Sekce

Galerie

/gallery/dáno osudemm.jpg

Probuzení

Slyšela jsem kolem sebe zvláštní šum a huhlání. Někdo mluvil, někdo plakal a někdo křičel. Vnímala jsem zvuky, slova a jejich odstín, ale význam mi unikal. Dokázala jsem se soustředit jen na bolest hlavy a vyčerpání.

Takhle unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. Cítila jsem, že se mě pokoušejí vzbudit, ale to jsem nechtěla. Toužila jsem po spánku, po slastné temnotě bezvědomí. Studená ruka mě něžně pohladila po tváři a pak stiskla mou ruku. Nevěděla jsem, kdo je se mnou, kde jsem ani proč, a bylo mi to jedno.

Byla jsem tak strašně slabá a jakoby omámená. Jednu chvíli jsem chtěla zvednout paži a dát si ji pod hlavu, aby se mi pohodlněji leželo, ale nedokázala jsem pohnout ani články prstů. Neovládala jsem vlastní tělo. Byla jsem v něm uvězněná a nic jsem s tím nezmohla.

Začínala jsem se bát. Přála jsem si otevřít oči, ale víčka mě neposlouchala. Držela pevně u sebe a mé přání ignorovala. Šum kolem mě zesílil, hlasy nabraly na intenzitě.

Sem tam jsem postřehla jednotlivá slova. Někdo stále opakoval mé jméno. Ale neměla jsem ani tušení, komu ten krásný hlas patří. Byl melodický a sametový, každé slovo, které pronesl bylo prodchnuto bolestí a zoufalstvím. Zněl jako zpěv anděla. Velmi nešťastného anděla. Byl mi vzdáleně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud bych ho mohla znát.

Opět jsem se ponořila do tmy s myšlenkou na něj a mou touhu ho utěšit. Třeštila mi hlava a hlasy se úplně ztratily ve změti šumu, hučení a bušení. Slyšela jsem vlastní splašené srdce. Krev mi silně tepala v žilách a já měla pocit, že se mi rozskočí hlava.

Zmučeně jsem zasténala. Bolest velmi pomalu polevovala a můj tep se zklidňoval. Opět jsem dokázala rozlišit hlasy. Hlava přestávala pulzovat. Zvolna jsem začínala vnímat své tělo i okolí. Cítila jsem nepříjemné bodání v paži, těžce se mi dýchalo a poznala jsem, že ležím na měkkém lůžku. Moc měkkém, aby bylo v mém bytě. Vyděsila jsem se. Kde jsem a jak jsem se sem dostala?

Velmi opatrně a namáhavě jsem rozlepila oční víčka. Okamžitě jsem je zase semkla. Píchalo mě světlo, doslova mě oslepilo. Zamžila jsem a znovu otevřela oči. Uvědomila si, že kolem mě je ticho. Ležela jsem na posteli vzdáleně připomínající nemocniční lůžko, na předloktí jsem cítila jehlu, obklopovalo mě sedm andělů.

Dívali se na mne s úlevou, obavou a zároveň radostí. Opravdu zvláštní směsice emocí. Byla jsem zmatená. S naprostou jistotou jsem věděla, že své společníky znám. A to velmi důvěrně. Snažila jsem se vzpomenout si na cokoliv, ale nešlo to. Znala jsem své jméno a vybavovala si nesouvislé útržky minulosti.

Přímo do mého zorného pole se postavil ten nejkrásnější z andělů. Jeho oči byly zářivě zlaté a neuvěřitelně starostlivé. Celý můj svět, můj vesmír se scvrkl na ty dva body teplého světla. Vpíjela jsem se do nich a zapomínala dýchat. Srdci jako by narostla křídla a rozlétlo se.

Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. V tu chvíli se přede mnou promítl celý můj život. Viděla jsem maminku, její svatbu s Philem, stěhování k Charliemu, seznámení s Edwardem, náš první polibek, oslavu osmnáctin, jeho odchod, díru v hrudi, zoufalství, návrat Victorie a bílé světlo… Bílá záře!

Prudce jsem otevřela oči a pečlivě se pohledem vyhnula postavě přede mnou. Hledala jsem Alici a naštěstí ji našla. Stála schoulená v Jasperově náručí a opatrně se na mě usmívala. Oddychla jsem si a cítila obrovskou úlevu. Nezničila jsem ji. Nechápala jsem to.

,,Jak?” zašeptala jsem skřehotavým hlasem. Škrábalo mě v krku a měla jsem žízeň. Mé hrdlo bylo vyprahlé a v ústech jsem měla úplně sucho.

Alice dotančila k mé posteli a podala mi sklenici s vodou. Vděčně jsem ji přijala a napila se.

,,Uskočila jsem. Když jsi na mě zakřičela, došlo mi, co ses mi snažila celou dobu říct. To světlo mě jen tak tak minulo, jen mě pohladilo. Zvláštní pocit, ale ne nepříjemný.

Jenže ty ses úplně zhroutila. Na nic jsi nereagovala. Nevěděla jsem, co dělat. Tvoje budoucnost mi zmizela už předtím a já se o tebe hrozně bála. Zavolala jsem Carlislovi,” zašeptala a sklopila pohled.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?” Můj hlas zněl o poznání lépe, ale stále to nebylo úplně ono.

,,Čtyři dny,” ujal se slova Carlisle a já tiše zasténala. ,,Byla jsi vyčerpaná, dehydratovaná a já jsem tě vůbec nedokázal stabilizovat. Tvůj stav se nelepšil a Alice stále neviděla tvou budoucnost. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Pořád jsi opakovala Edwardovo jméno, tak jsem mu zavolal,” Carlisle se na mě díval s obavou a starostlivě.

Zaúpěla jsem. Čtyři dny jsem byla v jakémsi podivném bezvědomí a když se proberu, jsou u mě všichni Cullenovi. Dříve bych skákala radostí, ale nyní již ne. Alici jsem přijmout zpátky dokázala, ale celou rodinu ne. Opustili mě, odešli a nezajímal je můj další osud.

A Edward? Milovala jsem ho stále stejně silně. Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce a přála jsem si, aby mě objal a políbil. Jenže to byla jen má fantasie. Ve skutečnosti jsem to tak nechtěla. Nikdy bych nedopustila, aby se mnou byl z lítosti nebo jiných takových důvodů.

Už jsem mu nevěřila jako dříve. S kamenným výraz mi chladně oznámil, že mě nemiluje, že jsem pro něj byla jen povyražením, krátkodobým rozptýlením nudy jeho věčnosti. Nyní se tvářil zmučeně, jeho oči prozrazovaly prožívanou bolest a zármutek, ale já již nevěřila. Klamal mě jednou, mohl by mě klamat i dále.

Nebyla jsem si jistá, jestli vydržím byť jen o vteřinu déle v jejich přítomnosti. Opatrně jsem se posadila a posléze i postavila a nedbala protestů Carlislea, Alice i Edwarda.

Naštěstí mě někdo, pravděpodobně Alice, převlékl do pohodlných kalhot a jednoduchého trička. Asi uznala, že člověk v bezvědomí nepotřebuje být oblečen jako na módní přehlídku.

Se znechucením a zatnutými zuby jsem si odstranila kapačku ze žíly na předloktí. Všichni Cullenovi na mě koukali jako na blázna. Bylo mi to jedno. Toužila jsem okamžitě zmizet a nebýt jim déle na obtíž.

Hlava se mi motala a můj krok byl nejistý. Jen co jsem zvedla nohu, podlomila se mi kolena. Dvě silné ledové paže mě zachytily. Vzhlédla jsem a setkala se s Edwardovým starostlivým pohledem.

,,Okamžitě mě pusť a už se mě nedotýkej. Nikdy,” zašeptala jsem a nasadila nepřístupnou masku.

V očích se mu zračila bolest, ale poslechl mě. Stáhl své ruce z mého těla a o pár kroků ustoupil. Bylo to pro mě hodně těžké, ale jinak to nešlo. Stále jsem ho milovala, stále jsem po něm toužila. Jednou mě již opustil a kdyby to udělal znova, byla jsem si docela jistá, že už bych to nezvládla.

Ne, nyní jsem musela být já tím, kdo odchází. Nesměla jsem znovu podlehnout a skončit sama a zlomená. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem věřila Alici, ale nikomu jinému z rodiny ne.

Všichni mě sledovali s nechápavými pohledy a smutným výrazem. Tak strašně moc jsem toužila každého z nich obejmout a navěky s nimi zůstat, ale to prostě nešlo.

,,Alice, mohla bys mě prosím odvést domů?” zeptala jsem se jí a ostatní ignorovala. Esmé se tiše rozvzlykala a Emmett se zatvářil naprosto nevěřícně. Dokonce mu spadla čelist. Mysleli si, že budu plakat a prosit je, abych s nimi směla zůstat. Jenže to se škaredě pletli. Já už nebyla ta stará slabá Bella. Nyní jsem již nebrala takové ohledy na ostatní. I já si přeci zasloužila štěstí a normální život.

Alice smutně přikývla a podala mi svetr. Došla jsem až ke dveřím, když se Carlisle vzpamatoval.

,,Bello, to… to nejde. Nemůžeš jen tak odejít. Čtyři dny jsi byla v bezvědomí, jsi velmi zesláblá. Měla bys být pod lékařským dohledem,” snažil se mě přesvědčit. Marně.

