Sekce

Galerie

/gallery/Forever with you perex.jpg

Jane

Tři dny nám trvalo najít jejich tábor. Byli jsme rozdělení do dvojic, prý aby to bylo rychlejší. No nevím no. Stejně je nakonec našli Mathyas s Tobiasem. Konečně jsem si zapamtovala jejich jména.

Ten Tobias byl jemně řečeno nedočkavý, ostatně, všichni byli nervózní. Camilla hodila po Felixovi nůž. Marcus mě k nim radši vůbec nepouštěl. Svaloval to na trénink štítu. Kecalista jeden. A tak jsem rozpínala štít kolem celého tábora, kolem jednotlivce a kolem skupiny a nebo zastírala celý tábor. Měla jsem problém neukousat se nudou.

Změnilo se to, když odešli na lov. Všichni lovili zvířata a Demetri šel s nimi. Spolu s Felixem se pasovali na Caminu osobní gardu. Damien nám, to jako Marcusovi, Felixovi a Demetrimu, mě taky, ale jen proto, že jsem byla neustále s Marcusem, pověděl o Camillině rodině. A poprosil je, aby ji chránili.

První z lovu se vrátil Tobias. A hned si vzal nějaké zbraně a zmizel směrem k táboru našich protivníků. Jo, řekli nám, že jsou to vlkodlaci. Co se jeden ještě nedoví. A pak nějací extra silní upíři. Upír aby se bál.

Když to zjistila Camilla, zavrčela a šla na opačnou stranu. Velmi rychle byla zpátky i s Mathyasem. Pak vzali zbraně, rozdali úkoly a šli jsme na ně. Upřímně, z Camilly šel se vším tím železem strach.

Teda, bylo jich vážně hodně. Víc než nás, ale my měli lepší bojovníky. Děkovala jsem Felixovi za teror na jeho hodinách, opravdu se mi to hodilo. Pak jsem viděla bojovat Camillu. A moje sebevědomí kleslo na bod mrazu. Oproti ní byl i Felix neškodný vojáček. Mathyas, ten byl s Cam tak na stejné úrovni. Nakonec padla vůdkyně našich protivníků. A Damien chytil Camillu těsně před dopadem na zem. Chvilku potom co si vytáhla dýku té mrtvé z břicha. Prý na ní byl vlkodlačí jed, proto to Cam neudělalo dobře. Probudila se až za týden, teprve pak Marcus svolil k návratu. Bylo vidět, že se o ni bál.

V letadle to tentokrát bylo o poznání zábavnější. Bavil se se mnou Demetri i Felix. Marcus mi připomněl, že se před nikým nemám zmiňovat o Camině rodině, nějaký Marin, nebo co, jim tuhle vzpomínku vymazal, aby se to nedozvěděl Aro. Tak jsme se bavili o neutrálních tématech jako třeba knížky, hudba, tréninky. Uznávám, u tréninků jsem spíš poslouchala. A získala pár poznatků, možná se budou hodit, až se na mě Felix zase naštve. Později se k nám přidal i Alec. Jane po něm sekla naštvaným pohledem a šla za Aftonem a Santiagem. Asi mě opravdu nemá ráda.

Po přistání jsme se opět rozdělili do aut a vyjeli směr hrad. Tam nás hned odchytila Heidi a odvedla k Arovi. Nechtělo se mi tam, navíc se mi začaly rozpouštět čočky. Podívala jsem se na Marcuse a ten mě okamžitě poslal do pokoje, ať si je vyměním. Arovi to prý vysvětlí a mám za ním dojít potom. Usmála jsem se na něj a bleskově zmizela v pokoji. V koupelně mi zbylo pár posledních krabiček. Jednu z nich jsem otevřela a podívala se do zrcadla. V očích jsem měla ještě zbytek posledních. Vytáhla jsem je ven a zamrkala. Jo, tohle bylo lepší. Sama na sebe jsem se usmála. Rudé duhovky jsem měla protkané zlatými žilkami. Okraje už začaly černat, nejvyšší čas zajít si na jídlo.

Na dveře někdo zaklepal.

„Ano,“ zavolala jsem a rychle si nasadila nové čočky. Vyšla jsem z koupelny poslepu a párkrát zamrkala. Už to nebylo tak dobré, ale pořád jsem viděla líp, než jako člověk.

„Vítám tě zpátky drahá,“ promluvil na mě Aro. V duchu jsem převrátila oči v sloup. To nemůže chvilku vydržet? Sklonila jsem hlavu a počkala až se dotkne mého temene. Zatracená etiketa.

„Jak jsi na tom se svým štítem?“ zeptal se mě a posadil se na židli u počítače. Aha, tak proto přišel.

„No, podle Marcuse dělám pokroky, ale myslí si, že je to jiný druh štítu, než má ta Isabella. Podle něj ho nikdy nedokážu sundat ze sebe samé, a nejspíš ani z něj. Že prý je to trvalé,“ přetlumočila jsem mu, to co mi řekl Marcus. Lhala jsem. Dokázala jsem štít sejmout jak ze mě tak z Marcuse, jenže Marcus toho teď věděl moc. A nemohla jsem dovolit, aby se to dozvěděl i Aro.

„Ale něco jsem se naučila,“ dodala jsem ještě a obalila do štítu Ara. Ne, pořád mi nemohl číst myšlenky, ale teď už ani jemu ne. Nejspíš to nějak vycítil. Vstal a zamíříl ven, kývl na mě, abych ho následovala. Neměla jsem na výběr. Šla jsem za ním až do jeho pracovny. Tam si nechal zavolat Jane. Když přišla, měla v očích oddaný výraz, dokud neviděla mě. Potom byly její oči plné vzteku.

„Jane, zlatíčko, prosím, zkus na mě svou moc,“ požádal ji s úsměvem.

„Ale pane,“ ozvala se zmateně. Jen se na ni podíval. Jane vypadala ještě zmateněji, ale zaměřila na něj svůj pohled. Cítíla jsem lehké dloubání do štítu. Bylo to jiné, než když to zkouší na mě. Tohle bylo jemnější.

„Funguje to!“ vypískl Aro nadšeně. Ehm, vypískl?!

„Štít,“ broukla jsem směrem k Jane, která vypadala, že bude každou chvilku sbírat oči na podlaze. Na to nás Aro obě propustil ze své pracovny. Dostihla jsem ji až před dveřmi jejího pokoje.

„Jane, počkej na mě!“ křikla jsem, ale zavřela mi dveře před nosem. Tak to teda ne. Vešla jsem dovnitř.

„Vypadni, nestačí ti, žes mi vzala Arovu přízeň? A taky bratra? Co ještě mi chceš vzít, pokoj?“ zavřeštěla a skočila po mě. Tak tak jsem se ji vyhnula.

„Já o Arovu přízeň nestojím. Myslíš, že mě baví, jak mi furt leze do ložnice? Jak se mnou chce pořád mluvit? Upřímně, doufám, že mi teď dá chvilku pokoj, když je pod štítem. A Alec? Jsme jenom kámoši proboha. Stejně jako s Demetrim a Felixem,“ řekla jsem ji klidným hlasem.

„A mezi náma, tvůj pokoj bych teda nechtěla. Vypadá stejně jako můj, než jsem si ho poupravila,“ dodala jsem ještě a rozhlídla se kolem sebe. Jane se zvedla ze země a posadila se do křesla.

„Proč tě má radši než mě?“ vzlykla. Měli počkat, než ji přeměnili. Byla ještě dítě.

Sedla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen. Byla jen o něco málo menší než já.

„Neřekla bych, že mě má radši,“ pousmála jsem se a nechala se objímat.

„Jo? Tak proč mi dal facku, když o tobě řekla tamto,“ vzlykla znovu. Ach jo.

„Co myslíš, že by udělal tomu, co by tohle udělal tobě?“ zeptala jsem se ji a zvedla jí hlavu. Podívala se na mě pohledem ztraceného dítěte.

„Roztrhal by ho na kousky,“ ušklíbla se zlověstně. Rozesmála jsem se a Jane se ke mně přidala.

