31.01.2012 [21:15], MarryTyger, Povídky jednorázové, komentováno 2×, zobrazeno 1995×

V této jednorázovce jde spíše o vcítění, nemá nijak moc příběh. Ale může se vám líbit, nebo ne... musí se vám líbit! A zanechte prosím komentář ;)

Už dvacet let žiji jako nomádka, nikdy jsem nenarazila na něco, co by mě mohlo ohrozit. Nikdy jsem neviděla vraždu upíra, nikdy jsem nezabila upíra. Ale každé bytí musí jednou skončit, stejně jako každý život. Kdy jste si mysleli, že je den, který je váš poslední? Já jsem na to nemyslela, instinkty mi říkaly, že prostě nemohu umřít, že jsem nesmrtelná. Lež? … ANO! Je to lež, musíte myslet dopředu. Musíte být vždy připravení na to, že existuje něco co vás ohrozí. Temní tvorové, kteří touží po vaší krvi. Po té sladké tekutině, která vám koluje v žilách.

Vědci naši existenci popírají, bojí se že by vyvolali zmatek po celém světě. Svádějí to na zvěř, která by však nikdy nedokázala, to co umíme my! My nejsme, podle lidí jsme jen historky. Občas se objeví nějaký ten člověk, co v naši existenci mírně věří, ale to jsou ojedinělé situace. Někteří lidé si zase přejí, abychom existovali, ale neuvědomují si, jak jsme pro ně nebezpeční. Stačí jediná kapička krve, stačí jen málo a v blízkosti nás je po vás.

Já nejsem výjimka, mé sebeovládání je na bodě mrazu. Stačí kapička rudé tekutiny a je po vás. Párkrát se mi to stalo, ale bylo to v temných uličkách a u lidí, kteří byli nepotřební, zbyteční a hlavně naivní. Jejich krev byla hořká, plná alkoholu nebo drog. Vybírám si zbytečné lidi, nikdy žádného důležitého nebo potřebného. Čistá krev se mi naskytla jen jednou, mladá dívenka, která byla právě po rozchodu z klukem. Byla zábava pozorovat, to jak se pohádali kvůli malichernosti, kvůli ničemu, co není důležité.

Smrtelníci jsou pro mě něco jako hračkami, sleduji jejich hádky a vztahy, které jsou lepší než filmy. Užívám si jejich bolestné výkřiky, když se jim zahryznu do krku. Jak z jejich těla prchá všechen život, stávají se z nich mrtvoly. Pro mě jsou tím, čím jsem byla před tím. Byla jsem postavička osudu, pouhá figurka v šachovnici, pohrávali si se mnou.

Proměnili mě těsně před tím, než mi bylo osmnáct. Udělali ze mě zrůdu pro nic, jen tak pro zábavu. Jen mě zneužili a potom odkopli, stejně jako mě odkopl osud. V tu chvíli mě nikdo nechtěl, nechtěla jsem ani sama sebe. Mám teď své bytí, osud mě nezajímá. Procházím městy, hledám různé kořisti. S podobnými jako jsem já se potkávám jen zřídka, to jen za výjimečných událostí. Nemám s nimi žádné spory a raději se jim vyhíbám.

Policie naší komunity, aneb Volturiové, o mně nevědí. Jsem pro ně neviditelná, tak jako pro ostatní mého druhu. Mám dar jako má Jane Volturi… ano, způsobuji bolest pouhou myšlenkou. Nepoužívám tenhle dar, je mi z něho nanic. Je nanic z Jane, která tento dar používá pro opravu zákonu, ale má z toho radost.

XXXXXXXX

Seděla jsem na střeše malé vilky, uvnitř se děla hádka a já ji se zájmem sledovala. Mladý pár se hádal kvůli penězům, které v téhle době potřebují k životu všichni smrtelníci. Pro mě jsou to zbytečné papírky, můžu jich mít kolik chci, ale neberu si je. Beru si co chci, nikdo mi v tom nezabrání. Muž ženu uhodil do tváře, rozhlédla jsem se, vilka byla daleko v lese. Okolo ani živáčka, byli tu jen ti dva. V krku se mi objevil žár, už týdny jsem nepila a jejich krev bude určitě čístá.

Změnila jsem se s klidné pozice na pozici lovce, rozbila jsem okno a vpadla dovnitř. Žena vyděšeně vykřikla a já si její křik slastně užívala. Muž popadl nůž, namířil s ním na mě.

„Svou šanci jsi už promrhal,“ oznámila jsem mu s klidem a dvěma kroky jsem se dostala za jeho záda. Žena se rozhodla pro útěk, shodila jsem muže na zem a rozběhla se za ženou. Nedoběhla moc daleko, takže po pár metrech jsem ji uchopila kolem ramen. Zakousla jsem se ji do krku, její krev byla sladká. Pomalu umírala, už se nebránila. Musela vědět že bránit se nemá cenu. Z koutku mi stekla kapka její krve, nezastavila jsem jí a nechala ji, aby mi stekla i po krku. Pustila jsem její tělo a to mrtvě dopadlo na zem.

Vrátila jsem se domu, muž měl oči plné slz. Svíral v ruce telefon, vyděšeně mluvil a líčil policii, co se stalo. Pomalým krokem jsem se vydala k němu, muž se roztřásl.

„Nebudeme vás potřebovat,“ řekla jsem v klidu do telefonu. Stiskla jsem muži ruku a ten bolestivě vykřikl, následně jsem rozdrtila telefon.

Ucítila jsem kolem sebe pach jiného mého druhu, objevil se tu až teď. Mé lovecké instinkty začali bránit kořist, zjevil se přímo přede mnou. Jeho tvář byla přenádherná a jeho oči se blýskli vzrušením z boje. Plavé vlasy měl svázané do culíku, vlasy měl pod lopatky. Na sobě koženou bundu, neměl košili. Jeho svaly byli vypracované, když se nad tím zamyslím, byl vlastně přitažlivý.

„Nedělím se,“ řekla jsem a zvedla se z obranné pozice.

„To bys měla,“ zasyčel a už mě držel za ramena, pevně je tiskly, jakoby se ze mě snažil udělat placku. Potom, aniž bych si to uvědomila, mě držel za krk. Muž tomu vyděšeně přihlížel, jeho strach bych si normálně užívala. 
Začala jsem mít po dlouhé době strach, strach ze smrti. Nikdy v mém druhém životě jsem necítila pocit, který jsem cítila teď. Dlouho se nic nedělo, byl slyšet jen zrychlený dech vyděšeného muže. Napadlo mě jediné, odejít s pocitem, že nejsem srab. Vytrhla jsem se mu, když jeho stisk povolil. Hned jsem ho pokusila uhodit, stiskl mi pěst a mému útoku zabránil. Druhou rukou jsem se ho pokusila znovu uhodit, ale znovu mi v tom zabránil. Měla jsem zaměstnané ruce, tak jsem použila nohy. Podkopla jsem mu nohy jedním ladným pohybem, jenže mě stále držel, takže jsem se s ním zřítila na zem. Tváří jsem byla pár centimetrů od té jeho, naše rty byli ve stejném postavení. Měla jsem chuť ho políbit, předběhl mě. Jemně si otřel mé rty o mé a potom zase položil hlavu na podlahu.

Rychle jsem se zvedla, chytla jsem muže a hodila k němu na zem.

„Vem si ho,“ řekla jsem naštvaně „už jsem měla!“

Poslechl mě, zvedl se a přitáhl ho k sobě. Jeho zuby se zaťali do mužova krku, vytekla kapička krve a já dostala zase žízeň. Otočila jsem hlavu a prohlédla si kuchyň, ve které jsme se nacházeli. Byla moderní a útulná, ale já se nerada usazuji.

„Díky,“ řekl, když dopil.

„Nech si to,“ zasyčela jsem a rozešla se dveřím, které vedli ven. Postavil se přímo přede mě, nehodlal mě pustit dál. Poprvé za devatenáct let jsem použila svůj dar, sesunul se bolestí k zemi. Lhostejně jsem ho překročila a vydala se k východu. Nakonec jsem ale usoudila, že mě bude chtít sledovat nebo dokonce zabít.

Utrhla jsem mu hlavu, bolestně vykřikl a potom jeho křik ustal. V obývacím pokoji jsem našla zapalovač, spálila jsem jeho tělo a zůstal po něm jen prach. Rychle jsem se zbavila těla muže, potom jsem se vydala ven.

Tvář neznámého se mi stále objevovala v hlavě, snažila jsem se ji vytěsnit, nedařilo se. Zmohl se mě pocit lítosti, neměla jsem to dělat. Litovala jsem toho, litovala jsem lidí, co jsem zabila. Ale je to moje bytí, žádný neznámý mi ho nezkazí.

Jsem upír a lovím sama!

Abby Rianová

______________________________________________________________________

Tak co??? Líbilo se vám to?

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  eMuska (01.02.2012 19:58)

Hore máš "Musí se vám líbit!" a dolu "tak co??? Líbilo se vám to?"
Neodradzuj si od seba čitateľov, lebo ty máš na to, aby tvoje poviedky boli dobré. Len odstrániť rušivé aspekty. Píš

1