronesl s klidem a opět zatřásl sprejem.

„Emme, nekecá, budeme tu mít nějakýho nomáda,“ klidnil jsem ho. Alice vycítila, že bych mohl být v tu chvíli její spojenec a v myšlenkách mě prosila o slitování. Zvedl jsem pouze obočí a ona zklamaně sklopila zrak.

„Koho?“ zeptal se podezřívavě Jazz. Nikdy se mu nelíbilo, když byl někdo neznámý blízko naší rodiny.

„Nevím, je to nějaká holka. Jde po stopě Rose k nám,“ svěřila se Alice.

„Rose?“ Emmet vypadal, jako kdyby si až teď uvedomil, že tu jeho drahá polovička není. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, potom chytil Alice za ramene a prudce jí zatřásl. „Je v pořádku? Neudělá jí nic?“

„Emmette, uklidni se,“ krotil ho Jasper. Alice nemohla mluvit, jak jí drkotaly zuby.

Prudce vydechl, povolil stisk, ale stále ji držel.

„Je v pořádku, Emmette, za dvě minuty se vrátí a za deset minut tu bude ta nomádka,“ uklidňovala ho.

Vyčerpaně si sedl na vanu, v hlavě si opakoval, že byl blbej, když nechal Rose si takhle lítat po všech čertech.

„Zavolám Carlisleovi a Esme, aby sem přijeli. Vy to tu zatím dejte dopořádku.“ Klidil jsem se rychle z cesty. Uklízení byla jedna z věcí, které jsem vážně nedělal rád a má nemoc, Lenivost obecná, mi k tomu nahrávala do karet.

Popadl jsem mobil a nejprve vytočil Esme, protože jsem netušil, kde je, tak aby se vrátila včas.

„Ano?“ ozval se její zadýchaný hlas.

„Ahoj, Esme, to jsem já, Edward. Potřebujeme tě doma, budeme mít nečekanou návštěvu,“ vysvětlil jsem ve zkratce.

„Och... vážně? Pokusím se tam být co nejdříve.“ Zdálo se mi to, nebo se právě zakoktala?

„Dobře, já ještě zavolám Carlisleovi.“

„Eh... No... Myslím, že to nebude nutné. Já mu to řeknu sama,“ mluvila zmateně. Jedna a jedna se mi daly dohromady a udělaly...

„J-jasně,“ smál jsem se. „Tak já už nebudu rušit.“ Položil jsem to s pobaveným úšklebkem na tváři.

„Ti jen tak nepříjdou,“ pronesl jsem skupince, která stála na schodech. Alice už byla klidná, Rose, která se tu už objevila, taky a kluci se rozhodlil, že po dobu návštěvy budou hodní.



Posedali jsme si všichni na pohovku a netrpělivě čekali, až návštěva dorazí. Po chvilce už jsme ji slyšeli, ale ještě předtím jsem měl zaslechnout její mysl. Něco se mi nezdálo. Netrpělivě jsem se zvedl z pohovky a šel se kouknout k oknu.

Stála tam mladá upírka. Měla zavřené oči, ale do nosu nasávala vůni. Musela na něco myslet!

Otevřel jsem dveře a ona překvapeně je otevřela a přikrčila se do obranné pozice.

Byla nádherná. Dlouhé vlasy se jí v loknách spouštěly k zemi a jemně jí vlály ve větru. Červené oči, které na mě upírala, měly v sobě takové kouzlo, tajemno...

Asi jsem se zamiloval, povzdychl jsem si nahlas a přiblbě se usmál. Vedle sebe jsem uslyšel tichý smích, ale můj zrak upoutala jen ona. Bože, to byla šťabajzna!

„Nechceme ti ublížit,“ pronesla s klidem Alice, která převzala roli mluvčího, když jsem nějak nebyl v kondici.

Nezdálo se, že by se uklidnila, stále byla napjatá, ale alespoň si stoupla rovně.

„Jmenuji se Alice Cullenová,“ představila se a čekala jestli jí to něco řekne. Tvářila se úplně stejně jako před chvilkou. Stejně dokonale!

„Živíme se zvířecí krví a nemáme rádi spory,“ snažila se, ale už očkem mrkala po mně, jestli bych si to nechtěl převzít. Měl jsem dojem, že ze mě nemůže vyjít nic jiného než slastný povzdych.

„Jsem Isabella,“ promluvil ten rozkošný kvítek.

„Jak jsem řekla, jsem Alice, tohle je Rose, Emmett, Jasper a ten trefenej je Edward,“ představila nás. „Nechceš jít dovnitř?“ navrhla.

Kvíteček se na nás zkoumavě podívala. Byl jsem si jist, že na mně utkvěla pohledem mnohem déle! A pak ona... Ona kývla!!!

 

Povídkové království u Pajam

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (15.08.2012 10:21)

ten Edward má, ale vlastnosti(lenivý, trafený, namyslený..)

7)  veronika (25.04.2011 17:13)

škoda že ta farba nechytila :( ale inak úžasné

Kristiana

6)  Kristiana (25.04.2011 14:34)

Plešatá Alice?
Edward je pěkně mimo

NoName

5)  NoName (24.04.2011 09:40)

Kde kupuješ taký dobrý matroš?? Toto sa za normálneho stavu podľa mňa napísať nedá
Každopádne, dokonalé

eMuska

4)  eMuska (20.03.2011 19:11)

On je ako v rauši! Zlatýýýý! Neuveriteľné, je to paráda!

Alda

3)  Alda (17.03.2011 19:50)

Já se poslední dobou nějak směju ! Pajam, zkus hádat čím to je. Děkuju !!!

2)   (16.03.2011 17:46)

Co tomu Edovi je?
Ten trefenej je Edward. To se hodí.
Tak já letím na další, šťabajzno!

Nosska

1)  Nosska (14.03.2011 21:00)

Prej šťabajzna takováhle slava používá kavalír z první pol. 20. století?!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek