13.04.2011 [12:45], MisaBells, Povídky jednorázové, komentováno 18×, zobrazeno 4267×

Amishko! Huu! Tady!

Mám pro Tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu k Tvým narozeninám. 
Nejdříve tu špatnou: jsi zase o rok starší!

A teď tu dobrou: neboj není to poznat!

Konečně klid, napadlo ji, když opatrně zavírala dveře do ložnice, kde spala malá. Manžel byl v práci a ona si mohla v klidu sednout. Původně chtěla zamířit k počítači, ale nohy ji odvedly ke křeslu u okna. Podívala se ven a chodidla schoulila pod sebe. Hlavu si opřela o opěrku. V ruce držela hrnek s čajem, který si vyzvedla po cestě z kuchyně. Ještě pořád se z něj kouřilo. Venku začínalo to správné jaro a Romana se usmála. Těšila se, na procházky s Emilkou a večerní posezení na zahradě.

Usrkla z kouřícího se čaje a napřímila se v zádech. Zamračila se, protože se k domu blížila postava. Viděla jen dlouhé nohy v látkových kalhotách a ruce svírající velkou kytici, halící tvář poslíčka. Zmateně se podívala ke dveřím a vytáhla zpod sebe nohy.

Když se však opět podívala ven, nikdo tam nešel. Zkontrolovala hrnek a preventivně k němu přičichla. Napadlo ji, že si tam té směsi dala až moc a má z toho teď halucinace, ale než stačila sama myšlenka doznít, ozvalo se lehké zaklepání. Trhla sebou.

„Co blbneš?“ napomenula se tiše a vstala z křesla. Hrníček odložila na stůl a vyrazila ke dveřím. Pootevřela je sotva na jeden prst. Nikdo tam nestál. Zhluboka se nadechla, aby samu sebe uklidnila a dveře otevřela na délku paže. Do očí ji uhodila ohromná kytice na zápraží. Vyděšeně znovu přibouchla dveře, ale nespouštěla oči z květin. Voněly. Hodně moc! Snažila se zbystřit nějaký lísteček, nebo cedulku, ale nikde nic neviděla. Musela by znovu otevřít, vzít kytici a toho se – z neznámých důvodů – momentálně bála.

„Nelíbí se ti?“ ozvalo se za ní a Romana u dveří nadskočila. Přibouchla dveře a zády se o ně vyděšeně opřela. Až když se podívala před sebe, došlo jí, že hlas nevycházel zvenčí, ale zevnitř. Zkoprněla tak intenzivně, že se ani k zemi nesesypala. Stála tam, opírala se o dřevěnou desku a valila oči na osobu před sebou. „Můžu přinést jiné,“ nabídl se.

„Já nevím, co říct,“ vydechla a pořád nevěřila vlastním očím. Tohle se nestává. Ne jí. Všem okolo ano, ale jí? Nikdy! To za ostatními chodí jejich idolové až domů. Za ní – za matkou a manželkou – nikdy.

„Neměl jsem odvahu, víš?“ zašeptal a udělal krok k ní. Konečně se i ona pohnula. Přitiskla se ke dveřím ještě víc. Zarazil se. „Zlobíš se?“

Cože se má?

„Ne, proč?“ vyhrkla zmateně a přiměla se odlepit od desky.

„Protože couváš.“

„To já jen tak. Instinkt.“

„Chápu, že máš strach. Měla bys ho mít,“ vzdychl a sklopil hlavu. Romana se narovnala v zádech a zamračila se.

„Jasně. Tak jestli jsem si do téhle chvíle jen myslela, že jsi to ty, tak teď si tím jsem jistá, Edwarde,“ zavrčela. Edward Cullen maličko nadzdvihl hlavu a šibalsky si ji prohlédl zpod dlouhých řas.

„To už je lepší,“ zasmál se a opět se tvářil nad věcí. I Romana ožila. Častokrát snila o setkání s Edwardem Cullenem. Představovala si, jak by to vypadalo a o čem by mluvili. Jak by byla elegantně oblečená, svůdná a neodolatelná. Navlečená v rudých šatech, vysokých podpatcích s dokonalým účesem a sklenkou vína v ruce. Realita byla jiná. Měla na sobě džíny, flanelovou košili a v obýváku jí stydnul čaj. Znemožnila se hned ve dveřích, a kdo ví, jestli ta kytka na tom prahu pořád je.

„Je tam, neboj se. Hlídám ti ji,“ odpověděl Edward. Romana se omluvně usmála a otevřela dveře. Ohnula se pro kytici a přitiskla si ji k hrudi.

„Je krásná, děkuji,“ vzdychla a cítila, jak se jí krev valí do tváří. Neuměla přijímat dárky. Rudla pokaždé jako pivoňka a připadala si hloupě.

„Počkej, až uvidíš zbytek.“ To ji zarazilo. Zbytek?

„Čaj?“ nabídla a protáhla se kolem něj. Když jej míjela, uhodil ji do nosu pach šeříku a léta. On tak vážně voní! Skoro omámeně protančila do kuchyně, s Edwardem v patách. Dala vařit vodu a neustále čichala ke kytici. Z její tiché chvilky ji vytrhl pobavený smích. „Co?“ divila se.

„Vaříš mi čaj?“ Romana zaváhala. On nepije čaj? Čaj je zdravý a dobrý. Lepší, než kafe. Kdo nepije čaj?

Vytřeštila oči, když jí to došlo.

„Vidíš, co děláš? Jsem z tvé nečekané návštěvy úplně mimo.“

„Omlouvám se,“ hlesl.

„Za co zase?“

„Omamuji tě a ani jsem ti ještě pořádně nepopřál,“ vysvětlil.

„To nevadí. Já to chápu.“

„Rozhodně to vadí, Romanko. Dovol mi, abych to napravil,“ prosil a opět k ní vykročil. S každým krokem, kdy byl k ní blíž, napínala se.

Byl od ní sotva deset centimetrů, když se zastavil a usmál. Tím pokřiveným! uvědomila si a málem se jí rozskočil hrudník.

„Dýchej.“ Přikývla, ale nespouštěla z jeho rtů oči. „Víš, hodně jsem přemýšlel, čím bych tě potěšil nejvíc,“ odmlčel se a svraštil na malý okamžik čelo. „Pak mi došlo, že budu potřebovat pomoct. Copak bys chtěla? Auto? Dovolenou u moře? Nový dům?“

„Chci…“ hlesla a zadržela dech, když se k ní nepatrně sklonil.

„Hm?“ pobídl ji.

„Chtěla bych dort,“ vydechla. Zarazil se.

„Dort?“

„Jo. Od někoho jiného, než ode mě.“

„Dál?“ požádal ji a znovu se tiše zasmál.

„Ehm… zbytek tvé rodiny,“ navrhla a Edward se lehce odtáhl, aby se jí podíval nevěřícně do očí. „Ale Bellu zavři někde do skříně,“ kuňkla a zkusila se usmát. Pobavilo ho to.

„Tohle bych rozhodně sám nevymyslel, ale dobře. Co dál?“

„Ještě?“ zděsila se. Zase byl kousíček od její tváře. Přestávala dýchat a to se projevilo.

„Chci malou myš a kaktus.“ Edward se zmateně zamračil a naklonil hlavu na stranu.

„Myš?“ zopakoval tiše. „Ona chce myš!“ řekl podstatně hlasitěji, načež se rozesmál.

„Dobře. Jsou to tvé narozeniny. Jen mi dej chvilku, abych… Omluv mě,“ prosil a zmizel. Zůstala stát v kuchyni s kyticí v náruči a dívala se nepřítomně před sebe. Edward byl pryč. Za jejími zády cvakla rychlovarná konvice a Romana sebou trhla. Vážně si poručila kaktus a myš?

Když se ozvalo znovu klepání na dveře, šla k nim už v naprostém klidu a otevřela. Spadla jí brada. Stál tam Emmett s ohromným květináčem. Držel jej v náruči a z hlíny rostl metrový kaktus!

„Ahoj, kam to bude?“ vyhrkl. Nevypadal, že by mu ten několika kilogramový květináč vadil. Romana beze slova ukázala dále do bytu a sledovala mizejícího upíra. Chystala se přibouchnout, když se ozvalo lehké vyjeknutí.

„Ještě já!“ Romana zavrtěla nevěřícně hlavou. Ohromné a plyšové věci nemluví! Ani když to je myš! Zpoza nic vykoukla ježatá hlava.

„Alice?“

„Ahoj. Kam chceš tu myšičku?“

„Myšičku? Tohle je Mega myš!“ panikařila Romana.

„Ale jdi ty,“ tišila ji a protáhla se do chodby i s plyšákem. Romča se opět chystala zavřít, ale za malou Alicí se začalo cosi dít. Přitiskla se ke zdi, když dveřmi proběhl Jasper, Rosalie, Esme a Carlisle.

„Ahoj!“ zahlaholili a obaleni krabicemi se hrnuli dovnitř.

„Ahoj,“ špitla překvapeně. On to zvládl. Má v bytě Cullenovi, kaktus a malou – vlastně spíš ohromnou – myš.

„Není živá, omlouvám se.“ Nadskočila a prudce se ve vzduchu otočila. Edward se ležérně opíral o futra a sledoval ji.

„Nevadí. Stejně to byl praštěný nápad.“

„Pojď,“ pobídl ji a natáhl k ní ruku. Přijala ji a nechala se odvést před dům. „Chvíli jim to potrvá a já ti stále – ke své ostudě – nepopřál.“ Mlčela, protože nevěřila vlastnímu hlasu a hlavně netušila, jak na tohle odpovědět. Zavedl ji doprostřed zahrady a otočil tváří k domu.

„Co tu děláme?“ zajímala se.

„Žijeme. Na tom záleží. Nevadí, že máme hlubší kapsy, že nám občas teče dírou ve střeše, nebo že omítka nemá ten správný odstín. Žijeme a každý rok, který máme, je dárek. Někdo ho totiž napřesrok nedostane. Něco se stane, zvrtne, pokazí a ten dar zmizí,“ šeptal a položil ji zezadu ruce na ramena. Romana se zadívala do země a smutně se usmála.

„Mám být ráda, že jsem o rok starší?“

„Měla bys. Tak to totiž má být.“

„Skáču dva metry vysoko,“ zavrčela.

„Proč to nikdy nikdo nechce pochopit?“ zasmál se tiše a jeho dech jí ovanul hranu tváře.

„To je tou dobou. Nikdo nemá rád stárnutí. Vždycky člověk chce to, co nemůže mít.“

„To je pravda. Proto tu jsem.“

„Tím se vracíme k otázce, která nebyla vyřčena. Proč tu jsi?“ Edward se za jejími zády opět zasmál. Ucítila tlak na ramenou a podvolila se mu. Otočil ji čelem k sobě a přitiskl jí rty na čelo. Zavřela oči a tetelila se blahem.

„Abych ti popřál…“ zašeptal. „Všechno nejlepší, miláčku…“ Jeho hlas se změnil. Svraštila čelo a otevřela oči. Pryč byla zahrada a teplé slunce. Choulila se v křesle u okna, odkrvovala si nohy stočené pod sebou a v rukou stále – světe div se, nevylila ho – čaj. Nad ní se skláněla tvář jejího manžela, který jí lehce třásl rameny a líbal ji na čelo.

„Děkuju,“ vzdychla a sama pro sebe větu doplnila: Vám oběma, pánové.

shrnutí

A je to tady! Nejkrásnější část narozenin.

Dárky!

První je trochu pichlavý, ale sama jsi ho chtěla.

Druhý je trochu malý, ale sama jsi ho chtěla. Zase.

A na konec jsem přemýšlela, co ti dát, aby jsi o tom nevěděla a měla z toho radost u srdíčka, dušičky a jiných orgánů k tomu potřebných. Napadl mě jen sladký, dech beroucí úsměv. Samozřejmě se na tebe nebudu zubit já, ale...

Takže ještě jednou, Romanko. Všechno nejlepší k tvým Dvacátým narozeninám. ;))

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Amisha (15.04.2011 10:57)

Všem moc děkuju za přáníčka.

17)  piskot94 (14.04.2011 16:13)

opožděně přeji vše nejlepší

16)  krista81 (13.04.2011 23:43)

Tak opožděně přeji také všechno nejlepší

PS: krásná povídečka

15)  Janeba (13.04.2011 21:57)

Romiško, všechno nejlepší k narozeninám! Hodně zdravíčka, štěstíčka i sluníčka a spoustu báječných nápadů!!
Mišutko, krásné blahopřání, tak nějak jsem na měkko i já!

14)  Yasmini (13.04.2011 21:19)

Taky tak všechno nej!!!
A taky si říkám, že to není žádný věk. Jsi mladice. ( Aneb jsem v očekávání, již tento měsíc mě to taky nemine )

A Miško

12)  Carlie (13.04.2011 19:46)

Jéééééé , to bylo kouzelný, mělo to grády, moc jsem se pobavila, Mibell! Jsi skvělá!
Edward byl výstižnej, no senza
A Amishko, přidávám se k přání všeho neeejlepšího, spokojenosti a pohody v rodině - té, na kterou máš papír , i téhle virtuální
Díky oběma za zážitek, holky

11)  Amisha (13.04.2011 19:02)

Miško podruhý to bylo ještě lepší
Sfinguš děkuju

10)  sfinga (13.04.2011 18:55)

Myško amishko, ode mě tak krásný dárek nedostaneš, ale popřát ti musím, takže:
na svět koukej vesele,
ať se co chce semele.
Moje přání shrne věta:
zdraví, štěstí dlouhá léta.

9)  MisaBells (13.04.2011 18:30)

Spolugratulantům děkuji za uznání a poklony.
Amishko, jsem ráda, že jsem splnila úkol!!! Taky tě miluju

8)  eMuska (13.04.2011 17:11)

Krásne, aj ja sa pridávam a prajem všetko najlepšie!

7)  ambra (13.04.2011 17:02)

Ami, kuk! Víš co, že jo Míšo, krásná povídka - chechtala jsem se jak blázen, poslední třetinu zase bulela

6)  kytka (13.04.2011 16:45)

Krásná povídka, dárečky. Také přeji všechno nejlepší.

5)  SarkaS (13.04.2011 16:44)

I já se přidávám ke gratulacím A Mibel, tohle se ti opravdu moc povedlo, chvílemi jsem rudla spolu s hlavní hrdinkou

4)  Karolka (13.04.2011 16:44)

Všechno nej, nejen dnes ale na každý další den a rok. Mám tě ráda, sluníčko!
A nezapomeň to pořádně oslavit! Čajem...
Jsme rádi, že tě máme!
P.S. Nádherná povídka!

3)  Amisha (13.04.2011 16:36)

Hihi a ještě 27 není žádnej věk to se ještě smí přiznat

2)  Amisha (13.04.2011 16:35)

Mišule! Ty jsi mě rozbrečela!!! Naprosto regulérně. Já to beru. Všechno a moc moc se mi to líbilo! Já nevím co chválit dřív, ale ten konec byl překrásný. A ty dárky uáááááá a hlavně ten poslední
Děkuju miláčku. Miluju tě

1)  Linfe (13.04.2011 13:07)

Míšo tohle se ti nádherně povedlo, tentokrát žádná sranda, ale áááchání od začátku až do konce. A Romanko? Ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám

1