,,Doma si lehnu a kdybych se necítila dobře, zavolám si do nemocnice. New York je velké město a doktorů je tu spousta. Samozřejmě žádný z nich nemá tvé staleté zkušenosti, ale věřím, že postarat se o mne zvládnou,” odbyla jsem ho a snažila se, aby můj hlas zněl chladně a odtažitě. Povedlo se.

,,Děkuji, že jste se o mě postarali, ale doufám, že vícekrát to již nebude potřeba. Sbohem,” rozloučila jsem se a bez ohlédnutí prošla dveřmi. Jediná Alice mě následovala.

Podepřela mě a dovedla až k autu. Vděčně jsem se na ni usmála. Úsměv mi oplatila, ale do očí se jí nepromítl. Ty zůstaly ublížené. Nechápala jsem asi nikoho z rodiny Cullenových. To oni mě opustili, oni odešli bez rozloučení, tak proč se teď tak diví mému přístupu k nim?

Alice mě odvezla až k mému bytu a pomohla mi dostat se domů. Po celou dobu nepromluvila, jen se na mě občas pokradmu nechápavě podívala.

V mém bytě bylo perfektně uklizeno. Nikde ani stopy po nedávném útoku upíra. Alice pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Vyšel z toho ale jen nepříliš veselý škleb.

,,Uklidila jsem ti tu. Taky jsem napsala Lily, že jedeš na pár dní k nám. Tvým jménem. Omlouvám se, ale ona by jinak zorganizovala pátrací akci,” vysvětlila mi Alice a já jí byla opět vděčná.

Dovedla mě až do postele a uložila. Cítila jsem se příšerně unavená, ale spát se mi nechtělo. Alice seděla na okraji postele a bylo vidět, že k něčemu sbírá odvahu.

,,Proč?” zašeptala najednou a její hlas byl prosycený bolestí.

Moc dobře jsem věděla, na co se ptá. Ztěžka jsem vzdychla a podívala se z okna. Přemýšlela jsem, jak srozumitelně zformulovat odpověď. Alice nepochopila, že jí odpovím.

,,Miluješ ho. Jasper to cítil a já to vím. Oba si před Edwardem hlídáme myšlenky, neboj se. Jen prostě nerozumím tvému jednaní. Odehnala jsi ho od sebe. Jeho i celou rodinu. Proč?” Alice upřesnila svou otázku, i když to nebylo potřeba.

,,Na lásku jsou třeba dva a to by u nás neplatilo. Nechci žádný poloviční vztah, nechci se stále bát, kdy zůstanu opět opuštěná. To si nezasloužím. Navíc, vy jste upíři a ty já ničím. Ať chci, nebo ne. Ty sama jsi u toho byla. Neovládám to. Jsem pro vás nebezpečná,” pokoušela jsem se jí vysvětlit své stanovisko.

,,Víš, Alice, možná by bylo lepší, kdybychom se už nikdy neviděly ani my dvě. Mám tě moc ráda, ale pravděpodobně by to bylo to nejlepší pro nás obě.”

Alice zavřela oči a semkla rty. Lehce se chvěla a já moc dobře věděla, že takhle vypadá upíří pláč. Nechtěla jsem ji ranit, ale právě proto jsem ji musela nechat odejít. Byla jsem pro ni smrtelně nebezpečná. Kdykoliv jsem ji mohla nechtěně zničit. To přeci musela pochopit. Nikdy bych se s jejím definitivním skonem nevyrovnala, nikdy bych si to neodpustila.

Vzala jsem ji za drobnou chladnou ruku a stiskla ji. Alice otevřela oči a sledovala mě s takovým utrpením, že i mně se chtělo plakat.

,,Alice, zkus to pochopit. Už jednou jsem tě skoro zničila. Nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. Nechci se s tebou rozloučit úplně. Můžeme si třeba volat a psát, ale nesmíme se vídat. To nejde. Je to pro tebe příliš nebezpečné,” konejšila jsem ji a vysvětlovala důvody svého rozhodnutí.

Alice na mě koukala nejprve nechápavě a pak rozzlobeně. Měřila si mě naštvaným pohledem. Nechápala jsem ji.

,,Jasně, děláš to jen pro mé dobro, že. Nechceš mě ohrozit. Víš co, Bello? Hodíte se k sobě. Oba dva jste stejní do sebe zahledění sobci! Je vám úplně jedno, co cítí druzí. Snažíte se být tak velkorysí a sebeobětaví, až ničíte nejen sebe, ale především ty, které chcete chránit. Zrovna ty bys o tom mohla něco vědět,” vybuchla Alice a tvářila se jako anděl pomsty.

,,Dělej si, co chceš. Jsi dospělá a máš svůj život. Jestli si to opravdu přeješ, nadobro si ho znič a do smrti se utápěj v žalu. Kdyby sis to rozmyslela, moje číslo máš,” oznámila mi a během okamžiku jsem osaměla.

S otevřenou pusou jsem se dívala na zavřené dveře a vůbec nerozuměla tomu, co se právě stalo. Zkusila jsem zamrkat a štípnout se do předloktí, ale nepomohlo to. Nesnila jsem. Alice mě skutečně opustila.

Převrátila jsem se na bok a rozvzlykala se. Hořké slzy mi stékaly po tvářích a já se třásla žalem. Nechápala jsem, proč se na mě Alice zlobila. Nerozuměla jsem jí. Chtěla jsem jí přeci jen chránit. Musela to vědět a pochopit. Byla jsem pro ni příliš nebezpečná.

Plakala jsem a nevnímala čas. Utápěla jsem se ve vlastním smutku a neštěstí, přesně jak mi poradila. Nechtěla jsem být taková, ale nedokázala jsem se ovládnout. Sice jsem chtěla, aby odešla, ale ne takhle. To ne.

Upadla jsem do bezesného spánku. Neklidně jsem se převalovala a každou chvíli se budila do polovědomí a zase se propadala do temnot. Definitivně jsem se vzbudila úplně zpocená a s pocitem větší únavy, než před spánkem.

Stočila jsem oči k budíku a zaúpěla. Ukazoval dvě hodiny odpoledne. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem vlastně spala, ale připadala jsem si hrozně nepříjemně malátná a obluzená.

Namáhavě jsem se vyškrábala z postele a dopotácela se do koupelny. Napustila jsem umyvadlo studené vody a ponořila do něj hlavu. Jakžtakž probraná jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila se. Byla jsem opuchlá a zčervenalá. Na levé tváři se skvěl vzor zmačkaného polštáře, vlasy mi spilhle visely kolem obličeje a pod očima se fialověly temné kruhy. Vypadala jsem příšerně.

Napustila jsem si vanu příjemně teplé vody s pěnou do koupele a na hodinu se do ní naložila. Doslova jsem cítila, jak mé ztuhlé svaly povolují a já se uvolňuji. Nechtěla jsem myslet, nechtěla jsem vzpomínat, jen žít normálně dál.

Když voda vychladla vylezla jsem ven a zabalená do teplého županu se přesunula do obýváku. Věděla jsem, že bych se měla najíst, ale nějak jsem neměla hlad. Zvláštní, musela to být docela dlouhá doba od posledního jídla.

Zhroutila jsem se na pohovku a bezmyšlenkovitě pustila televizi. Potřebovala jsem se nějak zabavit, zahnat ty protivné a vlezlé myšlenky. Byla mi zima, tak jsem se zabalila ještě do deky.

Z koukání skrz televizi mě vyrušilo chrastění klíčů v zámku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem napětím a strachy a obezřetně sledovala k zemi se hýbající kliku. Dveře tiše cvakly a ještě tišeji se dovnitř vkradla Lily.

Najednou jsem měla šílenou chuť se smát. Neskutečně se mi ulevilo. Ze všech možností byla Lily rozhodně tou nejlepší.

Sledovala jsem ji, jak si sundává boty a po špičkách se plíží k ložnici. Působila docela komicky.

,,Lily, co to provádíš?” zeptala jsem se zadržujíc smích. Překvapilo mě, jak skřehotavě můj hlas zní.

Když jsem promluvila, Lily nadskočila a s vyděšeným výrazem se na mě podívala. Chvilku si mě nechápavě měřila pohledem, ale pak se úlevně usmála. Již naprosto normálně přešla ke gauči a posadila se vedle mě.

,,Teda, tys mi dala. Víš, jak jsem se lekla? To se nedělá, takhle strašit kamarádku,” ulevila si a pak mě objala.

,,Lily, ne že bys mi tu vadila, ale co tu děláš?”

Lily mě přestala objímat, pohladila mě po vlasech a soucitně se na mě podívala. Vůbec jsem nechápala, co za tragedii se stalo.

,,Volala mi ta tvoje praštěná kamarádka. No, ona je asi docela fajn, ale toho prvního dojmu se jen tak nezbavím. Říkala, že jsi nemocná a musela ses vrátit. Ona chtěla přijet s tebou a dohlídnout na tebe, ale vlezly jí do toho nějaké rodinné záležitosti. Tak poprosila mě, abych tě zkontrolovala.

A ještě že tak. Bello, vypadáš děsně. Promiň mi mou upřímnost, ale je to tak. To nevypadá na obyčejnou chřipku. Jak ti je?” vysvětlila mi svou přítomnost a zajímala se o můj zdravotní stav.

Chvilku mi trvalo než jsem si její slova přebrala a pochopila jejich význam. Alice se na mě sice zlobila, ale stejně se o mě starala. I když nepřímo, ale pomáhala mi. Bodlo mě u srdce. Nechtěla jsem, aby to mezi námi bylo takové, ale jinak to nešlo. Copak to nemohla pochopit?

,,Haló, planeta Země volá Bellu,” upoutala na sebe mou pozornost Lily. Navzdory tomu, co říkala, se tvářila vážně. Asi se o mě opravdu bála.

,,Není mi moc dobře, ale už je to lepší,” odpověděla jsem popravdě.

Lily se mírně zamračila, ale nekomentovala to. Rozhodla se zlepšit mi náladu, tak mi povyprávěla o proběhlém týdnu a svých malých dobrodružstvích. Po nějaké době si vzpomněla, že jako nemocná bych měla pít čaj s medem a citrónem a okamžitě se jala mi ho připravit. Když už byla v kuchyni, vyrobila i až neuvěřitelně chutný zeleninový salát s křehoučkými toasty.

Společně jsme jedly a dívaly se na docela hloupou romantickou komedii. Nechápala jsem, proč bych i já nemohla někoho potkat, zamilovat se, chodit na normální rande, časem se vdát a třeba i mít dítě. Jenže to já ne. Já pořád miluji jednoho hloupého upíra a nikoho jiného nechci.

Lily si všimla mé zasmušilé nálady. Vypnula televizi a posadila se naproti mně.

,,Tak jo, Bells. Myslím, že přišel čas, abys mi povyprávěla o tom bídákovi, co ti zlomil srdce. Už dávno jsem se na něj chtěla zeptat, ale teď vím, že se prostě potřebuješ vypovídat. Takže jsem jedno velké ucho,” zavelela a já k vlastnímu údivu zjistila, že jí o Edwardovi opravdu chci vyprávět. Potřebovala jsem si vylít srdíčko a nechat se utěšovat a konejšit. Jasně, nemohla jsem říct Lily všechno, ale i to málo, co prozradit můžu, by mi mělo ulevit.

,,Jmenuje se Edward a je to Alicin bratr. Poznala jsem ho, když jsem se v sedmnácti přestěhovala k tátovi do malého deštivého městečka Forks. Cullenovi tam žili již dva roky, ale s nikým se nebavili a nenavázali žádná přátelství. Víš, Edward byl tamní dívčí idol. Snad každá o něm tajně snila a já si nedělala žádné naděje.

Poprvé jsem ho viděla v jídelně a okouzlil mě. Kdybys ho viděla, pochopila bys. On je krásný a dokonalý. A z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se mu líbila. I když to nebylo zcela bez komplikací, začali jsme spolu chodit. Milovala jsem ho víc, než cokoliv na světě. A myslela jsem, že on mě taky. Ale nebylo to tak.

Společně s jeho rodinou jsem oslavovala osmnáctiny a došlo k takové menší nehodě. To není podstatné. Ten den se na mě ještě usmíval a vyznával mi lásku. Další den mě s kamennou tváří opustil. Řekl, že mě nikdy nemiloval a že pro něj nejsem dost dobrá. Pak prostě odešel. Odstěhovali se kvůli neodmítnutelné nabídce práce, kterou Carlisle, otec rodiny, dostal.

Od té doby jsem o nic neslyšela, dokud se tu neobjevila Alice. Když tenkrát odešli, myslela jsem, že umřu žalem. Ale život šel dál a já se oklepala. Jen na něj nedokážu zapomenout. Pořád ho mám ráda, pořád mi na něm záleží. Nikdy jsem ho nepřestala milovat,” dovyprávěla jsem svůj příběh a rozvzlykala se.

Lily okamžitě zasáhla a jako správná kamarádka mě objala. Utěšovala mě a vyjmenovávala všechny mé přednosti, díky kterým jsem jistě lepší partie než Edward. Po pár minutách jsem se už musela smát. Lily byla moje sluníčko, které svými paprsky zažene temné mraky.

Skutečně mi vypovídáním se spadl kámen ze srdce. Měla jsem pocit, že se mi lépe dýchá a celkově jsem se cítila mnohem příjemněji. Jak se říká - sdílené trápení je menší.

Lily mě ještě několik minut bavila a konejšila, když její monolog přerušil zvonek. Nikoho jsem nečekala a neměla ani tušení, kdo by mě mohl jít navštívit. Pokrčila jsem rameny a chystala se jít otevřít. Přeci jen to mohl být třeba pošťák. Lily ale zakroutila hlavou a protočila panenky. Sama se ladně zvedla a došla otevřít.

Seděla jsem tak, že jsem nemohla na chodbu vidět. Nechápala jsem proto, proč má kamarádka zalapala po dechu a spadla jí brada. Nevypadala ale vystrašeně, spíš okouzleně.

,,Ahoj, ty budeš jistě Lily. Těší mě, že tě poznávám. Já jsem Edward Culen a jdu navštívit Bellu,” ozval se ten nejkrásnější hlas a já okamžitě chápala Lilyin výraz.

Alice zavřela oči a semkla rty. Lehce se chvěla a já moc dobře věděla, že takhle vypadá upíří pláč. Nechtěla jsem ji ranit, ale právě proto jsem ji musela nechat odejít. Byla jsem pro ni smrtelně nebezpečná. Kdykoliv jsem ji mohla nechtěně zničit. To přeci musela pochopit. Nikdy bych se s jejím definitivním skonem nevyrovnala, nikdy bych si to neodpustila.
Vzala jsem ji za drobnou chladnou ruku a stiskla ji. Alice otevřela oči a sledovala mě s takovým utrpením, že i mně se chtělo plakat.
,,Alice, zkus to pochopit. Už jednou jsem tě skoro zničila. Nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. Nechci se s tebou rozloučit úplně. Můžeme si třeba volat a psát, ale nesmíme se vídat. To nejde. Je to pro tebe příliš nebezpečné,” konejšila jsem ji a vysvětlovala důvody svého rozhodnutí.
Alice na mě koukala nejprve nechápavě a pak rozzlobeně. Měřila si mě naštvaným pohledem. Nechápala jsme ji.
,,Jasně, děláš to jen pro mé dobro, že. Nechceš mě ohrozit. Víš co, Bello? Hodíte se k sobě. Oba dva jste stejní do sebe zahledění sobci! Je vám úplně jedno, co cítí druzí. Snažíte se být tak velkorysí a sebeobětaví, až ničíte nejen sebe, ale především ty, které chcete chránit. Zrovna ty bys o tom mohla něco vědět,” vybuchla Alice a tvářila se jako anděl pomsty.
,,Dělej si, co chceš. Jsi dospělá a máš svůj život. Jestli si to opravdu přeješ, nadobro si ho znič a do smrti se utápěj v žalu. Kdyby sis to rozmyslela, moje číslo máš,” oznámila mi a během okamžiku jsem osaměla.
S otevřenou pusou jsem se dívala na zavřené dveře a vůbec nerozuměla tomu, co se právě stalo. Zkusila jsem zamrkat a štípnout se do předloktí, ale nepomohl o to. Nesnila jsem. Alice mě skutečně opustila.
Převrátila jsem se na bok a rozvzlykala se. Hořké slzy mi stékaly po tvářích a já se třásla žalem. Nechápala jsem, proč se na mě Alice zlobila. Nerozuměla jsem jí. Chtěla jsem jí přeci jen chránit. Musela to vědět a pochopit. Byla jsem pro ni příliš nebezpečná.
Plakala jsem a nevnímala čas. Utápěla jsem se ve vlastním smutku a neštěstí, přesně jak mi poradila. Nechtěla jsem být taková, ale nedokázala jsem se ovládnout. Sice jsem chtěla, aby odešla, ale ne takhle. To ne.
Upadla jsem do bezesného spánku. Neklidně jsem se převalovala a každou chvíli se budila do polovědomí a zase se propadala do temnot. Definitivně jsem se vzbudila úplně zpocená a s pocitem větší únavy, než před spánkem.
Stočila jsem oči k budíku a zaúpěla. Ukazoval dvě hodiny odpoledne. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem vlastně spala, ale připadala jsem si hrozně nepříjemně malátná a obluzená.
Namáhavě jsem se vyškrábala z postele a dopotácela se do koupelny. Napustila jsem umyvadlo studené vody a ponořila do něj hlavu. Jakžtakž probraná jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila se. Byla jsem opuchlá a zčervenalá. Na levé tváři se skvěl vzor zmačkaného polštáře, vlasy mi spilhle visely kolem obličeje a pod očima se fialověly temné kruhy. Vypadala jsem příšerně.
Napustila jsem si vanu příjemně teplé vody s pěnou do koupele a na hodinu se do ní naložila. Doslova jsem cítila, jak mé ztuhlé svaly povolují a já se uvolňuji. Nechtěla jsem myslet, nechtěla jsem vzpomínat, jen žít normálně dál.
Když voda vychladla vylezla jsem ven a zabalená do teplého županu se přesunula do obýváku. Věděla jsem, že bych se měla najíst, ale nějak jsem neměla hlad. Zvláštní, musela to být docela dlouhá doba od posledního jídla.
Zhroutila jsem se na pohovku a bezmyšlenkovitě pustila televizi. Potřebovala jsem se nějak zabavit, zahnat ty protivné a vlezlé myšlenky. Byla mi zima, tak jsem se zabalila ještě do deky.
Z koukání skrz televizi mě vyrušilo chrastění klíčů v zámku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem napětím a strachy a obezřetně sledovala k zemi se hýbající kliku. Dveře tiše cvakly a ještě tišeji se dovnitř vkradla Lily.
Najednou jsem měla šílenou chuť se smát. Neskutečně se mi ulevilo. Ze všech možností byla Lily rozhodně tou nejlepší.
Sledovala jsem ji, jak si sundává boty a po špičkách se plíží k ložnici. Působila docela komicky.
,,Lily, co to provádíš?” zeptala jsem se zadržujíc smích. Překvapilo mě, jak skřehotavě můj hlas zní.
Když jsem promluvila, Lily nadskočila a s vyděšeným výrazem se na mě podívala. Chvilku si mě nechápavě měřila pohledem, ale pak se úlevně usmála. Již naprosto normálně přešla ke gauči a posadila se vedle mě.
,,Teda, tys mi dala. Víš, jak jsem se lekla? To se nedělá, takhle strašit kamarádku,” ulevila si a pak mě objala.
,,Lily, ne že bys mi tu vadila, ale co tu děláš?”
Lily mě přestala objímat, pohladila mě po vlasech a soucitně se na mě podívala. Vůbec jsem nechápala, co za tragedii se stalo.
,,Volala mi ta tvoje praštěná kamarádka. No, ona je asi docela fajn, ale toho prvního dojmu se jen tak nezbavím. Říkala, že jsi nemocná a musela ses vrátit. Ona chtěla přijet s tebou a dohlídnout na tebe, ale vlezly jí do toho nějaké rodinné záležitosti. Tak poprosila mě, abych tě zkontrolovala.
A ještě že tak. Bello, vypadáš děsně. Promiň mi mou upřímnost, ale je to tak. To nevypadá na obyčejnou chřipku. Jak ti je?” vysvětlila mi svou přítomnost a zajímala se o můj zdravotní stav.
Chvilku mi trvalo než jsem si její slova přebrala a pochopila jejich význam. Alice se na mě sice zlobila, ale stejně se o mě starala. I když nepřímo, ale pomáhala mi. Bodlo mě u srdce. Nechtěla jsem, aby to mezi námi bylo takové, ale jinak to nešlo. Copak to nemohla pochopit?
,,Haló, planeta Země volá Bellu,” upoutala na sebe mou pozornost Lily. Navzdory tomu, co říkala, se tvářila vážně. Asi se o mě opravdu bála.
,,Není mi moc dobře, ale už je to lepší,” odpověděla jsem popravdě.
Lily se mírně zamračila, ale nekomentovala to. Rozhodla se zlepšit mi náladu, tak mi povyprávěla o proběhlém týdnu a svých malých dobrodružstvích. Po nějaké době si vzpomněla, že jako nemocná bych měla pít čaj s medem a citrónem a okamžitě se jala mi ho připravit. Když už byla v kuchyni, vyrobila i až neuvěřitelně chutný zeleninový salát s křehoučkými toasty.
Společně jsme jedly a dívaly se na docela hloupou romantickou komedii. Nechápala jsem, proč bych i já nemohla někoho potkat, zamilovat se, chodit na normální rande, časem se vdát a třeba i mít dítě. Jenže to já ne. Já pořád miluji jednoho hloupého upíra a nikoho jiného nechci.
Lily si všimla mé zasmušilé nálady. Vypnula televizi a posadila se naproti mně.
,,Tak jo, Bells. Myslím, že přišel čas, abys mi povyprávěla o tom bídákovi, co ti zlomil srdce. Už dávno jsem se na něj chtěla zeptat, ale teď vím, že se prostě potřebuješ vypovídat. Takže jsem jedno velké ucho,” zavelela a já k vlastnímu údivu zjistila, že jí o Edwardovi opravdu chci vyprávět. Potřebovala jsem si vylít srdíčko a nechat se utěšovat a konejšit. Jasně, nemohla jsem říct Lily všechno, ale i to málo, co prozradit můžu, by mi mělo ulevit.
,,Jmenuje se Edward a je to Alicin bratr. Poznala jsem ho, když jsem se v sedmnácti přestěhovala k tátovi do malého deštivého městečka Forks. Cullenovi tak žili již dva roky, ale s nikým se nebavili a nenavázali žádná přátelství. Víš, Edward byl tamní dívčí idol. Snad každá o něm tajně snila a já si nedělala žádné naděje.
Poprvé jsem ho viděla v jídelně a okouzlil mě. Kdybys ho viděla, pochopila bys. On je krásný a dokonalý. A z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se mu líbila. I když to nebylo zcela bez komplikací, začali jsme spolu chodit. Milovala jsem ho víc, než cokoliv na světě. A myslela jsem, že on mě taky. Ale nebylo to tak.
Společně s jeho rodinou jsem oslavovala osmnáctiny a došlo k takové menší nehodě. To není podstatné. Ten den se na mě ještě usmíval a vyznával mi lásku. Další den mě s kamennou tváří opustil. Řekl, že mě nikdy nemiloval a že pro něj nejsem dost dobrá. Pak prostě odešel. Odstěhovali se kvůli neodmítnutelné nabídce práce, kterou Carlisle, otec rodiny, dostal.
Od té doby jsem o nic neslyšela, dokud se tu neobjevila Alice. Když tenkrát odešli, myslela jsem, že umřu žalem. Ale život šel dál a já se oklepala. Jen na něj nedokážu zapomenout. Pořád ho mám ráda, pořád mi na něm záleží. Nikdy jsem ho nepřestala milovat,” dovyprávěla jsem svůj příběh a rozvzlykala se.
Lily okamžitě zasáhla a jako správná kamarádka mě objala. Utěšovala mě a vyjmenovávala všechny mé přednosti, díky kterým jsem jistě lepší partie než Edward. Po pár minutách jsem se už musela smát. Lily byla moje sluníčko, které svými paprsky zažene temné mraky.
Skutečně mi vypovídáním se spadl kámen ze srdce. Měla jsem pocit, že se mi lépe dýchá a celkově jsem se cítila mnohem příjemněji. Jak se říká - sdílené trápení je menší.
Lily mě ještě několik minut bavila a konejšila, když její monolog přerušil zvonek. Nikoho jsem nečekala a neměla ani tušení, kdo by mě mohl jít navštívit. Pokrčila jsem rameny a chystala se jít otevřít. Přeci jen to mohl být třeba pošťák. Lily ale zakroutila hlavou a protočila panenky. Sama se ladně zvedla a došla otevřít.
Seděla jsem tak, že jsem nemohla na chodbu vidět. Nechápala jsem proto, proč má kamarádka zalapala po dechu a spadla jí brada. Nevypadala ale vystrašeně, spíš okouzleně.
,,Ahoj, ty budeš jistě Lily. Těší mě, že tě poznávám. Já jsem Edward Culen a jdu navštívit Bellu,” ozval se nejkrásnější hlas a já okamžitě chápala Lilyin výraz.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Cathlin