„Tak vidíš. Hele, ale s tím pokojem by to opravdu chtělo něco udělat,“ poznamenala jsem a prohlížela si tu příšernou barvu na zdi. Nábytek byl snad starý jako sám Aro.

„Mě se tady líbí,“ ohradila se Jane, ale už byla nalomená. Chytila jsem ji za ruku a vytáhla na chodbu. A pak ke mně do pokoje.

„Wau,“ vydechla a rozhlížela se kolem sebe. Pak vypískla a skočila na moji postel. Skočila jsem za ní.

„Páni. Teda, po hradě se říká, že Aro dostal šok, když tohle viděl,“ zasmála se zvonivým hláskem.

„Tak co provedem s tím tvým pokojem?“ zeptala jsem se jí a posadila se.

„Cokoli co budeš chtít. Pokud mi seženeš stejnou postel,“ zasnila se. Uchichtla jsem se do dlaní a vmžiku stála v šatně. Vytáhla jsem kraťoulinké modré letní šatičky a hodila je po Jane.

„Obleč si tohle, jdu nám vyjednat povolení k odjezdu na nákupy. A hned si zajdu zalovit,“ oznámila jsem ji a rozběhla se do Arovy pracovny. Zaklepala jsem na dveře a počkala, dokud mi neotevřel.

„Potřebuješ něco, drahá?“ zeptal se mě Aro. Řekla jsem mu svou prosbu, ovšem důvod výletu jsem zamlčela. Jen jsem požádala o doprovod Felixe, Demetriho a Aleca. Víc osob, víc aut.

„Tak jo, jedeme,“ vpadla jsem zpátky do pokoje a našla Jane sedící na posteli s vytřeštěnýma očima. Zírala na šaty.

„Ty ještě nejsi oblečená?“ zeptala jsem se jí nevěřícně.

„A to si mám jako obléct tohle?“ ukázala na šaty. No co by ne. Podala jsem jí je a ukázala na šatnu. Nakonec jsem ji přesvědčila. Ještě jsem si vzala tričko a ultra krátkou sukýnku pro sebe a zavřela se v koupelně. Tam bylo taky velké zrcadlo. Oblečená jsem vyšla ven a šla za Jane. To, co tam stálo mi vyrazilo dech. Vůbec neměla postavu patnáctileté holky. Tolik totiž bylo jí i Alecovi, když je přeměnili. A ty šaty jí padly jako ulité. Zvýrazňovaly její přednosti. A že jich tedy měla. Krásnýma štíhlýma nohama začínaje, pěkně tvarovaným hrudníkem konče.

„Teda,“ vydechla jsem a upoutala na sebe tak pozornost.

„Teda,“ opakovala moje slova a obě nás rozesmála. Ale u ní to chtělo ještě jednu úpravu. Stáhla jsem jí z vlasů gumičku a nechala je rozpuštěné. Jo, tohle bylo o poznání lepší.

„Čočky tady určitě taky máš co,“ zašklebila se na mě. Můj jídelníček jí zda se vadit nepřestal. Vyplázla jsem na ní jazyk a bleskově byla zpátky z koupelny s modrými a hnědými čočkami. Zabavila si ty modré. Rázem měla fialkové oči.

Na dveře někdo zaklepal.

„Kluci,“ vysvětlila jsem jí a šla jim otevřít. Zůstali stát jako zkoprnělí. Vtáhla jsem je dovnitř a požádala o minutku času. Pak jsem vrátila zpátky k Jane a otevřela kosmetický kufřík.

„Necukej sebou,“ broukla jsem a snažila se jí vykreslit naprosto dokonalou jemnou oční linku. Povedlo se. Ještě řasenku a bylo hotovo. U mě stačila jen ta řasenka.

„Ty vole,“ uklouzlo Alecovi, když nás viděl obě.

„Ségra, jsi to vůbec ty?“ zeptal se jí a zatahal ji za vlasy. Praštila ho přes ruku a zasmála se.

„Jedeme na ty nákupy?“ zeptala jsem se všech. Pokojem se nesl několikanásobný souhlas.

Kluci si vzali dvě auta, jednoho Lexuse a dodávku, prý na nábytek, aby s námi zase nemusel jet náklaďák a já s Jane jsme nasedli do krásného Lamborghini. A vyjeli jsme. Opět jsme parkovali v podzemním parkovišti. Dokonce ve stejném obchodě, jako před měsícem s Marcusem. Seřadili jsme se vedle sebe a vrhli se na nebohé prodavačky.

Nejdřív jsme se nemohli shodnout na barvě. Jane prosazovala jednu já kombinaci tří. Nakonec jsme se dohodli na dvou. Žluté a tmavě hnědé.

Další zádrhel jsem čekala u nábytku, ale kupodivu nenastal. A tak jsme nakoupili dvě menší knihovničky, na čtení prý Jane moc neužije, pak jednoduchý počítačový stůl, k němu židli a stolní počítač. Notebook prý ne. No tak ne. Krom oblečení už zbývala jen postel. Tady nechala Jane výběr jen na mě. Byla hodně podobná te mojí. Stejně velká, stejně pohodlné matrace, jen jinak tvarované čelo, takové, drobet starožitné a s tmavě hnědým povlečením. Ovšem to jsme museli koupit sólo. A nakonec přišlo jen oblečení. Ze začátku se Jane vztekala nad skoro každým kouskem, co jsem jí podala, ale přešlo jí to. Za chvilku si to užívala stejně jako já. Koupila si spoustu šatiček, podobných těm, co měla na sobě, pak taky troje nebo čtvery společenské, prý pro různé plesy na hradě. Inspirovala jsem se a taky si dvoje koupila. V taškách nechyběly ani trička, sukně krátké i kratší, pár džínsů a volných kalhot na tréninky. U spodního prádla převzala Jane iniciativu. Donutila mě pořídit si hromadu opravdu sexy souprav. Ale sama nebyla pozadu. Měla jich ještě víc, než já. A u bot jsme byli opět v ráji. Shodou okolností měla službu ta prodavačka, u které jsem nakupovala minule. Jakmile mě uviděla, zmrzl jí úsměv a když uviděla i Jane, koutky ji spadly dolů. Zato my dvě se zářivě usmály a udělaly nájezd na její zboží. Nebylo to tak hrozné, jako minule. Polovina zboží zůstala na svém místě. Neměla naši velikost. Ale i tak, měla tržbu, jako za celý týden. Ne-li měsíc. Z toho bude mít určitě prémie.

„Máme všechno?“ zeptala jsem se Jane a kontrolovala obsah aut.

„Jasně že máte. Co byste ještě chtěly?“ zeptal se mě nechápavě Felix a poklepal si na čelo. Skočila jsem mu na záda a chytila se.

„To víš, Fildo. Jsme holky a já si například vzpomněla, že bych potřebovala zásobit kosmetický kufřík,“ vysvětlila jsem mu a skočila na zem dřív, než mě stačil chytit.

„Jo, a moje bižuterie je v mizerném stavu,“ přidala se ke mně Jane a táhla nás všechny zpátky do obchodu. Felix jen převrátil oči v sloup.

Když jsme měli doplněnou kosmetiku i doplňky, vyjeli jsme zpátky. Asi v polovině cesty jsem zastavila u krajnice,

„Co se děje?“ zeptala se mě Jane podezřívavě. Ukázala jsem bradou na les a rukou na svoje oči. Pohrdlivě si odfrkla, ale vystoupila ven. Hned za námi zastavil Demetri s Alecem. Podívala jsem se na Demetriho a pak na les. Pochopil to a lidskou rychlostí mě k němu následoval. Za hranicí stromů jsme se rozběhli naplno.

Krev místní zvěře mi konečně chutnala. Nebo to spíš bylo tím, že jsem si na ni zvykla. A dokonce už jsem dokázala lovit naprosto čistě, takže když jsme se pak s Demetrim vraceli k autům, neměla jsem na sobě ani kapku krve. Jane neřekla ani ň, když jsem nasedla zpátky do auta, dokonce se na mě usmála.

„Proč ti tolik vadí, že nezabíjím lidi?“ zeptala jsem se jí a nastartovala.

„Je to pro mě projev slabošství. Proto jsem se taky rozešla s Demetrim. Nechci po svém boku někoho, kdo není schopný zabít člověka,“ vysvětlila mi a dál sledovala cestu.

„Ovšem u kamarádky mi to zas tak nevadí,“ dodala tiše. Jakoby se bála, abych se neurazila kvůli té kamarádce.

„Tak to jsem ráda,“ usmála jsem se na ni a přitlačila plynový pedál k podlaze.

„Užili jste si nákupy?“ vyzvídal Aro, když mě potkal na chodbě. Kývla jsem na souhlas a loupla pohledem k východu z garáže.Právě tam šla Jane. Jakmile zmerčila Ara, zmizel jí úsměv a tašky s oblečením pustila na zem.

„Sluší ti to, drahoušku,“ usmál se na ni Aro a odplul pryč. Jane dál zírala do míst, kde před chvilkou stál.

„A prej, že mě má radši. Slyšelas to? O mém oblečení se ani nezmínil. A počkej až se dozví, kdo ti překope pokoj,“ poznamenala jsem s úsměvem a drandila si to dál k jejímu pokoji. Jane mě následovala spolu s Demetrim a Felixem.

„Sundej ty závěsy!“ zavrčela jsem na Jane. Zkrabatila čelo a zavrčela zpátky.

„Nesundám!“

„A já ti řikám, že sundáš!“ zopakovala jsem to a normálně je seškubla z oken. Jane jen zalapala po dechu. Kluci ztuhli na místě. Čekali, jestli po mě Jane skočí.

„No tak jo no,“ pokrčila rameny a strhla ten druhý. Tak teď už i Alec hledal spodní čelist na zemi.

„Víte někdo, jakou měly ti zdy původní barvu?“ zeptala jsem se ostatních, když jsme otvírali kbelíky s barvami na zdi.

„No, prý byly bílé, proč?“ zeptala se mě Jane. Ještěže tak.

„Protože tu starou budeme muset seškrábat. Žlutá ti na červenou nikdy nechytne,“ poučila jsem ji a šla sehnat škrabky na zeď. Po deseti minutách jsem slavila úspěch a mohla se vrátit zpátky.

„Jdem na to,“ zavelel Demetri a vrhl se na první stěnu. Dle jeho příkladu jsme se vhrli na ty ostatní. Ke konci už nebylo poznat, kdo je kdo. Maximálně kdo je kluk a kdo je holka. Všichni jsme měli stejnou barvu vlasů, oblečení i kůže. A po malování jsme byli pro změnu jako kropenatky. Nebo dalmatíni, račte si vybrat.

„Ale měla jsi pravdu, ty barvy vypadají krásně,“ uznala Jane při chvilce odpočinku. Ne že bychom to potřebovali, ale bylo to fajn.

„Počkej, až to bude komplentní,“ zahrozila jsem prstem a rozesmála tak ostatní.

„No, v koupelně se zase budeme muset střídat, co,“ poznamenal Demetri.

„A kde vezmeme náhradní oblečení?“ poklepal si Alec na čelo. Jane se na něj zářivě usmála a vyskočila na nohy. Vteřinku a byla zpátky z šatny s třemi taškami v rukou. Každému z kluků podala jednu s úsměvem navrch. Mít po ruce foťák, tak výrazu kluků vyfotím.

„Připravenému štěstí přeje,“ poznamenala jsem věcně. A poslala do sprchy Aleca. S Jane, Demetrim a Felixem jsme se vrhli na tu postel. Tentokrát jsme ji museli i smontovat.

„To je horší, než puzzle,“ odfrkla si Jane, když zase spletla desku. Kývla jsem na souhlas a pokusila se přišroubovat miniaturní šroubek. Tady byly i moje super upíří schopnosti na houby.

„Ježíš, holky, jděte od toho. Já nevím, třeba zařídit šatnu, anebo skočte pro ty sedací pytle, nebo co to je,“ odvelel nás osprchovaný Alec. Vystřídal Felixe a dal se do práce.

„Jdi na tu šatnu, já zajdu pro vaky,“ houkla na mě Jane a zmizela na chodbě. Tak jo. Vešla jsem do šatny a zhrozila se. Tady to bylo jak ve špatném filmu. Samé sukně do půlky lýtek, bíle halenky se škrobenkou, a jedny ucházející šaty. Krom těch šatů to všechno nekompromisně letělo ven.

„Přímý zásah!“ rozzřehtali se Alec s Demetrim. Vykoukla jsem ze dveří a smíchy spadla na zem. Trefila jsem Ara. Demetri se vzpamatoval první. Rychle se Arovi omluvil a zbavil ho všeho oblečení. Alec se stále cukajícími koutky ho vyhodil na chodbu. Já se postavila na nohy.

„Omlouvám se pane, ale to nebylo schválně. A v první chvíli jsem nepoznala, o koho jde,“ sesmolila jsem omluvu a sklonila hlavu.

„Omluva se příjíma,“ řekl Aro a dotkl se mého temene. Srovnala jsem si koutky úst a zvedla hlavu.

„Přišel jsem se podívat, co to tady provádíte,“ oznámil nám všem a prohlídl si tu spoušť. Na zemi se válely kusy rozestavěného nábytku a folie z podlahy a oken. Postel už byla relativně vcelku, jen matrace byly opřené o dveře a povlečení spolu s několika polštáři a peřinou, zabalené v rohu.

„No, renovujeme?“ zeptala jsem se opatrně. Na chodbě se ozvala rána.

„Kterej kretén hodil...“ Jane začala nadávat jako špaček, dokud neuviděla Ara. Okamžitě zavřela pusu snažila se schovat vaky za záda. Jakoby to šlo.

„Pane,“ sklonila hlavu. Rituál se opakoval i u ní. Jane vzhlížela k Arovi, jako k bohu. Nechápala jsem to.

„No, nechám vás pracovat. Evelyn, scháněl tě Marcus. Prý jsi zmeškala svůj trénink,“ upozornil mě ještě a odešel.

„Co to bylo?“ vyhrkla Jane, jakmile byl z doslechu, „a kterej kretén hodil ty hadry před dveře?“ dokončila svou nadávku a odnesla svůj náklad do rohu k polštářům.

„Za prvé, ty hadry venku, to je bývalý obsah tvé šatny. Evelyn ho vyhodila ven a zasáhla přímo Ara. No, Alec je potom hodil před dveře. Hej, měla jsi ho vidět. Všichni padli smíchy na zem dřív, než jsme si uvědomili, kdo to je,“ vysvětlil ji Demetri. Felix se ještě pochechtával, když vyšel z koupelny.

„Co ty se směješ?“ zeptala jsem se ho a koukla na Jane, valející se smíchy v prachu na zemi. Jo jo, byla na něj hezká podívaná, jak byl ověšený všemi těmi věcmi, stařík.

„Jsem ho viděl, ale stačil jsem zapadnout zpátky a smích udusit v ručníku. Asi mě neslyšel,“ trhl rameny a vrhl se na knihovničky. Teď byl na řadě se sprchou Demetri. Jane šla pomoct Alecovi dodělat postel. A já šla na tu šatnu. Skříně jsem nechala, zdi za nimi nebyly ani vidět. Takže jsem jen uložila všechno oblečení tam, kam patřilo.

„Hele, já mám hotovo, jak vy?“ vyšla jsem ven z šatny a zarazila se na místě. Musela jsem se něja zabrat do práce, když jsem neslyšela, jak uklidili podlahu a natáhli koberec. Na posteli už bylo povlečení a Jane zrovna rovnala knihy do polic. Kluci se pokoušeli rozjet počítač.

Obdivně jsem hvízdla. Jo, vypadalo to perfektně.

„Máme to!“ zavýskli kluci a plácli si dlaněmi. Všichni jsme se postavili ke dveřím a rozhlídli se po pokoji. Bylo to skvělý. Koukly jsme se na sebe s Jane a s výskotem se rozběhly k posteli. Kluci se k nám záhy přidali, ale bez výskotu. A tak jsme se všichni mačkali na jedné posteli a mlátili se polštářema hlava nehlava.

„A dost, nebo roztrháme všechny polštáře,“ utnula jsem to a slezla z postele.

„No, já jdu k sobě, musím si dát sprchu a taky Marcus si žádal mou přítomnost. Tak zatím,“ rozloučila jsem se se všema. Zamávali mi a rozešli se po svém. Jen Alec zůstal u Jane.

„Užila sis přestavbu?“ ozval se od okna Marcusův hlas, když jsem zavřela dveře svého pokoje. Měla jsem tušit, že tam bude.

„Ono to nebyla tak úplně přestavba, spíš jsme přemalovali zdi a vyměnili nábytek,“ ošila jsem se a pohledem se rozloučila se sprchou. Marcusovi bylo vždycky jedno jak vypadám, hlavní byl trénink. Zbytečný trénink.

„Tak bež, dej si sprchu, já počkám,“ pousmál se a kývl hlavou ke koupelně. Zářivě jsem se na něj usmála. Nebýt tak zprasená, skočím mu kolem krku. U něj si to můžu dovolit.

„Co budeme trénovat dneska?“ zeptala jsem se, když jsem vyšla ven a sušila si vlasy. Během sprchy se mi rozpustily čočky a nové jsem si nebrala. Nebylo to potřeba. U Marcuse ne.

„A co takhle hru na piáno?“ zeptal se a sedl si k němu. Vykulila jsem na něj oči.

„Štít ovládáš skvěle, tam není co trénovat. Jenže dokud budeme tvrdit, že ho ještě plně neovládáš, Aro ti dá relativně pokoj. Obzvlášť teď, když je pod ním taky,“ vysvětlil mi a položil prsty na klaviaturu. Hodila jsem ručník zpátky do koupelny, uklidím ho potom, možná, a stáhla si vlasy do culíku.

„Zahraješ mi něco?“ zaprosila jsem štěněcíma očima. Rozesmál se, ale začal. Nikdy jsem tu melodii neslyšela, ale byla nádherná. Pomalu se rozvíjela, zrychlovala a znovu zpomalovala. Byla nádherná, uklidňující a být člověk, nejspíš mě i uspí.

Když skončil, vystřídala jsem ho. Zahrála jsem mu svou nejoblíbenější písničku ve verzi pro piano. A tak jsme se střídali po celou noc, až do rána, kdy musel jít. Já taky. Na trénink s Felixem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

5)  Jalle (09.11.2012 22:44)

pekná renovácia

Linfe

4)  Linfe (30.09.2010 21:45)

Kami tenhle dílek jsem si opravdu užila, byl nádhernej odlehčenej a Jane se mi moc líbila. Konečně se ukázala jako teenagerka, kterou má být.

Kamikadze

3)  Kamikadze (29.09.2010 11:46)

ambro, ještě je moc brzo...
sfin, už ho dopisuju

ambra

2)  ambra (28.09.2010 22:38)

Kami, je moc zajímavé vidět bitvu i z jiného pohledu než od Cam, ale jsi hodná, žes mě znovu nemučila detaily . Etudu s Jane jsem si moc užila - skvělý nápad, jak rozvést její dětinskou žárlivost a ukázat, co zmůže Evelynina otevřená povaha. No a ten šrumec potom... Skvělé!!! Ty píšeš, jako jiní lidi škrábou brambory - automaticky, lehce, není tam jediný zádrhelík! No a s Marcusem jakože už něco bude...?:D

sfinga

1)  sfinga (26.09.2010 21:14)

Kami, opět jsem si to užívala. Evelyn je závan svěžího vzduchu v zatuchlém hradu
To, jak zlidštila Jane, Felixe, Demetriho Aleca, bravo
A Aro ověšený hadříky
Kamuško, prosím, co nejdřív další díl, ju?
Dokonalé a dechberoucí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek