Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Double%20trouble.jpg

9. kapitola - Tak, Edwarde, nakonec přivítá tě blázinec...


Kapitolu napsala MisaBells.

 

Bradavice
„Jdeme zpátky,“ zavelela uraženě Hermiona, když Edwarda vyplísnila a obvinila ho z nezájmu ohledně Nauky o cestovním ruchu v kouzelnickém světě.
„Tak…“ začal tiše Harry, aby ji nerozlítil ještě víc. „Jakou cestu sis vybral?“ zajímal se a srovnal krok s Edwardem.
„Počkej… já si měl vybrat? Myslel jsem, že jen zabíjí čas! Nechci ani latex, ani koště a ani přenášení!“
„Je to letax, Cedriku,“ opravil ho Harry se smíchem, když jim nad hlavou ve stejnou chvíli přeletěl jakýsi stín. A je to tady! Drak! Oheň! Popel! R.I.P. Edward Cullen z Forks! Automaticky se přikrčil a málem si zakryl hlavu, když Harry zvedl levou paži a na předloktí mu přistála velká bílá sova. „Hedviko, copak?“
„Wow,“ vydechl nakonec očarovaný Edward a v ústech se mu začal tvořit jed. „To přiletí každá? Jako… takhle na ruku?“ zajímal se a nespouštěl oči z té opravdu velké, bílé, vypasené a čerstvou krví vonící sovy.
„Ne, jen ta moje. Ostatní přiletí jen kus od tebe, když nesou poštu.“
„Co prosím?“ Edward odtrhl pohled od jídla – tedy od Hedviky – a zadíval se podezíravě na Harryho. „Děláš si srandu, že jo?“
„Vůbec ne. Sovy přece nosí poštu.“
„Nemohli byste se při té vaší výměně názorů hýbat? Nehodlám nechat Brumbála moc dlouho čekat, Harry,“ vrčela stále rozzuřená Harmiona. Ani jeden z nich si neuvědomili, že stojí na místě.
„Ehm… pardon, ale… Jaksi… Fakt bych si potřeboval odskočit. Nemáte tady nějaký lesík, nebo tak?“ prosil Edward a polkl další dávku slin. Ještě chvíli a otráví sám sebe!
„Lesík? Cedriku, zešílel jsi? Je tu jen Zakázaný les a do toho nikdo nesmí! Víš, co se tam schází za zvěř?!“ děsila se Hermiona a málem se začala nadnášet.
„Ne, ale docela bych to rád zjistil…“ kuňknul Edward.
„Teď si hraješ na hrdinu? Do Zakázaného lesa prostě nesmíš! Leda by ses chtěl stát obětí kentaurů, akromantulí, hipogryfů, jednorožců, nebo jiných mýtických tvorů.“
„Hypergrif? Hm… koninu jsem už dlouho neměl…“ zamyslel se tiše Edward.
„Hermiono, jednorožci a kentauři nejsou nebezpeční! Jsou skoro chránění a jednorožci… Ti obzvlášť.“
„Sakra, mohl jsem si myslet, že to bude nějaká rezervace. Nemám já pech?“ mumlal Edward.
„Co si tam brbláš? Jestli chceš na záchod, tak tady je keříků dost. Nebo si počkej do školy,“ pobídla ho Hermiona.
„Moje potřeba je až moc akutní. Myslím, že by nebylo dobré, kdybych se ji pokoušel krotit až do školy,“ ujišťoval ji žíznivý Edward a znovu po očku zabloudil k Hedvice, která si rovnala peří pod křídlem. Kolik v tom může být krve?
Když se nad nimi objevil nový stín, už sebou tolik netrhl, dokud se těsně vedle něj nesnesl Brumbál.
„Je sladká, že?“ zeptal se Brumbál Edwarda a ten jen zoufale polkl.
„To nevím, ale rád bych se přesvědčil…“ hlesl.
„Harrymu to určitě nebude vadit. Rád vám ji půjčí, pane Diggory. Určitě bude v dobrých rukou, ne?“
„Kdyby jen v rukou, kdyby jen v rukou,“ povzdechl si Edward. Hedvika naklonila nechápavě hlavu a Edward se na ni omamně usmál. Sova jen rozmáchla křídla a s hlasitým hůů vzala čápa – tedy odletěla.
