19.11.2010 [15:19], Kamikadze, ze série Forever with you, komentováno 11×, zobrazeno 2626×

Vážení, jsme u konce

 

 

Chtěla bych poděkovat všem, co mou povídku četli a komentovali, jmenovitě jsou to Sfinga, Ambra, Linfe a Fanny, pokud jsem na někoho zapomněla, hluboce se omlouvám...

„Dimko, děkuju. Ty fotky jsou nádherný!“ zahlaholila jsem do telefonu, sotva to dotyčný zvedl. Nejdřív bylo ticho, ale pak se ozval Demetriho smích.

„Jo, taky tě zdravím,“ vytkl mi se smíchem, „jsem rád že se ti líbí,“ dodal hned a uslyšela jsem, jak si sedl.

„Kde máš manžílka?“ zeptal se mě zvídavě. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do zlatých duhovek.

„Sedím vedle,“ ozval se do telefonu a zvedl si mě na klín.

„Už si viděla Niagáry?“ zeptal Dimko se mě s úsměvem. Zamilovaně jsem se na Marcuse zadívala. Včera mě tam vzal. Zblízka vypadaly překrásně.

„Jo, včera jsme se na ně byly podívat,“ odpověděla jsem mu a přitulila se k Marcusovi.

„Co je novýho u vás?“ vzal si Marcus slovo po tom, co jsem telefon pustila na hlasitý odposlech.

„No, ech, schovávám se před Jasperem. Lidi, já budu táta,“ hlesl Dimko a pokojem se rozhostilo ticho. A pak na naší straně propukl jasot.

„Gratuluju, člověče,“ křikla jsem na něj a pak si vzpomněla na to, co Cam říkala svojí dceři při tom našem mejdanu. A rozesmála se. Marcus se na mě nechápavě podíval, zatímco Demetri se rovnou zeptal, co je tady k smíchu.

„Víš, když jste měli tu vaši chlapskou loveckou výpravu, měly jsme s holkama takový malý mejdan. A Camilla upozornila Emmu i Cadal, že na babičku vypadá mladě,“ odpověděla jsem jim oběma.

„Holka, to je další zázrak. Pamatuješ na na tvou první misi? Jak ji Jaslyne zranila?“ chtěl se ujistit. Jo, pamatovala jsem si na to. I na následky toho zranění. Podle Mathyase už nikdy nebude moct mít děti. Ujistila jsem ho, že vím, co má na mysli.

„Mathyas se spletl. Je těhotná,“ oznámil nám další radostnou novinu.

„Ty, a Cadal nic?“ zeptala jsem se smíchem.

„Ne, ta zatím nic. Prý se ještě na dítě necítí,“ odvětil a pak zaklel.

„Ajaj, mizim, zas mě našel,“ houkl najednou do telefonu a položil to. Oba jsme se rozesmáli.

„Asi tam mají veselo,“ poznamenala jsem a schoulila se v Marcusově náručí.

„To nejspíš mají,“ přitakal zvesela a natáhl se pro notebook. Zbývalo ještě prohlídnout několik desítek fotek. Pak jsem uviděla tu poslední. Stáli jsme s Marcusem v objetí a koukali jeden druhému do očí. Pomalu se snášela tma a tak kolem nás zářily stovky malých žároviček.

„Mám nápad,“ broukla jsem směrem k Marcusovi a zapnula internetový prohlížeč. A fotku poslala na Athenodořin mail. To byl jediné spojení do Volterry, které jsem znala.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se mě Marcus ustaraně. Jemně jsem se na něj usmála.

„Řekla bych, že jo. Cam jim stejně poslala oznámení o naší svatbě a určitě si pamatuješ, jak se na nás se Sulpicií dívaly. Berou tě jako příbuzného a většinu tvého života jste tvořili rodinu. Takže myslím, že je to dobrý nápad,“ vysvětlila jsem mu své stanovisko a s radostí přijala jeho rty.

„Bože, ani nevíš, jak moc jsem teď šťastný,“ zamumlal mi do rtů. Odtáhla jsem se od něj a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ale vím,“ ujistila jsem ho a přitiskla se k němu blíž.

V Marcusově odpočinkovém sídle jsme zůstali pět měsíců. Pak už byl stesk po naší nové rodince až moc velký na to, aby se dal vydržet. Při návratu do Norska nás na letišti vítali, jako bychom se neviděli minimálně rok. Ovšem bez Cam a Emmy, ty vzhledem ke svému stavu zůstaly na hradě. Docela mě zajímalo, komu se povedlo je přesvědčit. Tak jsem se dozvěděla, že oba dva nastávající tatínkové to odnesli několika fackami, nadávkami a vším možným. I přes jejich těhotenské nálady však jen při zmínce jejich jmen doslova zářili.

Na náš hrad jsem se opravdu těšila. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím ty dvě a světe div se, stýskalo se mi i po Ferdovi. Lidi, já tomu ježdění normálně přišla na chuť.

Ani jsme s Marcusem nestihli vystoupit a už u nás stály budoucí maminky a tahaly nás z auta. A nastalo druhé kolo uvítání. Pořádně jsem si holky prohlídla. To těhotenství jim slušelo a asi už vychladly, protože se obě nechaly obejmout svými drahými polovičkami jakoby se nechumelilo.

„Tak povídej, přeháněj. Jak bylo?“ vrhla se na mě Camilla hned, jak jsme se posadily v jejím pokoji. Počkala jsem, až dorazí Emma a spustila. Vyprávěla jsem jim o společných lovech, o Niagárských vodopádech a výletech k nim. Taky jsem jim popisovala výlety po okolních lesích a městech. Nejvíce holky nadchl popis samotného domu a jeho historického rázu. Ale bylo toho tak moc, co stálo za zmínku, že jsem radši rovnou zaskočila pro notebook a ukázala jim fotky, ke každé jsem měla nějaký komentář.

Zničehonic vpadl do pokoje Demetri se strachem ve tváři.

„Máme dole návštěvu z Volterry,“ vyhrkl na nás na jeden nádech a podíval se na Emmu.

„Koho přesně?“ zeptala se ho Cam a opatrně se postavila. Podle toho, co jsem si pamatovala z jejího vyprávění o prvním těhotenstvím už nebyl porod daleko.

„Královské páry, Renata, Afton, Corin, Santiago a Dalius,“ odpověděl jí bleskově, ale při posledním jménu se zachvěl a dotkl se jizvy na krku. Emma k němu přistoupila a pohladila ho po ruce.

„Neboj, my tě nedáme,“ šeptla mu konejšivě a mě zatrnulo. Cam si toho všimla a zkoumavě se na mě podívala.

„Já, poslala jsem Athenodoře fotku ze svatby,“ kuňkla jsem tiše a podívala se na ni. Jen se pousmála.

„A já zase oznámení, takže si to nevyčítej,“ stiskla mi povzbudivě rameno a vyšla na chodbu. Tam už čekal Jasper.

„Marcus je dole,“ pokusil se mě uklidnit, když viděl, jak se kolem zmateně rozhlížel. Dostala jsem ještě větší strach a bleskově se rozběhla do společenské haly. Aro s Caiem seděli na pohovce, obklopeni okolo stojící gardou, a bavili se s Marcusem. Ten seděl naproti spolu s ostaními členy rodiny. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale Athenodora se Sulpicií si toho evidentně nevšímaly. Okouzleně se procházely halou a obdivovaly její výzdobu. Nutno dodat, že se na ní nejvíc podílela Camilla, i když ne tak úplně dobrovolně. To Jasper tady, i přes její vůli, pověsil obrazy, co malovala. Teprve pak si všimly, že už jsem přišla. S přátelským úsměvem mě objaly a sedly si vedle svých poloviček. Napodobila bych je, jenže na pohovce už nebylo místo. Marcus to vyřešil naprosto jednoduše, stáhl mě k sobě na klín. Jasper s Dimkem si přitáhli křesla, nechali holky ať se posadí a sami si sedli na opěrku.

„Určitě se ptáte na důvod naší návštěvy,“ vzal si slovo Aro a pokusil se o něco jako úsměv. Carlisle jen přikývl.

„Dozvěděli jsme se o svatbě našeho bratra, a tak jsme s Caiem uznali za vhodné přijet mu pogratulovat,“ vysvětlil nám Aro. Při slově bratr začal Marcus vrčet, ale Aro to ignoroval a pokračoval dál.

„Taky jsme pokládali za slušnost přivézt svatební dar,“ dodal a kývl na Dalia. Ten celou dobu sledoval vzteklým pohledem Demetriho, ale Aro si ho vycvičil dobře, poslechl svého pána stejně oddaně, jako kdysi Jane. V jeho rukou se zničehonic objevil balík. Zalapala jsem po dechu a ani ostatní to nenechalo v klidu.

„To je Daliův dar, dokáže přenášet věci pouhou myšlenkou,“ vysvětlil nám jediný klidný Marcus a dál mě hladil po zádech.

Dalius balík položil Marcusovi k nohám a uctivě se poklonil a pak hodil vzteklým pohledem po Demetrim. Každý z nás začal vrčet. Demetri byl člen rodiny. Darius se na nás nevěřícně podíval, tohle nejspíš neočekával.

„Aro, Caie, děkujeme vám za návštěvu, ale budu nucen požádat vás, abyste odešli. Jeden člen gardy se evidentně neumí chovat a Demetri na něj nemá ty nejpříjemněší vzpomínky,“ ozval se Marcus zdvořile, nicméně naprosto chladně a zadíval se na Ara. Tomu se v obličeji značilo překvapení nad jeho troufalostí, uvědomoval si však naši silovou převahu. I když naše nejlepší bojovnice nebyla ve stavu, ve kterém by bojovat mohla, skoro každý z nás měl její výcvik.

„Dalie, chovej se přeci slušně. Je to rodina našeho bratra,“ vytkl po chvilce ticha Aro členovi své ochranky.

„Já nejsem tvůj bratr,“ zavrčel na něj Marcus. Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Dalius skočil po mě i Marcusovi, ale než se k nám stačil vůbec přiblížit, vyskočili jsme s Demetrim ze svých míst současně. Zatímco já mu bodla dýku do hrudi, Demetri mu usekl hlavu. V ten moment vedle nás stál zbytek rodiny v obranných pozicích a výhružně vrčel na naši vzácnou návštěvu. Aro vypadal ještě vyděšeněji než Issie před chvílí.

„Možná by sis měl líp vycvičit gardu, Aro,“ řekla jsem mu ledově a narovnala se v zádech. Ostatní mě napodobili.

„A teď laskavě poslechni Marcuse a opusť náš hrad,“ dodala za nás za všechny Cam a přešla dopředu. Vzadu za námi se jí nelíbilo stejně jako Emmě. Pozorovala jsem Athenodoru se Sulpicií, jak závistivě hledí na jejich zakulacená bříška.

„Tohohle si vezmi s sebou,“ řekl ještě Carlisle a ukázal na to, co zbylo z Dalia. Teď už byl mrtvý úplně. Diamant je diamant.

Když se všichni zvedli k odchodu s napětím jsme je pozorovali. Sulpicie se ve dveřích otočila a došla zpátky ke mně. Athenodora se k ní záhy připojila

„Přeju vám hodně štěstí. Ať to vydrží. A ten dar, je ode mě a od Athenodory, Aro s Caiem ho jen zaplatili. Nemusíš se bát, že by v té krabici bylo něco zlého,“ chytila mě za ruce a usmála se. Pak přešla k Marcusovi a chytila ho za ruce stejně jako před chvílí mě.

„Jsem ráda, že jsi šťastný,“ řekla mu a líbla ho na tvář. Málem jsem viděla rudě. Athenodora se jen zvonivě rozesmála.

„Nemusíš na ni žárlit, Marcus vidí jen tebe,“ ujistila mě se smíchem a objala mě.

„Gratuluju, ta fotka je nádherná,“ šeptla mi do ucha a podle Sulpiciina příkladu se vydala k Marcusovi.

„Pořádně se o ni starej. Je učiněný poklad,“ nakázala mu a líbla ho na tvář. Tentokrát už jsem regulérně vrčela. Co mi má co ocicmávat manžela. Ostatní okolo se rozesmáli, Athenodora taky, ale radši Marcuse pustila a postavila se vedle Sulpicie. Marcus mě objal kolem pasu a ze mě se zase stal andílek. Královny se s námi rozloučily a vydaly se za svými manžely. Atmosféra v hradě se okamžitě uvolnila.

„Ty schované dýky se opravdu osvědčily,“ poznamenala Camilla, narážejíc tak zbraně ukryté v sedačkách, ve stolech a v různých skříňkách.

„Demetri, seš v pohodě?“ zeptala jsem se s obavou Dimka. Unaveně se usmál.

„Jo, zabil jsem svou noční můru, takže už je mi líp,“ ujistil mě a přitáhl si Emmu k sobě. Očekávala jsem Jasperovo výhružné zavrčení, ale neozvalo se nic. Pohledy nás všech sklouzly k dotyčnému.

„Asi už jsem se s tím smířil,“ pokrčil rameny a líbnul Cam do vlasů. Tak němu zvedla hlavu a zazubila se na něj.

„Bylo načase,“ oznámila mu a opřela se o něj.

Celá rodinná sešlost se rozprchla. Rose s Emmettem zmizeli do lesa, zase, Esmé se jala vaření večeře, zase, Carlisle šel něco studovat do své soukromé knihovny, zase, Edward spolu s Bellou zasedli k piánu, ale netradičně začala hrát Bella. Šlo jí to dobře. Nessie s Jacobem a Issie taky zmizeli v lese, ale na opačnou stranu, než Emmett s Rose, prý taky zase. Alice s Damienem vyrazili na jeden z Aliciných šílených nákupních maratonů. Zase. Jasper s Cam a Emma s Demetrim se odebrali do svých pokojů. Holky bolely nohy. Podle všeho, zase. Takže naprosto normální den. Marcus ukázal hlavou na balík před pohovkou a pak na schodiště. S úsměvem jsem kývla a vyběhla po schodech nahoru. V tom se krabice vznesla do vzduchu a zamířila ke schodům. V závěsu za ním mířila Cadal. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Můj dar,“ mrkla na mě a nasměrovala krabici ke dveřím našeho pokoje. Pak seběhla schody, usmála se na zmateného Marcuse a nechala se chytit do Jasonova náručí.

„Ehm, tak děkuju,“ pousmála jsem se na ni a počkala na Marcuse. Ten byl u mě vzápětí. Spolu jsme protáhli balík dveřma a zavřeli.

„Co myslíš že tam bude?“ zeptala jsem se ho a přetrhla stuhu.

„Jak znám holky? Něco moc zajímavého,“ vyplázl na mě jazyk a rozerval ozdobný papír. Být v té době člověk, asi by mě po nakouknutí do krabice trefil šlak. Tolik sexy spodního prádla pohromadě jsem v životě neviděla. A všechno od Victoria Secret. Jakoby snad věděli, že tuhle značku má Marcus nejraději.

„No neříkal jsem to?“ usmál se na mě ďábelsky a pozoroval mě. Jasně jsem v jeho pohledu viděla, jak si mě v těch kouscích krajky představuje. Takhle mlsně se uměl tvářit jen on.

Na dně krabice nás čekalo další překvapení. Holky si pamatovaly mou zálibu v puzzlích a nechaly vytvořit jedny obrovské z fotky, co jsem jim poslala.

„Tak tohle budu skládat hodně dlouho,“ poznamenala jsem a ukázala na číslovku na krabici. Deset tisíc dílků!!

„Neboj, pomůžu ti,“ usmál se na mě a dál se prohrabával tou hromadou krajek. Naklonila jsem se k němu a zkoumavě hrábla do hromady. Představte tu nejtemnější noc, bez hvězd, bez svitu měsíce a pouličních lamp. Tak takovou barvu měly Marcusovy oči, když jsem jeden kousek vytáhla.

Epilog

„Všechno nejlepší!“ ozvalo se obývacím pokojem sborové zavřeštění. Dylan i Cathrine dnes oslavili plnoletost. Jeden by čekal, co strašnýho se za těch osmnáct let, co jsou na světě, stane, ale ono se nestalo vůbec nic. Prostě jsme si žili, jako spokojená upíří rodinka. Někteří z nás dokonce, ke Camině velké nelibosti, začali chodit do školy. Přestěhovali jsme se totiž zpátky do Ameriky.

Jasper s Demetrim stáli vedle sebe a zálibně pozorovali své děti. Dimko syna a Jasper syna a dvě dcery.

„Tak, na co si to vlastně připijem?“ zeptal se nás všech Dylan a zvedl svou sklenici s červeným vínem. Upíří verze byla sklenice s krví pumy, lidi, takhle mlsný úsměv jsem u Edwarda neviděla hodně dlouho.

„A co třeba na šťastnou budoucnost,“ navrhl Carlisle. Jeho nápad se setkal s přízní ostatních, takže jsme pozvedli sklenice.

„Tak tedy, na šťastnou budoucnost nás všech,“ pronesli jsme sborově a přiťukli si každý s každým. Přitulila jsem se k Marcusovi a sledovala hemžení okolo nás.

„Nakonec to nebyl tak úplně špatný nápad, ten útěk ke Cullenovým,“ broukla jsem mu do ucha a vyprázdnila svou sklenici do dna.

„Ne, to teda nebyl,“ zavrněl Marcus a políbil mě do vlasů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Jalle (11.11.2012 14:59)

10)  julie (05.02.2011 20:42)

neodolala jsem a na zlepšení nálady jsem si naordinovala Tvé osvědčené povídky...a zase zabraly.Jsou nádherné, plné akce, navíc písničky, které občas zmíníš jsou moje nej... autíčka perfekt, hlavní hrdinové úžasní!!!! Díky

8)  Kamikadze (21.11.2010 21:35)

sfin, jasná páka, dneska jsem ji dala do kupy, ještě dodělam opravy a šupem ji pošlu

7)  sfinga (21.11.2010 20:46)

Kami, opožděně přidávám poděkování, snad se nezlobíš.
Moc ti děkuju za tvou krásnou povídku a mám malou malilinkatou prosbičku, prosím, poslala bys mi ji celou mailem?
Spousta lidí ví, že nejsem příznivcem sad endů a moje depresemi oslabené nervy nesnesou četbu pochmurných věcí. U tebe mi to nehrozilo. Ať to byla Cami, nebo Evelyn, obě to byly statečné holky se smyslem pro humor. A své miláčky měly pěkně omotané kolem prstíčku, bravo
Děkuju ti

6)  Kamikadze (20.11.2010 10:14)

holky, moc děkuju za to, že jste to se mnou vydržely
Linfe, děkuji za pochvalu , to s tou autorkou jako myslíš vážně? nová povídka už je na světě, otázka, jestli je krásná
vero, děkuji za podporu
fannny, moje milá fanny, asi jsem tě trochu trápila, s tím vydáváním, že děkuju ti za to, že jsi mě celou dobu podporovala a občas i dokopala k tomu, abych se vrhla na psaní
ambro, já vím, jsou plodní až moc, ale zase, Rose musí být happy, když má kolem sebe každou chvilku nějaký to dítě... i tobě děkuju za vynaložené usilí při četbě a pamatování jmen, tváří a všeho ostatního

5)  ambra (19.11.2010 21:38)

Milá Kami, všechno dopadlo dobře, skoro nejlíp, jak mohlo, tak proč mám mokrý oči? Už vím, asi je to definitivní loučení s Tvou mega rodinkou, kterou jsem si neuvěřitelně zamilovala. Ano, mám nepatrné obavy, že kdybys šla do další generace, tak už to můj mozeček neukočíruje (jsou hrozně plodní )... Děkuju za krásně vystavěný příběh, za každičkou postavu, epizodu i to, jak bravurně jsi nám je podala. Já je prostě všechny znám...
Kami, jsi skvělá, děkuju!!!

4)  Fanny (19.11.2010 19:04)

Tak co říct? Jen jsem málem dostala infarkt při čtení perexu dnešní kapioly, ale s postupem kapitoly, kterou jsem pro jistotu četla dvojitě, aby mi to déle trvalo, jsem se smířila ( ne úplně), že je konec. Konec tvé fantastické povídky na kterou jsem čekala den co den a nevím co budu bez ní dělat.

Zblázním se? Doufám, že ne, protože jsem zahlédla prolog tvé nové povídky a doufám, že to bude alespoň hodně dobrá náhrada za Forever with you a já bych si ji ráda, velice ráda přečetla.

Takže jsem tímto chtěla říct, no ono to nelze vyjádřit slovy. Prostě něco víc než fantastické, neuvěřitelné, nádherné a a a..
A děkuji

2)  Linfe (19.11.2010 16:19)

Achich, povzdechla si Linfe. To už je konec? Znovu mlčky přejela očima poledních pár řádků a pak se konečně začla usmívat.

Tak tedy konec. A na šťastnou budoucnost. A na nějakou další krásnou povídku od výtečné autorku.

Děkuju Kami

1)  Marketa (19.11.2010 15:34)

1