20.10.2010 [20:45], Alaska, Povídky jednorázové, komentováno 22×, zobrazeno 4504×

Skutečně stačil pouze jeden pohled, aby se Rosalie bezhlavě zamilovala do Emmetta? Nepravděpodobné, zvláště když si Emmett procházel novorozeneckým obdobím. Jak si tedy dvě tak odlišné osobnosti k sobě našly cestu?

Ambro, děkuji... za všechno.

Pozorovala jsem vodní hladinu a dmula se pýchou nad svým odrazem. Dal se vyjádřit jediným slovem – bezchybnost. Milovala jsem ho a často jsem se k němu upínala. Byl jediným světlým bodem mé teskné existence. Dávno jsem věděla, že krása se snoubí pouze s peklem. Přijala jsem ho a radovala se z té jediné nabyté vlastnosti, která mi umožňovala zapomenout na ostatní, daleko horší věci.

Prsty jsem upravila neposlušný pramen blond kadeří, který si dovolil se uvolnit od ostatních a narušil tak dokonalost mého účesu. Ano, sama Afrodita by mi záviděla. Nahodila jsem úsměv, který smrtelníkům navozoval srdeční kolaps a upírům podlamoval kolena. Nikdo neměl šanci odolat.

Z ničeho nic se ozvalo silné plesknutí o hladinu a než jsem stačila zareagovat, zchladila mě sprška ledové vody. Bohužel nebyla dostatečně studená, aby zastavila vztek, který mi rychle prostupoval celým tělem.

Pryč byla veškerá má práce s dokonalým vzhledem. Mokré vlasy se mi přilepily k obličeji a rudé letní šaty, které ještě před chvílí v ladných křivkách obepínaly mé tělo, teď na mě zplihle visely a ze spodního lemu odkapávala voda jako ze šosu vodníka.

„Kterej idiot?!“ zařvala jsem do lesa. Bylo mi jasně, že na této planetě jsou jen dva ignoranti, kteří jsou něčeho takového schopní, a nedivila bych se, kdyby to udělali záměrně. Bohužel oba dva se od nedávna nazývali mou rodinou.

Můj povedený bratr Edward mi pil krev už několik let (myšleno obrazně a to velmi vzdáleně). Jeho cit pro krásu se pohyboval opravdu hluboko pod bodem mrazu. I když, co se týče neživých věcí, jisté nadání projevil. Skladby, které složil a hrál na klavír, byly opravdu skvostné. Nicméně ani to ho neopravňuje k jeho netaktnosti. Krása žen pro něj zůstala dosud neodhaleným zázrakem, který z pro mě nevysvětlitelných důvodů přehlížel, či ho ani nebyl schopen vidět. Buran! Ani na mé několikeré výzvy nebyl schopen zareagovat a ohodnotit můj nesporný půvab. Carlisle sice doufal, že bych mu mohla být oporou, vrbou, spřízněnou duší a v neposlední řadě vášní, ale s jeho přístupem zůstane navěky sám. Žádná žena nebude mít pochopení k přehlížení očividné krásy. Kdo by měl také zájem o někoho, koho nelze zaujmout.

I Edward však působil jako vrchol galantnosti v porovnání s mým druhým bratrem. Netuším, jak jsem mohla podlehnout jeho zdánlivě mužné tváři. Bohužel tehdy byl jeho pohled zastřen bolestí a nemohla jsem spatřit ty dětské jiskřičky, které normálně plály v jeho očích. Kdybych je tehdy jen zahlédla, uvědomila bych si, že jeho zájmy sahají jen po vymýšlení různých skopičin. Bylo nemožné s ním vést rozumnou debatu, vše přetočil a nic nebral vážně. Jedinou jeho starostí byla zábava. Možná jsem byla zfetovaná vůní jeho krve, a proto jsem jednala neuváženě a donutila Carlislea ho přeměnit. Když se probudil z bolestivého procesu, zdálo se, že je mnou okouzlen. Konečně jsem pocítila obdiv k mé přednosti od někoho, od koho mě nadmíru těšil. Pak ho však vzali na lov a on poznal medvědy; přestala jsem pro něj existovat. Vyměnil mě za pitomé zablešence. Od té doby jsem s ním nemluvila. Ponížil mě. Nicméně ani má očividná nabroušenost mu nebránila mě zahrnovat do jeho nemístných rádoby vtipných poznámek.

Z vody se vynořila bledá tvář s černými kudrlinami a škodolibým úsměvem. To jsem si mohla myslet – Emmett, a navíc to udělal naschvál. Z hrudi se mi prodralo vrčení a byla jsem si jistá, že jestli okamžitě nevezme kramle, tak ho rozcupuju na tak malý kousíčky, že ho už nikdo nikdy nesloží.

Jeho pohled byl jiný. Nesálalo z něj obvyklé pobavení. Než jsem se stačila nadechnout, abych na něj vychrlila ty nejhorší nadávky, které mi přišly na jazyk, stál přede mnou na břehu. Jeho výraz se změnil v lačnící šelmu a i můj musel zračit určité změny. Sprostá slova mi uvízla v krku. Pozorovala jsem jeho polonahou hruď. Jeho košile byla rozsápána na cáry, které se díky vodě nalepily na jeho vypracovaná prsa a břicho. Vsadila bych se, že si zase hrál s medvědy, ale jeho oči nesvítily jasně zlatou barvou.

Přes obličej mi stekla další kapka vody a připomněla mi jeho trestuhodný čin. Znovu jsem se nadechla k jeho plísnění, ale nevyšla ze mě hláska. Na mé pootevřené rty se přisály ty jeho. Žár, nespoutanost, síla a překvapení byl jen nepatrný zlomek toho, co jsem cítila. Strhla jsem z něho zbytky košile a on mi zavrčel do úst. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale silným úderem jsem ho svalila do trávy a sedla si na něj obkročmo, dlaně přiložené na jeho prsou. Nejspíš byl z mého chování stejně překvapen jako já. Rychle se však vzpamatoval a už jsem na zemi ležela já a on se nade mnou nakláněl. Z pár centimetrů jsme si dívali do očí a snažili se navzájem zjistit, co se to s námi děje. Jeho ruka zabloudila k mému krku. Celou dlaní po něm přejel a pokračoval níže k dekoltu. Sledoval svou ruku s překvapením a nevěřícím výrazem. Jakmile se ze strany dotknul mého prsa, vystartovala jsem a zkousla mu spodní ret. Zapomněl na své ruce a dravé polibky mi začal oplácet.

To co následovalo, jsem nedokázala popsat. Svět kolem nás přestal existovat a své okolí jsem vnímala pouze skrze doteky. Mé oči jako by celý tento neskutečný okamžik byly slepé. Nedokázala jsem si vybavit, co přesně se stalo a co jsem viděla. Nemohla jsem však z mysli vyhnat ty neskutečné pocity – nepopsatelné.

Postupně odeznívaly a já si začala uvědomovat, že zírám do nebe. Otočila jsem hlavu na stranu a zjistila, že ležím v bahně. Museli jsme zničit trávu a voda z nedalekého jezírka teď podmáčela půdu pod námi.

Sáhla jsem si rukou do vlasů. Jak jsem čekala, ani ony se nevyhnuly bahenní koupeli, ovšem utrpěly daleko méně než mé šaty. Ty byly nenávratně ztraceny. Ještě před pár minutami bych ze skutečnosti, že nahá ležím v blátě a vlasy budu muset mýt a rozčesávat nejmíň měsíc, dostala psotník. Cítila jsem jisté rozčarování, ale oproti mé přirozené nátuře bylo nicotné. Nic mě teď nemohlo rozházet, věděla jsem, že už nic nebude jako dřív.

Z ničeho nic mě však popadly mohutné paže a za chvíli jsem letěla vzduchem. Nadechla jsem se ke křiku, ale to jsem neměla dělat. Přistála jsem totiž ve vodě a mé plíce se naplnily vodou. Pro upíra ne nijak nebezpečné, ale i přesto velmi nepříjemné. Vynořila jsem se na hladinu a vykašlávala vodu. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná do plic nabrat zase zvuk. Z břehu se ozýval nekontrolovatelný řehot.

„Emmette!“ zahřměla jsem a i jemu muselo dojít, že je zle. Okamžitě stál naproti mně.

„Myslel jsem, že bys chtěla to bahno smýt,“ poznamenal s cukajícími koutky a jemně mi začal vlasy vymývat. Pozorovala jsem ho se stále nabroušeným výrazem. Byl s tím hotov dřív, než bych čekala.

Otočila jsem se k němu zády a odcházela. Byla jsem si jistá jeho pohledem, proto jsem si neodpustila pár ladných kroků a k okraji lesa jsem došla velmi pomalu.

Za normálních okolností by to byl můj nejhorší den v upíří existenci. Nejdříve ledová sprcha ničící můj účes, následovaná bahenní bitkou, kde mé šaty vzaly za své a s vlasy jsem se téměř také mohla loučit, a nakonec zase jeho dětinské chování, kdy mě naprosto nedůstojně hodil do jezera. I když jsem se však chtěla vztekat a posílat Emmetta do horoucích pekel, nebyla jsem toho schopná. Cítila jsem se podivně… klidně. Nicméně má hrdost si to nemohla přiznat.

Řekla bych, že jsem byla nad věcí, ale ani to nebyla pravda. Celé mé soustředění se upínalo na Emmetta a ač jsem si nedávno předsevzala, že nemá cenu plýtvat energii na jeho zaujmutí, právě jsem naprosto nedobrovolně změnila názor. Věděla jsem, že jsem ochotná podstoupit cokoliv, abych ho získala. Nehodlám se však před ním plazit po kolenou a prosit ho, natolik se má osobnost nezměnila, pouze se ukryla do ústraní před nenasytností touhy a vášně, kterou jsme před chvílí prožili. Mám však silnější zbraň než je soucit, pochopení a pokora každé ženy. Jsem krásná, neobyčejně krásná. Nemá šanci.

Ucítila jsem tvrdý náraz a ve struktuře dotýkající se mých zad jsem poznala kůru stromu. Přede mnou stál Emmett, rukama pevně svíral můj pas. Naše stále nahá tisknoucí se těla ve mně vyvolávala mravenčení. Nehodlala jsem však podlehnout tak lehko, musí vědět, že on beze mě nemůže být, ne já bez něho. Sklonil hlavu a rty se lehce otřel o mé ucho.

„Promiň,“ zašeptal a polibky pokračoval podél linie čelisti, aniž by zapomněl mezi nimi šeptat slovíčka proseb o odpuštění. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu.

„Mám tě, Emmette Cullene!“

„Myslím, že outfit divoženky ti sluší nejlíp.“

„Idiote!“

Vší silou jsem ho kopla do míst, kde by to normální člověk nerozdýchal. Jeho sevření povolilo, nakolik však tato dobře mířená rána působí i na upíra jsem už nehodlala zjišťovat. Rozeběhla jsem se domů, abych se co nejrychleji zkulturnila. Nechtěla jsem se před zbytkem rodiny promenádovat nahá, ještě by se mohli dovtípit, co se stalo.

Když jsem konečně ze sebe smyla i zbytek toho bahna a vlasy upravila zpátky do dokonalého účesu, ostatní stále ještě nebyli zpět z lovu. Oblékla jsem se a šla se usadit do obýváku s knihou. Chtěla jsem působit co nejméně podezřele.

Na schodech se ozvaly kroky. Bylo mi jasné, kdo mě poctil přítomností, ostatní by totiž vešli vchodovými dveřmi. On kvůli určité indispozici určitě využil okno. Rozhodla jsem se ho ignorovat. Byl zticha. Nepokusil se navázat konverzaci. Sžírala mě zvědavost, ale rozhodla jsem se, že se za žádnou cenu k němu neotočím. Naštěstí jsem zaslechla hluk zvenčí. Ostatní se vrátili.

Edward vstoupil do místnosti hned za Carlislem s Esme. Jeho bezstarostný výraz se však rázem změnil. Vypadal, jako by ho někdo polil studenou vodou. Okamžitě mi došlo, odkud vítr vane. Otočila jsem se na Emmetta, který stál před malou knihovnou v obýváku a prstem přejížděl přes jednotlivé tituly.

To si nemoh‘ vybrat nějakou pro něho pravděpodobnější činnost?! Z úst se mi prodralo vrčení. Kretén! Idiot jeden upírskej! Víc na sebe upozornit už nemohl!

Asi jsem nebyla dostatečně potichu, protože se na mě okamžitě otočil. Přitom si všiml Edwarda a jeho výrazu. Bylo poznat, jak mu šrotuje v hlavě, co se to tu děje. Nedalo se ani přehlédnout, kdy pochopil. Celým pokojem se rozezněl jeho hurónský smích. Teď se už i Carlisle s Esme tvářili překvapeně.

Vstala jsem a naštvaně hodila knihu na konferenční stolek. Tvrdě jsem se zadívala Edwardovi do očí a vyslala jasný příkaz: „Mlč!“ Ztěžka polkl, asi se mě bál. Nechala jsem ty krále netaktnosti v obýváku a odešla do svého pokoje.

Sedla jsem si zase před zrcadlo a pozorovala svou rozčilenou tvář. Slušelo mi to, i když jsem se zlobila. Toto zjištění mě trochu uklidnilo. Zaposlouchala jsem se, abych zjistila, co se děje dole.

„Emmette, co se stalo Rose?“ zeptala se Esme.

„Emmett jí zničil šaty, proto je naštvaná,“ odpověděl Edward. Copak Emmett potřebuje mluvčího?!

„Emmette, proč ji musíš pořád dráždit. Nemůžeš se aspoň chvíli chovat dospěle?“ pokárala ho Esme. Kdyby jen věděla, jak se Emmett dneska choval dospěle.

Vzala jsem si růž a dováděla k dokonalosti svou tvář. Dole už nikdo nerozpitvával naši při, každý si hleděl svého. Edward odešel do svého pokoje a měl jediné štěstí, že ho nenapadlo se zastavit před mými dveřmi a dopřát mi pár těch svých výchovných keců.

Z šuplíku jsem vytáhla pilník a začala si upravovat nehty. Po dnešní akci to potřebovaly. Začalo se stmívat a někdo dole pustil televizi. Za chvíli se po schodech ozývaly dvoje kroky následované otevřením dveří nejspíš od Carlisleovy a Esme ložnice. Kromě sportovního komentátora nikdo v domě nemluvil.

Někdo otevřel okno. Že by se dneska Esme s Carlislem odvážili na něco ostřejšího a Edward zdrhal? Dobře mu tak, nemá strkat nos do cizích věcí. Pocítila jsem škodolibou radost, že jeho dar je mu aspoň někdy na obtíž, když po většinu doby je na obtíž nám.

Když se v zrcadle přede mnou mihl pohyb, málem jsem vykřikla, jak jsem se lekla. Obrovská ruka mi však zakryla ústa.

„Ale, ale, copak Rose? Špatné svědomí?“ Nedal mi možnost odpovědět. Jeho medvědí tlapa stále věznila mé rty.

Sklonil se ke mně tak, že jsem mohla v zrcadle zahlédnout jeho tvář. Nepodíval se na mě, neměl tak možnost spatřit, jak mi z očí šlehají blesky. Kdyby ano, jistě by si rozmyslel to, co hodlal udělat. Druhou rukou mi odhrnul vlasy a své rty přitiskl na mou šíji. Můj napjatý posed se nepatrně uvolnil a víčka zatřepotala. Jiskry vzteku v mých očích na chvíli pohasly, jakmile si však uvědomily určité skutečnosti, rozžhly se s mnohem větší intenzitou.

Vždyť je to Emmett! Ten Emmett, co mě ještě před chvílí označil za divoženku. Ten Emmett, co mi zničil šaty. Ten Emmett, co mě nedůstojně vyválel v bahně a následně hodil do vody, jako bych byla obyčejný šutr.

Prsty, které jsem silou tiskla v pěst, se najednou prudce rozevřely a uchopily zrcadlo přede mnou. Nezaváhala jsem ani chvíli a vši silou ho udeřila do hlavy. Střepy se rozletěly po celé místnosti.

Chvíli bylo ticho. Přemýšlela jsem, co dělají Carlisle s Esme, že si takového hluku nevšimli.

K mé smůle jsem však už nemohla vidět, jak se Emmett tváří. Jen jsem stále cítila jeho ruku na svých ústech.

„Za co bylo tohle?“

Pane Bože, ten má ale nervy! Byla to však jen řečnická otázka.