8)  Cathlin (05.01.2012 17:53)

Tedy... člověk by řekl, že to je jejich druhá šance...
Ta chvíle, kdy ho Bella odstrčila a nechtěla s ním nic mít - tak smutné! Jedná v sebeobraně, ta rána se sotva zacelila...
A jak jí vynadala Alice, že jsou s Edwardem jedno a to samé...

Ale říkám si... Co myslíš tím "osudem" v názvu? A proč to má mít zase smutný konec, když už to tady jednou špatně skončilo...

A Edward ve dveřích! Jeho zmrtvýchvstání! Musím si dát ještě jednu...

HMR

7)  HMR (01.06.2011 04:00)

Ahoj, ty budeš Lily, těší mě, že tě poznávám, já jsem Edward Cullen a jdu navštívit Bellu... to jako vážně????

Yasmini

6)  Yasmini (13.02.2011 13:27)

Edward
On jí chce zpátky, konečně si to ten pacholek uvědomil!!

Ewik

5)  Ewik (23.11.2010 15:55)

Taky se mi více líbí tvoje Alice než originál.
Velmi krásný příběh i když je smutný.

krista81

4)  krista81 (16.11.2010 23:19)

Je to takové moc smutné, ale krásné.
A nutí to k zamyšlení o životě, vztazích .......
(toho si nevšímej, jenom malá osobní depka )
Alice je skvělá kamarádka i Lily je fajn
a teď se těším na další díl co se bude dít

milica

3)  milica (16.11.2010 21:55)

Krásná kapitolka a hlavně se mi líbí Alice, je skvělá a samozřejmě Lily, konečně má Bella alespoň nějaké kamarádky :) :) :) Super, teď jsem zvědavá co bude chtít Edward

Gassie

2)  Gassie (16.11.2010 18:17)


Smutná ale krásná povídka. Už jsem to psala, ale pořád se mi líbí Belly schopnost.
Tvoje Alice je úžasná. Konečně to není jen nakupovací maniak, ale výborná kamarádka pro Bellu.

Michangela

1)  Michangela (16.11.2010 18:02)

Chápu vážnost situace. A stejně se musím hystericky smát. Vždyť se oba tak zoufale milují až jim přijde správné se odstrkovat a dávat si svobodu a nechápou, že to pravé štěstí je v náruči toho druhého. Jen co ta záře??? Ale zase jsou si tak oba navzájem stejně nebezpeční.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek