03.08.2012 [10:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2397×

Změny

 

Edit by Ree: Nějakým nedopatřením se epilog zveřejnil o trochu dříve, takže ještě není konec  ;)

Trvalo to pár dní, než si všichni zvykli na Demetriho a začali ho aspoň trochu přijímat. Alice už měla připravené velké, opravdu velké nákupy na další den. Chtěla hlavně vybavit skříň Demovi, chudák ještě nevěděl, co ho čeká. Nakupování se mnou totiž byla procházka růžovou zahradou, ale to mu to bylo jedno. Byl rád, když mohl mít u sebe mě a malou, pomalu ji nechtěl nikomu dávat a jí se u něj taky líbilo, přivlastnil si, co už jeho bylo.

Teď se už naštěstí dělil i s námi ostatními, jinak by ho ostatní už umlátili, neměli k ní několik dní pomalu přístup. Jediný, komu se to povedlo, byl táta a to si za ním šla malá dokonce sama.

Seděla jsem v obýváku na sedačce vedle mě táta a zbytek rodiny. Demetri, Jasper a Emmett si hráli s malou na zemi. Byl to klidný a pěkný den, užívala jsem si ho, protože jsem byla plně spokojená a měla vše, co jsem potřebovala.

Všimla jsem si táty, jak se kouká na Demetriho a Destiny. Chvíli jsem je pozorovala a pak zase tátu, až jsem si něco uvědomila. Už jsem chápala to tátovo napůl chladné přijetí, i když ho bránil, byl k němu chladný a já to teď plně mohla pochopit.

Přitulila jsem se k němu a vecpala se mu pod paži, abych se u něj schovala. Překvapeně se na mě podíval a já se usmála. Byla pravda, že jsem ho trochu zanedbávala od příchodu Dema.

„Nepřijdeš o mě ani o Destiny, když je tu teď Demetri. Pořád jsi můj táta, za kterým půjdu, když mě bude něco trápit, a její milovaný dědeček.“ Poslala jsem mu v myšlenkách svou řeč, aby byl v klidu, a přitulila se k němu pořádně stejně jako máma z druhé strany. Jako na povel se na nás Destiny otočila, a když si toho všimla, postavila se s pomocí Jaspera na nohy a šinula si to k nám. Usmívala se, a jen co k nám došla, natahovala ručičky k tátovi a ten si ji vzal k nám do rodinného tulení.

Opravdu jsem neměla dost prostředků zachránit Demetriho před nákupy. Jeli jsme celá rodina i s malou, která si to hověla v kočárku, který měl na starosti Dem nebo táta. Chvíli jsem měla i pocit, že se o ni za chvíli poperou na místě. Přecházela jsem to jen s protočením očí, nic víc mi ani nezbývalo, byli to dva kohouti v jednom kurníku, museli si to spolu vyřešit sami.

Táta se vždy vítězně usmál, když Alice popadla Dema, aby si vyzkoušel oblečení, což bylo u každého obchodu.

Koukala jsem se po oblečení tak různě nic určitého jsem nehledala raději a koukala. Studená ruka mě popadla za paži a stáhla do kabinky, překvapeně jsem se koukala na usměvavého Demetriho.

„Co blázníš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Nepamatuju si svou velikost, musíš ji zjistit,“ vesele se na mě culil při vzpomínce.

„Tak to ne. Alice, jistě ví, jakou velikost koupit,“ kroutila jsem záporně hlavou a usmívala se na něj. Zajiskřilo mu v očích a sklonil ke mně svůj obličej. V klidu jsem vyčkávala, až překoná ty poslední centimetry mezi námi, dalo mi to ale dost námahy být v klidu, když se ve mně vařila krev.

Dravě si bral moje rty a já se v nejmenším nebránila, naopak jsem mu nabízela vše, co by chtěl. Přitiskl se ke mně a tak jsem byla uvězněna mezi ním a zdí. Pevně mě k sobě tiskl a já se cítila tak skvěle.

„Neruším?“ překvapeně jsem se odtáhla od Demetriho a koukala se do zamračeného obličeje táty. Naštvaně jsem si povzdechla. „Malá se dožaduje svých rodičů,“ objasnil, proč nás ruší. Byla jsem si ale na stoprocentně jistá, že tím to rozhodně nebylo. Byla to jen výmluva pro to, aby to vůbec udělal. Vytrhla jsem mu Destiny z rukou a štrádovala si to mezi regály s oblečením pro muže.

„Tak copak koupíme pěkného tatínkovi na sebe?“ ptala jsem se malé, když jsem projížděla stojan s košilemi. Koukala se zkoumavě na ty kousky oblečení a usmívala se na mě, když jsem něco vytáhla z věšáku ven. „Jdeme na jídlo,“ popadla jsem Demetriho za ruku a nedala nikomu šanci protestovat. Měla jsem hlad a chtěla jsem být na chvíli s ním a malou v klidu. Ochotně se ujal malé v kočárku a mě držel celou cestu nalevo. Všem okolo jasně ukazoval, že jsme jeho. Vybrala jsem si jednu z restaurací, kde jsem si objednala a zatím nakrmila malou, a pak jí dala speciální tmavou flaštičku s krví. Lidé by asi blbě koukali na to, kdyby viděli, co pije. Seděli jsme tam i menší chvilku poté, co jsem dojedla.

„Počkejte tady,“ poručil mi na chodbě a pak se vypařil. Posadila jsem se tedy na lavičku a malou si k sobě přitáhla a povídala si s ní.

„Nessie,“ ozval se blízko známý hlas, hodně známý hlas. Polekaně jsem sebou cukla a podívala se. Nemýlila jsem se, dost rychlým krokem si to k nám razil Matt. Překvapeně jsem se na něj dívala. Nečekala jsem ho tu, ale tohle je největší obchod v centru, proč by tu nemohl být. Upřímně jsem na něj zapomněla, když tu byl Demetri, zaobírala jsem se jen časem stráveným s ním a malou, to bylo pro mě nejdůležitější na světě.

„Matte,“ překvapeně jsem se na něj dívala. Jen co byl u nás, posadil se vedle mě a pevně mě objal. Překvapeně jsem ztuhla a koukala se za něj na lidi, co chodili po obchodě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pevně mě k sobě tiskla a já jen čekala, kdy mě pustí.

„Chyběla jsi mi, Nessie, i Destiny,“ šeptal ke mně a odtáhl se.

„Já… měli jsme doma menší komplikace a návštěvu,“ pokoušela jsem se nějak obhájit. proč jsem nechodila ke škole, ani s ním ven. I když důvod byl úplně jiný.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem se na tebe ta vrhnout, já jen, kruci… promiň, bylo to na tebe asi dost rychlé a překvapující,“ začal se mi omlouvat.

Chtěla jsem mu něco říct, ale všimla jsem si, jak Des otočila hlavičkou a někam se koukala se širokým úsměvem. Následovala jsem její pohled a zahlédla Demetriho s dvěma zmrzlinami, jak se k nám se zamračeným výrazem blíží, určitě všechno slyšel, kruci. Postavila jsem se rychle a Matt se na mě zkoumavě zadíval.

„Děje se něco?“ ptal se mě Matt, ale já si ho nevnímala, přemýšlela jsem, jak se co nejlépe dostat z této prekérní situace. Svým způsobem všechno vyřešila moje báječná dcera, která věděla, kdy se ozvat.

„Tata,“ zavýskala směrem k Demetrimu, který byl skoro u nás. Překvapivě ztuhl jako já a Matt. Tohle bylo poprvé, co to řekla. Překvapeně jsem si položila ruku na pusu, abych nezačala křičet na celé obchodní centrum.

Mezitím se Demetri už vzpamatoval a položil zmrzliny na kočárek, kde byla speciální mini stoleček na takové věci. Vytáhl si malou z kočárku do náruče a dal ji velkou pusu.

„Zlatíčko moje,“ usmíval se na ni.

