20.05.2011 [15:45], Zombichlerka, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 2423×

Já a Songfic? To snad ne... Ale ano...

Stála jsem u okna. Nevnímala jsem nic kolem sebe. V černých šatech mi byla zima, a to jsem ani nebyla venku. Vítr mi prudce cuchal vlasy, ale to mi bylo taky jedno.

Za mnou se ozvaly kroky, pak povzdech.

„Je čas.“

Sklonila jsem hlavu. Nebudu plakat… tak, jak jsem ti slíbila…

Vzala jsem ze stolu rudé růže a otočila se. Už tam na mě čekal. Smutně se usmál a natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ho za ni a vyšli jsme.

Procházeli jsme přes náměstí, všichni na nás zírali.

Opět jsem sklonila hlavu.

Charlie mě pevně svíral. Jediný, kdo mi zbyl… má opora…

Přišli jsme jako poslední. Nezačali bez nás.

Posadila jsem se, růže si položila na klín a čekala. Vítr nepřestával bičovat mou tvář. Nebe za chvíli spustí liják… tak, jak to bývá…

„Kruci, nejde to!“ zavyla jsem a chtěla balíček vyhodit.

„Ukaž.“ Na mé ruce se objevila jiná, bledá ruka. Zvedla jsem hlavu.

„Edwarde? Co tady děláš?“

„Ty mě znáš?“ Usmíval se. Ach, jak byl krásný…

„Zná tě celá škola,“ objasnila jsem mu a znovu pohlédla na balíček. „Poslala mi to máma. Nevím co v tom je, ale nebudu se tím stresovat…“

Edward se zasmál a jedním prudkým pohybem balík roztrhl. Našpulila jsem rty.

„Hm, díky.“

Edward se rozesmál a já se k němu přidala…

Chybíš mi…

Po tváři se mi skutálela slza. Nechala jsem ji, ať si razí cestičku po mém líci a dál dolovala vzpomínky, které mi působily nesnesitelnou bolest…

„Ne, nedám ti to!“

„Edwarde!“

Tvářil se vážně, ale koutky mu cukaly. Znovu jsem vyskočila pro sešit, ale on zvedl ruku ještě výš.

„Jsi moc malá,“ posmíval se mi. Lehce se zakřenil, ale když jsem znovu vyskočila a opět minula, rozesmál se…

Jeho smích se ozýval po celém pokoji a já chtěla, aby se mi zaryl do paměti…

Chybíš mi…

Další horká slza mi stekla po tváři a já se ani nenamáhala ji setřít, pohnout se…

„Bell?“

Zvedla jsem hlavu od úkolu a podívala se na profesorku.

„Děláš úkoly?“ Usmála se, ale ten úsměv nebyl šťastný…

„Paní Marksová, co se stalo?“ vyslovila jsem pomalu a úsměv mi mizel z tváře. Podívala se na sovu ruku, ve které svírala knoflík ze svého svetru a zhluboka se nadechla.

„Víš, mrzí mě, že ti to musím říct já, ale... víš, Edward…"

Chybíš mi…

Charlie vedle mě se zvedl. Za chvíli bude řada na mně…

Běžela jsem chodbou a přes slzy neviděla. Vzlykala jsem a chtěla uvěřit mému srdci, které říkalo, že to nemůže být pravda…

Vtrhla jsem do pokoje a uviděla ho. Bledšího než obvykle, bez svého úsměvu, bez života…

Zvedla jsem se. Nohy se mi třásly. Vzlykala jsem, ale neplakala. Slíbila jsem ti to…

Položila jsem rudé růže na rakev. Byla jsem sama. Všichni odešli, Charlie…

On.

Stiskla jsem rty, abych neplakala… byla to jediná věc, o kterou mě někdy pořádal… Už jsem to porušila, ale nechtěla jsem mu ubližovat ještě více… Neplač kvůli mně. Ať se stane cokoliv... cokoliv, kvůli mně neplač…

Zhroutila jsem se na zem. Vítr mě roztřásl, ale jediné, na čem záleželo, bylo… On je pryč… navždy…

„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem naplno propukla v pláč…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  jeanine (24.07.2011 18:26)

Jo! Tohle bylo dost dobrý.

8)  MisaBells (22.07.2011 11:06)

Já vůůůl... zase! Zase jsem šla z nebe do pekla... osobo! To chce varování! "Nečíst! Hrozící selhání slzných kanálků!" Bylo to smutný... ale krásný.

7)  HMR (22.05.2011 12:51)

Krásné, smutné, co dodat?

5)  Fanny (20.05.2011 21:16)

Neměla jsem daleko k slzám a já jen tak u něčeho nebrečím... Krásné

4)  Kristiana (20.05.2011 18:18)

Nemám moc ráda Avril, ale tahle její písnička v kombinaci s Tvou povídkou se mi moc líbila. Krásně jsi ji napsala, není ani moc dlouhá, ale k vehnání slz do očí mi těch pár písmenek stačilo.

3)  Jalle (20.05.2011 18:02)

1)  Twilly (20.05.2011 16:31)

Máš smysl pro citové dramatično a taky pro volbu slov. Musím se přiznat, že tvoje věci mě zasahují moc moc. Děkuju až nebudu v práci, hodím k tomu i hudbu, ale slovíčka.. můžu říct, že byli dokonalé...

1