19.01.2012 [20:00], Tammy, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 506×

V období, kdy Edward odešel, Bella vážně onemocní. Může chlap, který nezvládá cizí pláč, zvládnou ten svůj?

P.S Můj první smutný Stmívání počin, tak doufám, že se bude líbit. A prosím, jako strašný strašpytel všechny, kteří si to přečtou, aby v komentářích zanechali všechno, jsem připravená:).

Ahoj Rose,

asi se divíš, proč píšu zrovna tobě. Proč píšu někomu, kdo mě nenávidí, kdo mnou pohrdá?  Stejnou otázku si pokládám po řadu dnů sama sobě. Odpověď jsem na ní našla. Možná by tě neuspokojila stejně jako mě, ale to já přejdu bez povšimnutí. Tak jako jsi ty přešla mnoho jiných věcí. Nevíš? Ani já ne. Neznám odpověď na mnoho tvých otázek a nechci slyšet ani jednu z nich, ale možná proto hledám útěchu v tom, co pro mě představuješ. V ženě jiných názorů. Tušila jsi někdy, že mám strach z každého tvého pohledu? Z tvé vůně, která mě děsila? Samozřejmě, že ano. Dávala jsi mi to najevo každým pohledem, každým gestem tvé bledé ruky. Možná, že bych teď dokázala říct, proč jsem se to snažila ignorovat. Měla jsem k tomu jasný důvod.

Ten důvod byl stejný, jako jsi měla ty, když ses smála. Asi tě to už napadá. Mohli za to oni. Oba dva rozdílní, ale při tom pro nás stejně důležití. Jenže já už žádný důvod nemám. Měla bych se bát? Bojím. Bojím se tmy a obrazů. Bojím se sama sebe a svých snů. Bojím se těch, kteří toho moc ví a při tom mě nechávají být. Je to správný strach? Nebo se mám bát svého odrazu? Toho čím jsem pro vás byla a čím jsem pro vás teď? Je to už oprávněný strach? Samozřejmě, že není. Měla bych se bát minulých a budoucích nocí. Každé hodiny a dnu. Toho čím jsem dnes, co se ze mě stává díky všem. Těm, kterým nevadí můj strach. Těm, kteří nevidí vás. Těm, jenž…

Tužka se zlomila pod silným náporem ruky. Dívka s ní netrpělivě bouchla o stůl, ale když se nic nestalo, tak jí rozladěně hodila na druhou stranu pokoje. Zcela bezmyšlenkově otevřela pravý šuplík ve stole a sáhla do něj. Nic tam nebylo. V hlavě se jí po chvilce vynořila vzpomínka. Tužky byly na stole. Ne v šuplíku. Podívala se na stůl a ano, tužky byly na stole v plastovém kelímku. Vzala plastový kelímek s tužkami do ruky a jednu si z něj vyndala. Místo aby kelímek položila zpátky na stůl, pak se prudce otočila a hodila jej na dveře, které bylo přímo za ní. V hlavě jí začaly vířit vzpomínky – útržky vět, neznámé a známé tváře, myšlenky…

„Charlie!“ zakřičela dívka hystericky, když si všimla dopisu ležícího před ní na stole. Plná strachu z toho, co je tam napsáno, se začala divoce otáčet a brečet. Věděla, že to napsala ona, jenže si to nepamatovala. Nevzpomínala si na jméno uvedené v dopise. Rose. Do hlavy se jí vtírala vzpomínka na blonďatou nádhernou ženu, které se v očích odráželo opovržení. Rose. Dveře se prudce otevřely a do pokoje vběhl starší muž. Dívka se na něj podívala a v první vteřině nevěděla, kdo to je. Pak se jí do hlavy vkradlo jedno slovo. Táta. Spolkla výkřik.

„Bello, co se stalo? Vyděsil tě někdo? Mluv se mnou!“ Charlie běžel k Belle a schoval si ji do náruče, kde se znovu rozbrečela. Plný strachu ji přejížděl po zádech. Snažil se ji uklidnit, ale přitom sám potřeboval obejmout a utěšit. Slyšet uklidňující slova. Pomalu to začínal nezvládat, už dál nemohl.

