Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/normal_Kdy%C5%BE-um%C5%99e-h%C5%99bitov-IV.jpg

Bezupírské a slzotvorné téma. Dnes Vám představím Bells.

Díky za korektury.

Druhá půlka mého já.

 

Vánoce

 

Byl den před Štědrým večerem, shon všedních dní pomalu utichal do nenávratna. S přípravou slavnostní večeře jsme začali právě dnes, aby se salát uležel a maso se přestalo mrskat.

Mrtvé tělo ryby se pohupovalo v kýblu s vodou do rytmu mé chůze.

„Polož to prosím ke kuchyňské lince,“ ozvala se mamka připravující pracovní desku pro ten nadcházející masakr. Dřevěný vál pokrytý novinami a igelitem. To proto, aby nic nenasáklo rybničním bahnem.

„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“ zeptala jsem se.

„Dej prosím vařit vodu,“ ozvala se rutinní odpověď.

Nůž se míhal po kůži a odstraňoval šupiny jednu po druhé. Horká voda spařila tmavou barvu zvířete a ta se změnila v bílou. Sliz odstranila rychle přejíždějící střenka. Vše proběhlo čistě a rychle.

„Nechceš si to vyzkoušet?“ podívala se na mě.

„Hm.“ Asi to neznělo příliš přesvědčivě, ani já si nevěřila.

Nůž vedený mojí rukou zajel do těla poměrně snadno, byl velmi ostrý. Páteř jako vždy odolávala, měli jsme malou sílu nebo špatnou techniku, každopádně jsme si pomáhali zubatými nůžkami. Těm nic neodolá. Kousek po kousku se vytvářely více či méně stejné filety. Podkovy, jak jsme jim vždycky s bráchou říkali.

Otočila jsem se, s pýchou v srdci, že se mi to přeci jenom povedlo.

Měla v očích slzy. Dívala se na mě, přesto jsem si byla jistá, že mě vůbec nevidí, v tomhle případě možná ani nechtěla. Její pohled byl zaměřen do minulosti a to co viděla, bylo jejím nesplnitelným přáním.

Objala jsem ji jako vždy. A ona mi to oplatila. Dokázaly jsme tak vydržet dlouho, tentokrát nás vyrušila ta klouzající potvora. Ten kapr se prostě ještě pořád hýbal.

Příprava salátu se obešla bez slz.

 

„Jdu se projít,“ houkla jsem směrem do obývacího pokoje, odkud se ozývala znělka televizních novin.

Procházela jsem osvětleným městem, v oknech poblikávala světýlka různých barev, jinde svítila hvězda s dlouhým ohonem. Pomalou chůzí jsem došla až na náměstí, snažila jsem se nasát tu atmosféru. Nepomáhalo to. Vánoční stromeček i osvětlená radnice nic nezměnily na mojí pochmurné náladě. Uhnula jsem z náměstí do postranních uliček a zamířila k místní léčebně dlouhodobě nemocných. Sousedila se hřbitovem, asi aby všichni uvnitř věděli, kde skončí. Kdo stavěl nemocnici s tímhle výhledem, měl poměrně černý smysl pro humor, nebo praktického ducha.

Ponořila jsem se do téměř neosvětlené uličky, která lemovala zdí obehnané hroby. Mířila jsem k postranní brance, která byla v tuto hodinu jako jediná otevřená. Nalézt se dala snadno, byla to ta vedle nepoužívané márnice. Alespoň v té tmě člověk neminul vchod.

Uvnitř byla stejná tma jako venku, a hroby se tak často neměnily, proto byla cesta neustále stejná. Rovně po asfaltovém koberci, po pěti krocích doprava, deset kroků doleva, nezapomenout se přerazit o konev, kterou tu vždy nechávají sousedi, a pak už je to jen kousek.

„Jauvajs.“ Tak a to bylo seznámení s naším náhrobním kamenem. Poměrně důkladné; kromě mokrých kalhot mám i novou modřinu do sbírky.

Posadila jsem se na kámen, který už od nepaměti ležel vedle našeho hrobu, a zapálila si jednu hřebíčkovou cigaretu. Voněla tak nádherně a rty po ní tak sladce chutnaly.

„To kouření tě zabije,“ ozvalo se vedle mě.

„Zabije mě infarkt,“ odsekla jsem, jelikož moje srdce úlekem ne a ne zpomalit, úplný závodník.

„No, to má souvislost.“ Šibalský úsměv na jeho tváři prozradil, že mě chápe. Přesto jsem cigaretu típla a hodila do koše.

Objala jsem ho. Chyběl mi.

„Tak co doma?“ zeptal se bezbarvě, přesto ta otázka měla tolik podtónů a kliček, kolik se jen dalo vymyslet. Vnitřně jsem se bála, co odpovím. Bála jsem se sama sebe.

„Vánoce.“ Trpkost z pelyňku, co rostl na mém jazyku, se dostala i ven na vzduch. „Je to tolik stejné, všechno. Jako každý rok. Porcovaly jsme rybu, já s mamkou.“ Zasekla jsem se. Takže to vlastně tolik stejné nebylo, jiné roky jsem to nedělala.

„Nezměnil se vlastně ani hrníček,“ podotkla jsem bezděčně a přemítala, že je vše až sterilně stejné.

„Zastavuje čas.“ Pronesl to, co jsem si myslela, nahlas.

„A já dělám to samé.“ Objala jsem ho. Milovala jsem ho a on to věděl, nešlo to jinak a ani to jinak nepůjde.

Pohladil mě po zádech.

„Budu muset jít.“ Jako pokaždé mi dal pusu na čelo.

„Nezlob doma.“ Musela jsem se smát. Vždycky mi to říkal. A já nikdy neposlechla.

Cestou zpět jsem nechala proudit myšlenky a hlava je obracela ze všech stran. Nic není černé ani bílé, přesto šedivá není pozitivní, ale spíš depresivní.

Branka zavrzala a za oknem se stále ještě svítilo. Teplo domova vyvanulo ze vchodových dveří. Těšila jsem se na čaj s rumovou trestí a štípající tváře.

S hrnkem jsem si sedla k mamce do pokoje, v televizi šla pohádka. Kolikrát jsem ji viděla? Stejné obrazy i texty. Přesto tolik vzácný čas, trávený s někým, koho máte rádi. Sedla jsem si k ní na postel. Stačilo, že jsme byly spolu.

„Tak jaká byla procházka?“ zeptala se starostlivě; mé noční potulování se jí nelíbilo. Ale nebránila mi.

„Zima, tak doufám v bílé svátky, docela jsem promrzla.“

„Byla jsi sama?“ Nenápadnost byla její druhé jméno. Bála se.

„Jen jsem potřebovala trochu čerstvého vzduchu. Nestrachuj se o mě.“ Pohladila jsem jí nohu zachumlanou v pokrývce.

V pohádce všechno dobře dopadlo. Vzali se.

 

Stromeček z toho podivného plastu se zdál být neforemný. Až po navěšení vánočních ozdob se stal tím, čím měl být, symbolem vánoc.

„Letos je v módě červená a zlatá“ informovala mě kamarádka minulý týden ve škole. Kupovali každý rok nové ozdoby, asi podle aktuálních trendů.

„Tak ty tam budeme mít taky,“ poznamenala jsem.

Každý rok jsme přidávali jednu novou ozdobu, či dvě. Záleželo na tom, v kolika jsme našli zalíbení. Některé z nich byly i z padesátých let. Kakofonie přeplácanosti a nevkusu z pohledu výše uvedené kamarádky. Já jsem tenhle ne-styl měla ráda.

Stromeček jsme vždycky zdobili s tátou. Paralelně při tom hrál šachy na polském on line serveru. Tak jsem měla možnost vzít do ruky téměř každou kouličku. Historie v pár papírových krabicích.

Zakopla jsem o vlastní nohy a koulička letěla k zemi. Každý rok si to vyzkouší alespoň jedna.

Rozbila se.

Ta s kominíčkem. Přináší štěstí. Slyšela jsem ten hluboký hlas, stejný jako na hřbitově, když v mé vzpomínce věšel ozdobu na větev. Jestli měl pravdu, tak jsem zvědavá, kam ještě můžeme klesnout, kolik smůly se může někomu nalepit na paty.

Uklidila jsem střepy a zbytek kouličky, toho kominíčka, jsem si schovala do pokladničky. Třeba je to přeci pravda a budeme mít štěstí už napořád.

Ta slza mi utekla z oka náhodou, je tam té vody příliš, než aby se dala uhlídat.

Za zvuků Pyšné princezny jsme obalovaly ryby. Salát už se jen dochucoval. Nikdy neuvidíme zlaté prasátko, když musíme s mamkou vařit. Proto si ho každý rok vyrábíme samy, když zdobíme salát na sváteční mísu. Vařené vejce, citrónové uši a obličej z hřebíčku.

Naše tradice.

Pohádky prokládané reklamou nás provázely dnem.

„Musíme se za ním zastavit,“ pronesla mamka se sklopenou hlavou. Netřásla se, neplakala, prášky zabíraly. Otec ji objal. Jako v poslední době tolikrát.

Po rychlém obědě jsme se oblékli do svátečního. Černá kralovala již pár měsíců mému šatníku, dnešek nebyl výjimkou. Jako přes kopírák to vzali všichni ostatní.

Ke hřbitovu jsme šli kratší cestou podle jedné z hlavních cest. Stejně jako ostatní lidé jsme bloumali po jednotlivých hrobech.

„Ahoj, přeju vám klidné svátky,“ pozdravila nás tátova sestřenka. Její věčná ztřeštěnost byla pryč, byla vážná.

„Ahoj. Především klidné svátky a zdraví do nového roku. To ostatní už se dohledá,“ vysoukal ze sebe jako jediný táta.

Přistoupila k mámě a objala ji, žádné falešné americké objímání, ale takové, které vás podrží. A šeptala jí do ucha: „Netvrdím, že to bude dobrý. Ale čas tlumí bolest. Život prostě není fér, ale máš tu ještě Charliho a malou.“ Tou jsem byla myšlena já.

„Díky,“ zašeptala jsem tetě, když se objímala se mnou. Byla na mámu hodná a to jsem vždy dokázala ocenit.

Teta odcházela domů do tepla. My se nořili do hlubokého zamrzlého jezera, alespoň podle toho jak mi mrzly nohy. Jednou z vyšlapaných cestiček až k námi pronajatému místu.

Automaticky jsem zalovila v kapse a vyndala svíčku. Plamínek vzplál a i přes vítr, co foukal kolem, jsem zapálila obě. Postavila jsem se vedle našich, automaticky sepnula ruce.

„Otče náš jenž jsi na nebesích...“ ozval se nezřetelný šepot v barvě mámina hlasu. Taková mantra pro uklidnění, já jsem nevěřila, babička ano. A jestli věřil i on, tak jsou v nebi oba.

„Ve jménu otce, i syna i ducha svatého, amen.“ Dokončila to stejně monotónně, jak začala. Záchvěv ruky jí prozradil, že není tak klidná, jak se tváří.

 

* * *

 

Když jsem tam tak stála a viděla jeho jméno vyryté do té žuly, nabíhal mi ten příběh sám od sebe. Viděla jsem ho gelovat si vlasy a já osobně jsem ho právě odstrkovala od zrcadla, jelikož jsem k němu hrozně potřebovala.

„Uhni, cácorko, nevidíš, že na to potřebuju vidět?“ Podstupoval ten zvláštní tanec, při kterém si dotyčný snaží prohlédnout temeno své hlavy.

„Poradím ti - to, co máš v ruce, patří na hlavu, a pokud se s tím nechceš patlat, táta ti půjčí zmijovku.“ Strkala jsem ho pryč z koupelny. Měla jsem stejný úspěch, jako kdyby tam stála skála. Nehnul se.

„Chápu, sestřičko, potřebuješ si na ten svůj ksichtík namalovat obličej. Mizím.“ Poslední slova křičel v průběhu volného pádu ze schodů. Nestrčila jsem ho, i když jsem chtěla, to byla jeho normální chůze po schodech, letmo.

Konečně jsem se mohla soustředit na sebezkrášlování. A jelikož jsem neuměla používat nic jiného než černou tužku na oči a řasenku, tak to šlo raz dva. Vlasy jsem pročísla a nechala je splývat po zádech. Ony mě v průběhu deseti minut rozčílí a dám je do drdolu.

„Můžeme?“ ozvala se v otevřených dveřích hlava mého bratra.

„Nejsem ty. Jistěže ano.“ Trávil v koupelně víc času než já a metroušek to kupodivu nebyl.

Černá košile mu dokonale seděla, zvýrazňovala jeho bledou tvář. Přesto ho ta tmavá barva nějak vystihovala.

„Pamatujte na navrátila,“ křičela na nás do chodbičky mamka a mého spolužáka tím jistě nemyslela.

„Jo,“ houkli jsme společnou odpověď.

Po cestě jsme se pošťuchovali. Sněžilo a silnice se leskla. V první závěji jsem se ocitla náhodou. A sníh za jeho košili se musel transportovat pomocí zemi doposud neznámých technologií.

Dorazili jsme ke klubu celí mokří. Největší pajzl široko daleko, drogy se tu podávaly jako na podnose, stačilo si objednat, a policajti nikdy nic nenašli. Jenže tu hráli zatraceně dobře a chodila sem vybraná společnost.

Na stěnách byly sgrafity, spíše velmi povedené obrazy provedené sprejem. Cihlový interiér dolaďoval dřevěný pult a slušivý barman za ním. Mladí svalnatí případně s velkým výstřihem, podle toho, jaké pohlaví tam zrovna bylo. Oba pohledy byly stejně diskriminační.

Uvnitř už čekala naše parta.

„Konečně jsi tu, Bells. Jdeme tančit,“ objala mě Jess tak, že jsem málem přistála na stole.

„Nech mě alespoň svléknout,“ smála jsem se společně s ní.

Bratr mi galantně sundal kabát, to byl celý on, gentleman každým coulem, pokud nešlo o zrcadlo.

„Ta zrzka u vedlejšího stolu po tobě pokukuje,“ šeptla jsem mu do ucha. I když v rámci množství hluku v ovzduší jsem asi řvala.

Svíjela jsem se v prapodivných pózách moderního tance. Za rytmu z filmu Dirty Dancing jsem zpívala By my happy baby. A šlo mi to, pokud nevypínali zvuk. Jess se svíjela ve svém prostoru nedaleko mě.

Bavilo nás to obě, jen si trochu zablbnout. A Jessice se tak trochu líbil můj brácha. Ale neuháněla ho, za to jsem ji celkem obdivovala. Stíhačky jsem nenáviděla.

„Půl hodiny na tebe mrká barman, nevidíš?“ zaduněl mi do ucha Danielův hlas. Jessika pookřála a smála se na celé kolo.

„Tak já jdu něco objednat.“ Posunkem jsem naznačila ostatním tančícím, jestli chtějí něco donést. Můj problém byly brýle, nerada jsem je nosila a čočky mi vadily v zakouřeném prostředí. Volila jsem tedy třetí možnost, i rozmazaným objektům se dá vyhnout.

„Tři piva prosím.“ Cestou k baru jsem si nacvičovala úsměv hollywoodských hvězd.

Za barem stála štíhlá brunetka, která mě sjížděla očima.

A do háje. Jsem na obličeji zapomněla vypnout sváděcí mód. Pitomec jeden.

„Hned to bude.“ Rudou rtěnku z namalovaných rtů téměř snědla jazykem.

Od baru jsem zmizela jako namydlený blesk a sklenice donesla ke stolu.

„Spletl jsi se, byla to barmanka,“ křičela jsem do ucha tomu vtipálkovi.

„Co jsi říkala, zvoní mi v uších,“ zahlaholil.

„Že to byl účel,“ usmála jsem se sladce, bohužel barmanka to zahlédla. Tak té už se nezbavím.

Večer plynul, pivo teklo proudem. Přesto jsme cestu domů zvládli po svých.

„Potichu, našu už uržitě špinkají,“ pečlivě vyslovoval každé slovíčko s nevalným úspěchem.

Mlčela jsem, hrozně jsem nechtěla zvracet.

„Zuj si botičky,“ šeptal, až vzbudil sousedům děti.

Stále jsem jen mlčela. Pro jistotu.

Ze zimy se stalo teplo. A pak se ze studených šatů stala peřina. To bylo v pořádku.

 

Ráno jsem vstala, ale nebyl to nejlepší nápad. Ale stejně jsem utíkala se svěšenou hlavou do koupelny pro nějaké utišující léky. Hlava bolela, když jsem vybrala futra pravým ramenem, tak se zákeřně přidalo.

Vypila jsem spoustu vody, synchronizovaně někdo zvracel na záchodě.

„Dobré jitro.“ Používat hlas jako zbraň by nemělo být povoleno, mamce někdo prodal zbrojní průkaz.

„Dobré.“ Dokázala jsem se usmát, ale stálo mě to hodně úsilí. Bratr ukončil proces přemisťování obsahu žaludku dutinou ústní do porcelánové mísy.

„Dany, kdepak máš boty?“ sladce se zeptala maminka. Teď mi ta ironie neunikla.

„V botníku?“ Tápal. Vysloveně.

Mě prolétla hlavou vzpomínka, jak se zouvá.

„Našla jsem je pro tebe,“ sdělila mu maminka. „Zul ses u sousedů před dveřmi!“ Hlas měl slušnou kadenci a stále ji nabírala. „Musíš si k nim dojít, já tam nepůjdu!“ Stále nabírala na rychlosti, hlava mi praskala ve švech.

„Nemůžeš na něj dávat pozor? Když nemá rozum?“ Směřovala otázky směrem ke mně. S těmi slovy odešla.

„Je fajn, že ty se opiješ a já dostanu vynadáno,“ podotkla jsem. Nic k tomu neříkal. Nedivila jsem se, bylo mu stejně špatně jako mně.

 

* * *

 

Mamka se nechala vést tátou v podpaží, nebyla jsem si jistá, že by měla sílu dojít sama, byla v poslední době hrozně slabá. Mířili jsme rovnou domů.

S mamkou jsme smažily kapra a táta jel pro babiččinu sestřenku, vždycky jsme jí říkali teto a i po smrti prarodičů je právoplatným členem rodiny nejen na Vánoce. Byla také hlavním 

důvodem, proč jsme nejeli na svátky někam jinam. Nechtěli jsme ji nechat samotnou a teta by nikam jinam nedojela.

„Tak jsme tady,“ zahlaholil táta ode dveří vesele. Tím způsobem jako minulý rok.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji mezi dveřmi, vzala jsem jí věci, aby se mohla svléknout.

„Ahoj,“ odpověděl mi dokonale nalíčený tetin obličej. Vždy byla dokonalou dámou, skvěle namalovanou, s milým úsměvem.

„Tak utíkej ježit,“ předala jsem jí obrovskou tašku s dárky. Papíry byly různě roztrhané a přelepené, byla přeškrtána původní jména a silnějším fixem přepsaná na jména nová, takhle upraveny byly dárky umístěny pod stromeček.

Teta si sedla ke stolu a já jsem jí přinesla kávu, postupně si přisedli všichni s čajem nebo meltou. Uzobávali jsme cukroví a na pozadí hrála Pyšná princezna. Trochu tu zavoněly ty vánoce, skořicí a vanilkovým cukrem.

„Tak se na nás seshora kouká.“ A v tu chvíli bylo všem jasné, o kom se mluví. Mámě se zaleskly oči, a já jsem cítila, že jakákoli vánoční nálada je v prdeli.

Jako začarovaní jsme pokračovali v rituálu Vánoc, asi aby se nezastavil čas.

Jedli jsme rybu a bramborový salát, bylo to jaksi bez chuti. Nebylo to jídlem, ale atmosférou, dala se krájet. Prázdný talíř po mé pravici vypaloval do mé duše cejch. Chtěla jsem, aby tam byl s námi jako všichni v místnosti.

Sklidili jsme talíře i ten čistý, nikým nedotčený, a dali jsme je do myčky na nádobí.

Zapálila jsme svíčky ve svícnu po babičce a společně s ostatními jsem si sedla kolem stromečku. Z dálky zazněl zvoneček a začali jsme zpívat koledy. Měla jsem před sebou rozložený každoroční tahák okopírovaných koled a doplňovala jsem tak naše mezery v textu.

Každý rok zpívala máma krásně a čistě společně s Danielem, táta mlčky s máminou rukou ve své a teta zásadně o několik dob pozadu končívala sólo. Uprostřed to byl slušný kánon. Letos se po první větě čistý hlas zlomil v půli a vynikl můj hlas nejistých tónů, zato jistého textu. Pokojem se tedy nesl náš celkem jistě falešný kánon. Teta to nevzdávala a zpívala se mnou. Když jsme končily, byla jsem ráda, bolelo mě v krku od stékajících slz a snahy udržet trochu melodie v téhle parodii na zpěv.

„Kdyby tam bylo Danielovo jméno, tak ho nečti,“ přitočil se ke mně táta, když jsem šla rozdávat dárky. Věděla jsem, co tím myslí, taky jsem se toho bála. Klepala jsem se, co to se mnou udělá, a věděla jsem, co to udělá s mamkou. Zatracená recyklace papírů.

„Neboj,“ šeptla jsem zastřeným hlasem.

Rozbalovali jsme dárek za dárkem. Při svém prvním „tvrdém“ dárku jsem se rozesmála.

„Co se děje?“ zeptala se mamka.

„Mám prvního tvrdoše,“ smála jsme se dál a tekly mi slzy.

Mamka se k tomu smutnošťastnému výlevu přidala. Cítila jsem, že tam byl s námi a zvedal nám koutky, jak se jen dalo. Milovali jsme ho a on nás.

 

* * *

 

Po povinné štědrovečerní pohádce, kterou jsem měla ráda, jsem se vydala na půlnoční. Předcházel tomu těžký boj.

„Jdu s kamarádkami,“ znělo z mých úst přesvědčivě.

„Bojím se o tebe, tolik času teď trávíš sama.“ Přitiskla mě do náruče toho křehkého těla a já mohla cítit, jak moc se o mě bojí.

Hm, ne tak docela, pomyslela jsem si.

 

Seděla jsem na kameni a zábl mě zadek, sice nesněžilo, ale teplota rapidně klesla. Zapálila jsem si, vzduch zavoněl hřebíčkem.

„Pššt,“ zasyčela jsem, než otevřel ústa. Poučování, to by mu šlo.

Němě protestoval, ale rozhovor nezačal. Trpně mlčel.

„Přemýšlela jsem o smyslu života.“ Dívala jsem se skrz tmu do ničeho.

„A na co jsi přišla?“ V tónu hlasu bylo slyšet, že chce znát odpověď.

„Na samé filozofické kecy“ ironicky jsem poznamenala směrem ke svým úvahám.

„Čekal jsem něco hlubokého.“ Jeho obličejové svaly utvořily podobně poťouchlý výraz, jako jsem měla na obličeji já.

„Jestli život dostatečně využívám. Jestli jsem někomu prospěšná?“ Vyzvracela jsem ze sebe jednu z věcí, kterou jsem v hlavě převalovala již několik týdnů. Vlastně nevím, proč jsme o tom nemluvili už dřív. Možná to potřebovalo uzrát.

„Jsi prospěšná rodině. Máma na tebe spoléhá.“

„Hm.“ Potáhla jsem z toho hřebíčku do rakve, který mi doutnal v ruce. Chutnal dobře.

„Myslela jsem globálně. Lidem. Prostě někomu.“

„Hm,“ pronesl filozoficky on a nasadil přemýšlivý výraz. „Zapoj se do nějakého dobrovolnického projektu,“ vysoukal ze sebe.

„Taky jsem nad tím přemýšlela. Široko daleko nic není. Dívala jsem se.“ Malé město malé možnosti. „Nebo jsem nehledala dostatečně. Připadám si zbytečná,“ dokončila jsem.

„Neříkej to.“ Zlobil se a já věděla proč. Viděl mi do hlavy.

„Mám pravdu. Jsem neschopná, i když mám vnitřní cíl, nedokážu k němu dorazit.“ Potáhla jsem, možná abych tomu dodala důraz.

„Sebevražda je zbabělá.“ Citoval mě, on si pamatoval, byl mé svědomí dnešního dne.

„Vím. Hlavně je sobecká vůči ostatním. Jsou to moje slova a moje myšlenky.“ Věřila jsem jim a byla jsem o nich do posledního písmenka přesvědčená. Vytesaná do kamene. Smývala se, drolila a přestávala být neměnná. Škoda.

„Představa krve stékající po tvé ruce, neříkej, že jsi o tom nepřemýšlela.“ Udeřil poměrně prudce.

„Krev, a kdo by to pak uklízel. Já už ne.“ Hořce jsem si povzdechla. „Jo přemýšlela jsem o tom. Po nocích.“

„Najdi si chlapa, uděláš mi tím radost.“ Narážel nepokrytě na to, že v noci nespím.

„Zatím mám tebe, uvidíme co dál.“ Byl to vtip. Věděli jsme to oba. Rozcuchal mi vlasy a já byla ráda, že ty zlověstné myšlenky osvobodil z mojí hlavy.

Prohlížela jsem si svoje ruce, tak stejné až na pár odlišností s těmi jeho. On měl chlapské ruce, jistě, takové mozolnatější. Ale tvary jednotlivých nehtů byly jako přes kopírák.

„Máš můj prsten.“ Dotkl se mé ruky a bylo to jako závan větru ve větvích stromu. Přenesl se přes mé sebe destrukční myšlenky.

„Jo, jsi se mnou prostě pořád.“ Usmála jsem se, i když mi do smíchu nebylo. Bylo tam vyryté jeho jméno, vlastně nás obou.

„Máš ho na palci,“ poznamenal s úsměvem.

„Je trochu větší.“

Musela jsem jít, ale hrozně se mi nechtělo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ireen

13)  ireen (08.04.2012 22:55)

Kouzelné! Zvláštní, podivně věcné, neskutečně lidské! Děkuju Ti, že píšeš!!!!!!!!!!!!!!!!!

12)  MayaMystery (04.04.2012 21:55)

Yasmini

11)  Yasmini (18.03.2012 00:59)

Děkuju za podporu, nechtěla jsem navozovat Vánoce v březnu, ale uzrál čas téhle povídky, tak je tu. Dany udržuje hlavní hrdinky v chodu, bez něj by to bylo o poznání těžší.
Doufám že Vás pokračování nezklame, v plánu jsou ještě dvě kapitoly.
Ještě jednou díky
Y.

10)  hela (16.03.2012 22:16)

oh zajímavé téma, perfektně zpracované těším se na pokračování ;) ;) ;) ;) ;) ;) ;)

Bye

9)  Bye (15.03.2012 21:43)

No páni, Jasmínko!
Tohle bylo... Věřila bys tomu, že jsem si celou dobu představovala Bellu jako Tebe? Takže to asi bylo hodně živé. A autentické. A Tvé.

Takže Bella, Charlie a Renée (předpokládám) přeneseni z deštivého Forks do české vánoční koledy... A navzdory tomu, že je březen, se Ti povedlo tu vánoční atmosféru ve mně navodit. A to i přesto, že tam vlastně šlo o něco jiného.
Všichni na svých místech, jenom přibyl bratr Daniel. Teda, spíš ubyl. Ale nakonec vlastně ne tak úplně. Ještě zůstává...
Totálně uhranutá Tvým stylem očekávám další kapitolu.

Yasmini

8)  Yasmini (15.03.2012 20:24)

Povídka měla být hořko sladká, tak splnila svůj účel. A máte pravdu nikdo by takové Vánoce nechtěl a Ambři klidně mě můžeš poslat k jakému koli keři :):). Děkuju, že jste mi napsali.

anetta

7)  anetta (14.03.2012 18:37)

Páni, takovýhle Vánoce... to bych fakt nechtěla. :'-( Moooc si přeju, aby byly další kapitoly co nejrychleji.

Empress

6)  Empress (14.03.2012 10:05)

Nemám smutné príbehy rada a podľa možnosti sa im vyhýbam. Ale toto ma chytilo, bolo smutné, dojímavé no pritom krásne

ambra

5)  ambra (14.03.2012 09:54)

Ach Yasmini, tohle je srdcervoucí a každého jiného bych s tímhle tématem poslala k šípku (včetně sebe, samozřejmě), protože psát o smrti tak, aby to ani nezavánělo kýčem a prvoplánovou snahou rozbulet čtenáře, to umí jen opravdový mistr. Po tomhle jsem o Tvém mistrovství ztratila sebemenší pochybnosti. Dokonalý příběh - i v tom, jak spoustu věcí zatím skrýváš, dokonale vykreslené charaktery - miluju, jak je dávkuješ v náznacích, desítky dokonalých vět a myšlenek. Miluju to, i když nějak potřebuju rozdýchat tu tíží a zahnat ty pitomé slzy...

Lucinka

4)  Lucinka (14.03.2012 08:44)

Úžasný už aby byla další kapitola

Marcelle

3)  Marcelle (14.03.2012 08:18)

:'-( smutné, dojemné, ale krásné

2)  martisek (13.03.2012 22:30)

to bylo... depresivní. a přitom ohromně kouzelný. chudák Bells, takový Vánoce nejsou nikdy to pravé ořechové. ty její myšlenky a rozhovory na hřbitově - prostě mazec.
bezkonkurenčně jednen z nejlepších začátků nové povídky. těším se, co bude dál

Fanny

1)  Fanny (13.03.2012 22:05)

Úžasné! V té hořko-kyselé a sladko-vánoční melodii smutku. Myšlenky v průběhu kapitoly zdrhly a prozatím se nevrátily, tak:

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Isle Esme