„Počkej, nech mě hádat. Že by kvůli tomu, že tě Edward viděl nahou?“ Tak to už je moc! Strhla jsem tu jeho nechutnou hnátu, otočila se a vrazila mu facku.

„Tak kvůli tomu asi ne. Za co by jinak byla ta facka?“ přihlouple se uculoval.

„Ty jsi takovej hulvát, Emmette.“ Víc jsem říct nestihla. Umlčel mě. A dost nevybíravým způsobem. Normálně bych se začala vztekat a vší silou mu bušila do hrudi. Dávno jsem však už věděla, že je to naprosto zbytečně. Jeho sevření bylo neprolomitelné a tak… příjemné.

Dovolila jsem si nepatrně rty naznačit spolupráci. Nevím proč. Snad jsem doufala, že tím jeho koncentraci nepatrně nabourám a budu schopná se mu vykroutit. Nějak jsem však nevystihla okamžik, kdy jeho sevření povolilo. Místo toho jsem teď seděla na kosmetickém stolku, kde ještě před chvíli stálo zrcadlo, a nohy měla velmi nevybíravě roztažené kolem Emmettova těla. Trochu mě probral až vítr, který rozrazil balkonové dveře. Musela jsem je zapomenout zavřít, když jsem se sem vkrádala pro oblečení. Emmettovy rty bloudily po mém rameni a nejspíš ani ten hluk nezaznamenal. Mně to malé vytržení však stačilo, abych si uvědomila své priority.

„Emmette, všichni nás uslyší!“

„Hm.“ Tak to byla opravdu hodnotná odpověď. Můžu být vůbec ráda, že zaznamenal, že se na něco ptám. Jeho ruce zabloudily pod mé šaty. Dávno už mě nemusel držet. Nevzpírala jsem se. Stiskl mě a přitáhl na své tělo. Jestli jsem doteď myslela, že ho nějak zastavím, právě jsem se té naděje vzdala. Cítila jsem ho přes jeho kalhoty. Ne, on nebyl schopen přestat. A já ani nechtěla.

Má racionálnější část ega byla však jiného názoru. Nemůže si tě brát, kdykoliv se mu zachce, jako nějakou děvku!

Polibky bloudil ve výstřihu mých šatů a prsty nenápadně posunoval ramínka dále po ramenou.

Věta, která mi vytanula na mysli, mohla sotva zachránit mou pošramocenou čest, ale dozajista mohla osvětlit mé činy před ostatními. Dovolila jsem si poprvé ve svém novém silném životě znovu zabloudit k mé mladické naivitě. Splnit aspoň jeden střípek z mé nenávratně ztracené vysněné budoucnosti.

„Vem si mě.“

„Na nic jiného nemyslím.“

„Nemyslím tady a teď ty nadrženče!“ Nenechal se rozházet, nebyl teď ochoten nad mou větou přemýšlet a mě strhl sebou. Ramínka šatů se mi svezla po pažích a jeho dlaně vklouzly do mého výstřihu. Nikdy se mi ty jeho medvědí dlaně nezdály tak sexy jako právě teď.

Ozval se skřípot mých nehtů o dřevo. Sakra! Tímhle tempem o ně brzo přijdu. Vylekaně jsem ruce zvedla. Jeho neutuchající laskání mých prsou mě však rychle zase pohltilo a nehty jsem teď zarývala do kamenné kůže na jeho krku. Přitáhla jsem si ho více do polibku. Nadšení, které v něm vzbudila má spolupráce, bylo jen těžko přehlédnutelné. Jeho tělo se ještě více natisklo na to mé a stolek s hlasitou ránou narazil do francouzského okna za námi.

„Miluju tě, Rose,“ řekl trhaně mezi polibky.

V té samé vteřině, kdy tato slova opustila jeho rty, jsem ho pevně objala kolem pasu a byla si jistá, že tohohle chlapa už nikdy nepustím.

Vrhla jsem se na něj jak divoká šelma. Bílé triko letělo do temných koutů mého pokoje a ještě než stačil dát paže zpátky dolů, mé upíří zuby zkoumaly pevnost kůže na jeho prsou a prsty neomylně rozepínaly pásek u kalhot. Nezmohl se na nic víc než dlaně opřít o stěnu kolem okna. Z úst se mu prodral podivně syčivý zvuk. Neskutečně mě dráždilo a děsilo, jak se mi projev jeho slabosti líbí. Chudák ani netuší, kam se svým neuváženým jednáním dostal. Přísahám, Emmette Cullene, že po tomhle už mě nebudeš chtít nikdy opustit!

Následný scénář už byl nevyhnutelný a zároveň nezapomenutelný… a neskutečně hlučný.

Carlisle s Esme stáli zaraženě ve dveřích. Rychle jsem hrábla po závěsu u okna a strhla ho z konzole. I přesto však nemohli pochybovat o tom, co se tady dělo. I když…

Rozhlédla jsem se po místnosti a zhodnotila, že to až tak jednoznačně vypadat nemusí. Po zemi se válely střepy a třísky, o těch jsem neměla ani ponětí, jak se tam dostaly. Až teď jsem si všimla, že to tu neuvěřitelně páchne. Na zemi ležely rozbité parfémy a jejich obsah byl rozlit všude kolem. Rozházené líčení vytvořilo několik barevných skvrn na medvědích kožešinách, které jsem měla v pokoji. Závěs, který jsem momentálně nepotřebovala, se vlnil pod vlivem silného větru pronikajícího do pokoje rozbitým oknem. Pokud by se někdo skrze něj naklonil, spatřil by v trávě ležet zbytky mého kosmetického stolku. Opravdu to nevypadalo, jako by si tu někdo užíval pouhý sex.

„Co se to…“ chtěla se zeptat Esme, ale Carlisle ji decentním odkašláním přerušil.

Ten idiot schovávající se za mnou ho však naprosto ignoroval.

„Budeme se brát,“ vyhrkl pobaveně.

Protočila jsem oči v sloup. Pane Bože, viděl jsi už někdy většího blbce?! I přesto se mi po tváři rozlil slabý úsměv, protože ten blbec bude zanedlouho jen můj.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Kate (09.08.2013 23:59)

Krásné, začínám mít ty dva ráda!

20)  kajka (25.03.2012 20:47)

Milá Alasko, nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a řeknu to rovnou. Tohle je podle mně ta nejlepší povídka o Rose a Emmettovi, kterou jsem zatím kdy četla! Nedělám si vůbec srandu a myslím to naprosto vážně a věř mi, že už jsem toho přečetla (nejenom tady) opravdu hodně. Nejsem literární kritik ani spisovatelka či psycholog, takže přesně nedokážu říct, čím to je, ale je to tak! Myšlenky Rose, dětský a zároveň dospělý Emmett, vášeň a humor, píšeš prostě skvěle! Děkuju!

19)  Kristiana (24.04.2011 18:48)

Pak ho však vzali na lov a on poznal medvědy
Budeme se brát
Pane Bože, viděl jsi už někdy většího blbce?! I přesto se mi po tváři rozlil slabý úsměv, protože ten blbec bude zanedlouho jen můj.
Teda to byla ale jízda! Skvělá povídka, zábavná a vzrušující zároveň.

18)  Eleanor (23.10.2010 22:04)

Mně se ten blbec moc líbil

17)  Alaska (21.10.2010 23:07)

Bye, děkuju. Nejvíc mě nadchlo, že jsi vypíchla právě tu větu, jak se Emmett choval dospěle - trochu se mi zdálo, že zanikla v textu.
krista81, LostriS, Joana: Děkuju za komentáře. Ani netušíte, jak rychle jsem se v myšlenkách Rose zabydlela. Bylo velmi nakažlivé pobývat v její hlavě.

16)  Joana (21.10.2010 21:35)

Rosie, Rosie, její mylšenky jsou vážně boží A Emmetovo zakončení taky nemá chybu, ještě se směju

14)  krista81 (20.10.2010 23:21)

parádní, Rose je skvělá

13)  Bye (20.10.2010 23:15)

Alasko!
Tohle bylo neuvěřitelně svěží, čtivý, natřískaný humorem, nápady a... ehm... sexy!!!
Já ti tady hodím jenom malinko z toho, u čeho jsem si ukrupla:
"Pak ho však vzali na lov a on poznal medvědy;"
"To si nemoh‘ vybrat nějakou pro něho pravděpodobnější činnost?!"
"Kdyby jen věděla, jak se Emmett dneska choval dospěle."
„Nemyslím tady a teď ty nadrženče!“

Zbytek byl povětšinou... áchhhhh
Máš mě!

12)  Alaska (20.10.2010 22:16)

sfinga: Ne já děkuju za pochvalu.
julie: Když je někdo ochotný číst něco po druhé, je to pocta. Díky.
Dess: Udělala jsi z toho skvělý výtah . A neboj autorský práva si nenárokuju.
Karolko: Uááááááááááááá, Karolka je tady. Díky, žes to vůbec otevřela. Díky, žes to přečetla. A moc Děkuju za komentář - vlastně komentáře A kde jsem byla? Toulala jsem se okolo a neodvážila se zaklepat na dveře .

11)  Karolka (20.10.2010 21:30)

P.P.S. V komentáři jsem napsala 4x naprosto. Tak to asi bude naprostá pravda. Je to DOKONALÉ!

10)  Karolka (20.10.2010 21:26)

P.S. Ano, Emmett u knihovny! Na rukou bych tě nosila!

9)  Karolka (20.10.2010 21:22)

Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!! He! Odkud to vzít??!!
Naprostý šok. Kde jsi celou dobu byla, ženská??? Chci od tebe ještě něco číst a rychle!
A dál? Tahle povídka je esencí toho, co miluju. (Jak jsi to věděla? ) Tvoje Rose je geniální a zároveň je to Ta Rose z TW. Edward její charakteristiku odbyl několika větami. Bylo to něco ve smyslu, že se neustále zabývá sama sebou. No tohle!!! To je přece přesně ono! Napsala jsi ji dokonale! A ten humor! (Nebudu opakovat ambru, která to napsala naprosto přesně). A když připočítám, že mi šla pára ušima, vychází mi naprosto jasný výsledek: jsi úžasná spisovatelka a tahle povídka je naprosto dokonalá!
Hip héj!
(sem se nějak odvázala. To bude asi ten kosmetickej stolek pod oknem... )

8)  DeSs (20.10.2010 21:21)

Četla jsem už spoustu variací na toto téma... a žádná se ani vzdáleně nevyrovná této. Ještě jsem od tebe nic nečetla, tohle je moje poprvé a naprosto úžasné!
Klasická Rose, klasický Emmett... Dostala jsi mě Rosiným uvažováním, hlavně když se rodinka vracela z lovu a Emmett si začal vybírat knihu...
No, eh, scéna u jezera v blátě... jak ji hodil do vody... to bych si taky nenechala jen tak líbit, ale Rose to odmítání nějak nevyšlo. I když jejím cílem bylo nejspíš vymámit z něj to: "Miluju tě."
No a ten konec mě zabil. Prej budeme se brát. A "Bože, viděl jsi už někdy většího blbce?" toho se nezbavím. (Snad si na to nenárokuješ autorské právo, protože tohle bude ideální hláška na ty hňupy od nás ze třídy.)
Vážně se mi to strašně líbilo...

7)  julie (20.10.2010 21:18)

JJ, znám a ráda jsem si ji přečetla znovu.. Tvá povídka má tak krásnou atmosféru a nádherně vykresluje Rose díky.

6)  sfinga (20.10.2010 21:18)

Rose a Emmett. Povedl se ti nádherný pohled na ty dva a přesně jsi vystihla jejich charaktery
A navíc jsi na nich ukázala to, co je mottem a názvem tvé povídky - Fyzická láska je něco, co tě navždy změní.
Děkuju, bylo to krásné

5)  Alaska (20.10.2010 21:06)

Holky, Vy jste mne naprosto převálcovaly - takový vřelý přivítání - asi budu brečet. Jsem z toho na dračku.
Ree, já už Vás dávno miluju všechny.
Astrid, už jdu na to.
Ambro, erotický napětí a humor... tak teď už tohle slovní spojení z hlavy nedostanu . No budu jen doufat, že se mi to nevybaví v nevhodných chvílích.

4)  Astrid (20.10.2010 20:57)

... a to s tým závesom milujem!

3)  Astrid (20.10.2010 20:54)

Ahoj, som rada, že si tu a dúfam, že si dáš do zhrnutia ten tvoj desivý klavír, aby ma malo čo vždy v noci vysteliť zo stoličky.

1 2   »