Sekce

Galerie

/gallery/zničený edward.jpg

První krok

Bella zůstávala většinu času v pokoji. Stával jsem s uchem přitisknutým u dveří nebo na zdi, ale nezaslechl jsem žádný pohyb. Po pár dnech jsem to přestal dělat tajně. Poté, kdy jsem přistihl Esmé klíčovou dírkou nakukující do Bellina pokoje, už jsem se neskrýval. Ani já, ani Esmé jsme Bellu nikdy nezastihli při jakékoliv činnosti. Pravděpodobně celé dny seděla u okna a dívala se ven. Já ji napodoboval o patro výš.

Přímo před mýma očima stromy zezlátly a zčervenaly. Mnoho hodin jsem strávil počítáním listů, které se snášely jeden po druhém k zemi. Až větve stromů zůstaly holé. Barevnou vrstvu opadaných listů překryl první sníh. Dny se krátily a noci prodlužovaly. Nezáleželo na tom. Byl jsem sám, ať byla den nebo noc.

Náš společný rodinný život se pomalu vracel do dávno zajetých kolejí. Přestávalo se kolem mě i Belly chodit po špičkách. Jinak to nešlo. I když to bylo těžké a nikomu z nás se to nelíbilo, já a Bella jsme nebyli bráni jako pár. Ona si to tak nepřála a my jí vyšli vstříct. Hned ze začátku si sundala snubní prsten a už jsem ho na ní nikdy neviděl. Udělal jsem to samé. Nemělo smysl nosit ho. Představoval jen symbol všeho, co jsem ztratil. Nevěděl jsem, co s ním udělala. Prstýnek po mojí matce mi ale vrátila. To bylo poprvé a naposledy, kdy za mnou přišla.

Zaklepala na dveře a bez vyzvání vešla. Seděl jsem na svém obvyklém místě na okenním parapetu a snažil se začíst do knížky od Carlislea. Její přítomnost v mém pokoji mě zaskočila. Strnul jsem, pohledem se do ní vpíjel a nedokázal se pohnout. Na okamžik jsem se odvážil doufat, ale nedala mi šanci svou fantazii rozvést.

,,Omlouvám se,“ zašeptala, jako by věděla, co se mi honí hlavou.

Tiše došla až ke mně. Pár vteřin se mračila na mojí ruku, kterou potom opatrně uchopila a natočila dlaní vzhůru. Její dotyk na mě měl zvláštní účinek. Konečky jejích prstů se mi horce vpalovaly do kůže a zároveň se z nich do mého těla šířil mrazivý chlad. Ucukli jsme oba ve stejný okamžik. Jako bychom dostali ránu proudem. O krok ustoupila a skutečně se na mě podívala. Její promiň znělo jinak. Nebylo studené a cizí. Slyšel jsem v něm smutek. Ale pravděpodobně jen proto, že jsem ho slyšet chtěl.

Bez dalšího slova vycouvala z místnosti a utekla k sobě. Mně v dlani zůstal ležet matčin zásnubní prsten, který jsem Belle navlékl na prst té noci, kdy mi řekla ano. Stálo mě všechny síly nesevřít ruku v pěst a nerozdrtit ho na prach.

Celé dny jsem nevycházel ze svého pokoje. Nevěděl jsem, co budu dělat. Měl jsem před sebou celou věčnost a neměl ani ponětí, jak s ní naložit. Ještě před třemi lety bych se nad svou samotou a absencí lásky nepozastavoval a považoval ji za normální. Netoužil bych na ní něco měnit. Před třemi lety jsem ale neznal Bellu a nevěděl, jaké to je milovat. Po té zkušenosti už jsem nemohl předstírat, že takhle mi to vyhovuje a nic mi nechybí. Navíc když Bella byla tak blízko. Na dosah a zároveň nemohla být dál.

Carlisle začal chodit do práce. V místní nemocnici nemohli uvěřit, že někdo s takovými referencemi, vědomostmi a schopnostmi stojí o místo v provinční nemocnici v oblasti, kde lišky dávají dobrou noc. Během měsíce se stal vedoucím chirurgem a s týmem záchranářů vyrážel i do terénu. Nezodpovědnost, naivita a frajerství některých lidí mě nikdy nepřestanou udivovat. Zuřící sněhovou bouři někteří pokládali za ideální počasí pro sjíždění hor a kopců, na nichž je lyžování i snowbording přísně zakázáno. Carliesle měl snad ještě víc práce než lékaři ve velkých nemocnicích v hlavním městě.

Esmé vypomáhala ve škole. Jediná učitelka literatury a dějin umění byla právě na mateřské. Ředitel školy Esmé místo nabídl na večírku pořádaném nemocnicí, kam doprovázela Carlislea. Řediteli ani trochu nevadilo, že Esmé nemá s pedagogikou zkušenosti a jejím oborem je spíš bytová architektura a design. Byl zoufalý. Esmé nastoupila na zkoušku na týden, ale po pouhých dvou hodinách podepsala smlouvu na celý rok. V učení se našla. Bavilo ji a naplňovalo.

Alice, Jasper, Rosalie a Emmett se přihlásili na dálkové studium nejbližší univerzity. Pro naši hru na lidi to bylo nezbytné. Já další studium v tuhle chvíli odmítl. Nezvládl bych to. Tohle uspořádní pro mě znamenalo to, po čem jsem před svatbou velmi toužil a co mě nyní ničilo. Dny trávené v prázdném domě jen s Bellou.

Pokoušel jsem se najít si k ní cestu. Zkoušel jsem proniknout za její štít. Snažil jsem se znovu se jí přiblížit. Ona o to ale nestála. S ostatními si povídala, nevyhýbala se jejich přítomnosti, někdy ji i sama vyhledala. Mě se stranila. Nechápal jsem to. Jakýkoliv můj pokus o vzájemnou komunikaci, utnula v začátcích. A tak jsem se snažit přestal.

 

Xxx

 

Páteční ráno mě zastihlo na sedátku u okna s hlavou opřenou o rám. Sledoval jsem východ slunce, stodevatenáctý od našeho příjezdu sem. Blížily se Vánoce a dům podle toho začínal vypadat. Alice ozdobila každé místečko, které se jen ozdobit dalo. V krbu v obývacím pokoji celé dny i noci plápolal oheň, z hi-fi soupravy se linuly koledy, večer se rozsvěcely tisíce drobných žároviček omotaných kolem zábradlí na terase a zavěšených v průčelí domu. Nad pohovkou naproti krbu viselo jmelí. Kolikrát jsem se přistihl, že stojím na schodech a pozoruju Emmetta s Rosalie, Jaspera s Alicí nebo Carlislea s Esmé, jak se k sobě tulí, s úsměvem se podívají vzhůru nad sebe a políbí se. Záviděl jsem jim. Tak strašně moc jsem jim záviděl.

Pátky bývaly nejhorší. Každý pátek jsem doma zůstával jen já s Bellou. Dokud s námi byli i ostatní, dalo se to vydržet. V poměrně pravidelných intervalech se stavovali za mnou i za ní, povídali si s námi, vyprávěli, co se děje ve škole a v práci, dávali nám najevo, že patříme k nim, že jsme rodina. A i když jsem já byl zalezlý u sebe v pokoji a Bella v tom svém, domem se nesl hovor, zvuky kroků, televize, někdy i smích. Život. S odjezdem posledního auta dům utichl a ta tíživá blízkost a samota se stávaly nesnesitelnými.

Nemohl jsem pořád jen vysedávat u okna a myslet na minulost. Nemohl jsem pokračovat v té šílené nečinnosti. Nemohl jsem dokola uvažovat o všech těch kdyby, která mě pronásledovala. Kdybych Bellu vyslyšel dřív. Kdybych ji nikdy neopustil. Kdybych byl zpočátku silnější a ignoroval ji jako ostatní dívky na škole. Kdybychom neposlali svatební oznámení do Volterry. Kdybych na svatbě netrval. Kdyby Aro potrestal jen mě. Kdyby bylo v mé moci nedovolit Jane použít její schopnost na Bellu. Kdyby Bella tak tvrdošíjně neodmítala všechny moje pokusy o vytvoření nového vztahu. Kdyby...

Téměř jsem vyskočil. Takhle to dál nešlo. Nemohl jsem zůstat v pokoji. Musel jsem ven. Naléhavě, okamžitě, bez prodlení.

Vyskočil jsem oknem, v tom jsem měl dlouhou praxi, a rozeběhl se. Neměl jsem cíl ani směr. Jen jsem utíkal. Chvíli lidskou, chvíli naší rychlostí. Sníh mi křupal pod bosýma nohama, sotva jsem v něm zanechával stopu. Míjel jsem stádo karibů, slyšel krev protékající jejich těly, cítil jejich vůni a bylo mi to jedno. Nepotřeboval jsem lovit. Běžel jsem dál a dál, až jsem se přiblížil na dohled městu. Zastavil jsem a zády se opřel o strom.

Něco se muselo stát.

Nemohl jsem takhle pokračovat dál. Všichni, celá rodina, se trápili a nemělo to smysl. Minulost se změnit nedala, opravit taky ne a budoucnost? Ztrácel jsem víru i naději. Zbývala mi jen přítomnost. A tu jsem hodlal využít lépe než doposud.

Vrátil jsem se domů. Zamířil jsem rovnou ke klavíru, který stál v rohu obýváku opomíjený, a odklopil víko. Pohladil jsem klávesy, zavřel oči a začal hrát. Žádnou známou skladbu, jen náhodné tóny vytvářející poněkud chaotický celek. Dokonale vystihovaly mé rozpoložení.

Hrál jsem celé hodiny. Hudba mě pohltila a brzy z ní vymizela veškerá chaotičnost a nelad. Prsty mi běhaly po klávesách, silně do nich bušily, jemně je šimraly, tančily po nich. Vznikající skladba studila a způsobovala mrazení v zádech, aby v dalším okamžiku jako vlna smetla i zbytky naděje a tepla. Nikdy dřív hudba nevyvěrala přímo z mého nitra. Poprvé jsem tvořil pro sebe, o sobě. Tahle skladba, to jsem byl já.

Věděl jsem, že Bella sedí na schodech. Její přítomnost jsem vnímal velmi jasně a ostře. Prozrazovala ji její vůně. Už dávno se nepodobala té sladce lidské. Vykrystalizovala do nejkrásnějšího odstínu vzácného parfému. Svojí blízkost nemohla utajit, i když seděla bez nejmenšího pohybu a ani nedýchala. Poznal bych ji poslepu v tisícihlavém davu.

Najednou na tom ale nezáleželo. Kdysi jsem jí slíbil a sám sobě přísahal, že pokud si kdykoliv své rozhodnutí rozmyslí a nebude se mnou chtít být, dám jí volnost. Tenkrát to bylo v souvislosti s Jacobem a Bellinou volbou mezi náma dvěma. Upír, nebo vlkodlak. Obě možnosti byly špatné a já nyní nepochyboval, že si vybrala tu horší. Současná situace se od rozhodování mezi mnou a Jacobem snad nemohla lišit víc. Přesto jsem se hodlal zachovat podle svého tehdejšího slibu.

Předstíral jsem, že o ní nevím a hrál dál. U pár tónů jsem zakolísal, ale jinak jsem si jí nevšímal. Bylo to těžké, ale takové to mělo být už napořád. Čím dřív jsem se s tím smířil, tím lepší to pro mě bylo. Namlouval jsem si, že časem to bude jiné. Že to nebude bolet a já si přestanu vyčítat, co se stalo. Že dokážu žít vedle Belly a dívat se na ni jako na třetí sestru. Byl jsem blázen, ale kdybych nebyl, zešílel bych.

Tak moc jsem se zabral do skladby, že jsem úplně přeslechl auto přijíždějící k domu. Zazvonění mě vytrhlo z tranzu.

,,Hraj dál... prosím. Já tam dojdu.“ Bellin hlas se chvěl a zvláštně chraptěl. Kdyby byla člověk, myslel bych si, že plakala. U nás to ale možné nebylo. Poslechl jsem ji a pokračoval ve hře. Až když se vrátila do místnosti a na stůl položila balík s novými záclonami, o kterém mi Esmé říkala, že přijde, uvědomil jsem si, že jsem Bellu nechal přiblížit se k člověku.

Prudce jsem se na ni otočil. Poplašeně zamrkala. Její oči měly odstín tekutého zlata. Kdy ho získaly? Jakto, že jsem si toho nevšiml?

,,Už jsem byla i ve městě. Lidská krev mě neláká o nic víc než ta zvířecí.“

Teď jsem byl na řadě s mrkáním já. Bella na mě sama od sebe promluvila. Sama mi řekla něco o sobě, aniž bych se ptal. Překvapila mě. Dvojitě. Nevěděl jsem, že byla ve městě. Čeho všeho jsem si ještě nevšiml? Kolik se toho změnilo, zatímco jsem se litoval a nevycházel z pokoje? Tajili přede mnou informace o Belle nebo jsem byl tak zahleděný sám do sebe, že jsem si jich nevšímal a ignoroval je?

