Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

A je tu očekávané rande Caroline a Camerona. Jak to všechno dopadne?

7. kapitola

Už od rána jsem byla nesvá a nesoustředěná. Odpoledně měl přijít Cam. Došlo mi, že jsme si ani nedomluvili hodinu, kdy mě vyzvedne, mohla bych taky čekat pěkně dlouho.

Jenny ze mě byla na prášky. Všechno mi musela říkat dvakrát, protože poprvé jsem ji neslyšela. Ano, byla jsem zasněná, viděla jsem před sebou dvě zelené studánky, které na mě upřeně hledí a jejich majitele usmívajícího se, až se mu dělaly dolíčky ve tvářích.

„Nejsi zamilovaná?“ ptala se Jenny.
„Ne, to určitě nejsem,“ bránila jsem se vehementně a pak mi došla ta chyba. Jenny věděla o Mattovi a je hloupé říct, že nejsem zamilovaná do svého přítele, i když to vlastně byla pravda. „Málo jsem spala,“ vymluvila jsem se a Jenninu zkoumavému pohledu se raději vyhnula obloukem.

Přesně ve dvě se otevřely dveře a do galerie vtančil Cameron. Doslovně vtančil, vypadal, že je v dobrém rozmaru, usmíval se, jak jinak, a už ode dveří mě hlasitě zdravil.

„Jsi připravená?“ zeptal se po mém pozdravu. Musím přiznat, že jsem ho viděla docela ráda, a taky, že jsem ho nedočkavě vyhlížela. Už jsem si myslela, že si to možná rozmyslel, zjistil, že nejsem nic pro něj a nepřijde. Pak jsem se zarazila, protože já určitě nemám být nic pro něj, jelikož jsem zadaná a tohle není rande, je to prostě jen kafe, nic víc.

A teď tu stál v celé své kráse, měl na sobě světlé, lehce vyšoupané džíny, bílé tričko a přes něj černé sako. Vypadal skvěle a mě bušilo srdce skoro až v krku. Raději jsem odvrátila pohled, vzala si kabelku a zavolala na Jenny, která byla v kanceláři, že už jdu.

Cam mi otevřel dveře a nechal mě projít první.

„Díky,“ pípla jsem a podívala se na něj. Jak jsem kolem něho procházela, byl tak blízko… nebezpečně blízko. Zase se zazubil a mrkl na mě. Rychle jsem se podívala jinam a zčervenala.

„Tak kam to bude?“ ptal se, když jsem seděla usazená v jeho mercedesu. Své auto jsem nechala u galerie a rozhodla se, že se zítra trochu projdu, dřív jsem to tak dělávala docela často.

„Hmm, to je jedno,“ pokrčila jsem rameny.
„Jak chceš. Jaký jsi měla den?“
„Dobrý,“ zahučela jsem. Jsi blbá, nadávala jsem si v duchu. Proč se chováš jako husa? Máš mu normálně odpovídat a ne tohle. Nemáš být tak nervózní, když k tomu není sebemenší důvod, nadávala jsem si v duchu.

„Tak, C, co mi o sobě povíš?“
„Proč mi tak říkáš?“ reagovala jsem otázkou. Cam pozvedl obočí.
„Jak?“ nechápal, nebo to jen dělal, u něj člověk nikdy nevěděl.
„C,“ vysvětlila jsem.
„Líbí se mi to. K tobě se to hodí. Vadí ti to?“ Vadí mi to?
„Ne.“
„A teď už mi odpovíš?“ zkusil to znovu.
„Není co povědět. Můj život je naprosto obyčejný,“ snažila jsem se odpovědět co nejvíc neutrálně a uzavřít tak téma, ale to by nesměl být Cam.
„To určitě ne, žádný život není obyčejný. Ani tvůj ne. Studuješ právnickou fakultu, chceš být právničkou?“
Trochu jsem zaváhala. Proč nemůžu odpovědět rychle a jasně, jako všem ostatním, kteří mi tuto otázku dávají od doby, kdy jsem sdělila, co budu studovat, neustále. „Ano.“
„Nezdáš se být moc jistá,“ prokoukl mě.
„Jsem. Táta má firmu, nastoupím tam, a potom ji za něho převezmu,“ přeříkala jsem už naučenou frázi.
„Ale nezdáš se zrovna nadšená,“ poznamenal. Jeho poznámku jsem nechala bez komentáře.
„A co rodina?“ pokračoval ve vyptávání.
„Co s ní?“
„Máš tátu, jak jsi sama řekla. Nejspíš máš i mámu a co sourozence?“ Tohle byla otázka, která se mi zaryla do srdce. Vím, že to neudělal schválně, ale musela jsem na chvíli zavřít oči a popadnout dech.
„Mám i mámu, naši jsou rozvedení…“
„To je mi líto,“ skočil mi do řeči.
„Není důvod, už je to dlouho a je to takhle lepší, táta žije prací a máma si našla nové manžela, všichni jsou šťastní.“
„A bratři a sestry?“ On nic nevynechá, na nic nezapomene.
„Nejsou žádní,“ odpověděla jsem. Nelhala jsem, vždyť žádné nemám.
„Takže jsi jedináček. Já vlastně taky.“

Zajel na parkoviště a za ruku mě vytáhl z auta. Kousek jsme se tlačili davem, ale pak zatočil do malé nenápadné uličky, kde se motalo jsem pár zatoulanců. Pak odbočil znovu a zamířil po schodech dolů do suterénu staršího domu.

„Kam to jdeme?“ ptala jsem se trochu vyděšeně.
„Neboj, bude se ti to líbit.“ Trochu nedůvěřivě jsem se zadívala na dům, ale následovala ho.

A měl pravdu. Vešli jsme do malé místnůstky, kde se tísnilo pár kulatých stolků s roztomilými křesílky, Místnost byla vymalována hráškově zelenou barvou doplněnou svítivě žlutou. Všude kam moje oko dohlédlo, byly květiny. Celý prostor byl útulný, veselý a neuvěřitelně příjemný.

„Ahoj Came,“ volal na mého společníka muž od stolu u okna. Cam mu mávl a posadil se naproti mně.

Neustále jsem se musela rozhlížet kolem. Tohle místo bylo tak jiné než ta, kam jsem normálně chodila. Mathewa bych sem nedostala ani párem volů. Tohle místo, kavárna nebo bar, či co to vůbec je, bylo na hony vzdálené luxusním restauracím, vládla tu přátelská neformální nálada. Lidé se živě a někteří dost hlasitě bavili, občas pokřikovali i po druhých, protože se tu evidentně všichni znali. Bylo mi tu moc dobře.

„Ahoj Came,“ pozdravil Cama starší muž, který mi trochu připomínal kouzelného dědečka. Byl drobnější postavy, měl trochu větší bříško, vlasy na hlavně mu prokvétaly bílými prameny.
„Ahoj, Lewisi. Dovol, abych ti představil Caroline. Caroline, tohle je Lewis.“ Napřáhla jsem ruku a Lewis si se mnou pořádně potřásl.
„Hezká, hezká, vždycky jsi měl dobrý vkus,“ poplácal Cama po zádech. Trochu jsem se začervenala a Cam mě obdařil tím nejzářivějším úsměvem.
„Já vím.“
„Co si dáte?“ zeptal se Lewis.
„C?“
„Laté,“ odpověděla jsem.
„Já jako vždycky. Díky.“

Lewis odešel připravit nápoje a Cam se na mě znovu vrhl s otázkami.

„Proč pracuješ v galerii? S prací právničky se to moc neslučuje, nemyslíš?“
„Baví mě to, je to trestný?“ Dobře, trochu jsem vyletěla, ale na podobné otázky jsem byla háklivá.
„Ne, jasně, že ne, jen mě to zajímá,“ zdvihl ruce v obraném gestu a pohodlně se opřel.
„A co studuje ten tvůj?“ Tu otázku pronesl úplně normálně, bez špetky zášti nebo tak. Prostě jako by se ptal, kolik je hodin.
„Taky právo,“ řekla jsem rychle. „Jsem snad u výslechu? Co kdybys mluvil chvíli o sobě?“ O Mattovi jsem se bavit nechtěla. I tak už jsem z toho měla špatné svědomí.
„Jak je libo. Bydlím v New Yorku, studuju hudbu na soukromé univerzitě. Moje rodina žije v Kanadě. Jsem jedináček, jak už jsem zmínil, ale mám spoustu příbuzných. Jsme poměrně velká rodina. Stačí?“
„Nee,“ zakroutila jsem hlavou a ptala se dál. „A co konkrétně studuješ?“
„Hru na klavír.“
„Hraješ dobře?“
„Nejspíš jo, když jsem se tam dostal.“
„Taky pravda,“ zamumlala jsem. A pak mě napadla geniální otázka. Ptala jsem se na to už dřív, ale pořádnou odpověď jsem nedostala.
„Když studuješ hudbu, ještě k tomu na soukromé univerzitě, proč jsi byl na přednášce z práva?“
„Byl jsem se tam podívat,“ zopakoval tu samou odpověď, ale to mi nestačilo.
„Ale proč zrovna tam?“
„Není to jedno?“ vykrucoval se. Na to jsem u něj nebyla zvyklá. On byl sebevědomý a ke všemu otevřený.
„Není.“

Lewis nám přinesl pití a já usrkla. Nejspíš změním kavárnu, tohle byla lahoda. Odteď tu budu pravidelným hostem.

„Tak co?“ zvedla jsem obočí, jako že stále čekám.
„Dobrá, řekla sis o to,“ začal výhružným tónem. „Viděl jsem tě, líbila ses mi, šel jsem za tebou a dovedlas mě až na tu přednášku. Navíc to byla docela zábava,“ smál se. Údivem jsem nejspíš vykulila oči a to ho rozesmálo ještě víc. Ten kluk se vážně s ničím nepáře.
„Sama jsi to chtěla slyšet,“ dodal, když jsem chvíli nic neříkala.
„Takže si za to můžu sama?
„Jo,“ kývl hlavou.
„Hele, jak už jsem říkala, mám přítele, takže…“
„V klidu, krásko, o nic nejde. Prostě si vypijeme to nejlepší kafe v celém New Yorku, já tě pak doprovodím domů, nebo kam si budeš přát a pokud budeš chtít, už mě nikdy neuvidíš.“ Když to říkal, zabodával se mi pohledem do tváře. Jeho zelené oči vypalovaly díru v těch mých a já v těch jeho jasně viděla, že nechce, abych se tak rozhodla. A já taky nechtěla, bylo mi s ním fajn. Dlouho jsem se s nikým necítila tak dobře a uvolněně a přece trochu nervózně a napjatě. Když se lehce dotkl mé ruky, bylo to, jako bych se spálila o kus horkého železa, srdce si v jeho přítomnosti dělalo, co chtělo… jak říkám, nikdy jsem se takhle necítila. Ani s Mattem ne.

Pak jsme si už jen nezávazně povídali, mluvila jsem o galerii, jediném bezpečném tématu, on o své škole, hře na klavír. Zaujatě jsem ho poslouchala a přála si dostat tu možnost a poslechnout si ho. Prý byl nadaný po otci.

Po kom jsem byla nadaná já? Po tátovi určitě ne. Táta se rve jako lev za to, co chce a vždycky to dostane, já taková být neumím. Možná po mámě, ale ani tam jsem si nebyla jistá.

Znovu se mi potvrdilo, že jsem jiná. Napadlo mě, jestli vůbec do naší rodiny patřím.

Kolem půl páté jsme se zvedli k odchodu. Čas s Camem neuvěřitelně rychle běžel a najednou byl konec. Mrzelo mě, že spolu nemůžeme být trochu déle. Jenže měl volat Matt a já s ním nechtěla mluvit před Cameronem. Ráno jsem dostala vynadáno, za to, že jsem se neozvala, když jsem to slíbila, vymlouvala jsem se na spoustu věcí, ale Mathewovi to zřejmě bylo jedno. Prostě je moje povinnost mu volat a já to neudělala.

Tentokrát jsme šli těmi uličkami pomaleji, zdálo se, že ani jednomu z nás se nechce spěchat, že si chceme užít ty poslední chvíle spolu. Když mě vzal opatrně za ruku, trochu jsem sebou škubla úlekem, ale pak se uklidnila a nebránila mu.

Bylo příjemné cítit jeho teplou dlaň na té své. Matt mě takhle nikdy nedržel, vždycky mi nabídl rámě. Tohle se mi líbilo mnohem víc, bylo to takové intimnější. Nebylo to správné, to jsem věděla, ale nedokázala tomu odolat. Šli jsme mlčky, což jsem se divila, protože jsem myslela, že Cameron není schopen zavřít pusu.

Když jsme se dostali do rušnější části města, pustila jsem ho. Kdyby nás tu viděl nějaký známý, ať už Matta nebo táty, mámy, prostě známý, byl by průšvih.

Cam to vzal. Možná to čekal. O mém vztahu dneska až na tu jednu otázku nepadlo ani slovo, ale pořád tu byl, takže nemohl čekat nic víc, nebo ano?

Proplétali jsme se mezi lidmi, někteří spěchali, jiní se procházeli či postávali a povídali si s jinými.

„Caroline!“ zavolal někdo. Zastavila jsem se a rozhlédla se, kdo to volá. Než jsem se nadála, stál u mě Jimmy a žadonil o pochování. Vytáhla jsem ho do náruče a dala mu pusu.

„Ahoj, kde máš rodiče?“ ptala jsem se, protože jsem je nikde neviděla.
„Máma je tamhle,“ ukázal někam za mě. Ally k nám spěchala s taškami v rukou a rozzuřeným pohledem na tváři. Jakmile zpozorovala, že tam nejsme sami, zatvářila se trochu přívětivěji, ale stejně nejdřív Jimmyho napomenu.
„Co jsem ti říkala?“ ptala se důrazně. „Měl ses držet u mě, víš, že by ses tu mohl snadno ztratit.“
„Když já jsem viděl Caroline,“ řekl a našpulil spodní ret. Trochu se zamračil a vypadal neuvěřitelně roztomile. Ally to nechala být a natáhla se ke mně, aby mě políbila na tvář.
„Ahoj zlato, jak se máš?“ ptala se a očima sklouzla na Cama, přejela ho od hlavy až k patě a opravdu nenápadně na mě mrkla.
„Fajn.“ To bylo všechno, co jsem hodlala říct, ale pak jsem si uvědomila, že mám určitou společenskou povinnost, obzvlášť, když si Ally natáčela na prst pramen vlasů a tím prstem na Cama ukazovala.

Stále jsem držela Jimmyho, takže jsem nemohla gestikulovat, tak jsem aspoň ukazovala hlavou.
„Came, tohle je Ally Sommersová a její syn Jimmy. Ally, Jimmy, tohle je Cam…“ Jak dál? Pátrala jsem v hlavě, ale jeho příjmení jsem si nevybavila.
„Cameron Cullen,“ řekl a podal jí ruku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alda

2)  Alda (26.01.2011 20:42)

Zuzanko,ani nevíš jak se těšim na další kapitolku !
Tato povídka byla hezká,ale proč mu Caroline neřekne o sobě víc? Děkuju.

Janeba

1)  Janeba (03.01.2011 22:36)

Jo Cameron Cullen!!! Tak to je jiná! Zuzanko, moc se mi tvá povídka líbí! Mám ráda tvůj způsob vyprávění a jsem zvědavá, kdy mu Caroline o sobě řekne víc! Děkuji!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek