Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/strom.jpg

Edward na lovu podruhé aneb skřítek znovu zasahuje...

 

Velké díky Doriance, Karolce a Evelínce za opravu.

O půl roku později padl los znovu na tuto rezervaci. Edward doma pomlčel o svém dobrodružství. Měl celkem oprávněnou obavu, že by mu nikdo nevěřil. Navíc už takhle si o něm myslí, že je příliš útlocitný; ještě by si mysleli, že je blázen. Byl jenom zvědavý, jak to dopadne tentokrát. Ve skrytu duše doufal, že se scénář událostí minulých nebude opakovat. Rozloučil se s rodinou a vyrazil.


Běžel podél potoka a hledal, co by snědl. Nebo spíše vypil. Zavětřil a dvě stě metrů od něj na severozápad byla kočkovitá šelma, rys. No, sice to není puma, ale dneska by mu to mohlo stačit. Pak ho zahlédl. Ležel na větvi a líně pohupoval ocasem, odpočíval. Poslední siesta.


Edward se zastavil a obezřetně se rozhlédl, jestli les nevykazuje nějaké známky přítomnosti té malé cácory. Všude byl klid - jenom šum větví, řeka a tlukoucí srdce jeho večeře. Fajn. Skočil mu po krku, napůl počítaje, že zase zakousne větev nebo něco takového, ale nestalo se tak. Jeho zuby hladce prořízly kůži se srstí a ústa mu naplnila lahodná teplá tekutina. Vydechl, vše v pořádku. Dopil rysa, vyhledal hrob pro to nebohé zvíře, odříkal poděkování a pustil na jeho bezkrevné tělo obrovský buk. Ulevilo se mu. Byl rád, že neviděl žádnou zelenou sukni. Nastavil tvář větru a užíval si poslední paprsky slunce, když se mu obmotaly kolem pasu dvě překrásné paže. Bella.

Políbila ho zezadu na krk a rukama vjela na jeho břicho. Tiše vzdychl a otočil se k ní pro polibek, který mu ochotně oplácela. Už ji pokládal do trávy plné drobných kapiček rosy, když vzduch prořízlo kvílení a následně neřízené nadávky. Zmateně se po sobě podívali a Bella vypadala dost vyděšeně. Kdežto Edwardovi v hlavě klíčilo neblahé tušení, odkud vítr pomyslně fouká. To už dobíhali na paseku, kde na ně čekalo přivítání v podobě pětimetrového koryta na délku a akorát na šířku Emmetta, který se vzteklý sbíral zpod vzrostlého dubu. Na ramenou měl haldu hlíny spletenou s částí kořenového systému stromu. Z pusy mu visela žížala. Vypadal opravdu komicky. O to se běžně pokoušel, ale až dneska se mu to bez chyby povedlo. Vztekle tu žížalu vyplivl. Letěla takovou rychlostí, že mít pevnější tělo, vyrobila by tunel pár metrů pod zem.


„Já to nechápu. Byl tu grizzly, takovej velkej, huňatej, pěkně vzteklej. To už byl i před tím, než jsem přišel, ale ještě jsem mu trochu pomohl, že. Rozeběhnu se, chci kousnout a najednou mi čuměj nohy támhle z tý díry.“ lamentoval Emmet. Rose ho chlácholivě hladila po rameni, ale myslela si něco o halucinacích a pak o nějakém erotickém pokusu a jestli mu z toho nešiblo.

Musel se zasmát. Ještě, že byli všichni rozrušení a nikdo si toho nevšiml. Uvažoval, kdepak se schovává tentokrát. Rozhlížel se a uviděl zase jenom cíp sukně, jak mizí za kmenem nejbližšího stromu. Na nic nečekal a vyběhl pro ni. Jakmile ho zmerčila, zpomalila a začala poskakovat a prozpěvovat:


„Jsem duhová víla… lala lááá la.“ Ohlédla se po něm, asi jestli to funguje. Zavrtěl hlavou.


„Co tu děláš?“ zkusil to po dobrém.


„Chodím na maliny,“ zamrkala zpod dlouhých řas, aby ho obměkčila. Když viděla, že to nefunguje, spustila: „Chodím na maliny, kecám voloviny“ a snažila se rychle vypařit.

Edward na nic nečekal a čapl lem sukně, než mu mohla zmizet. Vzápětí si uvědomil svoji chybu, když látka zapraskala a jemu zůstala v ruce část sukně. Z hranice lesa se ozvalo zavrčení. Bella, která nevěděla, oč tu běží, si to zase všechno vysvětlila po svém – to je: špatně. Jenom náhodou ji stihli Carlisle a Jasper zachytit, aby po nich neskočila. Před jejíma očima se objevila rudá mlha a racionální myšlení šlo na chvilku bokem. Edward útrpně zavřel oči, jako by tím mohl snížit svoji vinu, a tak neviděl, že sukně jím urvaná v mžiku dorostla zpět. Probralo ho až několikeré zalapání po dechu. Když si jeho rodina uvědomila, že ona dívenka není ani upír natož člověk, byli uchváceni její krásou a naprosto zmateni Edwardovým chováním. Proč jenom chce ublížit tak skvostnému stvoření? Edward se jejich myšlenkám ponuře uchechtl. Ovšem stále byl zvědavý, jak je možné, že její sukně dorostla.


„Přece tu nebudu chodit napůl nahá! Jak jsi starej, tak jsi blbej,“ utrousila ta malá. Vrčení ze strany Belly utichlo, protože si uvědomila, že tohle na láskyplné shledání nevypadá. Ze všech čišela zvědavost. Takové stvoření ještě neviděli. Navíc o nich evidentně věděla a Edward už ji znal. Hlavou jim běžely desítky názvů, co by mohla být. Skřítek, víla, bludička...


„Lesní elfík,“ přerušil Edward jejich myšlenky.


„Nejsou oni jenom v pohádkách náhodou?“ divil se Emmett.


„A nemáš ty být jenom v hororech, Drákulo?“ zeptala se na oplátku drze ta malá slečinka.


„Ne, hlava mi nedoroste, pokud mi ji utrhneš. Ovšem, to bys mě musel nejprve chytit,“ odpověděla na myšlenky Jaspera.

Cože??? Ona... co... jak to? No tohle se Edwardovi opravdu nelíbilo. Jak je to na tom světě zařízené nespravedlivě. Vždycky, když potřebuje někomu číst myšlenky, tak nemůže. V horším případě ten dotyčný, v našem případě dotyčná, čte myšlenky jemu. Piskoř se zahihňala. Líbilo se jí někoho zlobit a minule si nevšimla, že jich je tolik. Bývala by nezlobila jenom Edwarda. No teď si to ovšem hodlala vynahradit. Edward nechápavě zvedl obočí. Slyšel, co si myslí. Zaprvé se mu to vůbec nelíbilo, protože se opravdu děsil, co jí ještě napadne a představa Esmé trčící z nějaké jámy ho děsila. Za druhé byl zmatený, jak je to možné. Bella do něj dloubla loktem a nepatrně mrkla.


„Hele, máš tik nebo co?“ ptala se hned dychtivě naše duhová víla. Bella na ní zavrčela.


„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Carlisle, nevšímajíc si naší rozepře.


„Do toho ti nic není, bílej ksichte!“ prskla po něm, ale asi si nevšimla, že už jí můžu číst myšlenky.
„Lótiel. V překladu je to dcera květin,“ vysvětlil jsem klidně a sledoval její načuřený výraz.
„Jak je tohle možné? Mně nikdo nedokáže číst myšlenky. To se prostě nesmí stát!“ vztekala se.
„Héééj, navíc už neslyším ani ty vaše!“ No, vedení má pomalejší, pomyslel si Edward.
„To proto, že moje schopnost ti v tom brání. A protože chráním Edwarda před kouzlem, kterým čteš myšlenky, může on číst tobě a ty jemu ne. Řekla jsem to dost srozumitelně?“ mluvila na ni pomalu Bella, jakoby se bála, že jí nebude stačit.

Lótiel vzpupně založila ruce na prsou a něco si mumlala. Z nebe se začaly snášet kapky vody a posléze oblohu pročísl zářivý blesk. Pak další a další. Jeden práskl hned do skály za nimi a druhý srazil a zapálil strom na druhé straně louky, kde stáli. Najednou z ní šel strach. Už to nebylo to klidné veselé místo. Tady začalo jít o život, doslova o existenci. Blesky šlehaly do země s takovou intenzitou, že tmavá noc vypadala jako nejbělejší den.


Rodina se semkla dohromady a přemýšlela, jak z toho ven. Blesky se k nim přibližovaly a oni věděli, že pokud je zasáhnou, zemřou. Shoří na popel. Už od nich byly pár metrů. Cítili ten studený jiskřivý žár. Když najednou se mezi mraky vyhoupl měsíc, déšť zmizel a blesky taky. Z lesa za nimi se ozýval šum tichých kroků. Tentokrát nepřišel sám. Bylo jich šest - tři muži a tři ženy. Dopředu vystoupil ten, se kterým jsem už měl tu čest.


„Jmenuji se Sorontur, jsem král lesních elfů a otec této nezbednice. O to víc je mi líto, jak se chová.“ Pohlédl jim do očí a bylo vidět, jak trpí. Otočil se ke svým a tiše k nim promlouval, pro Edwarda a jeho rodinu v cizím jazyce. Radili se. Edward se ohlédl po malé, která chřadla a z její bojovnosti nezbylo vůbec nic. Klečela na zemi a z očí jí kanuly slzy. Všude kam dopadly, vyrostla květinka.