„Snad příště,“ omluvil se Harry a prázdnou ruku strčil do kapsy.
„Sakra,“ zaklel zoufale Edward a prosebně se zahleděl k lesu.
„Cedriku?“ zavrčela varovně Hermiona.
„Jen chvilku… malinkatou… vteřinovou… fakt musím… Je to otázka života a smrti…“ Vašeho života a vaší smrti! dodal v duchu.
„Máte nějaký problém?“ vložil se do toho Brumbál.
„Cedrik potřebuje čůrat,“ vyhrkla Hermiona ve chvíli, kdy Edward odpovídal: „Ne, vše je v naprostém pořádku.“
„No, pokud potřebujete nutně, pane Diggory, můžeme se vydat k mému příteli, kam máme namířeno. Anebo využijte jeden ze stromků zde.“
„To je trapný!“ zaúpěl Edward. Už už se chystal, že jim to prostě vysvětlí stylem: Hele, vy tři. Mám žízeň, že bych vysál i mraveniště, jen abych měl něco v puse, a moje močová trubička je mimo provoz přes sto let!
„Nestyďte se za lidskost, pane Diggory.“
„Tohle nemá cenu,“ rezignoval Edward.
„Nic se nemá vzdávat. Naděje umírá poslední, věřte mi,“ tišil ho Brumbál.
„No, tak to je to poslední, co bych udělal…“ vzdychl tichoučce Edward a na profesora jen souhlasně pokýval hlavou.
„Takže mi věříte?“
„Ovšem,“ souhlasil automaticky Edward. Cokoliv, jen když ho někdo dostane do lesa.
„Tak to jsem rád. Slečno Grangerová, pane Pottere, jděte zpět do školy. Sháněl se po vás pan Weasley. Pana Diggoryho pro dnešek opět ubytujeme na ošetřovně, už je na cestu do Londýna moc pozdě. Ale hned ráno se vydáme k cíli. Bude to nejlepší řešení. Vám, pane Diggory, tedy nebude vadit, když se asistovaně přemístíme?“
„Na stěhování jsem zvyklý…“ odfrkl si Edward. Brumbálovi podezřele zablesklo v očích a položil mu paži na rameno. Něco mi uniklo? Tohle smrdí… pomyslel si Edward  a rychle ucukl. Brumbál znechuceně zafrkal, zničehonic se mu v ruce objevila hůlka a tuhle noc Edward zase strávil ve ztuhlém stavu v hájemství madam Pomfreyové. A tentokrát ho nevysvobodili ani na chvilku.
Ráno se objevil Brumbál znovu, mávl hůlkou, a než se Edward stačil vůbec rozhýbat, popadl ho za ruku a okolí se  změnilo v jednu šmouhu. Edwardovy kamenné  vnitřnosti si zahrály škatulata, hejbejte se, a když se konečně opět vše doostřilo, měl pocit, že se znovu probudily k životu. Takhle špatně mu nebylo ani tehdy, když měl tu zatracenou španělskou chřipku. Vážně byl vděčný za nefunkčnost močových a jiných vylučovacích trubic.
Jenže nebyl ani v tom příšerném hradě, ani na louce u lesa, ale opět v jakési chodbě. Bílé, neútulné a divně zapáchající bahnem.
„To je smrad,“ dávil se a zacpal si nos.
„Hmm… Každý nemá rád dušené ledvinky s koprem, ale já osobně se asi do místní kuchyně půjdu podívat. Tedy až skončíme s vámi, pane Diggory.“
„To jsme v nějaké závodní jídelně?“
„Ne, jsme u svatého Munga. Jen musíme vyhledat mého přítele.“
„Takže kostel?“
„Ne, tohle je nemocnice, pane Diggory.“
„Proč jsem… Moment!“ zděsil se Edward.
„Jen si s mým přítelem popovídáte. Je to moudrý muž a právem je ředitelem tohoto zařízení. Á, támhle ho máme…“ dodal a vydal se vstříc dědovi ve stejně dlouhém plášti v zelené barvě. Kdysi kdesi četl, že zelená uklidňuje… prdlajz, prdlajz, slavný soude! Jeho ta zelená dost silně dráždila. Evokovala v něm pocit, že je v lese a může lovit. Tolik jídla, ale ten smrad… pochyboval o tom, že to jsou ledvinky s koprem, spíš jim tady někde uhnívá nějaká hladová krysa…
