17.05.2013 [20:00], MisaBells, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 2607×

Díky soutěži vzniklo několik pravděpodobných scénářů a přišlo mi líto, abych si je nechávala sama pro sebe, takže tady máte první můj počin.

Upozorňuji, že je to depresivní a na kapesníčky.

Smíření?

Nic jiného nemohla cítit, než vyrovnání se s osudem. Edward ji varoval, když toužila po přeměně. Říkal jí, že se jednou bude muset dívat… ale pořád to považovala za hudbu vzdálené budoucnosti. Jenže těch čtyřicet let uteklo proklatě rychle.

Mohla jen děkovat, že to nebylo méně, ale přesto si přála víc.

Svůj omyl si uvědomila, když bylo Charliemu šedesát a měl první infarkt. Nabídla mu pomoc, ale odmítl. V tu jedinou vteřinu, kdy se na ni díval a v očích měl jistotu a rozhodnost, v ten samotný okamžik litovala.

Charlie ustál dalších pět let, než s ním znovu museli do nemocnice.

„Tati…“ nadechla se, když osaměli. Doufala, přála si, aby si své rozhodnutí rozmyslel.

„Už jsem na to starý, Bells…“ zasténal. Bála se od něj odejít, zůstala, dokud ho nepustili do domácí péče.

Vzala si ho do vily a Charlie ožil. Vyprávěl si příběhy s Jacobem, podstupoval se zatnutými zuby Carlisleovy prohlídky, hrál karty s Renesmee a Emmettem. Objímal Bellu, když Edward hrál na klavír a on už nedokázal časem zkoušet tančit. Už tehdy se rychle unavil. A dnes…

„Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit klasika,“ vyhrkl z gauče a Bella se donutila pousmát. Prstem poklepával do rytmu Edwardových skladeb, měl zavřené oči a ve tváři klid. Netančil přes deset let.

Vstala a přikryla mu nohy dekou, aby nenastydl.

Věděla to. Od rána měla divný pocit, který ji nutil jej neustále sledovat. Třásla se strachy. Bylo mu osmdesát, už dávno to nebyl ten vitální policajt s ironickými úšklebky.

„Bells, nech toho…“ zachraptěl, když ji uviděl skrz přivřená víčka. „Není to konec světa.“

„Nemusel by být,“ vzdychla a posadila se mu k nohám. „Pořád můžeme…“

„Dost. Kolikrát se ještě zeptáš?“ přerušil ji a zakryl její dlaň na svém stehně svou. „Co tady? Všichni už mi utekli, nechci tu být sám.“

„Máš mě!“ bránila se. Kdyby mohla, brečela by. Smířená? Komu to chce namluvit? „Máš Renesmee, mě, Edwarda!“

„Bells, to je tvoje rodina. Moje je na místním hřbitově.“ Kousla se do jazyka. Sama tam měla pomníček a s ní i Billy Black a Sue Clearwaterová. „Já stejně ještě nikam nejdu,“ ušklíbl se a na pár vteřin připomínal toho jízlivého chlapa, který ze srdce nesnášel Edwarda. „Času dost na další skladbu,“ dodal, když Edward přestal hrát a přistoupil k nim. Bellin manžel se jen krátce zasmál, a když se vracel ke klavíru, vrtěl hlavou.

„Pořád mě nechce mít rád,“ řekl tiše Belle. „Ale prohrává.“ Bella se cítila stejně. Prohrávala.

„Tati…“ Charlie se na ni zamračil.

„Vytrvalá, že?“

„Prosím tě…“

„Bells!“ zavrčel a odtáhl od ní ruku. „Já už se rozhodl. Nech mě odpočívat, jo?“

Nastalo ticho. Charlie zavřel oči a poslouchal tóny Edwardova valčíku. Občas se pousmál a Bella přistihla Edwarda, že to dělá taky. Vstala od táty, posadila se k manželovi a opřela mu hlavu o rameno.

„Tančí se Sue,“ zašeptal Belle do vlasů. „Nikdy nebyl tanečník a motají se mu nohy, ale smějí se.“ Bella vzlykla. „Jsou v ohromném sále a Sue to moc sluší.“ Edward se zasmál. „Charlie má na sobě sváteční policejní uniformu.“

„Jsou tam sami?“

„Samozřejmě, že ne. Jsme tam všichni a sedíme okolo parketu. Máš na sobě ty modré šaty z maturitního plesu,“ usmál se, a aniž by přestal hrát, políbil ji na spánek. „Tleskáme jim, i když to Charlie kazil…“ řekl a na chvíli se odmlčel. Jeho pohled zabloudil ke gauči a Bella zavřela oči, když se Edwardovi nakrčilo čelo a ve tváři se promítla bolest.

Odešel.

„Byl šťastný, Bello,“ zašeptal, zatímco se k němu zoufale tiskla. Sama. Už je sama! Za zavřenými víčky spatřila ten sál. Ozářený svícny stál uprostřed táta, jako kdysi. Mával jí a usmíval se. Vstala ze svého místa, v modrých šatech a vyrazila k němu.

„Smím prosit?“ usmál se a rozevřel náruč. „Slibuji, že je to naposled…“

Tančili a tentokrát to Charliemu šlo. Držel ji pevně a láskyplně se na ni usmíval. Nechtěla, aby to skončilo. Nesmělo to skončit, protože až se to stane, bude to pryč… „Bells?“ Zadívala se mu do čokoládových očí. „Pořád tě budu sledovat, mladá dámo,“ varoval ji a Bella se usmála. Tady, v tomto okamžiku, mohla plakat. Přes slzy přestávala vidět. Charlie mizel. Točila se po parketu a s každým pohybem zůstávala víc a víc sama, až nakonec měla prázdnou náruč. Stála v sále a prosila o ještě jeden tanec.

„Táto!“ vykřikla, ale nikdo ji neslyšel. Svícny dohořely, hosty pohltila tma. Nepohnula se, dokud za sebou nezaslechla kroky. V jemném světle se objevila silueta. „Ty…“ zasténala a vběhla do náruče Edwarda.

„Já. A napořád…“ slíbil, zatímco se tiše loučila s prvním mužem svého života. S mužem, který ji dlouhou dobu jako jediný chlap miloval i s chybami. On byl její král.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  miamam (20.05.2013 18:44)

Uau. Tak to bylo... Uf. Intenzivní.

8)  Empress (19.05.2013 21:44)

Čo mi to zase robíš???

7)  henna (19.05.2013 20:46)

Nádherné, .

6)  Silvaren (18.05.2013 22:59)

5)  Ivana (17.05.2013 21:56)

Prekrásne. Dojímavé, ale tak nejako nevyhnutné.

3)  Marcelle (17.05.2013 21:39)

Ježíš to bylo, ale smutný Ale krásně napsaný

2)  SestraTwilly (17.05.2013 21:02)

Miška,slzy sa mi tisnú do očí.
Krásne ale veľmi smutné. To je Bellina daň za nesmrteľnosť.

1)  Veru177 (17.05.2013 20:50)

Panebože Proč já nikdy neberu na vědomí rady v perexu? Nejen, že si teď oči otírám rukávama, ale hlavně je moje křehká dušička úplně rozdrcená...

EDIT: Poslední dvě věty mě znovu rozbrečely, skvělý...

1