„Pozdě lituješ svých činů, dcero stromů, pozdě prosíš o odpuštění. Tvůj trest je dán. Budeš dohlížet na tuto louku a zpytovat své zkažené nitro,“ řekl její otec, kterému v hlase byly znát potlačované slzy pro někoho, koho ztrácí a koho miluje. Lesem se ozvala rána, takové zvláštní dunění. Zvedl se vítr a v místě, kde stála Lótien, byl nyní nádherný strom. Měl zvláštní listy, které odrážely duhu, ale člověk by ji jistojistě neviděl. Větve měl podivně zkroucené jako v prosícím gestu. Pozdě litovala svých činů…


Král se otočil ke Cullenovým a každému položil ruku na rameno a dlouze se jim podíval do očí. Byli okouzleni. Vzduch kolem se třpytil a měl živou zemitou vůni. Zahalila je mlha, a když zmizela, zůstali na louce sami.


„Tak rodino, jedeme domů, ne?“ ptal se zvědavě Emmett.


S mlhou totiž odešly i vzpomínky na elfy a jednu malou, drzou elfí slečnu, která má stovky let na to, aby si uvědomila, že její povinností je chránit, nikoli ubližovat…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

12)  kajka (09.03.2012 21:59)

Jejda, utek mi komentář.:'-( Tak to tentokrát zkrátím. Moc se mi to líbilo. Hlavně Emmett s žížalkou. Jenom mě zaskočil trest pro ukecanou zlobivku, je mi jí líto.

HMR

11)  HMR (17.07.2011 11:45)

Koukám, že výchova se nepovedla, no a čí je to vina? Že by nedůsledný tatínek elf? A maminka byla taky elfka? Trošku tvrdý trest za trochu legrace, ne? Si tak jen trochu blýskla. A pravdu měla, do hororu s nima, se všema!

Twilly

10)  Twilly (17.06.2011 16:56)

Krásné Amiško, opravdu krásné Miluju tvoje elfíky a taky draky... miluju tvůj "jiný" pohled...

SarkaS

9)  SarkaS (17.06.2011 01:49)

Chuděrka malá, ne že by si nezasloužila trest, ale tohle byla fakt síla.

MisaBells

8)  MisaBells (16.06.2011 19:27)

Já ale vím, že jsem toto už někde četla, ha! Ale kde? Stejně jsem si to dala znovu, abych zaplavila tu díru po "TVÉ VRAŽDĚ MÉHO EDWARDA V POVÍDCE: MILUJI TĚ, I KDYŽ TU NEJSI!" A hele, docela se zadařilo. Vroubek máš přesto stále a neustále, ale už se usmívám. Romí, pecka dílo!

Kristiana

7)  Kristiana (16.06.2011 18:17)

„Chodím na maliny, kecám voloviny“
Krásná povídka.

SarkaS

6)  SarkaS (11.10.2010 09:35)

Chudák, ta dopadla... Ne, že by si nezasloužila trest,a le tohle je trochu krutý ne? A rodinka je zase o zážitek chudší...

5)  Kecka (13.05.2010 11:02)

"Chodím na maliny, kecám voloviny" :D:D:D:D

Tý blázne:D:D:D

Tak tahle hláška mě dostala do kolen... Jinak Emmett s žížalou v ústech :D Mě asi porazí a to klidně jenom z té představy... Ale ne, ty ještě musíš přidat, že ji vyplivnul ohromnou rychlostí a dírou v zemi nebo jak to bylo... Moc si to přes slzy nepamatuju

No mě klepne, něco takového... Tohle může vymyslet fakt jen tvůj chorý mozeček... Ale zlatko díky Bohu za to, protože jinak by mě z toho učení a všeho kolem už odvezli do krásné bílé polštářové celičky :D:D:D

Tleskám ti :D

A prosím o další ptákovinu

Rosalie7

4)  Rosalie7 (12.05.2010 01:32)

Tak tahle je ještě hezčí než ta minulá - ty hlášky mě sice dostaly a lámaly v pase, ale ke konci to bylo strašně dojemný! Vážně krása - a to Lotiel je opravdu hezký jméno

3)  krista81 (11.05.2010 22:46)

Tak tahle je ještě lepší - dostalo mě Jak si starej, tak si blbej a Ne, hlava mi nedoroste..........

2)  Maros (11.05.2010 10:19)

tak tato poviedka je fakt dobra a vycaruje na vasej tvary usmer a hlavne hlaska „Přece tu nebudu chodit napůl nahá! Jak jsi starej, tak jsi blbej,“

Evelyn

1)  Evelyn (11.05.2010 07:02)

Krásná povídka. Moc se mi líbí jméno Lotiel
Opravdu moc hezké, takové pohádkové

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek