Sekce

Galerie

/gallery/Chybíš mi, tati.jpg

„Ne, to je dobrý, já to zvládnu, viděla jsem to tolikrát,“ pokoušela jsem se ho pravou rukou odstrčit a ošetřit si to sama, ale nedal se, jen mou pravou ruku odstrčil a zase se věnoval té zraněné.

23. kapitola – Hned ne

Aro, se ještě jakou dobu rozplýval nad mým novým darem, já z toho byla stále vyplašená a ne málo. Nechápala jsem, kde se tak náhle vzal, byla jsem už hodně rozčilená za poslední dobu, ale použila jsem ho až teď.

Mě ovšem najednou zaujala mnohem víc moje levá ruka. Cítila jsem škubání v ní a pálení. Podívala jsem se na tu bílou dekoraci a zalapala po dechu. Byla tam sice jen jedna, ale byla tam. Rudá kapka. V tomhle baráku pěkně nebezpečná věc.

„Potřebuju soukromí a lékárničku,“ vyhrkla jsem do Arova monologu, který jsem ani trochu nevnímala, překvapivě se na mě podíval, ale pak se zhluboka nadechl a vytřeštil oči. Ukázala jsem mu obvaz se stranou, kde se začal zbarvovat.

„Demetri,“ řekl okamžitě. Ten mě popadl a co nejrychleji přenesl do mého pokoje. Posadil mě na postel a pak zmizel. V rohu pokoje se objevil Stín. Lekla jsem se, když si ke mně sednul Demetri s lékárničkou, už se natahoval po mé ruce, ale já rychle uhnula.

„Vypadni,“ sykla jsem.

„Co vyvádíš?“ nechápal a zase se natahoval.

„Vypadni! Nedokážeš odolat mé krvi!“ koukala jsem se na něj bojovně. Nehodlala jsem tu s ním bojovat o svůj život, ne hned teď.

„Ukaž mi to, odolám,“ naléhal na mě.

„Zapomeň a vypadni z pokoje!“ křikla jsem na něj a ukázala ke dveřím. Nesouhlasně se na mě podíval, ale poté si jen povzdechl a odešel. Oddechla jsem si a zadívala se na mou ruku. Červený flek se zvýraznil a zvětšil. „Krucinál,“ zanadávala jsem si a začala si naštvaně strhávat obvazy z ruky, ale moc mi to nešlo. Pokoušela jsem se je trhat, ale jen jsem si to víc utahovala.

Najednou mi dvě bledé ruce chytly mou levou paži a začaly obvaz opatrně sundávat. Překvapeně jsem zvedla pohled k neznámému. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale do obličeje jsem mu neviděla. Jen jsem si povzdechla a sledovala jeho ruce, jak ošetřují tu mou zraněnou.

„Ne, to je dobrý, já to zvládnu, viděla jsem to tolikrát,“ pokoušela jsem se ho pravou rukou odstrčit a ošetřit si to sama, ale nedal se, jen mou pravou ruku odstrčil a zase se věnoval té zraněné.

Tak opatrně, něžně a zkušeně, jako by byl doktor.

„Jsem na to zvyklá. Měla bych to už po těch letech umět sama, ale doma mě vždy někdo ošetřil. Nejčastěji děda, směje se mi, že jsem po mámě,“ špitla jsem potichu, zatímco pracoval. „Musíš být dlouho upír, že dokážeš odolat,“ mluvila jsem dál. Přikývl. „To je dobře, často se mi to stává. Aspoň mám jistotu, že mě nebudeš lovit. Je příjemné vědět něco takového.“

Dal do misky veškeré moje staré obvazy a spálil je. Jo, tohle dělali doma taky pořád. Nejlepší způsob, jak zničit známky krve.

„Děkuju,“ špitla jsem. Podívala jsem se znova po pokoji a povzdechla si, asi tu budu dlouhou dobu, tak bych se měla zabydlet.  Pomalu jsem se zvedla a vydala se k mojí tašce, co byla na zemi, vedle skříně.

Otevřela jsem ji a začala si z ní vybalovat věci. Jako první na řadu přišel rámeček s fotkami. Dala jsem ho na noční stolek vedle postele. Měla jsem v tašce ještě nějaké oblečení a tak jsem ho dala do skříně. Jo, zabydlená jsem byla rychle, co se týče věcí. Já sama to tu nikdy nepřijmu.

„Můžu?“ ozvalo se od dveří a Demetri nakukoval dovnitř.

„Co chceš?“

„Co ruka?“ posadil se na postel a dělal, jako bychom si povídali o počasí a dnes se nic zvláštního nedělo.

„Bylo jí už líp. Jde ti to skvěle. Řekni, co teď čekáš ode mě? Že se budu chovat, jako by se nic nestalo?“

„To ne, já jen…“

„Jen co?“ prskla jsem po něm.

„Rád bych, aby to mezi námi bylo jako předtím,“ špitl potichu.

„Jako předtím!? Jsi normální?! Už nikdy to tak nebude, ani kdybych chtěla, a já už nechci!“ křičela jsem na něj a postavila se vztekle. Probodávala jsem ho vzteklým pohledem.

„Dostala by ses sem i bez mé pomoci a bylo by to jen horší pro nás oba!“ vrátil mi naštvaně.

„Jenže tu jsem tvou zásluhou!“ křičela jsem dál. Než jsem stačila mrknout, stál přede mnou. Chytil mojí tvář do dlaní a díval se mi do očí.

„Nechtěl jsem ti ublížit. Neměl jsem to v plánu…“

„Ale ublížil jsi mi, jak jen to šlo,“ vztekala jsem se a pokoušela se zabránit slzám, aby se hrnuly ven. Nechtěl pustit můj obličej, i když jsem se o to pokoušela.

„To nebyl můj úkol,“ pošeptal a já se při těch slovech zarazila, nechápala jsem, co říká.

„Co?“

„Neměl jsem tě svést a tak sem dostat. Jen tě sem dostat a maximálně se spřátelit,“ šeptal dál.

„Tak proč jsi to neudělal podle rozkazu? Ne, neodpovídej, je mi to jasné! Chtěl jsi zkusit, jaké to je s poloupírkou!“ prskla jsem vztekle a odolávala touze mu plivnout do tváře, která nebyla tak daleko, takže bych se docela dobře trefila.

„Ne, protože jsem se do tebe na první pohled zamiloval. Sakra, zamiloval jsem se do tebe, když jsi couvala před tou pumou. Dostal jsem nutkání tě už navždy ochraňovat. Měl jsem chuť zabít Zacka, že se jen opovážil se tě dotknout. Nedala jsi mi šanci se pokusit držet od tebe dál, jak ses nebránila mé blízkosti a vyhledávala ji. Kdyby to šlo, nikdy bych tě sem neodtáhl, přisahám. Řekni mi popravdě, co jsi cítila, když jsi mě poprvé viděla a co teď?“ naléhal na mě a stále se mi upřeně díval do očí.

Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi řekla Alice, když jsme jely spolu na nákupy a já se tak zoufale snažila vyhnout právě jemu. Nebyl rozhodnutý. Nechtěl být s námi, ale když tě uviděl, rozhodl se zůstat.

„Strach,“ špitla jsem potichu a stále mu koukala do očí. „Cítila jsem strach a pak jsi mě donutil tě nenávidět, stejně jako v tuhle chvíli.“

„Jenom si to nalháváš. Miluješ mě a hrozně tě to štve, ale nedokážeš to změnit. Prostě to nejde.“

„Já tě…“ chtěla jsem se pořádně ohradit, ale nenechal mě dál promluvit. Nečekaně překonal ten poslední prostor mezi námi a políbil mě. Moje rty mu automaticky vycházely vstříc a zapojovaly se, jak jen jim to dovolil. Pevně držel moje tváře, abych se mu nemohla vyškubnout. Ještě před dvěma dny bych ho nechala si se mnou dělat, co chtěl, jako tehdy v bazénu. Ale dnes už ne.

Nechtěla jsem, aby se mě ještě někdy takhle dotýkal, byl tak blízko a já ho nechala.

Začal se ve mně zvedat vztek, když jsem si vzpomněla, jak se mnou v letadle jednal a všechno, co jsem si vyslechla. Pokoušela jsem se ho odstrčit, ale nešlo to, byl to upír. A já je všechny v tuhle chvíli nenáviděla. Tím, jak nešel odstrčit, se ve mně zvedalo i zoufalství.

Když najednou nikdo nesvíral mé tváře a nedobýval moje rty. Překvapeně jsem otevřela oči a podívala se po pokoji. Demetri ležel na zemi u dveří a zmateně se na mě koukal. Ta nová moc se mi začínala líbit. Už nebudu tak lehká kořist, pro nikoho. Spokojeně jsem se usmála, tohle mi udělalo dobře, ani jsem si nemusel zlomit ruku, kdybych se ho pokoušela praštit.

Postavil se, otočil se ke dveřím a já už se těšila, až odejde, když se znovu otočil ke mně.

„To, co cítíš, stejně nezapřeš. Můžeš tomu chvíli odolávat, ale pak to skončí jako posledně.“ Klaply za ním dveře a já si úlevně vydechla. Přežít tu ve zdraví bude asi těžší, než jsem si myslela původně.

Ztěžka jsem dopadla na matraci a přikryla si obličej rukama. V jednom měl pravdu. I přesto, že jsem toužila ho z hloubi srdce nenávidět, nedokázala jsem to. Pořád jsem k němu něco cítila. Že já blbec si kdy pustila nějakého chlapa k tělu. A zase jsem se vrátila k tomu, co jsem si říkala vždy. Kdyby tam byl táta, nedovolil by to.

Povzdechla jsem si a podívala se na tu fotku, jak bylo mým zvykem.

„Tohle už fakt není fér. Někdo z mojí rodiny toho nahoře musel opravdu naštvat a vylévá si to na mně, šmejd jeden,“ naštvaně jsem si povídala a přetočila se na posteli, takže jsem viděla na Stín. „Vážně, tohle je věčnost na houby. Moje rodina není úplná, vyrůstala jsem bez táty. Ale měla jsem tu smůlu, že si ho pamatuju, takže mi chybí. Ještě nedávno jsem měla hádavé období s mámou a vlastně celou rodinou, aby mi o tátovi taky něco řekli. V tom všem se objevil ten upíří pakůň a celé to jen zkomplikoval. Nakonec jsem si to vydobyla a vše bylo v pořádku. Než máma zjistila, že mám něco s Demetrim a začala vyšilovat. Že jsem mámu víc neposlouchala,“ povzdechla jsem si. „A když se vše zklidnilo a já věřila, že už to bude v pořádku, tak si mě jen tak odtáhne sem do Volterry. Po tolika letech se dozvím, že můj táta není mrtvý, ale někde tady. Vážně pohádkový život.“

Vzpomínala jsem na vše, co se v poslední době u nás doma dělo.

„Za většinu problému můžu já, přiznávám. Byla jsem moc upnutá na svoje potřeby, ale vážně mi v některých věcech křivdili. No řekni, nemá dcera právo na to vědět, kdo je její otec? Hlavně když mi pořád říkali – ty jsi jako Edward a podobně. Vážně to štve,“ povzdechla jsem si. „Největší strach ale nemám o sebe, i když jsem na hradě plném upírů, ale o mámu. Nedokážu si představit, jak to beze mě zvládne. Nikdy jsme do sebe nebyly déle jak tři dny, když se šlo na lov. Máma si na mně založila svůj život, když táta odešel, a teď jsem pryč i já. Chtěla bych jí aspoň zavolat a ubezpečit ji, že jsem v pořádku. Pak by to zvládla. Ale takhle si bude myslet, že ji nikdo nemá rád. I když to není pravda.“

Jak jsem přemýšlela nad mámou, neudržela jsem ty emoce v sobě. A hlavně slzy, které chtěly ven celou dobu od odletu z domova. Rozbrečela jsem se a schoulila do klubíčka. Přitáhla jsem si k sobě polštář a tiskla si ho k tělu. Rukou jsem nahmatala řetízek, který jsem měla od mámy. Byl to malý zlatý medailonek. Kulatý s lemováním v podobě štíhlé vinné révy vyřezané kolem okraje kruhu. Byl otevírací, vevnitř byl prostor pro fotku, kde byla moje a mámy. Na protější straně vyryt nápis ve francouzštině - „Víc, než můj vlastní život.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Wolfi (05.12.2011 12:37)

Týo, jestli to je fakt Edward, tak má silnou vůli, že ji nebrání....těším se nadalší příběh!!

ODCULTI

6)  ODCULTI (30.11.2011 09:30)

Edwarde ty to vydrzis videt nebo sliset t myslenk Dema . Hele nechteli byste Demíka prejmenovat

5)  Babča S. (29.11.2011 12:07)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

4)  Scherry (28.11.2011 22:36)

Kamci

3)  Kamci (28.11.2011 21:41)

skvělý čtení. Demetri je vážně kůň, i když asi opravdu nemohl jiak, tak mně štve. je to báječně napínavý

2)  viki (28.11.2011 19:24)

Moc pěkný !

sfinga

1)  sfinga (28.11.2011 18:24)

Broučku, odpusť, že jsem vynechala pár kapitol s komentáři. Nebyl to zlý úmysl, jen se mi toho nějak moc nakupilo. Tak napravuju svoje resty a... tleskám ti. Myslela jsem ,že budeme svědky postupného sbližování Renesmé s Demetrim a možná se někdo, kdo v rodině chybí, objeví. Místo toho jsme se s Ness nedobrovolně přestěhovali do Volterry :( Je mi té holky upřímně líto. ocitnout se na takovém místě a ještě díky chlapovi, kterému plně důvěřovala
a co ten stín? Že by Edw...? Já si počkám
A zatím se těším

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Edward