,,Budeš ještě hrát?“ Bella se na mě dívala. Přímo na mě, ne skrze mě. Nechápal jsem, co se děje. Bál jsem se doufat. Nemohl jsem si dovolit vzkřísit ani tu nejnepatrnější jiskřičku naděje. Kdyby pak zhasla, a já nepochyboval, že by se to stalo, musel bych odejít. Už bych nesnesl žít s ní pod jednou střechou a být jí tak cizí a lhostejný.

Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Otočil jsem se zpět ke klavíru a opřel se prsty do kláves. Teď už jsem si jí nedokázal nevšímat. Teď už jsem nemohl předstírat, že jsem sám. Ani ona už se nesnažila dělat neviditelnou. Posadila se na křeslo kousek za mnou. Viděl jsem její nezřetelný odraz na vyleštěném dřevě. Objímala si kolena a na nich měla položenou hlavu. Célé mé tělo se chvělo touhou obejmout ji.

Mohla uplynout hodina. Šesedát minut během nichž jsem ani na vteřinu nepřestával sledovat Bellin rozmazaný odraz na desce klavíru. Nepohnula se. Zůstávala ve stejné pozici a pro mě bylo těžší a těžší dodržet své předsevzetí a nechat ji žít tak, jak chce ona. Nevměšovat se. Neusnadňovala mi to.

,,Charlie a Renné už vědí, že jsem umřela,“ zašeptala znenadání. Na zlomek vteřiny jsem zkamaněl, pak jsem hrál dál. Nevěděl jsem, co říct. Celá ta situace rozbíjela mojí teprve čerstvě nalezenou křehkou rovnováhu.

,,Autonehoda v Riu. Dostali jsme smyk a narazili do stromu. Oba jsme byli na místě mrtví. Ve Forks máme prázdné hroby. Na pohřbu nám byli všichni spolužáci.“

Nemohl jsem pokračovat ve hře. Nedokázal jsem to. Svěsil jsem ruce a pokoušel se vyznat v tom zmatku, který jsem cítil.

,,Je to tak strašně zvláštní! Moji rodiče mě oplakali a já nic necítím. Na hřbitově je hrob s mým jménem a mně je to jedno. Pro celý svět, všechny své přátele a známé jsem mrtvá a mně na tom nezáleží. Měla bych být smutná. Mělo by mě bolet, že Charlie a Renné trpí. Mělo by mě trápit, že to celé dopadlo takhle, ale netrápí. Edwarde, já přeci nejsem zlá! Nejsem špatná jen proto, že nechci, aby mi ještě někdy něco ublížilo. Nejsem ledová královna bez špetky citu v těle. Taková přece nejsem!“

Kontrast mezi obsahem jejích slov a jejím tónem nemohl být větší. Pomalu jsem se k ní otočil. Vypadala jako v Jacobových vzpomínkách na dobu po mém odchodu. Zlomená, bezbraná, zničená. Jasper se musel mýlit! Tahle by nikdy nepůsobil nikdo, kdo nic necítí.

,,Bello,“ vydechl jsem a vstal. Udělal jsem první krok blíž k ní a ona se neodtáhla. Vztáhl jsem k ní ruku. Prsty se mi třásly a ani téměř sto let v upířím těle mi nepomohlo ruku zpevnit a zabránit tomu malému pohybu. Stále se neodtahovala. Jen mě bez hlesu pozorovala. Přál jsem si, aby mi dala najevo, jestli je to takhle v pořádku. Nabízel jsem jí ruku a doufal, že se jí chytí. Že se sejdeme na půl cesty. Bella byla ale nehybná jako kámen.

Polkl jsem a tak pomalu, jak jsem dokázal, jsem k ní přistupoval. Krok za krokem. Milimetr za milimetrem. Když jsem byl tak blízko, že stačil už jen jediný krok a dotkl bych se jí, zavřela oči a zavrtěla hlavou.

,,Nejde to, nezvládnu to. Promiň,“ zamumlala a v další chvíli jsem byl v pokoji sám. Křeslo zelo prázdnotou.

Já měl přesto chuť se smát. Poprvé od svatby jsem měl skutečnou naději. Poprvé jsem viděl světýlko na konci tunelu. Tohle byl jen první krok. První za čtyři měsíce. Měl jsem před sebou celou věčnost a mohl postupovat tak pomalu, jak jen Bella bude potřebovat. I kdyby to mělo trvat stovky let, byl jsem odhodlaný najít si k ní cestu. Byla hloupost přísahat si, že ji nechám jít. Už jsme spolu překročili hranici, pro kterou ten slib platil. Byl čas na nový slib. Slib, který neporuším.

Přivedu Bellu zpátky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

23)  julie (06.11.2011 20:08)

Aha,kdo z těch dvou se teda víc izoloval? Co všechno Edwardovi uniklo? Evelynko,strašně se těším na další kapitolku!

22)  Petris (06.11.2011 18:46)

Hezké a děkuji.:)

milica

21)  milica (06.11.2011 18:00)

Ta bolest z Edwarda jen čišela, je mi ho moc líto. :'-( :'-( :'-( Doufám, že ten první krok nebude ani poslední.
Nádherné

ambra

20)  ambra (06.11.2011 13:40)

Bolí mě z toho srdce:'-( :'-( :'-( . Já nechci, aby musel Edward čekat stovky let!:'-( :'-( :'-( Já nechci čekat stovky let!!!:'-( :'-( :'-(

Lia

19)  Lia (06.11.2011 13:04)

ach první krok nádhera konečně se v ní něco malého probudilo k životu a cítění a Edward chce ji přivést zpátky, jsem tak moc ráda, že se tak rozhodl

TeenStar

18)  TeenStar (06.11.2011 13:02)

YEAAAAAH!!!
Bože, ja som tak šťastná. Teraz už len ostáva dúfať, že ten sľub nie len neporuší, ale aj dodrží. A Bellu vážne privedie naspäť.
Kapitola bola vážne úžasná, teším sa na ďalšiu.

monikola

17)  monikola (06.11.2011 12:24)

áno...ÁÁÁÁÁÁNOOO toto je doslova mlynček na mäso, ehm, teda chcela som povedať na emócie... chudák Edward...myslím, že to hádže všetkými svetovými stranami a to i za Bellu :( ale, rozhodol sa správne

sakraprace

16)  sakraprace (06.11.2011 08:07)

Jóóóóó, je tam a až zas tolik se jí její obrana proti emocím nelíbí. A Edward ji z toho dostane A já se na to nezměrně těším

bb119

15)  bb119 (06.11.2011 07:45)

Evelynko, krása po vší té bolesti a beznaději konečně alespoň maličkatý náznak naděje

kytka

14)  kytka (05.11.2011 23:55)

Ach jo. Je mi hrozně smutno. Ani nevím, co napsat. Ani to nevypadá, že to může být lepší. Ale já Ti Hani věřím.

Twilly

13)  Twilly (05.11.2011 23:48)

Asi mi bude chvíli trvat, než se zbavím toho knedlíku v hrdle. Hani nádhera, opravdu

12)  hellokitty (05.11.2011 23:47)

Jula

11)  Jula (05.11.2011 23:44)

Evelýnko, svitla maličká naděje, že se to zlepší

LadySadness

10)  LadySadness (05.11.2011 21:37)

Eve, neviem ako mám reagovať, je to tak smutné a pritom tak krásne a dojímavé som zmätená

9)  Sisi (05.11.2011 21:33)

Krásné.

Marvi

8)  Marvi (05.11.2011 20:53)

Krásná kapitolka Já budu doufat, že ten nový slib se mu povede dodržet a Bella bude alespoň trochu spolupracovat! A ta Edwardova prázdnota je šílená, neskutečné jak se s tím dokáže srovnat!

Nosska

7)  Nosska (05.11.2011 20:35)

Jsem moc ráda, že Edward má alespoň malou naději, že se to jednou zlepší, a že se to určitě zlepší

Bosorka

6)  Bosorka (05.11.2011 20:30)

Že by konečně přišlo lehounké oteplení? Jen náznak jara? První teplé paprsky?

semiska

5)  semiska (05.11.2011 19:00)

Jak mě ho bylo líto, ale konečně vysvitla malá naděje, že všechno není přeci jen ztraceno... ;)
Máš tu malou chybku, tady ti chybí čárka před který: Už jsme spolu překročili hranici pro kterou ten slib platil.

Moc pěkné a já držím Edwardovi pěsti.

Astrid

4)  Astrid (05.11.2011 18:59)

Tak, ja som sa začítala do tejto kapitoly a vydedukovla si z toho, že dej sa odvíja najako PO TOM a som fascinovaná, Bella tak chladná a nezvláda to. Perfektný námet

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still