„Albusi! Příteli! Tak rád tě vidím, jak je to dlouho?!“ volal ten děda s prošedivělým knírem a červeným motýlkem. Tady by to Alice asi nezvládla.
„Nějaký pátek to už bude,“ ujistil ho Brumbál.
„Tohle je ten pan Diggory?“ zajímal se knírač.
„Ano, to je Cedrik Diggory. Druhý, který přežil…“
„Já nepřežil…“ bránil se Edward. Ti dva staříci si vyměnili divný pohled a Edward chtěl bít hlavou o zeď, že je neslyší.
„Jsem Darwin…“
„Fakt?!“ přerušil ho Edward! „Já myslel, že jste umřel a vy mezitím! Pane jo! Četl jsem všechny vaše práce! A nejvíc mě zaujaly spisy o škodlivých následcích příbuzenského rozmnožování a křížení, pane Darwine!“ jásal Edward a připadal si jako na koncertě Madony.
„Ehm… Darwinius Vykroutil, jméno mé…“ dopověděl to konečně ředitel. A sakra, další průser, Edwarde… hoď zpátečku, couvej! Vyjeď odtud… fofrem!
„Samozřejmě, já si jen dělal srandu,“ hlesl Edward.
„Cedriku – mohu vám tak říkat, že ano? Takže… Cedriku, pojďme si popovídat do mé pracovny. Albusi, určitě máš spoustu věcí na práci, nebudeme tě od ničeho zdržovat. My už si tady poradíme,“ dodal Vykroutil. V Edwardově hlavě sice bylo absolutní ticho, přesto se ozval vnitřní hlas mlátící hystericky do gongu a panicky ječící: Tohle smrdí! Nechoď s ním!
Brumbál se jen letmo rozloučil a se slovy o ledvinkách, kopru a hladu odešel. Jasně, takže on hlad ukojit může, jo?
„Mohu ti Cedriku nabídnout něco k pití?“ zeptal se mile ředitel. Nulku? AB pozitivní? Samozřejmě netučnou zvířecí, prosím!
„Ne, děkuji…“
„Určitě? Albus mi říkal, že máš… ehm… zvláštní požadavky od té doby, co ses vrátil.“
„Jo? Jak – zvláštní?“
„No… krvavě zvláštní. Máš pocit, že jsi upír?“
Těžká otázka… hm… mám? Proč bych si to asi měl myslet? A jo! Už to mám, protože já JSEM upír!
„Jaká odpověď je správně?“ hlesl Edward a trhl sebou, když za ním ředitel zavřel dveře pracovny.
„Žádná. Jen diskutujeme, samozřejmě.“
„Fajn… Tak tedy – ne, nemám.“
„Určitě?“
„Co se tady u vás léčí?“ zeptal se Edward.
„Všechno. Od dračích spalniček po pomatení smyslů díky kletbě, která se nepromíjí.“
„V tom případě – ano, jsem si jistý, že nejsem upír. Šlo jen o mou bujnou fantazii, kterou jsem si nejspíš vyvolal prožitým, ehm… šokem…“ No to tak! Já ti kývnu a ty si mě tu necháš, ne?!
„Řekl bych, že máte pravdu, ba dokonce bych si i myslel, že se v psychologii hodně vyznáte… Jak je to možné?“ Studoval jsem čtyřikrát medicínu, dědo! Ještě, abych se nevyznal!
„To je mi záhadou,“ řekl nahlas Edward a co nejmileji se usmál.
„V tom případě mi jistě odpustíte, když vám nabídnu sklenici dýňové šťávy…“ Edwardův úsměv se změnil v hysterickou křeč. Ta zesílila, když před něj postavil sklenici s béžovou tekutinou. „Na zdraví… Samozřejmě to vaše, drahý Cedriku!“ Darwinus pozvedl svou sklenku a zkoumavě si prohlížel Edwarda, který se ze všech sil pokoušel nešklebit, když si zavdal ze sklenice. Nebýt upírem, nejspíš mu naskočila hnusem husí kůže. Bože, jak by si dal husu! Sakra, jakou on má žízeň!

Bradavice

„Jdeme zpátky,“ zavelela uraženě Hermiona, když Edwarda vyplísnila a obvinila ho z nezájmu ohledně Nauky o cestovním ruchu v kouzelnickém světě.

„Tak…“ začal tiše Harry, aby ji nerozlítil ještě víc. „Jakou cestu sis vybral?“ zajímal se a srovnal krok s Edwardem.

„Počkej… já si měl vybrat? Myslel jsem, že jen zabíjí čas! Nechci ani latex, ani koště a ani přenášení!“

„Je to letax, Cedriku,“ opravil ho Harry se smíchem, když jim nad hlavou ve stejnou chvíli přeletěl jakýsi stín. A je to tady! Drak! Oheň! Popel! R.I.P. Edward Cullen z Forks! Automaticky se přikrčil a málem si zakryl hlavu, když Harry zvedl levou paži a na předloktí mu přistála velká bílá sova. „Hedviko, copak?“

„Wow,“ vydechl nakonec očarovaný Edward a v ústech se mu začal tvořit jed. „To přiletí každá? Jako… takhle na ruku?“ zajímal se a nespouštěl oči z té opravdu velké, bílé, vypasené a čerstvou krví vonící sovy.

„Ne, jen ta moje. Ostatní přiletí jen kus od tebe, když nesou poštu.“

„Co prosím?“ Edward odtrhl pohled od jídla – tedy od Hedviky – a zadíval se podezíravě na Harryho. „Děláš si srandu, že jo?“

„Vůbec ne. Sovy přece nosí poštu.“

„Nemohli byste se při té vaší výměně názorů hýbat? Nehodlám nechat Brumbála moc dlouho čekat, Harry,“ vrčela stále rozzuřená Harmiona. Ani jeden z nich si neuvědomili, že stojí na místě.

„Ehm… pardon, ale… Jaksi… Fakt bych si potřeboval odskočit. Nemáte tady nějaký lesík, nebo tak?“ prosil Edward a polkl další dávku slin. Ještě chvíli a otráví sám sebe!

„Lesík? Cedriku, zešílel jsi? Je tu jen Zakázaný les a do toho nikdo nesmí! Víš, co se tam schází za zvěř?!“ děsila se Hermiona a málem se začala nadnášet.

„Ne, ale docela bych to rád zjistil…“ kuňknul Edward.

„Teď si hraješ na hrdinu? Do Zakázaného lesa prostě nesmíš! Leda by ses chtěl stát obětí kentaurů, akromantulí, hipogryfů, jednorožců, nebo jiných mýtických tvorů.“

„Hypergrif? Hm… koninu jsem už dlouho neměl…“ zamyslel se tiše Edward.

„Hermiono, jednorožci a kentauři nejsou nebezpeční! Jsou skoro chránění a jednorožci… Ti obzvlášť.“

„Sakra, mohl jsem si myslet, že to bude nějaká rezervace. Nemám já pech?“ mumlal Edward.

„Co si tam brbláš? Jestli chceš na záchod, tak tady je keříků dost. Nebo si počkej do školy,“ pobídla ho Hermiona.

„Moje potřeba je až moc akutní. Myslím, že by nebylo dobré, kdybych se ji pokoušel krotit až do školy,“ ujišťoval ji žíznivý Edward a znovu po očku zabloudil k Hedvice, která si rovnala peří pod křídlem. Kolik v tom může být krve?

Když se nad nimi objevil nový stín, už sebou tolik netrhl, dokud se těsně vedle něj nesnesl Brumbál. „Je sladká, že?“ zeptal se Brumbál Edwarda a ten jen zoufale polkl.

„To nevím, ale rád bych se přesvědčil…“ hlesl.

„Harrymu to určitě nebude vadit. Rád vám ji půjčí, pane Diggory. Určitě bude v dobrých rukou, ne?“

„Kdyby jen v rukou, kdyby jen v rukou,“ povzdechl si Edward. Hedvika naklonila nechápavě hlavu a Edward se na ni omamně usmál. Sova jen rozmáchla křídla a s hlasitým hůů vzala čápa – tedy odletěla.

„Snad příště,“ omluvil se Harry a prázdnou ruku strčil do kapsy.

„Sakra,“ zaklel zoufale Edward a prosebně se zahleděl k lesu.

„Cedriku?“ zavrčela varovně Hermiona.

„Jen chvilku… malinkatou… vteřinovou… fakt musím… Je to otázka života a smrti…“ Vašeho života a vaší smrti! dodal v duchu.

„Máte nějaký problém?“ vložil se do toho Brumbál.

„Cedrik potřebuje čůrat,“ vyhrkla Hermiona ve chvíli, kdy Edward odpovídal: „Ne, vše je v naprostém pořádku.“

„No, pokud potřebujete nutně, pane Diggory, můžeme se vydat k mému příteli, kam máme namířeno. Anebo využijte jeden ze stromků zde.“

„To je trapný!“ zaúpěl Edward. Už už se chystal, že jim to prostě vysvětlí stylem: Hele, vy tři. Mám žízeň, že bych vysál i mraveniště, jen abych měl něco v puse, a moje močová trubička je mimo provoz přes sto let!

„Nestyďte se za lidskost, pane Diggory.“

„Tohle nemá cenu,“ rezignoval Edward.

„Nic se nemá vzdávat. Naděje umírá poslední, věřte mi,“ tišil ho Brumbál.

„No, tak to je to poslední, co bych udělal…“ vzdychl tichoučce Edward a na profesora jen souhlasně pokýval hlavou.

„Takže mi věříte?“

„Ovšem,“ souhlasil automaticky Edward. Cokoliv, jen když ho někdo dostane do lesa.

„Tak to jsem rád. Slečno Grangerová, pane Pottere, jděte zpět do školy. Sháněl se po vás pan Weasley. Pana Diggoryho pro dnešek opět ubytujeme na ošetřovně, už je na cestu do Londýna moc pozdě. Ale hned ráno se vydáme k cíli. Bude to nejlepší řešení. Vám, pane Diggory, tedy nebude vadit, když se asistovaně přemístíme?“

„Na stěhování jsem zvyklý…“ odfrkl si Edward. Brumbálovi podezřele zablesklo v očích a položil mu paži na rameno. Něco mi uniklo? Tohle smrdí… pomyslel si Edward  a rychle ucukl. Brumbál znechuceně zafrkal, zničehonic se mu v ruce objevila hůlka a tuhle noc Edward zase strávil ve ztuhlém stavu v hájemství madam Pomfreyové. A tentokrát ho nevysvobodili ani na chvilku.

Ráno se objevil Brumbál znovu, mávl hůlkou, a než se Edward stačil vůbec rozhýbat, popadl ho za ruku a okolí se  změnilo v jednu šmouhu. Edwardovy kamenné  vnitřnosti si zahrály škatulata, hejbejte se, a když se konečně opět vše doostřilo, měl pocit, že se znovu probudily k životu. Takhle špatně mu nebylo ani tehdy, když měl tu zatracenou španělskou chřipku. Vážně byl vděčný za nefunkčnost močových a jiných vylučovacích trubic.

Jenže nebyl ani v tom příšerném hradě, ani na louce u lesa, ale opět v jakési chodbě. Bílé, neútulné a divně zapáchající bahnem.

„To je smrad,“ dávil se a zacpal si nos.

„Hmm…Každý nemá rád dušené ledvinky s koprem, ale já osobně se asi do místní kuchyně půjdu podívat. Tedy až skončíme s vámi, pane Diggory.“

„To jsme v nějaké závodní jídelně?“

„Ne, jsme u svatého Munga. Jen musíme vyhledat mého přítele.“

„Takže kostel?“

„Ne, tohle je nemocnice, pane Diggory.“

„Proč jsem… Moment!“ zděsil se Edward.

„Jen si s mým přítelem popovídáte. Je to moudrý muž a právem je ředitelem tohoto zařízení. Á, támhle ho máme…“ dodal Brblal a vydal se vstříc dědovi ve stejně dlouhém plášti v zelené barvě. Kdysi kdesi četl, že zelená uklidňuje… prdlajz, prdlajz, slavný soude! Jeho ta zelená dost silně dráždila. Evokovala v něm pocit, že je v lese a může lovit. Tolik jídla, ale ten smrad… pochyboval o tom, že to jsou ledvinky s koprem, spíš jim tady někde uhnívá nějaká hladová krysa…

„Albusi! Příteli! Tak rád tě vidím, jak je to dlouho?!“ volal ten děda s prošedivělým knírem a červeným motýlkem. Tady by to Alice asi nezvládla.

„Nějaký pátek to už bude,“ ujistil ho Brumbál.

„Tohle je ten pan Diggory?“ zajímal se knírač.

„Ano, to je Cedrik Diggory. Druhý, který přežil…“

„Já nepřežil…“ bránil se Edward. Ti dva staříci si vyměnili divný pohled a Edward chtěl bít hlavou o zeď, že je neslyší.

„Jsem Darwin…“

„Fakt?!“ přerušil ho Edward. „Já myslel, že jste umřel a vy mezitím! Pane jo! Četl jsem všechny vaše práce! A nejvíc mě zaujaly spisy o škodlivých následcích příbuzenského rozmnožování a křížení, pane Darwine!“ jásal Edward a připadal si jako na koncertě Madony.

„Ehm… Darwinius Vykroutil jméno mé…“ dopověděl to konečně ředitel. A sakra, další průser, Edwarde… hoď zpátečku, couvej! Vyjeď odtud… fofrem!

„Samozřejmě, já si jen dělal srandu,“ hlesl Edward.

„Cedriku – mohu vám tak říkat, že ano? Takže… Cedriku, pojďme si popovídat do mé pracovny. Albusi, určitě máš spoustu věcí na práci, nebudeme tě od ničeho zdržovat. My už si tady poradíme,“ dodal Vykroutil. V Edwardově hlavě sice bylo absolutní ticho, přesto se ozval vnitřní hlas mlátící hystericky do gongu a panicky ječící: Tohle smrdí! Nechoď s ním! Brumbál se jen letmo rozloučil a se slovy o ledvinkách, kopru a hladu odešel. Jasně, takže on hlad ukojit může, jo?

„Mohu ti, Cedriku, nabídnout něco k pití?“ zeptal se mile ředitel. Nulku? AB pozitivní? Samozřejmě netučnou zvířecí, prosím!

„Ne, děkuji…“

„Určitě? Albus mi říkal, že máš… ehm… zvláštní požadavky od té doby, co ses vrátil.“

„Jo? Jak – zvláštní?“

„No… krvavě zvláštní. Máš pocit, že jsi upír?“Těžká otázka… hm… mám? Proč bych si to asi měl myslet? A jo! Už to mám, protože já JSEM upír!

„Jaká odpověď je správně?“ hlesl Edward a trhl sebou, když za ním ředitel zavřel dveře pracovny.

„Žádná. Jen diskutujeme, samozřejmě.“

„Fajn… Tak tedy – ne, nemám.“

„Určitě?“„Co se tady u vás léčí?“ zeptal se Edward.

„Všechno. Od dračích spalniček po pomatení smyslů díky kletbě, která se nepromíjí.“

„V tom případě – ano, jsem si jistý, že nejsem upír. Šlo jen o mou bujnou fantazii, kterou jsem si nejspíš vyvolal prožitým, ehm… šokem…“ No to tak! Já ti kývnu a ty si mě tu necháš, ne?!

„Řekl bych, že máte pravdu, ba dokonce bych si i myslel, že se v psychologii hodně vyznáte… Jak je to možné?“Studoval jsem čtyřikrát medicínu, dědo! Ještě, abych se nevyznal!

„To je mi záhadou,“ řekl nahlas Edward a co nejmileji se usmál.

„V tom případě mi jistě odpustíte, když vám nabídnu sklenici dýňové šťávy…“ Edwardův úsměv se změnil v hysterickou křeč. Ta zesílila, když před něj postavil sklenici s béžovou tekutinou. „Na zdraví… Samozřejmě to vaše, drahý Cedriku!“ Darwinus pozvedl svou sklenku a zkoumavě si prohlížel Edwarda, který se ze všech sil pokoušel nešklebit, když si zavdal ze sklenice. Nebýt upírem, nejspíš mu naskočila hnusem husí kůže. Bože, jak by si dal husu! Sakra, jakou on má žízeň!

Hanetčino shrnutí xxx MisaBellčino shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Crazy

24)  Crazy (15.11.2011 13:29)

Héééééj Maria, héééééééééééj Maria!!!!!!!!!!!
Tohle si právě teď zpívám - falešně, jak jinak - a může za to TAHLE povídka!!
Supr!!!!!!!!!!!!

Lipi4

23)  Lipi4 (06.07.2011 00:49)

Já už vážně nemůžu moje bránice je v neustálé křeči od perel, co jste napsaly, dámy

nikolka

22)  nikolka (05.07.2011 18:14)

chudáčik maličký, on má hlad a vy mu nedáte sa poriadne najesť ? ...
a jéje svätý Mungus... smrdí to problémom... ďalším v poradí

Kim

21)  Kim (02.07.2011 21:04)

chudáček Edward ...sovu mu nedáte, hypogrifa mu nedáte, prostě ani jednu kapičku zvířecí netučné krve

AMO

20)  AMO (28.06.2011 07:05)

Vždyť toho chudáčka malýho trápite...
Jste zlé....on nepotřebuje zhubnout.
Chce jen jíst....prosím.

Marvi

19)  Marvi (28.06.2011 00:05)

Jak to s tou žízní může vydržet??? Záhada...

Abera

18)  Abera (26.06.2011 02:07)

Lenka326

17)  Lenka326 (24.06.2011 23:02)

No, vždyť jsem to říkala, že ho chudáčka zavřou do cvokhausu.
„V tom případě – ano, jsem si jistý, že nejsem upír."
Darwin, dýňová šťáva, husa... Na zdraví!!!
Už mu konečně pošlete tu Swanellu s přerostlým čoklem, prosííííím :D

milica

16)  milica (24.06.2011 21:49)

Chudák náš žíznivý Edward, chtějí ho zavřít do blázince Už aby se našli ty naše dvě hrdličky

markmark

15)  markmark (24.06.2011 21:40)

Chudák Edí... už aby si pro něj přišla Bellinka.

SarkaS

14)  SarkaS (24.06.2011 21:34)

Já ho čtu, ale on očividně ne...

MisaBells

13)  MisaBells (24.06.2011 21:13)

To je tak, když nečteš HP, Šári...

SarkaS

12)  SarkaS (24.06.2011 18:10)

Chudáček malý, takhle ho týrat Já jsem z těch jeho myšlenkových pochodů hotová, on že je super inteligentní upír. Přijde mi, že mu bles pomíchal některá důležitá kolečka

Anna43474

11)  Anna43474 (24.06.2011 16:51)

Chudák on
Darwin
TKSATVO

dorianna

10)  dorianna (24.06.2011 16:47)

Jula

9)  Jula (24.06.2011 15:40)

Chudák Edward, dýňovou šťávu bych nevypila ani já
Fakt je to úžasný

MaiQa

8)  MaiQa (24.06.2011 13:25)


Chudáček má žízeň. Doufám, že se s Bella a Jackem brzy setká.

emmettka

7)  emmettka (24.06.2011 13:00)

Zombichlerka

6)  Zombichlerka (24.06.2011 12:44)

Tak husu, jo? chúdě...

Michangela

5)  Michangela (24.06.2011 12:27)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Newborns