13.09.2011 [18:15], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2437×

„Řadíš mezi ty blbce i mě?“ ptal se rozčíleně. Vystrčila jsem bojovně bradu.

„Jo, jsi jejich králem,“ vřískla jsem.

12. kapitola

Přijela jsem domů, kde se nic zvláštního nestalo. Mámě jsem se vymluvila na projíždění města a zkoumání auta. Ale Alice jsem neoblafla a dávala mi to najevo už tím, jak se na mě usmívala. Sakra, zrovna po tomhle jsem opravdu netoužila, aby moje teta viděla, to co viděla.

Vážně jsem měla úžasné nápady, a to mi došlo, až když jsem večer ulehala do postele a zavřela oči. Pořád jsem viděla Demetriho vypracované břicho. Jo, tak tenhle nápad se mi nepovedl ani trochu.  Nakonec budu ještě trpět.

Když jsem se už poněkolikáté probudila, podívala jsem se na hodinky a byla opravdu šťastná, že je už ráno. Sice jsem toho moc nenaspala, ale to mi ani tolik nevadilo. Bylo to pořád lepší, než se pomalu každou hodinu probouzet. Byla jsem hodně nesvá už od včera, kdy jsem odjela od Demetriho. Jasně, že ten důvod byl stejný, jako proč jsem nemohla v noci usnout. Nechtěla jsem ani vědět, jak budu reagovat na něj.

Jenže se to stejně ve škole dozvím. Pořádně jsem se nasnídala, když jsem už nespala, a vydala se do školy.

S Demetrim jsme se nikdy nepotkávali venku na parkovišti, kde byla moje rodina. Jen u mojí skřínky.

Nervózně jsem si kousala spodní ret, když jsem si to k ní mířila. Koukala jsem nenápadně po chodbě, jestli ho neuvidím, že bych asi utíkala. Kruci, proč můj mozek musel vynechat zrovna ve chvíli, kdy jsem vypustila z pusy tu hroznou otázku? Nadávala jsem si a otevřela skřínku.

„Ahoj, zvědavko,“ ozvalo se za mnou nečekaně, až jsem nadskočilo.

„Zdravím, strašidlo,“ vypadlo ze mě, když mi došlo, o co jde. Rychle jsem si začala brát věci ze skřínky a ani jednou se na něj neotočila. Periferně jsem viděla, jak si stoupnul na svoje obvyklém místo vedle mě.

Moje mysl se hned začala točit okolo jeho těla. A já cítila velmi zřetelně, jak mi putuje krev v hektolitrech do tváří. Sklonila jsem trochu hlavu, aby mi padly vlasy do obličeje a on nic neviděl. Hodila jsem si tašku na záda a zavřela skřínku. V tu chvíli jsem se na něj už musela podívat chtě nechtě, jinak by poznal, že se něco děje. Doufala jsem, že moje záplava rudé už odešla.

Usmíval se na mě a v očích mu vesele hrálo, a ve chvíli, kdy se podíval na můj obličej, mu v nich zajiskřilo.

„Ty se červenáš?“ zeptal se překvapeně. Aha, ona mě tak asi ještě neviděl. Mlčela jsem a jen se na něj koukala. Udělal krok ke mně a stále hypnotizoval pohledem mou tvář. Už jsem to nevydržela a sklopila pohled k zemi.

Jenže jak byl u mě, dal mi ruku pod bradu a zvedl obličej k němu nahoru. Prsty druhé ruky se lehce dotkl mých rudých lící, které se každou chvíli víc a víc zbarvovaly do ruda.

„Tvoje tváře jsou úplně vařící,“ šeptal překvapeně. Mlčela jsem, neměla jsem co mu říct.

Cítila jsem to horko nejen ve tvářích a přišla si chvíli jako někde na Sahaře. Jediné, co zastavovalo, abych vzplanula, byly jeho studené dotyky. Fascinovaně se dotýkal mého obličeje a lidí, co na nás koukali, si nevšímal.

„Už bychom měli jít,“ vyhrkla jsem rychle a vytrhla se mu. Opět jsem spustila vlasy do svého obličeje a hypnotizovala podlahu pod mýma nohama. Jo, tak tohle bylo taky něco.

„Proč se červenáš?“ zeptal se mě nechápavě. Tohle mu rozhodně vysvětlovat nebudu.

„Jsi inteligentní a senilitou netrpíš, určitě si na to vzpomeneš, proč se dívky červenají,“ řekla jsem a posadila se na svoje místo. Posadil se vedle mě a bylo vážně vidět, jak začal přemýšlet. Proč jsem se toho okamžiku, kdy mu to opravdu dojde, bála?

„Ty se stydíš?“ vyhrkl najednou a otočil se ke mně.

„Možná,“ špitla jsem a koukala se na lavici.

„Proč?“ vyhrkl hned. Pane bože, jak dlouho byl v té italské díře, že neví, proč bych se mohla červenat? Anebo je to tím, že neví o mém životě? Neví, že je první kluk, se kterým jsem byla sama a vůbec ho viděla aspoň trochu odhaleného. Jo, to je dobře. A doufám, že to tak i zůstane, tohle nikdo vědět nemusí.

„Ty se červenáš, kvůli tomu včerejšku?“ zeptal se po dlouhé době potichu a upřeně se na mě koukal. Proč to musel zmínit? Viděl jasnou odpověď na mých tvářích. Rošťácky a přitom i tak spokojeně se usmál.

Nepromluvila jsem na něj a odmítala jsem promluvit ještě dlouho. Přistoupil na to a byl taky tiše. Všude, kam jsem šla, šel se mnou a jen se pořád uculoval. Jakou jsem měla chuť mu bouchnout do toho úsměvu!

Štvalo mě, že jsem včera nemlčela. Nadávala jsem si pořád. I když jsem se na něj nedívala, pořád jsem věděla, že se usmívá.

Doufala jsem, že budu mít klid aspoň o tělocviku.

Dnes bylo teplo, Alice tvrdila, že brzy zase bude svítit slunce a do té doby bude teplo. Zašla jsem do šatny a začala se převlékat.

„Já jí zabiju!“ šeptala jsem si pro sebe naštvaně a měla co dělat, abych nekřičela a nevrčela. Dala mi totiž černé kraťoučké šortky, černou sportovní podprsenku, ale i přesto že byla sportovní, byla sexy, a přes to volnější černé triko, mělo velkou díru, takže mi koukalo rameno. Povzdechla jsem si, ale nic jiného, než si to obléci, mi nezbývalo.

Cítila jsem se v tom hrozně nesvá.

Vydala jsem se tedy za zbytkem do tělocvičny a vzala si s sebou pití, protože bylo u oblečení. Alice přeci jen byla vševědoucí. Trenér nás vzal ven, kde nám teprve řekl, co se bude dít. Cítila jsem na sobě pohledy kluků a hlavně ten jeho. Měla jsem chuť utéct co nejdál do všech.

„Budeme běhat. Vytrvalostní takže celou hodinu. První hodinu jen dívky a druhou chlapci. Pojede se bez přestávky a pak vás pustím dřív, abyste nabrali síly na další výuku,“ sdělil nám. Holky začaly hned hudrovat, ale mně to bylo jedno. Ráda jsem běhala. Proč se tomu bránit?

„Kluci, sednout, holky, nástup,“ zapískal trenér a tak ho všichni poslechli. „Běhejte pomalu, máte na to celou hodinu,“ poradil nám. Kdyby věděl, jak dlouho vydržím naplno běhat a jaká je má maximální rychlost, asi by se tu složil.

Všechny jsme se postavily na start, a když písknul, rozeběhly jsme se. Některé holky nedbaly na jeho radu a rozeběhly se naplno.

Já běžela volně a v klidu. Ale ani to nezabránilo mému tělu, aby se potilo. Běhala jsem dokola a pokoušela se nemyslet na ty pohledy kluků. A hlavě na ten jeden. Jenže mi bylo teplo. Všimla jsem si holek, které si začaly sundávat vrstvy oblečení navíc. Chvíli mi to trvalo, ale rozhodla jsem se následovat jejich příkladu, tak jsem si při běhu sundala to volné triko. Slyšela jsem pískot od kluků, a jak na mě pokřikují, ať to sundám, ale kvůli nim jsem to rozhodně nedělala.

Když jsem běžela kolem tribuny, kde byli vyskládaní kluci, hodila jsem tam triko a nekoukala ani kam. Až při druhém kolečku jsem si všimla, že skončilo u Demetriho. Ani mě to nepřekvapovalo. Vadily mi ještě moje vlasy, jak se mi lepily na krk. Na ruce jsem měla gumičku a tak jsem ji využila a svázala si vlasy na temeni hlavy do culíku.

Ostatní už nemohly, ale já běžela dál a byla v klidu. Jen v lese by mi bylo líp, je tam chladněji.

„Výměna,“ písknul učitel. Ostatní holky se složily už na trati, ale já doběhla kolečko až k tribuně.

Mířila jsem si to rovnou na místo, kde jsem zanechala svoje pití. Měla jsem vážně žízeň. Jenže ta láhev nikde nebyla. Kruci, přeci nemá nožičky, aby mi utekla zrovna ve chvíli, kdy jsem měla žízeň! Koukala jsem se okolo a pak se dokonce podívala i pod lavici, jestli mi nespadla. Uslyšela jsem smích a podívala se nahoru na tribuny. Seděl tam rozvalený Demetri a vesele se na mě culil. Všimla jsem si, co měl v ruce. Moje pití!

Zvednul se a pomalu si to sešel ke mně.

„Dej to sem. Co mi bereš moje věci?“ prskla jsem na něj a vytrhla mu láhev. Byla chladná.

„Klid, zlatíčko, jen jsem ti to chladil, aby ti nebylo tak teplo. I když ti to tak sluší.“ Stál vedle mě a trochu se sklonil a já cítila jeho studený dech na své šíji, což mě donutilo se zatřást.

„Jestli chceš, můžu zchladit i tebe,“ šeptal a já ucítila jeho studenou ruku na mém boku. Naskočila mi ihned husí kůže.

„To je dobrý, stačí mi chvíle a bude to v pořádku. Díky za to pití a omlouvám se,“ šeptala jsem k němu a můj hlas se třásl.

Trochu jsem se odtáhla a sklonil se dolů na lavici pod sebou, kde jsem měla triko. Podívala jsem se na Demetriho, který upřeně pozoroval mou osobu. Tedy jen jednu mou část a to hrudník, který se ještě stále divoce vzdouval.

„Nechci rušit, ale máš jít běhat,“ poznamenala jsem a rychle si navlékla triko. Zamračil se na mě.

„Tak já jdu.“ Otevřela jsem si pití a napila se. Opravdu to bylo krásně studené. Všimla jsem si Demetriho, který si sundal triko a šokem jsem na něj prskla vodu, kterou jsem měla v puse. Koulela jsem na něj svoje oči a bylo mi to jedno. Viděla jsem zase tu jizvu, ale víc mě zaujal zbytek těla, který jsem ještě neměla možnost vidět. A taky jsem viděla tu vodu, co jsem na něj prskla.

Usmíval se na mě, asi byl spokojený s mou reakcí. Kruci, zase jsem cítila to teplo ve tvářích a určitě to nebylo předcházejícím během.

„Díky za umělý pot. Pohlídej mi ho,“ podal mi svoje triko a já si ho automaticky vzala. Lišácky na mě mrknul a už se vydal běhat. Kecla jsem si na lavičku a vykuleně koukala.

Po chvíli jsem se aspoň trochu vzpamatovala. Pomalu jsem vstala a sešla až dolů na trávu. Zem nebyla vařící a tak jsem si na ni lehla. Zavřela jsem oči a pokoušela se relaxovat a hlavně se nedívat na Demetriho, jak běhá. Bez trika. To jsem pořád svírala v ruce a tak jsem ho pustila.

„Koukněte se na ni, jak se předvádí,“ zaslechla jsem z tribuny šepot.

„Jo, určitě se svlíkla jen kvůli klukům.“

„Pořád se vystavuje, nádhera.“ Musela jsem se usmívat tomu, co slyším, bylo to totiž vtipné, co si holky myslely a teď říkaly.

„Nejvíc mě štve, jak se okolo ní pořád točí Demetri. Nemám šanci se k němu dostat, pořád je s ní. Viděli jste, co tu před chvíli předváděli?“

„A co teprve ráno na chodbě.“

„Hlavně že si pořád hrála na netykavku a koukněte, přišel nový kluk, a jak si ho usurpuje.“ Měla jsem co dělat, abych se jejich rozhovoru nesmála nahlas. Chtěla jsem je naštvat ještě víc a tak jsem se posadila, stáhla jsem si to triko, co jsem si předtím oblekla, a znovu si lehla.

„Koukněte na ni, nádhera jedna!“ prskla vztekle jedna z nich.

Otočila jsem hlavu a podívala se k dráze. Zrovna okolo probíhali kluci. Už jich bylo víc, co neměli trika. Všichni se na mě koukali a já jen protáčela oči. Demetri se za nimi mračil, ale ve chvíli, kdy byl on u mě, se usmál.

„Hej, sundej i ten zbytek!“ křikl po mně jeden z nich.

„Jo, zlato, běhalo by se nám líp,“ přidal se další.

Blbci! Naštvaně jsem se na ně dívala a posadila se. Připravovala jsem pomstu, jenže tu obstaral někdo jiný. Ten hlupák, co křikl jako první, skončil na zemi, poté co zakopnul omylem o Demetriho nohu. A ten druhý vběhnul do sítě, když ho někdo nenápadně vystrčil z dráhy. Spokojeně se usmíval a běžel dál. Můj pohled sklouzl k jeho tělu. Skousla jsem si spodní ret a hypnotizovala jeho břišní svaly a tu jizvu, co jsem měla možnost už vidět.

Holky na tribuně ještě dál drbaly o tom, že někoho balím, ale Demetri to není, protože ho mám jistého. A taky o tom, jak krásný je Demetri. To jsem věděla i bez nich už dávno. Měla jsem chuť je vraždit, když se nad ním tak rozplývaly, ale netušila jsem proč. Nevnímala jsem to a soustředila se jen na jednoho běžce.

„Konec,“ písknul trenér a odešel. Holky se hned rozeběhli dovnitř pod sprchu. Já si stoupla a v ruce svírala to triko, co jsem měla hlídat. Kluci procházeli kolem mě a prohlíželi si mě. Čekala jsem, kdo z nich si zkusí i šáhnout, aby zjistil, jak skvělé mám reflexy a umím dávat facky.

Koukala jsem se na Demetriho, který se už neusmíval. S lehce zamračeným pohledem šel ke mně. Svoje triko jsem měla přes rameno, už bylo zbytečné se oblíkat, a v druhé ruce moje pití.

„Musíš se tu promenádovat polonahá?!“ štěknul na mě a já jen překvapeně zamrkala.

„Ty máš co říkat, Demetri! Koukni se na sebe, jsi víc nahej než já!“ vrátila jsem mu naštvaně.

„Vážně? Tak se koukni na to titěrné nic, co máš na sobě,“ sjel mě pohledem a jeho oči nabíraly černý odstín.

„Je mi vedro. Zato tobě být nemůže, když jsi upír,“ vztekle jsem po něm hodila jeho triko.

„Jasně, sváděj to na teplo. Spíše se pokoušíš někoho sbalit. Nezdálo se mi, že by ti vadilo, jak na tebe křičí,“ pokračoval vztekle dál.

„Netoužím po ničem jiném, než chodit s nějakým z těch namyšlených blbců, co tu běhali,“ vrčela jsem na něj.

„Řadíš mezi ty blbce i mě?“ ptal se rozčíleně. Vystrčila jsem bojovně bradu.

„Jo, jsi jejich králem,“ vřískla jsem.

Chtěla jsem dál pokračovat v téhle hádce, jenže on ne. Nestačila jsem postřehnout, co se děje. Dokázala jsem vnímat až jeho rty na mých. Dravě se dožadovaly pozornosti a já jim nebránila. Naopak jsem jim tu pozornost věnovala velmi důkladně.

Cítila jsem jeho chladné tělo na svém rozpáleném a ruce, kterýma si mě k sobě víc přitahoval.

Točila se mi hlava a nemohla jsem dýchat, když se odtáhl. Oba jsem zhluboka dýchali a mě se asi  konečně restartoval mozek. Vytrhla jsem se mu a stříkla na něj vodu z láhve, která měla ten cucák, takže byl dost mokrý.

„To tě snad zchladí.“ Rychle jsem se otočila a mazala si to do šatny.

Nikdo tam nebyl a tak jsem se v klidu vysprchovala. Pořád jsem ale musela myslet na to, co se stalo. Zase to udělal, políbil mě a já se nedokázala bránit. Protože jsem ani nechtěla. Líbilo se mi to, vždycky se mi to líbilo, musela jsem si sama sobě připustit. Jenže to nebylo správné.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Vydala jsem na oběd, měla jsem po tom běhu celkem hlad.

„Nessie, počkej,“ slyšela jsem za sebou Demetriho, ale odmítala ho poslechnout. Mířila jsem si to dál do jídelny.

„No tak, Nessie,“ přiběhl ke mně a postavil se mi do cesty. „Stůj na chvíli.“

„Mám hlad, uhni,“ pokoušela jsem se ho obejít, ale nešlo mi to.

„Počkej. Já… chci se ti omluvit. Byl jsem vytočený, nemyslel jsem na to, co dělám. Neovládal jsem se a nechtěl jsem ti ublížit, proto jsem se na tebe tak vrhnul, omlouvám se. Vím, že jsem ti slíbil, že to už nikdy neudělám. Vážně jsem to neměl v plánu,“ omlouval se mi a bylo vidět, že je taky překvapen z toho, jak se na mě vrhnul. „Prosím, odpusť mi to.“

„Dobře, ale teď mám vážně hlad,“ řekla jsem netrpělivě. Zasmál se a vydal i se mnou do jídelny.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (07.12.2012 22:15)

fúj beh

7)  Jalle (07.12.2012 19:53)

perex

6)  ODCULTI (14.09.2011 13:08)

4)  Mili (13.09.2011 20:28)

3)  Terry (13.09.2011 19:10)

Už zase?Páni Já jen čekám ,kdy si to Ness přizná.Teda to ,že ho miluje.

1)  sfinga (13.09.2011 18:27)

To by mě zajímalo, jak dlouho Ness vydrží, než si Demetriho pustí k tělu. Kdyby totiž bylo vidět jiskření, co je mezi nimi, tak by celá škola měla zadarmo ohňostroj

1