Podívala jsem se na Matta, který se koukal překvapeně. A mnohem víc, když mě Demetri objal kolem pasu a přitáhl k sobě.

„Matte, tohle je Demetri, otec Destiny. Demetri, Matt, můj kamarád,“ představila jsem je navzájem. Oba se prohlíželi nepřátelským pohledem, až si nakonec zdvořile podali ruce. I když jsem měla pocit, že to gesto bylo spíše bojovné.

„Už budu muset jít. Tak zase někdy, Nessie,“ usmál se na mě.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Odcházel, ale stále se na nás otáčel. Posadila jsem se na lavičku a vzala si bez slova jednu zmrzlinu. Bylo mi jasné, že bude výslech.

„Kdo to byl?“ začal se vyptávat, když se posadil vedle mě, a začal pomáhat Des s její zmrzlinou.

„Jeden kluk ze školy,“ špitla jsem potichu.

„Myslel jsem, že do školy nechodíš,“ poznamenal nevrle a koukal se za Mattem, který byl o víc jak půl chodby dál a sedl si na lavičku. Ani mně neušlo, že nás pozoruje.

„To ne, ale chodila jsem vyzvedávat ostatní s Destiny. Tam jsme se potkávali a začali si povídat. Je to prima kluk,“ otočila jsem se na něj s úsměvem, neušlo mi, jak zavrčel, a musela se usmívat víc. „Pozval mě pak ven a scházeli jsme se o víkendu i s Des,“ pokrčila jsem rameny. Posadil malou do kočárku a podíval se na mě. Měl vážný výraz s kapkou zuřivosti a bolesti.

„Za co se ti omlouval?“ zajímal se dál.

„To je jedno,“ pokoušela jsem se ho odbýt. Chtěla jsem se zvednout, abychom už šli, ale chytil mě pevně za paži a donutil sedět. Překvapeně jsem se na něj koukala. Rozhodně neměl přátelský výraz.

„Co na tebe bylo dost rychlé?“ zavrčel už.

„Nech to být, Demetri, nic se nestalo,“ koukala jsem se mu bojácně do očí a pokoušela se ho odradit. I přesto, že jsem se trochu pod jeho pohledem třásla, nelíbilo se mi to a nahánělo mi to husí kůži. Nikdy mi neublížil a ani jsem nevěřila, že by byl toho schopný. Ale ten jeho výraz mě děsil.

„Chápu, že jsi tu byla dlouho sama a už sis hledala náhradu,“ prohodil najednou nedbalým tónem a koukal se mi do očí. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Tomuhle jsem nechtěla věřit, co si myslel.

„Vůbec nic nevíš a nechápeš! Nic jsem s Mattem, ani s nikým jiným neměla. Chtěl mě políbit, ale já mu to nedovolila, protože jsem si vzpomněla na jednoho lumpa, co mě unesl a přivlastnil si moje srdce,“ syčela jsem na něj vztekle, ale potichu, aby mě nikdo neslyšel.

To, co následovalo, bylo hodně překvapivé, bez varování se na mě vrhl. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Tiskl mě k sobě a dravě si bral moje rty.

„Promiň, tak jsem to nemyslel. Jenom jsem chtěl říct, že bych to chápal," uvedl na pravou míru. Ale ten tón tomu neodpovídal.
„Vadilo by ti to."
„Ale chápal bych to," nedal se.
„Ale neskutečně by tě to užíralo," snažila jsem se zadržet smích. Přimhouřil oči a přitáhl si mě ještě blíže.
„Hrozně! Hrozně by mě to užíralo," vydechl vážně a zase mě políbil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (10.12.2012 18:22)

príchod Dema bol úžasný, skvela si to vymyslela ako aj koniec tejto kapitoly

5)  Kamci (03.08.2012 18:21)

1)  wuzinka (03.08.2012 10:54)

super, říkala jsem si, že ten epilog toho moc přeskakuje a nevysvětluje nic z toho co se dělo po jeho příchodu...

1