Bella schována v Charlieho náruči opatrně nasála tolik známou vůni. A najednou si vzpomněla. Všechny její vzpomínky jí vtrhly do hlavy, usadily se na své místo a daly jí příležitost myslet s čistou hlavou. Zvedla pravou ruku a přejela si jí po šátku, který měla zavázaný kolem hlavy, aby skryl fakt, že nemá vlasy. Bohužel si vzpomínala i na okamžiky, kdy nebyla sama sebou. Ještě před tím, než doktoři přišli na to, že má nádor na mozku. Vybavila se jí doba, kdy ztratila sama sebe a chovala se jako zvíře. Mlátila kolem sebe, ničila věci a řvala na ty, kteří s ní nesouhlasili.

„Ach tati, mrzí mě to. Všechno.“ Mumlala svému tátovi do košile, která slabě voněla po rybách a pivu. Pevněji ho objala. Chtěla si to všechno zapamatovat i to, že její otec vypadal, že je taky nemocný. Každá vteřina byla důležitá.

„Já vím, holčičko, já vím.“ Charlie objímal svou dceru a užíval si té chvíle. Věděl, že za chvilku na všechno zapomene a bude brečet, protože to někde v hloubi duše bude vědět, ale pamatovat si tuhle chvíli plnou pravdy a smutku nebude. Opatrně ji zvedl ze židle a pomohl ji dojít k posteli, do které ji následně uložil. Strach a nevědomost ji poslední dobou rychle vyčerpávaly. Bella se na něj usmála, poděkovala, a pak zavřela oči. Po pár minutách jí z očí pomalu začaly téct slzy, což znamenalo, že je po všem. Dnešek pro Bellu skončil. Charlie potichu přešel ke stolu, na kterém srovnal rozházené papíry, pak posbíral všechny věci ze země a vrátil je na své místo. Musí to být tak, jak to bylo předtím, nebo by to vyvolalo nežádoucí a nebezpečné otázky. Když se ve dveřích otočil a překontroloval pokoj, jestli na něco nezapomněl, tak si všiml papíru ležícího pod stolem. Rychle pro něj šel, ale když ho z pod stolu zvedl, tak zjistil, že to je další dopis. Dopis pro dalšího člena rodiny Cullenů.

Nečetl ho, jen se podíval na začátek. Rose. Byl sedmý a poslední. Něco se změnilo. Se strachem ho přidal k ostatním dopisům, které schovával v dřevěné truhličce, kterou zastrčil za stará trika ve skříni v ložnici. Byl tak klidnější, kdyby si Bella náhodou vzpomněla…

Unaveně si rukou prohrábl šedivějící vlasy, za které následně zatahal. Připadal si jako blázen.

Nevěděl, jestli nemá odvést zpátky svou dceru do domu její matky, nebo přijmout nabídku umístit ji do speciálního domova, kde se o ní postarají. Možná ji tam nabídnou, co tady dostat nemůže. Přemýšlel v duchu, ale odpověď na svou otázku znal hned. Nikam ji neodveze. Chtěl ji mít sobecky u sebe, kde mohl hlídat každý její pláč a bolest. Potřeboval ji, svojí jedinou nemocnou dceru, která jí přestávala být na většinu dne.

Vyšel ze své ložnice, potichu za sebou zavřel dveře a pomalými kroky scházel schodiště, vyvažujíc každý sebemenší krok. V kuchyni si vyndal z lednice, která nutně potřebovala umýt, vychlazené pivo a se slastným vzdechem se zpátky natáhl na starý gauč, který pod jeho vahou protestně zavrzal. Pomalu upíjel pivo z plechovky, sáhl pro ovladač a zapnul televizi, kde zrovna na kanálu Zdraví probíhala vášnivá diskuse o smrtelných nemocech. Byla to jako prudká rána do žaludku. Chvíle předstírání, že je všechno tak jak má být, skončila. Charlie se nešťastně podíval nad hlavu, na strop, za kterým měla pokoj jeho malá Bells.

Vypnul televizi, odložil pivo na stůl a snažil se zhluboka dýchat. Snažil se zahnat ty zrádné slzy, které z něj dělaly slabocha. Nedařilo se, tak se posadil a schoval obličej za dlaně. Jako by ho mohl někdo vidět. Všude bylo ticho. Nemělo to tak být, protože teď tady měla Bella pobíhat a péct cukroví nebo marně čekat na Edwarda, všechno bylo lepší i slzy z první nešťastné lásky, než vyhublá, bledá Bella s šátkem kolem hlavy a částečnou ztrátou paměti.

Do ticha pokoje pronikl tlumený pláč, a tak se Charlie zvedl, rukávem od košile si otřel z obličeje slzy a rozeběhl se po schodech nahoru do Bellina pokoje. Bylo mu jasné, co se jí zdá, a tak se už nevyděsil pohledem na horkem červenou, ubrečenou Bellu, zamotanou v přikrývkách, jak zběsile lapá po dechu, ale neprobouzí se. Pomalu ji vymotal z přikrývek a pořádně přikryl, pak otevřel okno. Neubránil se jemnému pohlazení po šátku, který nahrazoval nádherné dlouhé, mahagonové vlasy, které jako by byly jejím poznávacím znamením. Ze šátku přejel rukou na čelo. Úplně hořela. Nebudil ji, jen běžel zpátky do kuchyně a vytočil číslo jejího ošetřujícího lékaře. Zvedl to po několika pípnutí.

„Ano? Tady John Arno.“ Ozval se ze sluchátka doktorův příjemný chraplavý hlas.

„Pane doktore, tady Charlie Swan, volám kvůli dceři Isabelle Swanové. Má zase teploty.“

„Isabella? Ach ano, měla přijít na vyšetření v pondělí, pak u nás měla pár dní pobýt, jinak se mi zdála v pořádku, po zákroku se uzdravovala rychle.“ Přemýšlel doktor. Charliemu to připadalo nekonečné. Co pak to nechápe? Možná zrovna umírá! Křičel v duchu, až měl chuť na doktora Arna do telefonu vyštěknout, ať nezdržuje a něco udělá.

„Já vím, jenže úplně hoří! Mám ji odvést do nemocnice?“ Začínal zuřit, a tak se ani nedivil, že doktorův hlas ztratil přátelskost, když doktor znovu promluvil, tak v jeho hlase byla chladná profesionalita

„Ano, určitě ji ihned přivezte, budu čekat se zdravotním personálem u vchodu pro sanitáře,“ řekl doktor a zavěsil.

Charlie jako v mrákotách položil telefon na stůl. Tohle už zažil. Ten strach. Ten hrozný svírající pocit v žaludku. Zaťal ruku v pěst a udeřil s ní do stěny, až na zem spadl kalendář. Byl prosinec. Bolest v ruce mu pomohla vzpamatovat se, a tak vyběhl schody k Bellině pokoji. Nesnažil se být potichu, prostě rozrazil dveře. Jeho dcera tam klidně ležela, její stav prozrazovaly jen zarudlé tváře a kapičky potu stékající jí po čele. Charlieho vpád do pokoje ji vůbec nezbudil. Sakra! Zařval Charlie v duchu. Možná už je pozdě. Napadlo ho, ale dalších několik pohledů a dotyků na Bellině čele ho ujistily, že stále dýchá. Byla bojovnice, protože to byla jeho dcera.

Pořádně ji zabalil do deky a vzal si ji do náruče. Byla tak nezdravě lehká, že vůbec neměl problém ji donést na zadní sedadla jeho policejního auta. Sedl si za volant, zabouchl za sebou dveře, zapnul si bezpečnostní pás, podíval se do zpětného zrcátka a vyjel. Cestou do nemocnice Sv. Anny, která byla na kraji sousedního města Port Angeles, se nemohl ubránit každých pár minut neotočit se na zadní sedadlo na ležící Bellu, jako by jí svým pohledem mohl pomoct.

Levou rukou pevněji sevřel volat, pravou vytáhl z přední kapsy džín látkový kapesník a utřel si s ním kapičky potu stékající mu z čela do očí. Kapesník hodil na sedadlo spolujezdce, už oběma rukama sevřel volant. Jako náčelník Forkské policie nikdy neporušil dopravní předpisy, ale v některých situacích to nešlo jinak, v duchu odhodil svůj odznak a šlápl na plyn. Bella na zadním sedadle nespokojeně zakňourala, ale jinak byla po celou cestu nezvykle tiše.

„Už tam budeme, Bells,“ zašeptal Charlie a předjel červené auto jedoucí pod povolenou rychlost.

Když projel bránou nemocnice, měl pocit, že se může zase volněji nadechnout, protože tady se o jeho holčičku postarají, dokážou jí pomoct. Zajel kousek ke vchodu, kde už stál doktor John Arno s dvěma sestrami. Bylo mu kolem třiceti. Měl krátké hnědé vlasy a stejně barevné oči a vždy padnoucí oblek nebo lékařský plášť, což vyvolávalo pozornost všech žen. I Belly, když byla zrovna v pohodě, jak si ke své nelibosti všiml Charlie. Rychle vystoupil, a už Bellu vytahoval z auta. Opatrně jí položil na pojízdné nemocniční lůžko, stiskl její ruku a nechal ji sestrami odvézt.

„Dobrý den, pane Swane,“ pozdravil doktor už přátelským hlasem a poplácal povzbudivě Charlieho po rameni. Ten jen s obtížemi dokázal neošít.

„Dobrý, pane doktore,“ odkašlal si a rychlým krokem zamířil za nimi.

„Znovu jsem si prošel Isabellinu složku, ale nenapadá mě nic, z čeho by mohla mít vysoké teploty. Nádor jsme odstranili před půl rokem, její stav byl skoro bez komplikací, až na ty výpadky paměti, takže uvidíme po dalších vyšetřeních, jak na tom je,“ doktor po celou dobu listoval v Bellině složce, vzhlédl od ní, až před ošetřovnou, kam jí přivezly. Odkašlal si, otevřel potichu dveře a vešel dovnitř. Charlie zůstal stát na místě, nemohl přimět své nohy, aby udělaly krok.

Za dveřmi slyšel doktorův zvučný hlas míchající se s neznámým ženským hlasem. Asi sestra. Napadlo ho. Už chtěl sáhnout na kliku a ty zatracené dveře otevřít, ale na poslední chvíli ruku rychle stáhnul a doslova utekl od těch dveří. Od strachu a své nemocné dcery. Zastavil se až u schodiště. Vyčerpaně se sesunul na schody, přitáhl si nohy k tělu a snažil se zapomenout. Snažil se ze své unavené hlavy vymazat vzpomínky na dobu po Edwardově odchodu, kdy se Bella začala chovat divně. Přisuzoval to všechno jemu. Jak ho nesnášel!

„Bello!“ zavolal na ni zpod schodů. Chvíli čekal, ale pořád nevycházela.

Asi spí, napadlo ho, a tak ji šel ze zvyku nahoru zkontrolovat. Potichu otevřel dveře do jejího pokoje, bylo tam zhasnuto. Poslepu se vydal k její posteli, ale nenašel ji tam.

„Bello?“ zašeptal a rozsvítil lampičku u postele. Bella ležela schoulená v klubíčku vedle stolu, když se k ní sehnul, všiml si, že brečí.

„Co tady děláš?“ ptal se jí vyjeveně, připadal si jako hlupák. Jenže jeho dcera mlčela. Položil ji ruku na rameno, ale ona se vyšvihla do sedu a spustila nejhorší hysterický pláč, jakého byl kdy Charlie svědkem. Snažil se ji všemocnými způsoby uklidnit, křičel na ni, ale ona jako by ho vůbec neslyšela. Když to Charlie po půl hodině vzdal a chtěl odejít, tak nečekaně zmlkla. Potichu se zvedla, oči vykulené, tváře mokré a zarudlé řevem. Beze slova si vlezla do postele, zhasla lampičku a pořád s divným výrazem ve tváři se přetočila k Charliemu zády.

Charlie jen nejistě přešlapoval a nevěděl, co má dělat. Začít na ní řvát, co si to dovoluje? Jenže jeho vždy děsil pláč a tohle, čeho byl před chvilku svědkem, ho vyděsilo natolik, že měl chuť utéct od ní co nejdál.

Od toho večera uběhlo několik dní, když Bella ráno sešla dolů do kuchyně. Dneska měl jet Charlie do Port Angeles na nějakou policejní akci, a tak tentokrát Bellu zastihl doma. Odložil ranní noviny na stůl a napil se kávy. S hrnkem u pusy se k ní otočil, ale něco ho zarazilo. Bylo to Belliným divným výrazem ve tváři, těma vykulenýma očima.

„Dobré ráno,“ prohodil a čekal, co z ní vyleze.

„Hm,“ zabrblala a zamračeně se rozhlídla po kuchyni.

„Hledáš něco?“ ptal se jí opatrně, protože tohle nebyla jeho dcera.

„Ne! Nestarej se, krucinál!“ zařvala a otočila se k němu čelem.

„Jak to se mnou mluvíš, mladá dámo?! Co ti zase je?“ zahřměl už vytočený Charlie a až moc rázně položil hrnek na stůl. Trocha kafe z něj vyšplíchlo na noviny.

„Neřvi na mě, Charlie! Nic jsem ti neudělala, tak proč tu na mě pořád ječíš, jak na malýho smrada!“ zařvala Bella na něj, jako kdyby si prohodili role. Charlie chvíli lapal po dechu. Tohle je jeho hodná, milá Bells? Kde se tu vzala tahle drzá fůrie? Zvedl se ze židle a taky pořádně zařval.

„Jak se to chováš, Isabello?! Můžeš mi krucinál vysvětlit, proč na mě řveš, na svýho otce jak na nějakého pitomce? Okamžitě se uklidni nebo za sebe opravdu neručím!“ zahřměl na ni. Jenže Bella svůj postoj nezměnila, jen v obličeji ještě víc zrudla a kopla do židle, která odletěla k lince. Pak něco nenávistně zasyčela a odešla.

Tahle chvíle změnila jejich vztah. Charlie se ji vyhýbal. Radši byl v práci do noci nebo jezdil k Billymu na návštěvu. Nevěděl, co s ní má dělat – ze školy mu několikrát volali, že je Bella nezvykle drzá na profesory a agresivní na své spolužáky. Ani telefonáty s její matkou René nepomohly, vždy končily Isabeliným řevem a pláčem René. Párkrát si všiml, že si bere nejsilnější prášky na bolesti hlavy, nikdy se jí nezeptal, protože se zařekl, že on se s ní bavit nebude, dokud se bude chovat takhle.

Když Bellino agresivní chování trvalo dva týdny, tak byl Charlie u Billyho. Popíjeli pivo a domlouvali si další rybaření.

„V sobotu by to bylo nejlepší, protože bychom ty ryby mohli v neděli u nás hned zpracovat,“ pokyvoval souhlasně hlavou Billy a znovu se napil z plechovky. Charlie seděl na malém gauči u topení, které příjemně hřálo, taky s plechovkou v ruce. Venku se ozval zvuk přijíždějící motorky. Asi Jakob, napadlo ho a znovu si loknul. Jeho domněnka se potvrdila, když Jakob rozrazil dveře. Místo přátelského úsměvu, který se Jackobovi, když Charlieho viděl, vytvořil na tváři, do domu vpadl vztekem rudý, třesoucí se mladík. Billy rychle odložil plechovku na stůl a popojel ke svému synovi, ještě hodil pohledem plným obav po Charliem a chytil Jackoba za ruku.

Tiše k němu promlouval, Jakob mu napřed jen vztekle odpovídal, ale začal se pomalu uklidňovat. Charlie nevěděl, co to má znamenat. Mám odejít? Přemýšlel, už se začal zvedat.

„Nikam nechoď, Charlie, tohle bys měl slyšet. Týká se to Belly,“ zastavil ho Billy a popojel na vozíčku zpátky na místo. Jackob Charlie pozdravil pokývnutím hlavy a sedl se vedle něj na gauč.

„Ehm…, tak co se stalo? Něco s Bellou? Já už fakt nevím, co mám s tou holkou dělat,“ znervózněl Charlie a připravoval se na nejhorší. Jackob pomalu souhlasně přikývl a spustil:

„Dneska jsem za ní zajel, už jsem ji dlouho neviděl a prostě jsem nevěřil tátovi, co se z ní stalo. Normálně zaklepu, obyčejně otevře po chvilce, ale teď dlouho neotevírala, a tak pořádně zabuším, třeba mě neslyšela. No…,“ odmlčel se a zkrabatil nechápavě čelo, „co jsem pochopil po tom, co nasraně rozrazila dveře a začala na mě prostě řvát, tak slyšela, jen nemá náladu na někoho tak pitomýho jako jsem já, a tak si prej myslela, že můj mozek není zas tak malý na to, abych pochopil, že když neotevírá, tak nepřijímá návštěvy. Bože, chápete to? Nic jí neříkám a ona na mě řve, jako bych jí něco udělal. Snažím se jí omlouvat, jako naprostej debil, ale ona pořád jenom řve a řve!“ Jackob se zhluboka nadechl a pokračoval, už naštvanějším tónem: „Bella mě ani nepozvala dál, jen vřeštěla, a tak jsem na ni taky zařval, že sice chápu, že je nešťastná, když ji Edward opustil, ale já jí nic neudělal, jen ji přišel povzbudit, tak ať se okamžitě uklidní! To na ni zabralo, zmlkla a fakt nekecám, ale měla takovej divnej výraz a úplně nechápavě, už tiše se mě zeptala, kdo je Edward, že nikoho takovýho nezná! No chápeš to?“ podíval se přímo na Charlieho a udiveně kroutil hlavou, pak znovu pokračoval.

Charlie se strašně za svou dceru styděl. Že se chovala jako fůrie na něj, ale když začala být sprostá i na ostatní, to už špatně vydýchával. A proč proboha dělá, že nezná Edwarda? Nějaký holčičí smutnící trend? Jackob mluvil a mluvil a Charlie byl čím dál tím víc zmatenější. Tohle nebyla Bella, ta i na lidi, které nemohla vystát, tak se usmívala, ale Jackoba měla ráda, byli kamarádi.

Ten svůj proslov zakončil větou: „Prostě pořád jen brečela a držela se za hlavu a opakovala, že žádného Edwarda nezná, pak mi řekla, abych odešel. Říkal jsem si, že už aspoň neřve, ale zase začala. Prý jsem sprostej lhář a velkej idiot, když se někam vnucuju, a pak ještě lžu. Potom mi práskla dvěma před nosem. Takže se nezlob Charlie, ale s ní jsem skončil, protože tohle já nemám zapotřebí.“

Od té doby ji tajně sledoval, její chování, všechno. Často si všímal, že zapomíná. Napřed to byly maličkosti – zapomněla, kam si dala klíče od domu, kam uklidila žehličku, jestli už nakoupila, ale pak to začalo být horší. Jednou ji našel ve své ložnici, jak tam zmateně stojí a ptá se, kde to je. Druhý den nevěděla, že má auto. To byla pro něj poslední kapka. I přes její řev ji odvezl k doktorovi. Po několika vyšetřeních si je doktor pozval do kanceláře, a tam jim řekl něco, co jim navždy změnilo život. Bella měla nádor na mozku. Doktor vysvětloval, že kvůli tomu se chovala jinak, protože nádor se usadil v oblasti čelních laloků – měla prefrontální syndrom, který vedl ke změnám její osobnosti a výpadkům paměti. Bella se zhroutila. Charlie na tom byl podobně, ale ten si nemohl dovolit žádnou slabost. Musel tu být pro svoji dceru, která se s ním ani nemohla vrátit domů, jelikož byla hned hospitalizována. Tím začalo jejich nejhorší období v životě.

Charlie se snažil z hlavy vymazat vzpomínku na umírající Bellu, která zvrací krev do kýble v nemocnici po další chemoterapii a podíval se na hodinky. Byl pryč jen pár minut, ale to stačilo na to, aby si připadal jako ten nejhorší bídák na světě. Nechal ji tam. Utekl od svého dospělého dítěte, které ho potřebovalo, jako on potřeboval ji. Vstal, oprášil si kalhoty a vracel se k ošetřovně. U dveří se nezastavil, bez zaváhání je otevřel, nasadil úsměv a vešel.

„Beruško, tak jak se cítíš?“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

8)  maryblack (02.03.2012 21:16)

To je smutný Ale moc se mi to líbí

7)  HMR (22.01.2012 08:57)

6)  Tammy (21.01.2012 21:54)

Holky vy jste úžasné! Jsem strašně ráda, že se Vám můj první pokus líbil, takže nikaok, helo a Marcelle, moc Vám děkuju za skvělé povzbuzení. Moc si toho vážím Pokusím se napsat pokračování.

5)  Marcelle (21.01.2012 20:30)

3)  nikaok (19.01.2012 23:49)

Páááni... to bolo takéé smutnééé ale naozaj veľmi peknéééé ale nechceš napísať pokračko... prečo sa Edward nevrátil?? Nepomohol jej? A čo ten koniec??? Umrela, či??? Napííííš pokračkoooooo

2)  Tammy (19.01.2012 19:18)

Hotovo!

1)  Nebraska (19.01.2012 06:59)

Perexový obrázek může mít max. 100 px na výšku, tak si to prosím oprav a pak znovu zaškrtni, že článek je hotov, děkuju.

1